ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.3.2007
sp. zn. 9 As 3/2007 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele S. z.
M., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná
17, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 3, v řízení o kasační
stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006,
č. j. 11 Ca 237/2005 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 6. 12. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 11 Ca 237/2005 – 28,
podle ustanovení §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve vazbě na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních
poplatcích nebo poplatkový zákon“). Tímto rozsudkem městský soud zamítl žalobu
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 7. 2005, č. j. VS-1510/SDR/1-2005,
jímž bylo rozhodnuto o rozpuštění v záhlaví specifikovaného občanského sdružení.
Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s., z textu podání je nicméně patrné, že namítá nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a míří tedy do ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Touto otázkou je nesprávný výklad ustanovení
§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, které stěžovatel v podání cituje, aniž by uvedl,
v čem je podle jeho názoru výklad městského soudu chybný. Stěžovatel s odvoláním
na citované ustanovení zákona o soudních poplatcích navrhuje usnesení městského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Soud posoudil formální náležitosti kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Soudní
poplatek nebyl zaplacen, avšak městský soud s přihlédnutím k charakteru napadeného
usnesení stěžovatele k úhradě poplatku již nevyzýval a věc předložil Nejvyššímu správnímu
soudu.
K tomu zdejší soud podotýká, že poplatková povinnost vzniká již podáním kasační
stížnosti (ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích) a splnění
této povinnosti není nutně vázáno až na výzvu soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 As 24/2004 - 49, dostupný na www.nssoud.cz).
V posuzovaném případě by však zjevně nebylo účelné opětovně stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku vyzývat. Tento závěr lze nepřímo dovodit i z dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu, kdy v obdobné věci zdejší soud dospěl k právnímu názoru,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního
zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, dostupného na www.nssoud.cz). Analogicky,
a zcela v souladu s výše citovaným rozsudkem, lze i v tomto případě říci, že s ohledem
na povahu rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové
povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl
samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení
předchozího řízení, které bylo následkem nesplnění právě této povinnosti ze strany
stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek. Nejvyšší správní soud
se proto po zvážení všech okolností případu postavil na stanovisko, že opětovné nesplnění
této povinnosti nelze považovat za překážku, jež by bránila posouzení kasační stížnosti
a vydání meritorního rozhodnutí.
V dané věci byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006,
č. j. 11 Ca 237/2005 - 28, stěžovateli doručen dne 31. 7. 2006 a kasační stížnost
proti němu byla podána k poštovní přepravě dne 14. 8. 2006, v poslední den zákonem
stanovené dvoutýdenní lhůty, a tedy včas. Stěžovatel byl poté dne 23. 8. 2006 soudem
vyzván, aby odstranil vady podání, mj. aby soudu zaslal originál plné moci k zastupování,
a usnesením z téhož dne, č. j. 11 Ca 237/2005 - 44, byl taktéž vyzván, aby ve stanovené lhůtě
od doručení předmětného usnesení zaplatil poplatek 3000 Kč za kasační stížnost. Ze spisu
vyplývá, že plná moc byla soudu doložena až 14. 9. 2006 a soudní poplatek k tomuto datu
nebyl uhrazen vůbec. Stěžovatel byl ze strany soudu dále opakovaně vyzýván, aby doplnil
údaj o tom, kdy mu byl napadený rozsudek doručen (nejprve výzvou ze dne 23. 8. 2006,
a poté i usnesením ze dne 11. 10. 2006, č. j. 11 Ca 237/2005 - 8). Na tuto výzvu ani usnesení
soudu stěžovatel žádným způsobem nereagoval.
Městský soud poté usnesením ze dne 16. 11. 2006, č. j. 11 Ca 237/2005 – 53, zastavil
řízení o této kasační stížnosti. Požadovaný údaj o datu doručení napadeného rozhodnutí
soudu stěžovatel doplnil až s podáním kasační stížnosti ze dne 6. 12. 2006. Téhož dne
byl také z jeho strany uhrazen soudní poplatek. Z přiloženého přípisu stejného data plyne,
že tento soudní poplatek je poplatkem za předchozí kasační stížnost, neboť stěžovatel
v něm žádá soud o prominutí pozdní úhrady poplatku. Za kasační stížnost, která je předmětem
tohoto řízení, soudní poplatek opět zaplacen nebyl, jak již bylo uvedeno výše.
V napadeném usnesení soud uvedl, že soudní poplatek byl v souladu s ustanovením
§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích splatný ke dni podání kasační stížnosti a stěžovatel
poplatek nezaplatil ani po výzvě k jeho dodatečnému zaplacení, přičemž neuvedl navíc
ani žádné konkrétní skutečnosti, které by mu v úhradě poplatku bránily. Jak je patrné
z poštovní doručenky, toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 23. 11. 2006, ten pak podal
dne 6. 12. 2006 v pořadí již druhou kasační stížnost, tentokrát proti usnesení o zastavení
řízení, a zároveň sdělil soudu požadovaný údaj o datu doručení napadeného rozsudku
(prodlení zástupce stěžovatele zdůvodňoval svým špatným zdravotním stavem). Téhož dne
uhradil stěžovatel soudní poplatek ve výši 3000 Kč za předchozí kasační stížnost ze dne
14. 8. 2006 a požádal o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení, které odůvodnil hlubokou
platební neschopností. Žádost o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku za předchozí
kasační stížnost byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2006,
č. j. 11 Ca 237/2005 – 65, s tím, že soud blíže nezkoumal podmínky pro prominutí zmeškání
lhůty uvedené v ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s., protože prominutí zmeškání lhůty přichází
v úvahu jen tehdy, není-li řízení, v jehož průběhu lhůty běží, dosud skončeno.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že zaplacení soudního poplatku
je právní skutečností, která se svými důsledky přibližuje podmínkám řízení, a může
tak v některých konkrétních případech omezit právo na přístup k soudu, zákon o soudních
poplatcích v platném znění ale umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku
tím, že dává navrhovateli možnost zaplatit poplatek až na základě výzvy soudu ve lhůtě
soudem stanovené podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, případně
zaplatit jej ještě předtím, než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci (ustanovení
§9 odst. 7 téhož zákona). Zákon zde jednoznačně stanoví, že: „Usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech
správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději
do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost“. Zákonodárce zde jasně
odlišil řízení ve věcech správního soudnictví od řízení v ostatních věcech a je logicky
dovoditelné, že tato odlišnost není náhodná, ale má své opodstatnění v principu
jednoinstančnosti správního soudnictví, který zůstal zachován i po přijetí nové právní úpravy
účinné od 1. 1. 2003. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem,
proto nelze lhůtu pro podání kasační stížnosti vykládat stejně jako lhůtu pro podání odvolání,
jak to zřejmě měl na mysli stěžovatel, když ve své kasační stížnosti bez dalšího citoval znění
§9 odst. 7 poplatkového zákona, aniž by uvedl nějaké relevantní důvody, které by byly
podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Na tomto místě je třeba podotknout,
že podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti tak, jak byly v kasační stížnosti uplatněny.
Z jazykového výkladu předmětného ustanovení jasně vyplývá, že ve věcech správního
soudnictví je nejzazším termínem pro úhradu soudního poplatku den nabytí právní
moci rozhodnutí. V daném případě nabylo předmětné usnesení o zastavení řízení právní
moci dnem doručení poslednímu z účastníků řízení, tj. dne 24. 11. 2006. V té době
již tedy podle výše citovaného ustanovení, věta druhá in fine, poplatková povinnost za první
kasační stížnost zanikla a řízení bylo pravomocně zastaveno.
Kromě výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na to,
že stěžovatel nevyužil možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků, ačkoli ze spisu
je patrné, že na tuto možnost byl ze strany soudu výslovně upozorněn. Ústavní soud od roku
1998 opakovaně judikoval, že ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, se může s ohledem na zásadu rovnosti dovolávat
nejen fyzická, ale i právnická osoba (viz např. II. ÚS 13/98, Sb.n.u., sv. 12, č. 131, s. 245),
nepochybně tedy i občanské sdružení, které podléhá režimu registrace u Ministerstva vnitra.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá, než připomenout v této souvislosti právní
zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že Městský soud
v Praze se nedopustil vytýkané nezákonnosti, zastavil-li řízení o předchozí kasační stížnosti,
neboť v řízení postupoval zcela v souladu se zákonem, neopomenul žádné procesní kroky,
které mu zákon ukládá, a naopak využil všech prostředků, jak stěžovatele poučit
o jeho právech. Kasační stížnost proto jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120
s. ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, nevzniklo právo na náhradu nákladů
řízení a Ministerstvu vnitra jako druhému účastníku řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu