ECLI:CZ:NSS:2016:9.AS.235.2015:26
sp. zn. 9 As 235/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobců: a) M.
Ri., b) M. Ra., zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov,
proti žalovanému: Krajské ředitelství Policie Olomouckého kraje, se sídlem tř. Kosmonautů
189/10, Olomouc, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 8. 2015, č.
j. 65 A 55/2014 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi se sídlem
Blahoslavova 72/4, Přerov, se p ř i z n áv á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6 365 Kč. Tato částka mu bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jejich žaloba na vyslovení nečinnosti žalovaného. Té se měl
dopustit nevyřízením stížnosti stěžovatelů na postup policie při řešení incidentu v ubytovně, kde
jsou oba stěžovatelé hlášení k pobytu.
[2] Ke zmíněnému incidentu došlo dne 16. 11. 2013. Policie na žádost majitelky uby tovny
vyváděla osobu nepatřící na ubytovnu a při tom měla napadnout stěžovatele a) slzotvorným
prostředkem a použít proti němu dalšího fyzického násilí, které mělo za následek vznik drobných
zranění a zdravotního diskomfortu. Proti postupu policie podali stěžovatelé dne 18. 2. 2014
k obvodnímu oddělení Policie České republiky Přerov 2 stížnost, o jejímž vyřízení byli
vyrozuměni sdělením ze dne 28. 5. 2014. Měli ovšem za to, že vyřízení stížnosti bylo natolik
nekvalitní, že vykazovalo znaky nečinnosti a to z důvodu, že žalovaný nijak nereagoval na některé
stížní body a navržené důkazy.
[3] Krajský soud k tomu uvedl, že mu není z obsahu žaloby zřejmé, v čem stěžovatelé
spatřují nečinnost, jelikož ji nijak nespecifikovali, pouze konstatovali, že vyřízení stížnost i
považují za nedostatečné a jejich stížnost zůstala tudíž nevyřízená. Dále odkázal na své
rozhodnutí ve věci sp. zn. 65 A 17/2014, v němž uvedl, že policie při vyřizování stížností
na nedostatky v činnosti policistů, či jejich protiprávní jednání, postupuje dle §97 odst. 1 zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon
o Policii“), subsidiárně se použije úprava vyřizování stížností dle §175 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Ani jedna ze zmíněných
stížností není návrhem, jímž by bylo zahájeno správní řízení. Výsledkem šetření dle §97 odst. 2
zákona o Policii, resp. §175 odst. 6, věty druhé, správního řádu, je záznam do spisu, o jehož
obsahu je stěžovatel pouze vyrozuměn. Pokud nesouhlasí s výsledkem přešetření stížnosti, může
požádat nadřízený orgán, aby způsob vyřízení stížnosti přešetřil. Vyrozumění žalovaného
o způsobu vyřízení stížnosti není výsledkem rozhodování o právech či povinnostech, neboť nijak
nezasahuje do hmotných veřejných práv, neukládá žádné povinnosti ani nepřiznává žádná práva.
Výsledkem tedy není rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), které by zakládalo, měnilo,
rušilo nebo závazně určovalo práva a povinnosti právních subjektů.
[4] Uvedl, že je zjevné, že obligatorní podmínka pro poskytnutí ochrany proti nečinnosti
správního orgánu v posuzované věci splněna není. Neuskutečňuje-li se vyřizování stížností
na postup správního orgánu ve správním řízení a není-li výsledkem šetření rozhodnutí ani
osvědčení správního orgánu, nelze se ve správním soudnictví domáhat ochrany proti nečinnosti
správního orgánu dle §79 odst. 1 s. ř. s.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost z důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Názor krajského soudu je dle jejich názoru nesprávný a není v souladu
s právními předpisy.
[6] Předně shrnuli, o co v projednávané věci šlo a jakými stížnostmi se proti postupu policie
bránili. V reakci na krajský soud, kterému nebylo zřejmé, v čem spatřují nečinnost žalovaného,
vyjmenovali i konkrétní důvody domnělé nečinnosti. Obecně ji spatřují zejména v tom,
že žalovaný téměř nijak nereagoval na stížní body a navrhované důkazy, stížnost byla vyřízena
velmi laxním způsobem, a to pouze formálním konstatováním, že stížnosti byly shledány
nedůvodnými a postup policistů byl shledán v mezích zákona.
[7] Nesouhlasí se závěrem soudu, že ochrana proti nečinnosti není možná. Mají za to,
že žalovaný je minimálně dle §175 správního řádu povinen stížnost vyřídit a nevyřídí- li ji, jedná
se o nečinnost. Rovněž setrvávají na názoru, že vzhled em ke kvalitě vyřízení stížnosti je možno
takovéto „vyřízení“ považovat za nečinnost. Žalovaný v nečinnosti setrvává, stěžovatelé vyčerpali
prostředky ochrany proti nečinnosti, proto jim nezbylo než se obrátit na soud.
[8] Z uvedených důvodů navrhují zrušit rozsudek krajského soudu a vrátit věc tomuto soudu
k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a z opatrnosti
zrekapituloval, že posuzovaná stížnost byla důsledně prošetřena a o všech postupech by li
stěžovatelé průběžně vyrozumíváni. Postup žalovaného byl prošetřen i nadřízeným orgánem,
který rovněž neshledal pochybení. Nad rámec uvedeného konstatoval, že stížnost vyřídil
v rozsahu, který náležel do jeho příslušnosti, řádně a bez průtahů, a jen obtížně si lze představit
jiný způsob, kterým by mohla být stížnost vyřízena.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že toutéž věcí se zabýval ke kasační stížnosti
stěžovatelů v řízení vedeném pod sp. zn. 1 As 134/2015, kde bylo napadeno vyřízení jejich
stížnosti žalobou proti rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s. V rozhodnutí v této věci ze dne
2. 12. 2015, č. j. 1 As 134/2015 – 36, soud konstatoval: „Žalobou napadené akty žalovaných nezasahují
do právní sféry žalobců. Nejde o jakkoliv formalizovaná rozhodnutí, zároveň na ně nelze pohlížet ani jako
na rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Krajský soud je takto posoudil a zcela v souladu s právní úpravou
i judikaturou žalobu odmítl. Nejvyšší správní so ud se s jeho závěrem ztotožnil.“ Kasační soud tak dospěl
k závěru, že vyřízení stížnosti dle §97 zákona o Policii, ani stížnosti dle §175 správního řádu,
není rozhodnutím dle §65 s. ř. s.
[12] Závěry z citovaného rozsudku 1. senátu jsou relevantní i pro nyn ější řízení. Žalobou
na ochranu proti nečinnosti se totiž může žalobce domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Judikatura dovodila, že použitý pojem
„rozhodnutí ve věci samé“ přímo navazuje na legislativní zkratku „rozhodnutí“ podle §65 odst. 1
s. ř. s. Musí se tedy jednat o nečinnost při vydání rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno,
zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost účastníka řízení (žalobce), a které
je současně způsobilé zkrátit účastníka řízení (žalobce) na právech (podrobně viz Potěšil, L.,
Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 754 – 758, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104). O takové rozhodnutí
se tedy v posuzované věci nejedná.
[13] Z povahy věci je vyloučeno i to, aby vyrozumění o vyřízení stížnosti bylo osvědčením.
Osvědčení podle doktríny správního práva „úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny.
Na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního
zjištění (kdy není o věci pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení nebo
vyložit neurčitý pojem – osvědčují se skutečnosti úředně zřejmé, zpravidla z vnitřních zdrojů vykonavatele veřejné
správy, který osvědčení vydává). (…) Proti osvědčení se nelze bránit žádným formálním opravným prostředkem,
nýbrž důkazem opaku.“ (Dušan Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část, 6. vydání, C. H Beck,
Praha. 2006, str. 267). Z uvedeného vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu, například
v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, č. j. 1 Ans 8/2005 - 165, publ. pod č. 981/2006 Sb. NSS , soud
vyslovil, že „[t]eoretickou úvahu, že osvědčení se vydává tam, kde o věci není sporu, nelze absolutizovat a spíše
je na místě ji vykládat tak, že jde o věci, o něž by nemělo být sporu, nebo o věci, o kterých zpravidla nemůže být
sporu; v opačném případě by totiž §79 odst. 1 s. ř. s . v části, v níž umožňuje brojit proti nevydání osvědčení,
postrádal smysl. Důraz je naopak zapotřebí položit na to, že osvědčení je úředním potvrzením skutečností,
které jsou v něm uvedeny (…)“. V rozsudku ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006 - 84, publ.
pod č. 1654/2008 Sb. NSS, pak chápal osvědčení jako akt, který má povahu důkazního
prostředku, jehož obsah (důkaz) lze vyvrátit jiným důkazem. Jde tedy o akt p ohybující se v rovině
skutkové, o akt potvrzující sice úředně, avšak nezávazně, neboť vyvratite lně, určité skutečnosti
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, publ. pod
č. 2206/2011 Sb. NSS). Vyrozumění o vyřízení stížnosti uvedené nesplňuje.
[14] Není-li vyrozumění o vyřízení stížnosti dle §97 zákona o Policii rozhodnutím ani
osvědčením, nemůže být žalobce úspěšný se žalobou na ochranu proti nečinnosti, jejímž účelem
může být pouze přimět správní orgán právě k vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Takovou povinnost žalovaný v posuzovaném případě neměl. Domáhat se ochrany práv
nečinnostní žalobou proto není v posuzovaném případě možné. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s vypořádáním, jaké poskytl krajský soud.
[15] Pokud stěžovatelé namítali, že žalovaný byl povinen stížnost minimálně dle §175
správního řádu vyřídit, mýlí se. Obdobnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44, publ. pod č. 2339/2011 Sb. NSS, v němž
uvedl, že stížnost dle §175 správního řádu je „ pouhým podnětem pro správní orgán např. k provedení
úkonů v rámci služebního dohledu … a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly
provedeny určité dozorčí nebo jiné úkony (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. Vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 688) . … Na vyřízení stížnosti … není právní nárok a samotné její vyřízení ještě
samo o sobě neznamená odstranění závadného stavu. Navíc o výsledku šetření a přijatých opatřeních se stěžovatel
vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Takový postup proto neskýtá dost atečný prostor k poskytnutí ochrany
či nápravy před nezákonným zásahem. Jednalo by se totiž spíše o formální, než faktický prostředek nápravy
a ochrany“.
[16] Ustanovení §175 správního řádu tedy samo o sobě neukládá správnímu řádu povinnost
vyrozumět stěžovatele o výsledku prošetření stížnosti. Pokud o to stěžovatel požádá, pak by měl
být vyrozuměn, rozhodně však toto vyrozumění není možné považovat za rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení, aby se ho mohl domáhat nečinnostní žalobou (obdobně platí i dle §97
zákona o Policii). Tato námitka není důvodná.
[17] Lze tedy shrnout, že soudní řád správní upravuje tři základní procesní prostředky,
jimiž soudy poskytují ochranu subjektivním veřejným právům fyzických a právnických osob před
zásahy správních orgánů. Jde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.),
žalobu proti nečinnosti správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.) a žalobu proti nezákonnému
zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.). Každá z těchto
žalob poskytuje ochranu v jiných situacích. Žalobce si z těchto žalobních typů sám vybírá
ten, který je podle jeho názoru nejvhodnější k ochraně jeho práv. Volbou žalobního typu
je soud vázán a návrh musí projednat v řízení, jehož typ určil žalobce. Jak je uvedeno výše,
stěžovatelé zvolili nevhodný žalobní typ. Výsledku, jehož se domáhají, se nelze domoci
nečinnostní žalobou. Následky takové volby nesou sami (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 1 Ans 14/2012 – 40, či ze dne 24. 6. 2015,
č. j. 1 As 11/2015 – 50).
[18] Závěrem kasační soud dodává, že ostatní tvrzení stěžovatelů uvedená v kasační stížnosti,
zejména shrnutí obsahu jejich stížnosti, nejsou kvalifikovanými kasačními námitkami. Jde veskrze
o konstatování obsahu stížnosti, z něhož není zřejmé, jakého pochybení se krajský soud měl
dopustit. Proto se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[20] O nákladech řízení rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé,
kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[21] V řízení před krajským soudem byl stěžovatelům ustanoven advokát Mgr. Pavel Kužílek,
který je zastupoval i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, věta poslední, s. ř. s.). V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti odměnu za jeden úkon právní služby ( kasační
stížnost) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši
3 100 Kč (§9 odst. 4 a §7 bod 5. advokátního tarifu), přičemž dle §12 advokátního tarifu jde-li
o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi
za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %
(6 200 Kč x 0,8 = 4 960 Kč), která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 5 260 Kč.
Mgr. Pavel Kužílek je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). K nákladům řízení
se tedy přičítá DPH v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši 1 105 Kč.
Náhrada nákladů řízení tak činí 6 365 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. O odměně a náhradě hotových výdajů
ustanoveného zástupce za řízení před krajským soudem rozhodl krajský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu