ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.53.2010:81
sp. zn. 9 As 53/2010 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobců:
a) J. B. a b) Ja. Ba., zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá
37, Brno, proti žalovanému: Český úřad zeměměřický a katastrální, odbor kontroly a
dohledu, se sídlem Pod Sídlištěm č. p. 1800/9, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 18. 12. 2006, č. j. ČÚZK 5549/2006-14/R, ve věci obnovy řízení, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009,
č. j. 6 Ca 38/2007 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále též „stěžovatelé“) domáhají zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 26. 11. 2009,
č. j. 6 Ca 38/2007 – 50, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 12. 2006, č. j. ČÚZK 5549/2006 – 14/R. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
jejich odvolání proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně
ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. ZKI-O-155/603/2006, kterým byl zamítnut jejich návrh
na obnovu řízení ve věci opravy chyby v katastrálním operátu.
Městský soud v napadeném rozsudku po obsáhlé rekapitulaci tvrzení stěžovatelů
a žalovaného a popisu skutečností plynoucích ze správního spisu uvedl, že je třeba
zdůraznit, že soud je oprávněn posuzovat pouze otázku, zda byly či nebyly dány
podmínky pro povolení obnovy řízení. Stěžovatelé spatřovali nové skutečnosti, na základě
nichž by měla být obnova řízení dle ustanovení §100 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „správní řád“), povolena,
v tom, že existuje nová skutečnost, a to znalecký posudek č. 123/2006, vyhotovený
Ing. M. S., a geometrický plán, jenž je přílohou tohoto posudku. Městský soud dospěl
k závěru, že uvedený posudek nepřináší do věci žádné nové skutečnosti. Vychází
z dokumentace, která byla jak správním orgánům, tak i stěžovatelům známa již v řízení
před prvoinstančním správním orgánem ve věci týkající se opravy chyby v katastru
nemovitostí. Ani věcné závěry posudku se neliší od popsaných skutečností uvedených
v rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu. Námitka vadně provedené obnovy
operátu novým mapováním byla již uplatněna opakovaně na prvním i druhém stupni
v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu, jehož obnova je požadována. Ke změně
hranic mezi stavebními parcelami č. 175 a č. 176 v k. ú. Horní Cerekev skutečně došlo, a
to vyhlášením platnosti obnoveného katastrálního operátu. Všechny podklady, které byly
Ing. S. využity při zpracování posudku, byly obsahem dokumentace katastrálního úřadu a
byly správními orgány zohledněny již při věcném rozhodování o neprovedení opravy
v katastru nemovitostí. Novou skutečností nemůže být ani geometrický plán pro rozdělení
pozemku p. č. 175 ze dne 27. 7. 2006, neboť tento nebyl vypracován v souvislosti
s konkrétní skutečností, která by se předmětného pozemku dotýkala, souhlas katastrálního
úřadu s tímto geometrickým plánem z něj nečiní listinu, která by nově prokazovala chybu
v katastru nemovitostí. Tvrzení stěžovatelů jsou tak v podstatě shodná s tvrzeními v řízení
o opravě chyby a stěžovatelé nijak nedoložili, že svá tvrzení nemohli uplatnit v původním
řízení. Navíc, pokud měli za to, že při obnově katastrálního operátu novým mapováním
došlo k chybám, měli využít práva podat námitky v námitkovém řízení. Toto však
neučinili a nemohou se proto domáhat, že zaměření pozemků bylo provedeno v rozporu
se zákonem v řízení o povolení obnovy, neboť se nejedná o nově najevo vyšlou
skutečnost. Podmínky pro povolení obnovy řízení v tomto případě tak nebyly splněny.
Městský soud z uvedených důvodů podanou žalobu jako nedůvodnou dle ustanovení §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm.
a) a b) s. ř. s. Namítají, že městský soud nesprávně posoudil důkazní materiál založený
ve spise, když v rozsudku je uvedeno, že všechny listiny, které stěžovatelé
založili do správního spisu, měl soud k dispozici a že geometrický plán ze dne 4. 9. 2006,
č. 647-7/2006, byl jak správním orgánům, tak i městskému soudu znám. S tím stěžovatelé
nesouhlasí. Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně nebyly tyto listiny
známy, jelikož jejich rozhodnutí je ze dne 17. 6. 2005 a druhé rozhodnutí ze dne 10. 10.
2006. Teprve k tomuto druhému rozhodnutí byl k dispozici posudek Ing. S., kde sice byl
geometrický plán, ale byl jednak bez razítka geodeta, především však ale byl bez razítka
KP Pelhřimov. Skutečností rovněž je, že KP Pelhřimov vzal v září 2006 na vědomí výše
citovaný geometrický plán, uznal tím svoji chybu v pozemkovém operátu, ovšem tato
skutečnost jako zcela nová již nebyla respektována rozhodnutím ze dne 18. 2. 2006
vydaným žalovaným a nakonec i městským soudem. Tvrzení městského soudu, že správní
orgány měly k dispozici geometrický plán, je tedy nepravdivé. Všechny dotčené orgány
jsou si dnes vědomy pochybení při obnově katastrálního operátu v roce 1990, stále však
odmítají provést změny s odkazem na nevyužité námitkové řízení v roce 1990. K otázce
nově navrhovaných skutečností nebo důkazů dle ustanovení §100 správního řádu
stěžovatelé uvádějí, že v době rozhodování správních orgánů odpovídal stav jak
znaleckému posudku, tak i geometrickému plánu, nebyl však znám geometrický plán
potvrzený KP Pelhřimov. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, že
souhlas KP Pelhřimov s geometrickým plánem neznamená, že se prokázala chyba
v katastru nemovitostí. Jsou přesvědčení, že právě znalecký posudek s tímto
akceptovaným plánem prokazuje jednoznačně chybu v katastrálním operátu z roku 1990.
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že považuje za vhodné
zdůraznit, že předmětem odvolacího řízení o obnově řízení může být pouze posouzení
právní otázky, zda orgán, který v prvním stupni rozhodoval o povolení nebo zamítnutí
obnovy, postupoval v souladu s ustanovením §100 správního řádu či nikoliv. Žalovaný
dospěl k názoru, že žádný ze zákonem stanovených důvodů pro obnovu řízení nenastal.
Geometrický plán č. 647-7/2006, opatřený ověřením úředně oprávněného
zeměměřického inženýra Ing. S. ze dne 27. 7. 2006 č. 57/2006 i souhlasem Katastrálního
úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Pelhřimov, s očíslováním parcel ze dne
4. 9. 2006 č. 749/2006 zaslali v kopii sami stěžovatelé jako přílohu žádosti o obnovu
řízení ze dne 15. 9. 2006. Další přílohou této žádosti byla i kopie posudku Ing. S. č.
123/2006, jež obsahuje rovněž kopii zmíněného geometrického plánu. Z odůvodnění
rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 10. 10. 2006 je přitom zřejmé, že
při svém rozhodování tento důkaz znal a zohlednil ho. Vzhledem k tomu, že tento
geometrický plán vycházel z výše uvedeného posudku Ing. S. a je rovněž jeho přílohou,
lze k němu vztáhnout vše, čím bylo odůvodněno, že předložený posudek není novou
skutečností ani důkazem ve smyslu ustanovení §100 správního řádu. Závěrem vyjádření
ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že stěžovateli namítaný souhlas katastrálního úřadu
s předmětným geometrickým plánem z něj nečiní listinu, která by nově prokazovala chybu
v katastrálním operátu. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu uplatněných námitek
v kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost není důvodná.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem upraveným v ustanovení
§100 správního řádu, jehož použití přichází v úvahu výhradně v případě splnění zákonem
stanovených podmínek. Zahájení obnovy řízení je možné jak z iniciativy účastníka řízení,
jež se má obnovit, tak z moci úřední. Zákonná úprava taxativním výčtem stanoví, v jakých
případech přichází v úvahu obnova řízení na žádost účastníka v §100 odst. 1 správního
řádu. Důvodem pro povolení obnovy řízení může být to, že a) vyšly najevo dříve neznámé
skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž
jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými,
nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které
má být obnoveno. Současně však musí být splněna podmínka, že tyto skutečnosti, důkazy
nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování. S ohledem na princip právní jistoty stanoví správní řád lhůty pro podání
návrhu na obnovu řízení, který je možné podat nejpozději do 3 měsíců ode dne,
kdy se účastník o důvodech pro obnovu řízení dozvěděl (lhůta subjektivní), nejdéle
však do 3 let od právní moci rozhodnutí (lhůta objektivní), přičemž obě tyto lhůty mají
prekluzivní povahu.
Obnova řízení probíhá ve dvou stádiích. Prvním z nich je řízení o povolení,
příp. nařízení obnovy správním orgánem (tzv. iudicium rescindens), v němž správní orgán
posuzuje, zda jsou naplněny podmínky pro spuštění obnovy řízení dle ustanovení §100
správního řádu, neposuzuje však meritorně pravomocné rozhodnutí, pouze rozhoduje,
zda obnovu řízení povolí či nepovolí (v případě řízení ex offo nařídí či nenařídí).
Až v případě povolení či nařízení obnovy řízení nastává druhá fáze řízení o obnově,
tzv. iudicium rescissorium, v němž správní orgán již rozhoduje o meritu věci, o němž bylo
rozhodnuto v obnoveném řízení.
V posuzované věci se jedná o posouzení prvního stádia, tj. o zákonnost
rozhodnutí, kterým nebyla povolena obnova řízení o opravě chyby v obnoveném
katastrálním operátu, kterého se stěžovatelé domáhali na základě ustanovení §100 odst. 1
písm. a) správního řádu. Předmětem nyní projednávané věci je tak otázka, zda skutečnosti
anebo důkazy předkládané stěžovateli jsou či nejsou způsobilé ve smyslu ustanovení
§100 správního řádu obnovit řízení v již pravomocně skončené věci, tj. zda stěžovatelé
předložili skutečnosti či důkazy, které orgán rozhodující v původním řízení k dispozici
neměl, a tudíž je ani neposuzoval, a současně mohou tyto skutečnosti nebo důkazy
odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodování.
Stěžovatelé svoji žádost o obnovu řízení ze dne 15. 9. 2006 opírali o posudek
Ing. S., znalce, ze dne 15. 2. 2006 (dále jen „Posudek“) a dále o Výkaz dosavadního a
nového stavu údajů katastru nemovitostí – geometrický plán pro rozdělení pozemku
ověřený dne 27. 7. 2006 Ing. S. jako úředně oprávněným zemědělským inženýrem (dále
též „geometrický plán“). Dle stěžovatelů těmito doklady žalovaný v původním řízení
nedisponoval, zejména pak Geometrickým plánem ze dne 4. 9. 2006, č. 647-7/2006, když
uvádějí, že „Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně nebyly tyto listiny známy, neboť
jejich rozhodnutí je ze dne 17. 6. 2005 a druhé rozhodnutí ze dne 10. 10. 2006, až k tomuto druhému
rozhodnutí byl k dispozici pouze posudek Ing. S., kde sice geometrický plán byl, ale bez razítka geodeta
a bez razítka KP Pelhřimov.“ Dále stěžovatelé namítají, že předmětný geometrický plán
neměl k dispozici ani městský soud, proto považují tvrzení uvedené v odůvodněné
napadeného rozsudku za nepravdivé. Kasační soud nemůže však stěžovatelům přisvědčit.
Důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatelů na obnovu řízení nebyl totiž závěr,
že znalecký posudek a geometrický plán byly známy správním orgánům již v předchozím
správním řízení, ale to, že tyto podklady, které stěžovatelé k návrhu na obnovu řízení
předložili, nepřináší do věci nic nového, a proto samy o sobě nemohou naplňovat
zákonné důvody pro její povolení. Vycházejí totiž z dokumentace, která byla jak správním
orgánům, tak i stěžovatelům známa již v řízení před prvoinstančním správním orgánem
ve věci týkající se opravy chyby v katastru nemovitostí a věcné závěry posudku se žádným
způsobem neliší od popsaných skutečností uvedených v rozhodnutí prvoinstančního
správního orgánu. Uplatněná námitka stěžovatelů, že Zeměměřickému a katastrálnímu
inspektorátu v Brně, jako odvolacímu orgánu v původním řízení a současně správnímu
orgánu prvního stupně v řízení o povolení obnovy řízení, byl předkládaný geometrický
plán znám až v rámci řízení o povolení obnovy, pak nemá na shora uvedené závěry žádný
vliv a nemůže obstát. Právě tento geometrický plán měl podpořit tvrzení stěžovatelů,
že jsou v dané věci splněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle §100 správního
řádu a z logiky věci tedy plyne, že mohl být posuzován až v rámci řízení o povolení
obnovy řízení, jak se ostatně stalo. Stěžovatelé tak chybně interpretují závěry městského
soudu, že geometrický plán byl správním orgánům znám, neboť s důrazem na skutečnost,
že se jedná o řízení o povolení obnovy řízení, měl městský soud na mysli, že předložené
podklady byly posuzovány správními orgány v řízení o povolení obnovy řízení, nikoliv
v řízení původním, tj. v řízení o opravě chyby v obnoveném katastrálním operátu.
V kasační stížnosti pak stěžovatelé neuvádějí žádné konkrétní důvody, v čem hodnocení
obsahové stránky předkládaných podkladů není ze strany městského soudu či žalovaného
správné, tj. jaké nové skutečnosti či důkazy jimi předložené podklady do řízení ve smyslu
ustanovení §100 správního řádu fakticky přinesly.
K namítanému pochybení městského soudu kasační soud uvádí, že ze soudního
spisu ověřil, že v průběhu ústního jednání předložil zástupce stěžovatelů v plné moci
Ing. V. předsedkyni senátu originál geometrického plánu k založení do spisu, ta jej však
odmítla s tím, že tento geometrický plán k dispozici ve spise již má. Zástupce stěžovatelů
pro řízení před městským soudem po jednání i přesto doslal originál geometrického plánu
poštou. Tato listina je založena na č. l. 46 soudního spisu. Nejvyšší správní soud porovnal
listinu doloženou k návrhu stěžovatelů na obnovu řízení s listinou doloženou do
soudního spisu a zjistil, že obě listiny jsou zcela totožné. Postup předsedkyně senátu, která
při jednání nepovažovala za nezbytné doložit geometrický plán nabízený zmocněncem
stěžovatelů do spisu, neboť jej již měla k dispozici, byl správný a stěžovatelé proto
nemohli být tímto postupem městského soudu jakkoliv zkráceni na svých právech.
Geometrický plán Ing. S. měl městský soud po celou dobu řízení k dispozici a pracoval
s ním.
Další okruh tvrzení uplatněných stěžovateli v kasační stížnosti se týká skutečnosti,
že geometrický plán byl dne 4. 9. 2006 opatřen razítkem Katastrálního úřadu Vysočina,
katastrální pracoviště Pelhřimov. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že touto akceptací
geometrického plánu uznal katastrální úřad své pochybení při obnově katastrálního
operátu v roce 1990, kdy se jednalo o zjevnou chybu, která zásadním způsobem zasáhla
do vlastnických práv stěžovatelů.
Kasační soud nemůže přisvědčit ani této námitce, neboť stěžovatelé přikládají
souhlasu katastrálního úřadu s očíslováním parcel zcela jiný význam, než dle zákonné
úpravy má. Geometrický plán je dle §63 odst. 1 vyhlášky č. 190/1996 Sb.,
kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České
národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon),
ve znění zákona č. 89/1996 Sb., ve znění účinném pro posuzované období, technickým
podkladem pro a) vyhotovení rozhodnutí a jiných listin o právních vztazích
k nemovitostem, b) vydání kolaudačního rozhodnutí k budovám, které jsou předmětem
katastru, c) změnu hranice katastrálního území a obce a d) změnu hranice druhu pozemku
(tato vyhláška byla s účinností k 1. 3. 2007 nahrazena vyhláškou č. 26/2007 Sb.,
k níž se vyjadřuje žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, pozn. NSS). Dle ustanovení
§62 odst. 1 písm. b) této vyhlášky se geometrický plán zhotovuje i pro rozdělení
pozemku, jak je tomu v posuzovaném případě.
Namítané potvrzení plánu katastrálním úřadem pak podrobně upravuje §72 této
vyhlášky. O potvrzení geometrického plánu žádá písemně ověřovatel katastrální úřad
na zvláštním tiskopisu, k žádosti dokládá ověřené geometrické plány a další přílohy
stanovené vyhláškou. Katastrální úřad dále zkoumá, zda předložený geometrický plán
neobsahuje zjevné vady, současně přezkoumává, zda je geometrický plán určen
pro některý z účelů stanovených §62 odst. 1 vyhlášky [v posuzovaném případě rozdělení
pozemku dle §62 odst. 1 písm. b) vyhlášky], zda jsou nové a změněné parcely označeny
správnými parcelními čísly a výměry v dosavadním stavu jsou v souladu se stavem
katastru a zda jsou k žádosti připojeny potřebné přílohy, na jejichž základě
byl geometrický plán zpracován. Shledá-li katastrální úřad, že jsou naplněny všechny shora
uvedené podmínky, vyjádří „souhlas s očíslováním parcel“ tím, že potvrdí předložené
kopie. Jen takto potvrzený geometrický plán pak může sloužit jako příloha právních listin,
na jejichž základě má být proveden zápis v katastru nemovitostí. Ustanovení §19 odst. 2
katastrálního zákona totiž stanoví, že geometrický plán musí být pro účely zápisu
do katastru nemovitostí ověřen, že svými náležitostmi a přesností odpovídá platným
právním předpisům, a dále musí být opatřen souhlasem katastrálního úřadu s očíslováním
parcel. Podkladem pro změnu v katastru nemovitostí může být geometrický plán pouze
jako příloha listiny (smlouvy, soudního rozhodnutí atd.), podle které má být zápis
do katastru proveden, bez existence takové listiny však nemůže být jakákoliv změna
v katastru nemovitostí na základě geometrického plánu, byť i opatřeného razítkem
katastrálního úřadu, provedena.
Nejvyšší správní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelů, že postupem žalovaného
bylo zásadně zasaženo do jejich vlastnických práv k pozemku p. č. 176 v k. ú. Horní
Cerekev. Katastrální úřady, ani jim nadřízené správní orgány, nemají zákonem danou
pravomoc rozhodovat o vlastnických vztazích k nemovitostem, jejich pravomoci
jsou vymezeny v zákoně č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech.
Rozhodnutí těchto orgánů mají pouze evidenční charakter, na jejich základě
jsou skutečnosti vkládány do katastru nemovitostí (k tomuto srov. rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 29 Ca 162/2005 – 52, publikovaný
pod č. 1432/2008 ve Sbírce rozhodnutí NSS). Základním smyslem vedení katastru
nemovitostí je poskytování informací o vlastnických a dalších právech k jednotlivým
nemovitostem veřejnosti.
K charakteru obnovy katastrálního operátu a případné opravy chyby v něm zdejší
soud nad rámec rozhodovacích důvodů pro přehlednost poznamenává, že dle usnesení
zvláštního senátu zdejšího soudu ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 – 12, dostupném
na www.nssoud.cz, je „obnova katastrálního operátu úkonem katastrálního úřadu, jehož cílem je jeho
aktualizace buď po stránce obsahové (je-li skutečný průběh hranic v terénu jiný, než jak je zapsán
ve stávajícím katastrálním operátu – ať už následkem technické nedokonalosti původní evidence,
faktického vývoje či v důsledku provedených pozemkových úprav), nebo po stránce formální (převedením
katastrální mapy z grafické formy do formy grafického počítačového souboru)“. Institut opravy chyby
v katastrálním operátu je pak upraven v ustanovení §8 odst. 1 katastrálního zákona,
dle něhož katastrální úřad na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného
nebo i bez návrhu opraví chybné údaje v katastru, které vznikly buď zřejmým omylem
při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při výpočtu a měření parcel, pokud by byly
překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Výkladem neurčitého
pojmu „zřejmý omyl“ se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne
17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 2098/2010,
kde dospěl k závěru, že „vyčerpávající definice slovního spojení „zřejmý omyl“ dosud v judikatuře ani
v odborné literatuře provedena nebyla, ostatně taková definice by byla velmi obtížná. Neurčitý pojem
zřejmý omyl je tudíž potřeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem. Obecně sem lze zařadit
jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti - zejména případy chyb v psaní a počítání,
jako zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj
v podkladové listině obsažený), tak omyl právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní
řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním
zákonem). Tento omyl bude přitom pravidelně způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž
charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel. Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní
skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např. změnu právní úpravy zápisů
do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze rozpor
se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního
operátu).“
K opravě chyby v katastru nemovitostí podle §8 odst. 1 katastrálního zákona
spočívající v namítaném nesprávném zakreslení hranice pozemků proto může katastrální
úřad přistoupit jen v tom případě, že hranice byla zakreslena zřejmým omylem pracovníka
katastru v rozporu s podkladovou listinou a současně vlastníci hraničních pozemků
průběh hranice nezpochybňují. Tyto podmínky musí být splněny současně, jak ostatně
uvádí i žalovaný v rozhodnutí napadeném žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 – 134).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, větou
poslední, s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení. Přestože Nejvyšší správní soud ze spisu náklady žalovaného zjistil,
nejde o náklady vynaložené nad rámec jeho úřední činnosti, a proto náhradu nákladů
řízení žalovanému nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu