ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.142.2012:21
sp. zn. 9 As 142/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. D., zast.
Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Slezská 756/14, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2012, č. j. CPR-4507/ČJ-2012-9CPR-V243, ve věci správního
vyhoštění, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
21. 8. 2012, č. j. 44 A 15/2012 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Jiřímu Ostrýtovi, advokátu se sídlem Slezská 14,
Praha 2, se p ř i z n á v á odměna v částce 2 880 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 4. 2012, č. j. CPR-4507/ČJ-2012-9CPR-V243. Tímto
rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort ze dne 30. 3. 2012, č. j. KRPS-23828/ČJ-2012-010023-SV, kterým bylo
stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní
vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce 5 let.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že správní orgány i krajský soud nesprávně zhodnotily
otázku nepřiměřeného zásahu do rodinného života stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel je přesvědčen, že se podílí na výchově svých tří dětí, bydlí v blízkém
okolí jejich bydliště a pravidelně se s nimi stýká. Tyto skutečnosti by (pokud by bylo provedeno
nezbytné dokazování) vyšly v předcházejícím řízení najevo a v tomto ohledu mělo být posouzení
hranice mezi stykem stěžovatele s dětmi a podílením se na jejich výchově předmětem
podrobného dokazování. Správní orgány i krajský soud však ve svém rozhodování vycházely
pouze z tvrzení matky, aniž by vazby mezi stěžovatelem a jeho dětmi blíže zkoumaly. Přitom
sama skutečnost, že matka dětí nechce se stěžovatelem žít, není dle názoru stěžovatele natolik
podstatná, že by mohla potvrdit či vyvrátit existenci rodinného života stěžovatele. Rovněž výše
příspěvku na výživu dětí je v českém právním řádu vázána na výdělečné možnosti rodiče, čímž
se však správní orgány ani krajský soud nijak nezabývaly. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 18. 1. 2012 byl stěžovatel kontrolován příslušníky Policie České republiky (dále též
„Policie ČR“), přičemž nebyl na požádání schopen prokázat svou totožnost. Na základě
této skutečnosti byl stěžovatel dle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zajištěn
za účelem správního vyhoštění, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel pobývá na území České
republiky v rozporu s předchozím rozhodnutím Policie ČR ze dne 10. 11. 2011,
č. j. KRPS-84134/ČJ-2011-010023, a dále zde pobývá bez cestovního dokladu, bez víza,
ač k tomu není oprávněn, a bez platného oprávnění k pobytu.
Následně bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. b) bodu 9 a podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo
vnitra vydalo dne 12. 3. 2012 závazné stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele se závěrem,
že nebyl shledán důvod znemožňující jeho vycestování do země původu. Dne 30. 3. 2012 proto
bylo pod č. j. KRPS-23828/ČJ-2012-010023-SV stěžovateli vydáno rozhodnutí o správním
vyhoštění s tím, že doba, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, činí 5 let. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil odvoláním, které žalovaná
rozhodnutím ze dne 12. 4. 2012, č. j. CPR-4507/ČJ-2012-9CPR-V243, jako nedůvodné zamítla.
Rozhodnutí o odvolání stěžovatel napadl žalobou u krajského soudu, v níž shodně
jako v podaném odvolání namítal, že správní orgány nesprávně posoudily existenci rodinného
života stěžovatele, které je zakotveno v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. V této souvislosti uvedl, že na území České republiky má tři děti (M. K.,; O. K., a A. K.),
se kterými jej – i přes výpověď matky dětí – pojí pevný citový vztah. Stěžovatel nesouhlasil
s přístupem správních orgánů, které kromě výpovědi družky An. K., se kterou je stěžovatel ve
sporu o děti, neprovedly k rodinnému životu, konkrétně k jeho vztahu k dětem, žádné důkazy,
ačkoli pro něj výkon napadeného rozhodnutí bude znamenat podstatné omezení možností
udržovat intenzivní vztah se svými dětmi a tedy povede k nepřiměřenému zásahu do jeho
rodinného života. Stěžovatel dále upozornil, že žalovaná napadeným rozhodnutím potvrdila
uložení správního vyhoštění se zákazem vstupu na území v nejvyšší možné hranici 5 let. Takové
správní vyhoštění je však možné uložit pouze tehdy, porušuje-li cizinec právní předpisy
opakovaně a je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení takového
právního předpisu. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že v minulosti porušil
právní předpis pouze jednou, a to když se mu nepodařilo ve stanovené lhůtě vycestovat z území
České republiky. V jeho případě proto nelze hovořit o opakovaném porušení právních předpisů,
přičemž s ohledem na shora popsaný zásah do rodinného života nelze rozhodnutí o správním
vyhoštění pokládat ani za přiměřené tomuto porušení. V závěru žaloby pak stěžovatel namítl, že
jeho vycestování není možné ani z důvodu hrozby nebezpečí vážné újmy, za kterou je nutno
považovat také rozpor s mezinárodními závazky České republiky. V daném případě se dle názoru
stěžovatele tento rozpor týká porušení práva na rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Krajský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že v případě
stěžovatele byly naplněny předpoklady pro uložení správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b)
a c) zákona o pobytu cizinců, neboť z předchozího jednání stěžovatele nepochybně vyplynulo,
že nerespektoval právní řád České republiky a tento závažným způsobem porušoval. K otázce
rodinného života stěžovatele krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že ačkoli
stěžovatel má na území České republiky tři děti, s matkou ani s dětmi nežije a nepodílí se na jejich
výchově ani výživě. Z důvodu předchozího opakovaného fyzického napadení pak matka dětí
odmítá jakékoli soužití se stěžovatelem v budoucnu. V dané situaci proto nelze hovořit
o fungujícím rodinném životě, ani o plnění rodičovských povinností ze strany stěžovatele.
Krajský soud se ztotožnil se závěry žalované, že ani Úmluva o právech dítěte (publikovaná pod
č. 104/1991 Sb.) nestanoví, že rodiče musí žít spolu s dítětem v jednom státě, a uzavřel,
že rozhodnutí o správním vyhoštění a vycestování stěžovatele není v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky a že v posuzované věci nedošlo k porušení principu přiměřenosti
ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; a dále vada řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejímž zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou stěžovatele týkající
se nesprávného právního posouzení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. co do otázky zásahu
do rodinného života stěžovatele, k němuž mělo dojít jeho vyhoštěním.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého správního spisu ověřil,
že stěžovatel k otázce zásahu do soukromého a rodinného života v průběhu předcházejícího
řízení uvedl, že má na území České republiky družku (An. K.), se kterou vychovává tři děti – M.
K., O. K. a A. K. Svá tvrzení ohledně soukromého a rodinného života stěžovatel nijak blíže
nerozvedl, neuvedl žádné další podrobnosti o povaze vzájemných rodinných vazeb, o jejich
intenzitě, existenci silného citového vztahu apod. Tvrzení stěžovatele, které se omezilo toliko
na konstatování, že má na území České republiky tři děti, tak samo o sobě nelze bez dalšího
označit za překážku vycestování, která by činila realizaci správního vyhoštění zcela vyloučenou.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl ve své dřívější judikatuře (navazující na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva) zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený
jeho vyhoštěním by musel mít určitou intenzitu, aby představoval porušení práv garantovaných
čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srovnej např. již
rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, oba dostupné na www.nssoud.cz). Přestože není pojem rodinného života
Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod definován, je vždy vykládán s důrazem
na fungující (reálný) rodinný život.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Z výpovědi bývalé přítelkyně Anny
Kulhavé v dané souvislosti vyplynulo, že byla stěžovatelem opakovaně fyzicky napadena, tyto
incidenty řešila také policie. Stěžovatel o děti nejevil zájem, po dobu společného soužití trávil
pravidelně velkou část času mimo domov s přáteli. Děti v případě potřeby hlídala matka An. K.,
nikoliv stěžovatel. Po rozchodu stěžovatel družce nepřispívá na chod domácnosti ani na výživu
dětí. Otázku výchovy dětí je bývalá družka stěžovatele ochotna řešit pouze soudní cestou, do
budoucna si společný život se stěžovatelem nepřeje.
Z uvedeného je zřejmé, že vztah stěžovatele, jeho bývalé družky An. K. a jejich
společných dětí není možno pokládat za skutečně fungující pevnou rodinnou vazbu, jejíž
narušení by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nejvyšší správní soud
proto ve shodě se závěry správních orgánů a krajského soudu dospěl k závěru, že s ohledem na
konkrétní okolnosti projednávaného případu zde nebyla shledána nutnost upřednostnit ochranu
soukromého a rodinného života stěžovatele nad požadavkem ochrany veřejného pořádku, a takto
uplatněná kasační námitka proto nebyla shledána důvodnou.
Stěžovatel ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v kasační stížnosti dále namítl,
že správní orgán při rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a že posouzení
otázky styku s dětmi a podílení se na jejich výchově mělo být předmětem podrobného
dokazování, které správní orgán neprovedl. Nejvyšší správní soud však nepřisvědčil ani této
námitce. Provedené dokazování je dle jeho názoru nutno považovat za dostatečné a odpovídající
charakteru a obsahu tvrzení, která stěžovatel správním orgánům předestřel v předcházejícím
řízení. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel v předcházejícím řízení neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, které by svědčily o jeho vztahu k dětem a k péči o ně, omezil se toliko
na konstatování, že k zásahu do jeho rodinného života dojde z toho důvodu jejich existence
na území České republiky.
Stěžovatel krajskému soudu a správním orgánům v obecné rovině vytýká nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci a neopatření si potřebných podkladů. K takto uplatněné stížní námitce
Nejvyšší správní soud podotýká, že ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci
úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy
vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které
by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci,
aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy. Lze pouze zopakovat, že cizinec, jemuž
hrozí vyhoštění, by se měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení mohlo být
zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně zasažena.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu správního i následného soudního řízení uváděl
svá tvrzení týkající se zásahu do soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině, bylo
dokazování provedené a vyhodnocené správními orgány dostatečné, což správně vyhodnotil
i krajský soud. Nejvyšší správní soud se proto s takto uplatněnou námitkou stěžovatele
neztotožnil, skutková zjištění učiněná správními orgány obou stupňů pokládá s ohledem na
skutkové okolnosti projednávané věci za dostačující.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nezjistil naplnění žádného z důvodů
uplatněných stěžovatelkou v kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., sám neshledal
ani jiné vady uvedené v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady řízení
nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012,
č. j. 44 A 15/2012 - 28, ustanoven zástupce Mgr. Jiří Ostrýt, advokát se sídlem Slezská 14,
Praha 2. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím
advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci stěžovatele
Nejvyšší správní soud přiznal odměnu v částce 2 880 Kč, a to za jeden úkon právní služby
(písemné podání soudu ve věci samé – podání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Odměna byla vypočtena podle ustanovení
§9 odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bodem 5., advokátního tarifu tak, že za jeden úkon právní
služby byla stanovena odměna ve výši 2 100 Kč, k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, což soudu doložil fotokopií osvědčení o registraci k této dani, byla výše
odměny zvýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese v souladu s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu