ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.205.2016:29
sp. zn. 9 As 205/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: L. H.,
proti žalované: Sportovní areály města Kladna s. r. o., se sídlem Sportovců 818, Kladno,
zast. JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, ve věci ochrany
proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 45 A 74/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který jí bude vrácen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce
JUDr. Františka Hrudky, advokáta se sídlem Vodičkova 30, Praha 1.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým jí byla uložena povinnost do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku vyřídit žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 29. 7. 2015.
[2] Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka je povinným subjektem podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Vycházel především z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 As 57/2006 – 67, publ. pod č. 1688/2008 Sb. NSS, dle
kterého povahu povinné osoby vymezuje zřizovatel, osoba, která vytváří její orgány, osoba, která
nad ní vykonává dohled, a dále účel existence a její hospodaření s veřejnými prostředky. Jediným
společníkem stěžovatelky je přitom Statutární město Kladno, rada města vykonává jako jediný
společník působnost valné hromady, do jejíž působnosti mj. patří volba odvolání jednatele
společnosti a členů dozorčí rady. Z této pozice město vykonává nad stěžovatelkou dohled. Její
činnost je spojena především se sportovním vyžitím v městě Kladnu, což je veskrze veřejný účel,
který odpovídá bodu 1.2 zakladatelské listiny. Není vyloučeno, aby její činnost směřovala také
k dosažení zisku. Alespoň zčásti hospodaří s veřejnými prostředky.
[3] Následně se zabýval povahou odpovědi stěžovatelky na žádost žalobce o poskytnutí
informací a dospěl k závěru, že se jednalo o pouhé neformální sdělení. K žádosti se vyjádřila
pouze velice obecně a odpověď nezamýšlela jako výstup z činnosti správního orgánu ve správním
řízení. Odpověď neobstojí jako rozhodnutí o odmítnutí žádosti ani po formální stránce, protože
tak není označena, nečlení se na záhlaví, výrok a odůvodnění a chybí v ní poučení o opravném
prostředku, není označeno číslem jednacím. Stěžovatelka se tedy se žádostí žalobce nevypořádala
žádným ze způsobů, které stanoví zákon o svobodném přístupu k informacím [buď dle §14
odst. 5 písm. a), c) nebo §14 odst. 5 písm. d) nebo §14 odst. 1 písm. b) nebo §15 odst. 1].
[4] Dodal, že v projednávané věci nemohl postupovat podle §16 zákona o svobodném
přístupu k informacím. Toto ustanovení dopadá pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nikoli na řízení ve věci ochrany proti nečinnosti
správního orgánu podle §79 a násl. téhož zákona. V tomto řízení není soud oprávněn posuzovat,
jakým způsobem má správní orgán se žádostí naložit, jeho úkolem je pouze rozhodnout, zda
je ve věci povinen vydat rozhodnutí. S ohledem na to, že zákon o svobodném přístupu
k informacím předpokládá vydání rozhodnutí pouze v případě nevyhovění žádosti, zavázal
stěžovatelku k tomu, aby žalobcovu žádost vyřídila, což je povinna učinit některým ze způsobů
stanovených zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] V první části obsáhle popisovala, proč nenaplňuje znaky správního orgánu ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podstata její argumentace spočívá v tom, že je obchodní společností,
nevykonává veřejnou správu a žádným obecně závazným právním předpisem jí nebyla svěřena
působnost. Její činnost se neomezuje na poskytování služeb veřejnosti, ale je komerční
(provozuje komerční zařízení, např. AQUAPARK Kladno, Sport hotel Sletiště, občerstvení,
restauraci, pronajímá nemovitosti k dalšímu podnikání). Pouhé podání žádosti o poskytnutí
informace z ní správní orgán nečiní.
[7] Navázala důvody, pro které se nepovažuje za osobu povinnou podle §2 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Jejím jediným společníkem sice je Statuární město Kladno,
veřejnou institucí ale není, protože zde neexistuje státní dohled, její orgány nevytváří stát ani jiná
veřejnoprávní korporace a převažuje soukromoprávní účel.
[8] Krajský soud se dle stěžovatelky soustředil pouze na osobu jejího zřizovatele a dostatečně
nezohlednil další kritéria, která je třeba vzít při hodnocení povahy subjektu v potaz ve světle
nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. jako N 10/44 SbNU 129,
kde byla jednoznačně zpochybněna možnost rozšíření okruhu povinných subjektů dle zákona
o svobodném přístupu k informacím o obchodní společnosti.
[9] Z uvedených důvodů má za to, že nebyla v řízení ve věci ochrany proti nečinnosti
správního orgánu pasivně legitimovaná a krajský soud měl žalobu odmítnout.
[10] Zmínila také, že plní veškeré povinnosti zveřejňovat informace ve veřejných rejstřících.
Tyto údaje jsou každému dostupné, mj. také způsobem umožňujícím dálkový přístup.
[11] S ohledem na povahu své činnosti nemá personální kapacitu k vyřizování žádostí
podobných té, kterou podal žalobce. Navíc pokud by byla osobou povinnou podle zákona
o svobodném přístupu k informacím, subjekty, které vykonávají soutěžní činnost k její
podnikatelské činnosti, by byly bezdůvodně zvýhodněny.
[12] Konečně uvedla, že odpověď na žádost o poskytnutí informací, kterou žalobci zaslala
pouze ze své dobré vůle, považuje za dostačující a z odůvodnění napadeného rozsudku není
zřejmé, v čem konkrétně by její pochybení mělo spočívat.
[13] Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a žalobu odmítl, případně
aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobce
[14] Žalobce předně zdůraznil, že krajský soud se otázkou pasivní legitimace stěžovatelky
důsledně zabýval, podrobně vypořádal její námitky a své závěry opřel o přiléhavou judikaturu
Nejvyššího správního soudu.
[15] Zdůraznil, že dle ustálené rozhodovací praxe správních soudů je právnická osoba,
založená územně samosprávným celkem pro výkon jeho samostatné působnosti, povinna
poskytovat informace související se samostatnou působností tohoto samosprávného celku.
Veřejná správa přitom není pouze vrchnostenská, ale také nevrchnostenská (fiskální,
zaopatřovací).
[16] Dle jeho názoru byla naplněna všechna kritéria specifikovaná v citovaném nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06. Forma zřízení stěžovatelky sice je soukromoprávní
(zakladatelská listina), je však třeba zvažovat celkovou míru ingerence obce, která je jediným
zakladatelem. Působnost valné hromady vykonává rada města, jmenovala jednatele a dozorčí
radu. Statutární město Kladno vykonává dohled nad stěžovatelkou na základě předpisů
soukromého práva a naplňuje znaky ovládající osoby. Žalobce nezpochybňuje, že stěžovatelka
je obchodní společností sledující dosažení zisku, nicméně jejím účelem je také uspokojení
veřejného zájmu, jak vyplývá ze zakladatelských listin.
[17] Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem. Poté přistoupil
k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů.
Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[19] V projednávané věci je sporné, zda stěžovatelka je povinným subjektem podle zákona
o svobodném přístupu k informacím a v návaznosti na to správním orgánem, který
je pasivně legitimovaný v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle
§79 a násl. s. ř. s.
[20] Předně je vhodné uvést, že tato problematika již byla komplexně řešena správními soudy
i Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že krajský soud z relevantní judikatury vycházel
a stěžovatelka nepřinesla žádnou argumentaci, která by mohla vést k jejímu přehodnocení,
Nejvyšší správní soud neměl jediný důvod se od již vyslovených závěrů odchýlit.
[21] Subjekty, které jsou povinny poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, jsou vymezeny v jeho §2. V projednávané věci je relevantní odst. 1, dle kterého
jsou povinnými subjekty státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné
instituce. V případě stěžovatelky připadá v úvahu podřazení pod veřejnou instituci.
[22] Výkladem tohoto pojmu se zabývala četná judikatura, jak již bylo zmíněno, i odborná
literatura. Stěžejní je stěžovatelkou zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06 (Letiště
Praha), který vymezil kritéria, která je třeba hodnotit při posuzování povahy instituce (veřejná
či soukromá). Jedná se o: „a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti
soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce
jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé
orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický
rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního
dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým
znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle
výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“ Vzhledem k tomu, že v činnosti mnoha
institucí se prolínají soukromoprávní aspekty s veřejnoprávními, pro kvalifikaci instituce jako
veřejné či soukromé je třeba zjistit, které z nich převažují.
[23] „Veřejnost“ instituce přitom nemusí být odvozena pouze od státu, ale také
od samosprávy. Výše uvedená hlediska lze tedy posuzovat také optikou obce a jejích orgánů
(srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1705/13).
[24] Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že krajský soud všechna tato kritéria nezohlednil.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačné, že vzal v potaz vznik stěžovatelky i osobu
jejího zřizovatele (na str. 4 v odst. 2 uvedl, že: „jediným společníkem je obec - Statutární město Kladno“),
subjekt vytvářející orgány stěžovatelky a vykonávající nad ní dohled („Rada města Kladna vykonává
jako jediný společník působnost valné hromady, do jejíž působnosti patří mimo jiné volba a odvolání jednatele
a členů dozorčí rady. Město tedy vytváří orgány společnosti. Zároveň z pozice jediného společníka a prostřednictvím
zvolených orgánů vykonává dohled nad činností žalované,“ tj. stěžovatelky). Konečně vycházel i z účelu
stěžovatelky (uvedl, že je založená obcí za účelem uspokojování veřejných zájmů a plnění úkolů
obce, povaha většiny zařízení, které provozuje, je spojena se sportovním vyžitím v městě Kladnu,
což veřejným účelem je).
[25] Jako drobný nedostatek v argumentaci krajského soudu by bylo možné hodnotit
skutečnost, že v rámci kritérií pro určení povahy instituce hodnotil i otázku hospodaření
s veřejnými prostředky. Činil tak zřejmě proto, že vycházel z citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 As 57/2006, který se však vztahoval k dnes již neúčinné právní úpravě.
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 61/2006 Sb., totiž počítalo s tím, že povinnými subjekty jsou veřejné
instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Uvedenou novelou byla slova „hospodařící
s veřejnými prostředky“ vypuštěna a v tomto znění byla právní úprava i v době rozhodné
pro projednávanou věc. Na správnosti závěrů krajského soudu to však nic nemění; v intencích
projednávané věci se totiž jedná spíše o ne zcela přesné vyjádření, nežli o pochybení. Je zřejmé,
že veřejné instituce s veřejnými prostředky hospodařící povinnými subjekty byly a jsou i nadále.
[26] Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 57/2006 byl případný.
Nesoustředil se totiž pouze na otázku hospodaření s veřejnými prostředky, ale
především na naplnění znaků veřejné instituce, jak je vymezil Ústavní soud, a v této části zůstala
právní úprava shodná. Obě věci byly navíc skutkově podobné. V odkazované věci Nejvyšší
správní soud hodnotil shodně jako ve věci projednávané míru naplnění znaků veřejné instituce
u obchodní společnosti, jejímž jediným společníkem je obec se všemi důsledky s tím spojenými.
Fakt, že jediným společníkem obchodní společnosti je obec, je skutečně zásadní pro hodnocení
povahy instituce. Předurčuje totiž značnou míru naplnění všech vyjmenovaných znaků - obec
v těchto situacích z povahy věci zasahuje při vzniku společnosti, je jejím zakladatelem, jako jediný
společník běžně ustanovuje její orgány a na základě soukromoprávních předpisů nad ní vykonává
dohled. Vzhledem k tomu, že obchodní společnost se zakládá za účelem naplnění veřejného
zájmu nebo plnění jí svěřených úkolů [viz §1 a §2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní
zřízení), ve znění pozdějších předpisů], je i účel obchodní společnosti veřejný.
[27] Stejně tomu je v případě stěžovatelky, jak popsal již krajský soud (viz jeho odůvodnění
shrnuté v bodě [2] a citované v bodě [25] tohoto rozsudku). Stěžovatelka ke zpochybnění těchto
závěrů věcně uvádí jen tolik, že vyjmenovaná kritéria nejsou naplněna, nijak však nereaguje
na důvody napadeného rozsudku ani odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 As 57/2006, kde je celá problematika komplexně řešena. Za těchto okolností se lze
spokojit se shrnutím hlavních závěrů výše a v podrobnostech na citovaný rozsudek odkázat.
[28] Obsáhlejší argumentaci stěžovatelka přinesla pouze k otázce svého účelu, který považuje
za ryze soukromoprávní. Ani v této části však dostatečně nereflektovala odůvodnění napadeného
rozsudku. Již krajský soud vysvětlil, že samotná skutečnost, že stěžovatelka je obchodní
společností a jako taková tedy podniká, se s její veřejnou povahou nevylučuje. Zdůraznil stěžejní
fakt, že činnost stěžovatelky je spojena se sportovním vyžitím ve městě Kladnu, čemuž odpovídá
i její zakladatelská listina. Stěžovatelka v kasační stížnosti pouze znovu opakuje, že je obchodní
společností založenou za účelem podnikání a provozuje různá komerční zařízení. I provoz těchto
zařízení však krajský soud hodnotil jako činnost k podpoře sportu, proti čemuž stěžovatelka nijak
nebrojí.
[29] Za těchto okolností není třeba k odůvodnění krajského soudu nic dodávat. Jak již bylo
mnohokrát řečeno, i obchodní společnosti mohou být povinnými subjekty podle zákona
o svobodném přístupu k informacím a krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.
Závěr, že účel spočívající v podpoře sportovního vyžití ve městě je spojen s veřejným zájmem,
je také v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2014, č.j. 8 As 55/2012 – 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS.
[30] Obecně lze říci, že námitky stěžovatelky byly vystavěny na ryze formálních a ve většině
případů obecných argumentech, přestože relevantní judikatura, se kterou byla obeznámena
(odkazoval na ni krajský soud i sama stěžovatelka), klade důraz na faktickou stránku věci. Kromě
výše citovaných rozhodnutí lze poukázat např. na aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 As 155/2015 – 84, publ. pod č. 3405/2016 Sb. NSS, kde je tato
tendence jasně patrná, i na názor odborné veřejnosti, viz Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T. Zákon
o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2016, 1256 s.,
s. 35, bod 28.
[31] Argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/02 vedla stěžovatelka
nekorektně. Účelově dovozovala, že Ústavní soud vyloučil, že by veřejnými institucemi mohly být
obchodní společnosti, nic takového ale z nálezu nevyplývá. Část jeho odůvodnění citovaná
v kasační stížnosti je evidentně reakcí na námitku účastníka řízení, který dovozoval, že pokud
by byly veřejnou institucí státní podniky, musely by jimi být obchodní společnosti. Ústavní soud
v odpovědi na to pouze konstatoval, že takto argumentovat nelze, protože mezi státním
podnikem a obchodní společností, byť s majetkovou účastí státu (v projednávané věci obce), jsou
podstatné rozdíly. To ale neznamená nic jiného, než že u obou z nich je třeba hodnotit
jmenovaná kritéria a teprve na tomto základě posoudit, zda konkrétní subjekt je institucí veřejnou
či soukromou, což se v projednávané věci stalo. Ani jindy Ústavní soud obchodní společnosti
z podřazení pod veřejné instituce nevyloučil, naopak, viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1705/13.
[32] Na postavení stěžovatelky jako osoby povinné podle zákona o svobodném přístupu
k informacím nemohou nic změnit ani její tvrzení, že na vyřizování žádostí o informace nemá
personální kapacitu a že by ji poskytnutí informací znevýhodnilo oproti jejím soutěžitelům.
Lze sice připustit, že některým subjektům, které mají formu soukromoprávní společnosti, může
v praxi dodržování postupů předepsaných uvedeným zákonem činit potíže, to však není
důvodem k tomu, aby poskytování informací odmítaly. V žádném případě je to totiž nemůže
zbavit jejich zákonných povinností.
[33] Stěžovatelka může své zařazení mezi povinné subjekty podle zákona o svobodném
přístupu k informacím subjektivně pociťovat jako odlišné zacházení, objektivně se o něj však
nejedná. Povinným subjektem je proto, že její povaha je z výše uvedených důvodů veřejná. Tento
závěr je výsledkem hodnocení objektivních kritérií, která lze posuzovat u všech obchodních
společností a dalších subjektů.
[34] Zařazení stěžovatelky mezi povinné subjekty je podepřeno legitimním cílem, kterým
je informování veřejnosti o působení společností, které jsou fakticky nebo právně ovládané
veřejnoprávním subjektem. Tímto způsobem dochází k naplňování ústavně zaručeného
práva na informace, jako jedné z garancí demokratického právního státu. S ohledem
na stěžovatelčiny námitky nicméně soud zdůrazňuje, že v konkrétních situacích je třeba zvažovat,
kdy zájem veřejné kontroly nad těmito subjekty převáží např. ochranu práv třetích osob
(společníků obchodních společností), a proto lze odmítnout poskytnout ty informace,
které zákon z informační povinnosti vylučuje, mj. obchodní tajemství, viz §9 zákona
o svobodném přístupu k informacím (k tomu srovnej citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 2 As 155/2015).
[35] Pro úplnost lze dodat, že v projednávané věci je také irelevantní tvrzení stěžovatelky,
že řádně zveřejňuje informace ve veřejných rejstřících. Tato skutečnost by mohla mít význam při
posuzování, zda lze žádost o informace vyřídit odkazem na již zveřejněnou informaci (§6 zákona
o svobodném přístupu k informacím), pro řešení otázky, zda je stěžovatelka povinným
subjektem, však žádný význam nemá. Ani ona ostatně neuvedla, co z tohoto tvrzení dovozuje.
[36] Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka je povinným subjektem podle §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím a je jí tímto zákonem svěřena pravomoc a vymezena
působnost na poli poskytování informací. S ohledem na to má v projednávané věci postavení
správního orgánu a v řízení o žalobě byla procesně pasivně legitimovaná (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 114/2011 – 121, publ. pod
č. 2494/2012 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2014, č. j. 9 As 56/2014 – 28).
[37] Nejvyšší správní soud proto mohl přistoupit k přezkumu závěru krajského soudu,
že stěžovatelka nereagovala na žádost žalobce o poskytnutí informací žádným ze zákonem
stanovených způsobů. Stěžovatelka proti němu brojila pouze námitkou nepřezkoumatelnosti
(namítala, že jí z napadeného rozsudku není zřejmé, jakého pochybení se měla dopustit)
a ve zbytku byla její argumentace zcela nekonkrétní.
[38] Nejvyšší správní soud proto pouze uvádí, že krajský soud v napadeném rozsudku
srozumitelně vysvětlil, jakými úvahami byl veden, a jeho odůvodnění je logicky vystavěno. Jasně
zdůvodnil, proč stěžovatelka měla povinnost reagovat na žádost žalobce jedním ze způsobů,
které upravuje zákon o svobodném přístupu k informacím, a proč její odpověď na žádost žalobce
zákonné požadavky nesplňuje (tyto důvody jsou shrnuty v bodě [3] tohoto rozsudku). Nelze tedy
přisvědčit jejímu názoru, že by z napadeného rozsudku nebylo zřejmé, co jí krajský soud
vytýká; je to naopak jednoznačné. Rozsudek je i v této části přezkoumatelný a vzhledem k tomu,
že stěžovatelka proti souvisejícím důvodům krajského soudu nic věcně nenamítala, Nejvyšší
správní soud nemůže jeho závěry přehodnocovat.
[39] Pro úplnost dodává, že stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti mimo nesprávné
právní posouzení a nepřezkoumatelnost (námitky spadající pod tyto důvody byly vypořádány
výše) také pod zmatečnost řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud k tomu pouze
obecně uvádí, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly zmatečnosti řízení
podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy že by chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval
vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch
účastníka v důsledku trestného činu soudce.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[41] Vzhledem k tomu, že soud bezprostředně po shromáždění podkladů pro rozhodnutí
přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé, nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[42] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci
v řízení žádné náklady nevznikly, právo na náhradu nákladů řízení proto také nemá.
[43] Vzhledem k tomu, že soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, podle §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, rozhodl o tom, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za tento
návrh. Podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k tomuto zákonu, činí
tento poplatek 1 000 Kč a v této výši byl stěžovatelkou řádně uhrazen. Lhůta k vrácení soudního
poplatku vyplývá z §10a odst. 1 téhož zákona, dle kterého je-li soud povinen vrátit již zaplacený
poplatek nebo přeplatek na poplatku, učiní tak ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozhodnutí,
kterým o vrácení rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu