ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.194.2018:38
sp. zn. 9 As 194/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobkyně: KORUNNÍ DVŮR
POPICE, s. r. o., se sídlem Husinecká 903/10, Žižkov, Praha 3, zastoupena Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2018, č. j. 73 A 4/2017 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017, č. j. SZ-MMJ/OD/20527/2016/17, Magistrát města
Jihlavy (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodl o tom, že stěžovatelka porušila §10 odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“) a spáchala správní delikt dle §125f odst. 1 téhož zákona. Jako provozovatel
motorového vozidla RZ X nezajistila, aby při užití tohoto vozidla byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Dne 6. 9. 2016 ve 13:50 hodin
na pozemní komunikaci v ulici Hluboká u domu č. p. 7 v obci Jihlava neznámý řidič tohoto
motorového vozidla nerespektoval dopravní značku IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou
tabulkou E 13 „B“ (ve vozidle nebyla viditelně umístěna rezidentská parkovací karta „B“) a dále
dne 25. 8. 2016 v 9:30 hodin na pozemní komunikaci v ulici Palackého u domu č. p. 1 v obci
Jihlava neznámý řidič tohoto motorového vozidla nerespektoval dopravní značku IP 12
„Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou E 13 „A“. V obou případech se neznámý řidič
dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu porušením §4
písm. c) téhož zákona. Za uvedený správní delikt byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši
2 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně blanketní odvolání, které
žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který ji jako nedůvodnou zamítl shora označeným rozsudkem. Neshledal
důvodnou námitku, že ve výroku správního rozhodnutí chybí odkaz na §125e odst. 2 zákona
o silničním provozu. Je zcela dostačující, když je sankční rozmezí uvedeno v odůvodnění
rozhodnutí. Ve správním rozhodnutí je rovněž dostatečně odůvodněna výše uložené sankce.
Je popsáno, jaké skutečnosti byly zvažovány, jak byly hodnoceny a jakými úvahami správní
orgány ke svým závěrům dospěly. Tyto závěry nevykazují žádný exces. Také skutky jsou
ve výroku vymezeny dostatečně. Jejich popis zahrnuje uvedení místa, dne, času a způsobu
spáchání. Za vadu popisu jednání nelze považovat neuvedení skutečnosti, zda se jednalo
o zastavení, stání, či zda jednání bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem
používaným bez obsluhy. Popis jednání stěžovatelky uvedený ve výroku rozhodnutí nevykazuje
takové vady, které by bránily jeho ztotožnění a způsobovaly potenciální zaměnitelnost s jiným
jednáním, jež by nemuselo naplňovat znaky deliktu. Obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí
pak není informace o tom, zda porušení pravidel mělo či nemělo za následek dopravní nehodu.
Tvrzení, že místa spáchání přestupků neexistují, je zcela účelové a nepodložené. Krajský soud
provedl dokazování výtiskem ze serveru maps.google.com a zjistil, že obě adresy existují. Podle
nařízení města Jihlavy patří obě ulice mezi vymezené oblasti, ve kterých lze parkovat pouze
s rezidentskou či předplatitelskou parkovací kartou. Není třeba, aby ve výroku rozhodnutí bylo
specifikováno opatření obecné povahy, na základě kterého bylo dopravní značení stanoveno
a opatření obecné povahy, kterým byly vymezeny oblasti obce, v rámci jejichž obvodu lze
parkovat pouze s rezidentskou parkovací kartou. Dopravní značka IP 12 označuje místo, kde je
dovoleno zastavení a stání pouze vybraných vozidel. Z textu obsaženého na dodatkové tabulce je
pak seznatelné, že je zde parkování vyhrazeno pro řidiče, kteří mají v držení parkovací kartičku
s daným označením. Stěžovatelka netvrdí a nedokládá, že by měla předplatnou parkovací kartu
nebo stíratelný parkovací lístek. Není proto rozhodné, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno,
že ve vozidle nebyla umístěna ani rezidentská ani předplatná parkovací karta. Tvrzení,
že z fotodokumentace není patrno, že by stěžovatelka neměla parkovací kartu viditelně umístěnu,
je pouze spekulativní. Stěžovatelka netvrdí, že by parkovací kartu ve voze viditelně umístila,
ani nedoložila, že by ji vůbec měla. Nejedná se o vadu řízení, pokud správní orgány neprovedly
jako důkaz nařízení města. Z fotodokumentace je patrno, že řidič parkoval v místě za svislou
dopravní značkou, která „oznamuje“, že na daném místě je vyhrazeno parkování pouze pro určité
skupiny řidičů. Právní závaznost značek není třeba dokazovat. Případné pochybnosti měla
stěžovatelka uplatnit v odvolacím řízení. Stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech tím,
že byly vydány dvě výzvy k úhradě určené částky. Pokuta byla v souladu se zákonem uložena
ve společném řízení. Správní orgán I. stupně nepochybil ani při zjišťování pachatele přestupku.
Jednání zmocněnce stěžovatelky vyvolává pochybnosti, neboť je zcela jistě srozuměn
s nemožností doručování panu W. S., kterého opakovaně uvádí jako osobu řidiče. Jednání
stěžovatelky lze proto označit obstrukční taktiku, účelově směřující k vyhnutí se následkům
a sankcím protiprávního jednání. Naplněním materiální stránky správního deliktu se správní
orgány vzhledem k judikatuře Nejvyššího správního soudu zabývaly dostatečně. S ohledem na to,
že označení řidiče S. W. svědčí o účelovém a obstrukčním chování zástupců stěžovatelky, správní
orgány nebyly povinny zabývat se jeho tvrzením, že zastavil vozidlo pouze na chvíli. Krajský soud
nepovažuje právní úpravu obsaženou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu za protiústavní
a s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 6 As 73/2016 - 40, není dán důvod pro přerušení řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatelka nepodřadila důvody pro podání kasační stížnosti pod konkrétní ustanovení
§103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Subsumpce stížních důvodů pod zákonná ustanovení je však záležitostí
právního hodnocení Nejvyšším správním soudem, a nejde proto o nedostatek návrhu, který by
bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50).
[5] První okruh námitek směřuje proti vadám výroku správního rozhodnutí. Krajský soud
tuto právní otázku posoudil nesprávně. Absence ustanovení, dle kterých správní orgán uložil
sankci, je v rozporu s §68 odst. 2 správního řádu. Ve smyslu usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, se může jednat o vadu,
která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Takový závěr však musí soud odůvodnit, což neučinil.
Závěry usnesení rozšířeného senátu je přitom nezbytné aplikovat i na výrok o sankci, nikoliv
pouze na vymezení protiprávního jednání. Odkaz na konkrétní právní normu, podle které správní
orgán I. stupně rozhodl o výši sankce, není navíc uveden ani v odůvodnění rozhodnutí.
[6] Jelikož přesný význam dopravní značky IP12 a dodatkové tabulky stanoví opatření
obecné povahy, mělo být provedeno jako důkaz a správní orgán na ně měl odkázat ve výroku.
Totéž platí o nařízení obce, které stanoví místa na pozemní komunikaci vyhrazená k parkování
jen určité skupině vozidel. Dodatková tabulka byla pro stěžovatelku nesrozumitelná, respektive jí
přikládala jiný význam. Domnívala se, že písmeno „B“ označuje parkování vyhrazené pro vozidla
skupiny B a písmeno „A“ parkování vyhrazené pro vozidla splňující emisní limity A.
[7] Krajský soud nesprávně posoudil námitku chybného vymezení místa protiprávního
jednání. Dle Registru územní identifikace, který je nadán formální i materiální publicitou, tvrzené
adresy neexistují. Server maps.google.com má nižší důkazní sílu než státem spravovaný registr.
Místo nebylo vymezeno přesně ani ve výzvě k úhradě určené částky.
[8] Ve výroku není jasně vymezeno jednání, jehož se stěžovatelka měla dopustit. Správní
orgán I. stupně uvedl, že se jednalo o „nerespektování dopravní značky“, což není skutkový
popis jednání, ale právní hodnocení. Ve správním rozhodnutí mělo být specifikováno,
zda jednání spočívalo v zastavení nebo stání, neboť daná dopravní značka zakazuje pouze stání.
Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
[9] Stěžovatelce je za vinu kladeno pouze to, že neměla rezidentskou parkovací kartu. Takové
jednání není protiprávní. K porušení dopravní značky by totiž došlo jen v případě, že by neměla
rezidentskou parkovací kartu, ani předplatitelskou parkovací kartu ani stírací parkovací lístek.
Takové obvinění správní orgán stěžovatelce nesdělil. Nezjišťovala tedy, zda řidič disponoval
předplatitelskou parkovací kartou či stíracím parkovacím lístkem. Tvrzení krajského soudu,
že povinnost umístit viditelně parkovací kartu vyplývá z nařízení obce, je irelevantní. Stěžovatelka
může být totiž uznána vinnou pouze z nerespektování dopravní značky.
[10] Správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče. Přestože byl
strážníkem na místě ztotožněn jako pravděpodobný řidič pan L. V., správní orgán jej nepředvolal
k podání vysvětlení. Skutečnost, že stěžovatelka sdělila jako osobu řidiče pana S., není relevantní.
I pokud by stěžovatelka nesprávně označila osobu řidiče, je správní orgán povinen zjišťovat
osobu pachatele z moci úřední. Správní orgán I. stupně měl konkrétní indicie o tom, jaká osoba
mohla přestupek spáchat. Měl jej proto řešit přímo s panem V.
[11] Krajský soud se nijak nevypořádal s námitkou, že se správní orgány nezabývaly aplikací
pro stěžovatelku příznivější právní úpravy spočívající v tom, že dle nařízení statutárního města
Jihlavy č. 2/2017 již ulice Hluboká a Palackého nepatří mezi vymezené oblasti, ve kterých lze
parkovat pouze s rezidentskou či předplatitelskou kartou, nebo se stíracím parkovacím lístkem.
Rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Tu stěžovatelka
spatřuje v nevypořádání námitky týkající se aplikace příznivější právní úpravy. K této námitce
se nicméně krajský soud vyjádřil v bodu 37 napadeného rozsudku. Uvedl, že i podle nařízení
Statutárního města Jihlavy č. 2/2017, které nabylo účinnosti dne 1. 5. 2017, ulice Hluboká
a Palackého patří mezi vymezené oblasti, ve kterých lze parkovat pouze s rezidentskou parkovací
kartou. Z uvedeného je zřejmé, proč krajský soud nepovažoval novou právní úpravu uvedenou
v citovaném nařízení za příznivější než úpravu v nařízení Statutárního města Jihlavy č. 1/2013
(dále jen „nařízení č. 1/2013). Námitku stěžovatelky tedy krajský soud řádně vypořádal.
[15] Další okruh námitek směřoval proti vadám výroku správního rozhodnutí. Stěžovatelka
vytýká absenci odkazu na ustanovení, podle nichž jí byla uložena sankce. Z citovaného usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 165/2016 - 46, vyplývá, že v případě
absence konkrétního ustanovení ve výroku rozhodnutí, která je vadou rozhodnutí, je třeba
hodnotit závažnost takového pochybení (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 1. 2018, č. j. 9 As 172/2016 - 46). V nyní posuzovaném případě absence předmětných
ustanovení nepředstavuje pochybení, jehož závažnost by odůvodňovala zrušení rozhodnutí.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vzal do úvahy charakter správního
deliktu provozovatele vozidla s přihlédnutím k závažnosti přestupku, kterého se neustanovený
řidič dopustil. Je tedy zřejmé, že aplikoval §125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Dále je
v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, že došlo k porušení §4 písm. c) téhož zákona, čímž byl
spáchán přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, „za který se ukládá ve správním řízení
pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč.“ Správní orgán I. stupně tedy v odůvodnění rozhodnutí vymezil
rovněž rozsah výměry sankce. Ze správního rozhodnutí jednoznačným způsobem vyplývá,
na základě jakého postupu správní orgán I. stupně stanovil výši sankce. Pochybení správního
orgánu I. stupně nedosahuje takové intenzity, aby bylo nezbytné správní rozhodnutí rušit.
[16] Nelze přisvědčit ani námitce týkající se vypořádání odkazu na opatření obecné povahy
a nejednoznačnosti dopravní značky. Nejvyšší správní soud se naopak ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že z rozhodnutí jasně plyne, jakou povinnost stěžovatelka porušila a výrok
správního rozhodnutí v tomto ohledu splňuje zákonné náležitosti. Neoznačení příslušného
opatření obecné povahy nepředstavuje vadu rozhodnutí. Ve vztahu k významu dopravních
značek byl skutkový stav zjištěn dostatečně, obzvlášť za situace, kdy nebyl stěžovatelkou
v průběhu správního řízení vůbec zpochybněn, a nebylo proto nezbytné provést důkaz
předmětným opatřením obecné povahy. Co se týče úvah stěžovatelky o smyslu dodatkových
tabulek, přiklání se Nejvyšší správní soud k tomu, že význam přikládaný dodatkovým tabulkám
stěžovatelkou, není v České republice standardní. Naopak i v tomto případě lze spíše přisvědčit
názoru krajského soudu, který považuje tvrzení stěžovatelky za absurdní, a to i s ohledem
na přístup stěžovatelky ke správnímu a soudnímu řízení, jak bylo uvedeno výše. Rozhodující
nicméně je, jak konstatoval krajský soud, že je povinností řidiče dopravní značky znát a znát jejich
význam. Stěžovatelka byla povinna dodržovat pravidla stanovená městem Jihlava, a bylo tedy
na ní, aby se seznámila s významem doplňkových tabulek. Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České
republiky orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní
předpisy, jsou-li k tomu zmocněny. Zmocnění k vydání nařízení č. 1/2013 plyne ze zákonných
ustanovení, na něž toto nařízení odkazuje ve svém úvodu, zejména z §23 odst. 1 písm. a) a c)
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Toto nařízení
jasně upravuje jednotlivé parkovací zóny, přičemž v bodu 3.1 stanoví význam dodatkových
tabulek. Na tomto místě je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2018, č. j. 9 As 352/2017 - 42, ve kterém byla řešena podobná problematika.
[17] Při posouzení námitky směřující proti nesprávnému vymezení místa protiprávních
jednání, je nutné se zabývat smyslem vymezení skutku. V rozsudku ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 As 80/2014 - 37, kasační soud uvedl, že „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním.“ To potvrzuje i navazující
judikatura zdejšího soudu (např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, ze dne
11. 3. 2016, č. j. 4 As 270/2015 - 42, ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52). Uvedeným
požadavkům výrok správního rozhodnutí dostojí. Je totiž evidentní, že ve výroku došlo k záměně
čísel popisných a čísel orientačních. Tuto skutečnost potvrzují výtisk ze serveru maps.google.com
pořízený krajským soudem a fotodokumentace, jež je součástí správního spisu. Přestože došlo
k záměně čísel orientačních za čísla popisná, jedná se o chybu, která nezpůsobuje nezákonnost
rozhodnutí. Byl totiž naplněn účel vymezení místa skutku ve smyslu výše uvedené judikatury,
neboť místo je natolik přesně konkretizováno, že sankcionované jednání není zaměnitelné
s jiným.
[18] Rovněž námitce chybného popisu protiprávního jednání spočívajícího v tom, že z výroku
nelze dovodit, zda protiprávní jednání měla spočívat v neoprávněném zastavení či stání, nelze
přisvědčit. Z výroku správního rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jaká porušení povinnosti jsou
stěžovatelce kladena za vinu. Jedná se o nerespektování dopravních značek IP 12 „Vyhrazené
parkoviště“ s dodatkovou tabulkou E 13 „B“ a s dodatkovou tabulkou E 13 „A“. Povinnost
stanovená těmito značkami vyplývá z nařízení č. 1/2013, konkrétně především z bodů 3.1 a 3.12.
Z informací uvedených ve výroku správního rozhodnutí je zřejmé, že vozidlo bylo zaparkováno
ve vymezených zónách bez toho, aby byla v souladu s citovaným nařízením za čelním sklem
viditelně umístěna příslušná rezidentská parkovací karta. O obsahu porušených povinností
(tj. povinnosti řídit se dopravní značkou IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovými tabulkami
E 13 „B“ a E 13 „A“ ) a všech zákonných ustanoveních tvořících právní normu odpovídající
skutkové podstatě správního deliktu nemohly v dané věci vzniknout žádné pochybnosti. Tuto
skutečnost pak potvrzuje pořízená fotodokumentace, na které je zachyceno vozidlo stěžovatelky
stojící na specifikovaných místech, aniž by za čelním sklem byla viditelně umístěna rezidentská
parkovací karta či jakýkoliv jiný relevantní doklad. Specifikací výroku byl naplněn účel
nezaměnitelnosti skutku, jak správně konstatoval krajský soud.
[19] Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že vypořádání námitek krajským soudem do značné
míry reflektuje postup stěžovatelky. Ta byla po celou dobu správního řízení pasivní, podala pouze
blanketní odvolání, které ani na výzvu nedoplnila, a následně v žalobě uvedla pouze spekulativní
domněnky o tom, jaký mohl být skutkový stav. Vlastní skutkovou verzi podloženou byť jediným
relevantním důkazem však nepředložila. Omezila se pouze na tvrzení, že pokud by ve vozidle
byla umístěna předplatitelská parkovací karta či stírací parkovací lístek, pak by její jednání
protiprávní nebylo. Netvrdila však, a už vůbec nedoložila, že by taková skutková verze děje
skutečně nastala. Je proto logické, že krajský soud hodnotil námitky stěžovatelky i s ohledem
na tuto skutečnost. Postup stěžovatelky ve správním a soudním řízení se totiž může jevit jako
nepřesvědčivý a účelový (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 - 23,
ze dne 8. 12. 2016, č. j. 5 As 206/2016 - 37, ze dne 21. 2. 2017, č. j. 2 As 214/2016 - 24, nebo
ze dne 23. 8. 2018, č. j. 3 As 203/2017 - 29). Je proto na místě, pokud krajský soud u jednotlivých
námitek stěžovatelky zdůrazňuje, že sama neuvedla žádnou relevantní verzi skutkového děje,
a omezila se toliko na zpochybňování zjištěného skutkového stavu odkazem na nepodložené
další možné varianty.
[20] Obdobné platí i v případě povinnosti umístit viditelným způsobem za čelní sklo vozidla
parkovací kartu. Rovněž tato povinnost vyplývá z nařízení č. 1/2013, konkrétně z bodu 3.12.
Prakticky totožná námitka byla navíc rovněž řešena ve výše uvedeném rozsudku
č. j. 9 As 352/2017 - 42, na který kasační soud odkazuje. Stěžovatelka se mýlí, pokud dovozuje,
že je jí chybně kladeno za vinu porušení dopravní značky, když se fakticky jedná o porušení
nařízení obce. Nařízení obce pouze specifikuje povinnosti vyplývající z předmětné dopravní
značky, respektive doplňkové tabulky. Fakticky se tak jedná právě o porušení dopravního
značení. Význam jednotlivých značek je vždy upraven v právních předpisech. Právě na základě
významu, který je dopravním značkám jednotlivými předpisy dán, pak může dojít k porušení
povinnosti stanovené dopravní značkou. Krajský soud danou námitku vyhodnotil správně.
[21] Nelze souhlasit ani s tím, že krajský soud chybně vyhodnotil námitku směřující proti
postupu správního orgánu I. stupně při zjišťování osoby pachatele přestupku. Krajský soud
správně konstatoval, že stěžovatelka sdělila na výzvu správního orgánu, že vozidlo zaparkoval
pan S. To stěžovatelka učinila v rámci podání, které bylo správnímu orgánu doručeno
dne 25. 8. 2016. V něm výslovně uvedla, že vozidlo měl zapůjčené pan W. S. Právě na základě
postupu stěžovatelky tak byl předvolán pan S., který byl nekontaktní. I přes označení pana S.
ze strany stěžovatelky správní orgán I. stupně dne 1. 11. 2016 předvolal k podání vysvětlení pana
V. (přestože stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že pan V. nebyl vůbec předvolán). Ten
podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 17. 11. 2016 odepřel výpověď. Tyto
skutečnosti správně konstatoval v napadeném rozsudku také krajský soud, přičemž vhodně
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46.
Především odkazem na uvedený rozsudek a citací rozhodné pasáže krajský soud námitku
stěžovatelky dostatečně vypořádal, a to v souladu s judikaturou zdejšího soudu. V podrobnostech
proto kasační soud odkazuje na závěry krajského soudu. Zároveň považuje za vhodné zdůraznit,
že tvrzení stěžovatelky, že pan V. nebyl vůbec předvolán, je chybné.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno je zrušit. Jejich závěry mají plnou oporu v právní
úpravě a správním spise.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu
spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu