ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.18.2010:122
sp. zn. 9 As 18/2010 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
AŠENBRENERS s.r.o., se sídlem Víta Nejedlého 17, Praha 3, zastoupeného JUDr.
Taťánou Chvalovou, advokátkou se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 18, Praha 3, proti
žalovanému: Krajský úřad středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. SZ 84727/2007/KUSK ÚSŘ/AB,
č. j. 88537/2007/KUSK, o posouzení opožděnosti odvolání, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 Ca 261/2007 - 83,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 Ca 261/2007 - 83,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 6. 2007,
sp. zn. SZ 84727/2007/KUSK ÚSŘ/AB, č. j. 88537/2007/KUSK. Žalovaný tímto svým
rozhodnutím zamítl jako opožděné odvolání stěžovatele podané dne 19. 7. 2006 proti
rozhodnutí Městského úřadu Hostivice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 4. 10. 2004,
č. j. Ú-0236/3/03-Ga. Stavební úřad označeným rozhodnutím nařídil provést na terénních
úpravách na pozemcích parc. č. 369 v katastrálním území Chrášťany u Prahy a parc. č. 108/1
v katastrálním území Chýně nezbytná nápravná opatření a úpravy a stanovil k tomu bližší
podmínky.
Stěžovatel označuje za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“). V úvodu kasační stížnosti konstatuje, že stavební úřad doručoval
své rozhodnutí jak veřejnou vyhláškou, tak i doporučeně na doručenku. Podle vyjádření
žalovaného byl tento způsob doručování v souladu s ustanovením §61 odst. 4 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), neboť
v daném případě se mělo jednat o stavbu zvlášť rozsáhlou, s velkým počtem účastníků
řízení, a do řízení se vždy mohla přihlásit i občanská sdružení. Bližší odůvodnění názoru,
že se v daném řízení jednalo o rozsáhlou stavbu, že se toto řízení mělo týkat velkého počtu
účastníků či že vznikla občanská sdružení, která by měla zájem vstoupit do řízení, však dle
stěžovatele nebylo žádným způsobem správními orgány konkretizováno ani doloženo.
Stavební úřad se vůbec nezabýval otázkou, kterých z nově vzniklých pozemků se předmětné
rozhodnutí týká a kdo je jejich vlastníkem, tedy i účastníkem řízení. Pokud stavební úřad
nezkoumal skutečný počet vlastníků bývalého pozemku parc. č. 369 v době vydání svého
rozhodnutí, nebyl schopen vymezit minimální počet účastníků stavebního řízení a nemůže
obstát ani jeho tvrzení, že se jednalo o velký počet účastníků. Názor žalovaného o rozsáhlé
stavbě s velkým počtem účastníků převzal do kasační stížností napadeného rozhodnutí
i městský soud, aniž by se jakkoliv blíže zabýval otázkou, zda podmínky uvedené v §61
odst. 4 stavebního zákona byly v době vydání rozhodnutí splněny.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá, že nebyla splněna ani další
kumulativně stanovená podmínka, že by se mělo jednat o stavbu zvlášť rozsáhlou.
Podle jeho tvrzení v roce 1988 (v době vydání rozhodnutí o využití území) doručoval
stavební úřad rozhodnutí všem dotčeným účastníkům, tedy terénní úpravy povolené tímto
rozhodnutím nepovažoval za stavbu, popř. za stavbu zvlášť rozsáhlou.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvádí, že důvody
pro doručování veřejnou vyhláškou spatřoval v tom, že předmět řízení se dotýkal velkého
počtu účastníků a nezbytné úpravy byly nařizovány na rozsáhlém území. Městský soud
se na základě listinných podkladů shodně vyjádřil, že řízení se dotýkalo několika desítek
pozemků, tedy i velkého počtu účastníků. Stavební zákon ani obecný právní předpis (zákon
č. 71/1967 Sb., správní řád) neuváděly, co lze rozumět velkým počtem účastníků řízení,
nicméně žalovaný s ohledem na rozsáhlost stavby realizované na ploše 20 ha a sousedící
s mnoha drobnými pozemky náležejícími do vlastnictví či spoluvlastnictví přímo dotčených
účastníků řízení či dalších subjektů, které vlivem stavby mohly být přímo dotčeny na svých
právech, považuje za zcela reálný počet účastníků řízení značně překračující stěžovatelem
namítaný okruh účastníků (v souladu s judikaturou více než 20). Uvedené je podle názoru
žalovaného podporováno listinnými podklady založenými ve spise, dokumentujícími velikost
a polohu stavby, dále např. podklady o identifikaci některých vlastníků původních parcel
dotčených terénními úpravami.
Rozhodnutí stavebního úřadu bylo podle listin založených ve spisu prokazatelně
vyvěšeno na úředních deskách stavebního úřadu a obecních úřadů, jejichž územního obvodu
se týkalo. Dnem doručení se stal 21. 10. 2004, městský soud přisvědčil žalovanému, že se tak
stalo prostým uplynutím lhůty, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel disponoval výtiskem,
na kterém chybělo označení dne sejmutí. Názor o možném účastenství občanských sdružení
v řízení zmínil žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, což nemohlo mít vliv na obsah
rozhodnutí ani správnost doručování rozhodnutí prostřednictvím veřejné vyhlášky. K tomu
žalovaný uvádí, že ve svém rozhodnutí vycházel rovněž z vlastní znalosti projednávané věci
včetně místních poměrů, známých mu z posuzování dalšího podnětu stěžovatele. Proto také
na základě jemu dobře známých skutečností neměl pochybnosti o správnosti doručování
veřejnou vyhláškou a tento způsob doručování považoval za odpovídající skutkovému stavu
a povaze stavby.
Tvrzení stěžovatele, že v době vydání rozhodnutí stavebním úřadem již v katastru
nemovitostí nebyl veden pozemek parc. č. 369 v katastrálním území Chrášťany u Prahy, není
prokazováno žádnou listinou. Žalovaný zmínil ve svém vyjádření k žalobě, že pozemky
ve vlastnictví stěžovatele byly až do vyhotovení geometrického plánu ze dne 4. 2. 2005
součástí dotčeného pozemku. Uvedená námitka týkající se věcné správnosti rozhodnutí
stavebního úřadu o nařízených nezbytných úpravách, stejně jako další námitky uvedené
v kasační stížnosti, již překračují rámec rozhodování o nepřípustném odvolání. To se týká
i námitky poukazující na okruh účastníků řízení v původním územním rozhodnutí ze dne
16. 8. 1988 s doplněním, že nebylo možné vycházet z okruhu účastníků tohoto územního
řízení, neboť skutkový i právní stav byl v době rozhodování stavebního úřadu o nezbytných
úpravách zcela odlišný, a z něho také bylo třeba vyjít. Závěrem žalovaný konstatuje,
že se ztotožňuje se závěry městského soudu vyslovené v napadeném rozsudku, kasační
stížnost považuje za nedůvodnou, a proto navrhuje, aby byla zamítnuta.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stavební úřad vydal dne 4. 10. 2004 rozhodnutí, jímž nařídil provést na terénních
úpravách na pozemcích parc. č. 369 v katastrálním území Chrášťany u Prahy a parc. č. 108/1
v katastrálním území Chýně nezbytná nápravná opatření a úpravy spočívající v realizaci
projektu biologické rekultivace skládky Chýně a předložení projektu odvodnění prostoru
terénních úprav a provozního řádu ukončených terénních úprav (skládky). Ve výroku
rozhodnutí není výslovně uvedeno, kdo je povinen terénní úpravy provést, v záhlaví pod
údaji označujícími správní orgán je uvedeno jméno J. F. Dle údajů vyznačených na
stejnopisu obsaženém ve správním spisu (č. l. 704, 705) bylo toto rozhodnutí doručováno
účastníkům řízení veřejnou vyhláškou, dotčeným orgánům státní správy a správcům sítí
prostřednictvím držitele poštovní licence (doporučeně na doručenku).
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 17. 7. 2006 odvolání. V něm uvedl,
že jako vlastník pozemků parc. č. 369/19, parc. č. 369/15 a parc. č. 369/22 v katastrálním
území Chrášťany u Prahy nesouhlasí s nařízením terénních úprav na těchto pozemcích, které
byly dle rozhodnutí nařízeny J. F.. Stavební úřad totiž nezbytné úpravy může nařídit pouze
vlastníkovi pozemku, což není J. F.. Smlouva o převodu práv a povinností uzavřená 27. 6.
2003 mezi účastníky Agras - zájmové sdružení, v konkursu a J. F. – Expos je bez souhlasu
vlastníka pozemku neplatná. Vydané rozhodnutí podle stěžovatele ani nenabylo právní moci,
protože nebylo prokázáno jeho doručení.
Žalovaný odvolání stěžovatele jako opožděné zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí stavebního úřadu bylo doručeno 21. 10. 2004, lhůta
pro podání odvolání uplynula dne 5. 11. 2004 a odvolání bylo podáno až dne 19. 7. 2006.
Opožděné odvolání přezkoumal i z hlediska, zda neodůvodňuje obnovu řízení anebo změnu
nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení, avšak takové důvody neshledal.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodoval městský soud.
K jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že dotyčné terénní úpravy se týkají několika
desítek pozemků, přičemž ani sám stěžovatel tuto skutečnost (velký počet účastníků)
nezpochybňuje. Proto nelze dovodit, že při doručování veřejnou vyhláškou
bylo postupováno v rozporu se zákonem. Dále zdůraznil, že neuvedení data sejmutí
rozhodnutí z úřední desky není rozhodné, neboť dnem doručení rozhodnutí veřejnou
vyhláškou je poslední den patnáctidenní lhůty ze zákona, bez ohledu na to, zda je toto datum
vyznačeno na vyvěšeném rozhodnutí. Námitku nedodržení rovnosti účastníků
při doručování odmítl s tím, že J. F. bylo mimo veřejné vyhlášky doručováno
i prostřednictvím pošty, jelikož mu rozhodnutím byla uložena povinnost a nemusel
by se o ní dozvědět. Namítal-li stěžovatel, že provedení nezbytných úprav lze nařídit pouze
vlastníkovi pozemku (stavby), poukázal městský soud na to, že vyřešení této otázky není
předmětem tohoto řízení. Městský soud uzavřel, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto
v souladu se zákonem, neboť předchůdce stěžovatele byl účastníkem předmětných
stavebních řízení, rozhodnutí napadené odvoláním bylo řádně doručeno veřejnou vyhláškou
v souladu se zákonem i jemu, nabylo právní moci dne 8. 11. 2004, a odvolání podané až dne
19. 7. 2006 je tedy opožděné. Z výše uvedených důvodů žalobu stěžovatele jako
nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., tj. namítá
porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; a vadu řízení před soudem,
která má za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Při rozhodování považoval za relevantní následující ustanovení právních předpisů:
Podle §87 odst. 1 stavebního zákona vyžaduje-li to veřejný zájem z důvodů hygienických,
bezpečnostních, požárních, provozních, ohrožení životního prostředí a estetických, nařídí stavební úřad
provedení nezbytných úprav na stavbě vlastníku stavby nebo na stavebním pozemku vlastníku tohoto
pozemku. Nařízené úpravy je vlastník stavby nebo pozemku povinen provést na svůj náklad. Dle odst. 2
ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně i pro terénní úpravy, práce a zařízení podle tohoto zákona.
Podle §97 odst. 1 stavebního zákona účastníky řízení podle §85 až 96 jsou osoby, které
mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb
na nich, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny,
a dále osoby, které na návrh stavebníka budou odborně vést realizaci stavby nebo vykonávat odborný dozor
(§44 odst. 2 a 3). Dle odst. 3 téhož ustanovení účastníkem řízení je i právnická osoba nebo fyzická
osoba podnikající podle zvláštních předpisů, popřípadě její organizační složka, která bude provádět
neodkladné zabezpečovací práce.
Podle §61 odst. 4 stavebního zákona u liniových staveb nebo v odůvodněných případech též
u staveb zvlášť rozsáhlých, s velkým počtem účastníků řízení, stavební úřad uvědomí účastníky o zahájení
stavebního řízení veřejnou vyhláškou nejméně 15 dní před konáním místního šetření, popřípadě ústního
jednání, a nekoná-li se ústní jednání, před uplynutím lhůty stanovené podle odstavce 3. Podle §69 odst. 1
stavební povolení a rozhodnutí o prodloužení jeho platnosti se oznámí stejným způsobem jako zahájení
stavebního řízení a vyrozumění o ústním jednání; tato rozhodnutí, týkající se jednoduchých a drobných
staveb, se oznámí též orgánům státní správy, které si vyhradily posouzení dokumentace.
V projednávané věci vedl správní orgán řízení o nařízení terénních úprav
dle §87 stavebního zákona. V souladu s tímto ustanovením se nezbytné úpravy pozemku
nařizují vlastníku tohoto pozemku. Rozhodnutí o nařízení terénních úprav v souladu s §87
stavebního zákona tedy nelze vydat v souladu se zákonem, aniž je správním orgánem
zjištěno, kdo je vlastníkem předmětného pozemku či pozemků, na nichž se mají terénní
úpravy provádět.
Nejvyšší správní soud nejprve s ohledem na splnění podmínek řízení ověřil,
že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. 369/15, parc. č. 369/19 a parc. č. 369/22
v katastrálním území Chrášťany u Prahy, přičemž tyto pozemky dříve byly součástí pozemku
parc. č. 369, jehož se týkalo rozhodnutí vydané stavebním úřadem.
Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že stavební úřad se před vydáním rozhodnutí
ze 4. 10. 2004 vůbec nezabýval otázkou, kterých pozemků se toto rozhodnutí týká
a kdo je jejich vlastníkem, a tedy i účastníkem řízení. Stavební úřad tak ani nebyl schopen
vymezit minimální počet účastníků stavebního řízení a nemohou obstát jeho tvrzení,
že se v daném případě jednalo o stavbu zvlášť rozsáhlou, řízení se mělo týkat velkého počtu
účastníků nebo že vznikla občanská sdružení, která by měla zájem vstoupit do řízení. Tato
tvrzení nebyla správními orgány žádným způsobem konkretizována ani doložena.
Předcházející územní rozhodnutí o terénních úpravách z roku 1988 přitom stavební úřad
doručoval všem dotčeným účastníkům, úpravy tak nepovažoval za stavbu zvlášť rozsáhlou.
Pro úplnost je možno k povaze přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného
a následného rozhodnutí městského soudu konstatovat, že soudní přezkum rozhodnutí
vydaného odvolacím správním orgánem podle §60 správního řádu je do značné
míry omezen. Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze citovat např. rozsudek
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 112, v němž se k této otázce uvádí: „Soud
je při přezkumu rozhodnutí vydaného podle §60 správního řádu z roku 1967 oprávněn přezkoumávat
pouze to, zda se jednalo o opožděné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením
odvolacího přezkumu.“, nebo rozsudek ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 - 111: „V řízení
o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto dle §60 správního řádu z roku 1967 (nyní
dle §92 správního řádu z r. 2004) jako opožděné, se krajský soud zabývá pouze otázkou, zda bylo
odvolání skutečně podáno opožděně, či nikoliv, nezabývá se tedy námitkou nezákonnosti, ale ani nicotnosti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.“ Námitky stěžovatele v souladu s citovanými rozsudky
zdejšího soudu nesměřují do věcné správnosti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel tvrdí,
že stavební úřad nesprávně doručoval své rozhodnutí veřejnou vyhláškou, jelikož pro takový
postup nebyly splněny procesní podmínky, rozhodnutí tedy nebylo doručeno, nenabylo
právní moci a jím podané odvolání není opožděné.
Pro řízení podle §87 stavební zákon neobsahuje zvláštní právní úpravu doručování.
Systematicky nejbližší je ustanovení §61 odst. 4, ve spojení s §69 odst. 1 stavebního zákona,
za jejichž analogického použití lze dovodit možnost doručovat veřejnou vyhláškou i v řízení
o nezbytných úpravách. V §61 odst. 4 jsou stanoveny bližší podmínky, za kterých stavební
úřad uvědomí účastníky veřejnou vyhláškou. Je tomu tak u liniových staveb nebo
v odůvodněných případech též u staveb zvlášť rozsáhlých, s velkým počtem účastníků řízení.
O liniovou stavbu se v projednávané věci nejednalo, tato skutečnost je zjevná, mezi
účastníky nesporná. Bylo tak na stavebním úřadu, aby posoudil, zda se jedná o stavbu zvlášť
rozsáhlou, s velkým počtem účastníků řízení. Stěžovatel argumentuje, že toto jsou dvě
samostatné podmínky, které musí být naplněny kumulativně. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu je třeba rozsáhlost stavby poměřovat především počtem účastníků řízení.
V případě, kdy bude předmětem řízení rozsáhlá stavba, avšak účastníkem bude pouze jeden
či několik málo vlastníků pozemků nebo přímo dotčených osob, nemusí se vždy jednat
o případ, kdy by bylo na místě doručovat veřejnou vyhláškou. Na druhé straně, i pokud
územně nebude stavba rozsáhlá, avšak okruh účastníků řízení bude velmi široký, nebude
zpravidla v rozporu se zákonem, pokud stavební úřad bude doručovat veřejnou vyhláškou.
Vždy však platí, že stavební úřad je jakožto správní orgán povinen učinit si zcela jasno
v otázce, kdo je účastníkem řízení, a dle tohoto zjištění následně zvolit vhodný způsob
doručení. Povinnost správního orgánu spolehlivě zjistit okruh účastníků řízení vyplývá
ze základních zásad správního řízení, neboť pouze za této podmínky lze ze strany správního
orgánu postupovat v souladu se zásadou zákonnosti, součinnosti, hospodárnosti. Pokud si
stavební úřad neučiní úplný obraz o okruhu účastníků řízení, není možno posoudit, zda byly
dány podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou, které jsou odvozovány (mimo jiné) od
počtu účastníků.
Ustanovení §61 odst. 4 stavebního zákona výslovně stanoví, že se účastníci
uvědomují veřejnou vyhláškou v odůvodněných případech, je tedy přirozenou povinností
stavebního úřadu závěr o splnění podmínek pro tento způsob doručení rozhodnutí
odůvodnit. Dle předloženého správního spisu a obsahu napadeného rozhodnutí žalovaného
výše uvedené povinnosti správního orgánu v projednávané věci nebyly splněny.
Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že se stavební úřad nezabýval otázkou, kterých
pozemků se jím vydané rozhodnutí týká a kdo je jejich vlastníkem. Ze správního spisu
stavebního úřadu takový postup nevyplývá. Z pohledu následného odvolacího správního
i soudního řízení je přezkum předmětných otázek navíc komplikován tím, že pozemky,
na nichž stavební úřad svým rozhodnutím ze dne 4. 10. 2004 nařídil provedení nezbytných
nápravných opatření a úprav, již v době podání odvolání stěžovatelem právně neexistovaly.
Z okolností případu je zjevné, že stavební úřad si byl již dlouho před vydáním
rozhodnutí vědom, že dané řízení se týká prostorově značně rozsáhlých terénních úprav.
Ze správního spisu stavebního úřadu však přesto není seznatelné, kterých konkrétních
pozemků se tyto úpravy, resp. na nich nařízená nezbytná nápravná opatření a úpravy, týkají.
Nevymezil-li však stavební úřad řádně tyto pozemky, nemohl ani spolehlivě určit okruh
účastníků řízení o nezbytných úpravách, jimiž jsou mimo jiné též osoby, které mají vlastnická
nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb
na nich, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím
přímo dotčeny.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze strany stavebního úřadu nelze
bez předchozího vymezení okruhu účastníků řízení (v tomto řízení jsou to dle §87 odst. 1
stavebního zákona vlastníci pozemků) pouze konstatovat domněnku jejich velkého počtu
a na základě toho následně doručovat rozhodnutí o nařízení terénních úprav veřejnou
vyhláškou. To platí tím spíše, je-li úvaha o velkém počtu účastníků odvíjena jen od územního
rozsahu předmětné stavby. Ačkoli teoreticky nelze vyloučit, že v tomto konkrétním případě
bylo použití veřejné vyhlášky pro oznámení rozhodnutí v souladu se zákonem, předložená
dokumentace stavebního úřadu neposkytovala dostatečný podklad pro takový závěr,
což mohlo zcela jistě ovlivnit zákonnost rozhodnutí správních orgánů v obou stupních
řízení. Městský soud měl z tohoto důvodu napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, pokud
tak neučinil, zatížil svůj rozsudek vadou dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Odůvodnění:
napadeného rozhodnutí městského soudu je v některých částech vnitřně
rozporné. K námitce, že provedení nezbytných úprav nebylo nařízeno vlastníku pozemku,
městský soud nejprve uvedl, že vyřešení této otázky není předmětem tohoto řízení,
v následujícím odstavci však v rámci závěrečného shrnutí konstatoval, že právní předchůdce
stěžovatele byl účastníkem předmětných stavebních řízení. Neměl-li městský soud za to,
že tento subjekt byl účastníkem řízení právě z titulu vlastnického práva k dotčeným
pozemkům, není pak zřejmé, z jaké skutečnosti městský soud dovodil jeho účastenství.
V této části je tedy rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek městského
soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud
je v něm povinen v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
jímž je dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele.
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu