ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.58.2008:63
sp. zn. 9 As 58/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: F. P., zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem Benešova
8, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, odbor sekretariátu ředitele a
krajského živnostenského úřadu, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 10. 2007, č. j. KUJI 70925/2007, sp. zn. PS 9240/2007
PS/220/AS/2, o přestupku, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 5. 2008, č. j. 57 Ca 75/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž
bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 17. 10. 2007, č. j. KUJI 70925/2007,
sp. zn. PS 9240/2007 PS/220/AS/2. Citovaným rozhodnutím stěžovatel jako odvolací
orgán zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Pacov, Obecního
živnostenského úřadu a kanceláře starosty (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
ze dne 8. 8. 2007, č. j. KS-468/2007 D, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
ustanovení §22 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
platném do 21. 8. 2007 (dále jen „zákon o přestupcích“ nebo „přestupkový zákon“)
a proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. b) téhož právního předpisu.
Za spáchání těchto přestupků byla žalobci udělena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců od nabytí
právní moci rozhodnutí o uložení sankce.
Krajský soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žalobní námitky stěžovatele
byly důvodné, neboť žalované správní orgány se nevypořádaly řádně se všemi námitkami
žalobce uvedenými v odvolání, zejména nevyslechly jím navržené svědky a tímto
způsobem došlo k porušení práv žalobce. Krajský soud konstatoval, že je na správním
orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení provede, nesmí však omezit právo
obviněného na obhajobu v širším slova smyslu, tj. vyslechne-li svědky proti tvrzením
obviněného z přestupku, musí umožnit za stejných podmínek i výslech svědků
ve prospěch obviněného. Z uvedených důvodů proto krajský soud napadené rozhodnutí
stěžovatele zrušil a zavázal odvolací orgán k doplnění dokazování a vydání nového
rozhodnutí.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje zákonné důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní
otázky a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů. Stěžovatel
se domnívá, že řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, jež bylo napadeným
rozsudkem zrušeno, nebylo stiženo žádnou vadou, která by mohla být důvodem
ke zrušení tohoto rozhodnutí. Jediným předmětem přestupkového řízení, které bylo
v této věci vedeno, byla otázka zavinění dopravní nehody. Tato otázka byla ihned
na místě nehody jednoznačně posouzena Policií ČR a následně bez jakékoliv důvodné
pochybnosti vyřešena správními orgány. Jako viník nehody byl jednoznačně označen
žalobce, který zejména tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu
vozovky a svým schopnostem, zavinil vážnou dopravní nehodu, při které jen shodou
okolností nedošlo k vážnějšímu zranění těhotné ženy. Tento závěr byl dále jednoznačně
prokázán v průběhu přestupkového řízení. Na místě nehody žalobce nijak nenamítal
závadu ve sjízdnosti komunikace. Až s určitým časovým odstupem si však žalobce zřejmě
uvědomil, že vozovka byla pokryta vrstvou „blátíčka“, v důsledku čehož dle jeho názoru
nenese žádnou vinu na uvedené vážné dopravní nehodě. Celé ří zení, jak před správními
orgány, tak před soudem, se díky této skutečnosti zcela odchýlilo od svého skutečného
předmětu k záležitosti dle stěžovatele poměrně podružné, tedy zda silnice byla či nebyla
znečištěná blátem. Většina důkazů, které byly v řízení provedeny, nemá ani tak souvislost
se skutečným výše uvedeným předmětem řízení, ale byly prováděny za účelem zjišťování
této údajné okolnosti vzniku dopravní nehody, kterou žalobce na místě nehody neuváděl.
Dle názoru stěžovatele žalobce jednal obstrukčně, pokud na výslovnou výzvu správního
orgánu během ústního jednání dne 29. 3. 2007 odmítl uvést svědky, které navrhuje
vyslechnout, s poukazem na to, že je musí nejprve kontaktovat. Zároveň se pokoušel
ovlivnit svědky, kteří měli k této věci teprve vypovídat (člen Hasičského záchranného
sboru J. Č.), do značné míry komplikoval provádění a hodnocení důkazů správními
orgány.
Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci byly provedeny všechny důkazy, které mohly
přispět k objasnění skutkového děje, jenž byl předmětem řízení. S návrhy žalobce
na provedení důkazů se řádně vypořádal a odůvodnil, proč provedeny nebyly. Odkaz
krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 2/2005 - 62 není
podle názoru stěžovatele s ohledem na odlišné okolnosti případný, neboť v předmětném
rozsudku byl posuzován procesní postup v řízení, kdy správní orgán nevyslechl dvě
osoby, které byly přímo účastny celého skutkového děje (který byl předmětem řízení),
a bylo tedy možno důvodně předpokládat, že svými smysly vnímaly pro věc podstatné
skutečnosti, a z ničeho nebylo naznačeno, že by nebyly schopny je vyjádřit. Žalobcem
navržení svědci (J. M. a R. P.) nebyli přítomni při vzniku předmětné dopravní nehody a
tato skutečnost jim neumožňuje podat k průběhu nehodového děje, k příčině jejího
vzniku ani ke stavu vozovky v době vzniku dopravní nehody správním orgánům žádné
relevantní informace. Tyto osoby mohly svými smysly vnímat výhradně jen ty skutečnosti,
které probíhaly či existovaly na místě dopravní nehody v době cca 30 - 45 minut po
nehodě.
Stěžovatel trvá na svém stanovisku, že pro zjištění skutečného stavu věci správní
orgán prvního stupně provedl dokazování kompletní a zjistil stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti plně v souladu s §3 a §50 odst. 3 správního řádu. Stě žovatel
se domnívá, že hodnocení skutkových zjištění a posouzení věrohodnosti výpovědi
žalobce bylo až na okraji zájmu krajského soudu. Žalobce ve své výpovědi při podání
vysvětlení na policii dne 22. 11. 2007 neuvedl, že uplatňuje závadu ve sjízdnosti
komunikace, která měla být způsobena blátem na vozovce, a tento rozpor následně
vysvětloval tak, že tuto skutečnost namítl, ale nebyla policií zaprotokolována. Zcela
nepovšimnuta je dále poměrně důležitá a do řetězce všech souvislostí zcela zapadající
okolnost vyplývající z výpovědi J. Č., příslušníka Hasičského záchranného sboru (dále jen
„HZS“), že v souvislosti s dopravní nehodou ho telefonicky kontaktoval žalobce a
požadoval po něm, aby mu dosvědčil, že na vozovce byla nečistota v podobě rozjetého
bláta a prý mu to někdo z hasičů, co byli na místě, řekl. J. Č. si dle své výpovědi ničeho
takového nebyl vědom a pochybuje, že někdo z hasičů řekl žalobci skutečnost, která není
pravdivá. Podle stěžovatele proto lze zcela objektivně dojít k jedinému závěru, že tvrzení
žalobce o závadě ve sjízdnosti komunikace je účelové, učiněné ve snaze vyhnout se
odpovědnosti za spáchané přestupky. K výtkám soudu, že správní orgán I. stupně poté,
kdy stěžovatel jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, vyslechl další
svědky, a mohl tedy vyslechnout i svědky, které navrhoval žalobce, uvedl stěžovatel, že v
daném případě se jednalo ze strany správního orgánu prvního stupně dílem o nápravu
procesního pochybení, neboť vyslechl J. B., který byl původně vyslechnut pouze při
podání vysvětlení. Nově pak vyslechl P. J., který byl ovšem přímým svědkem dopravní
nehody (jel se svým vozidlem bezprostředně za vozidlem řízeným J. B. a mohl svými
smysly vnímat situaci v době vzniku nehody) a svědka P . Z., který byl potenciálně
podezřelý, že mohl svým traktorem způsobit znečištění vozovky. Svědci, které navrhoval
vyslechnout žalobce však s ohledem na časový odstup, se kterým se na místo dopravní
nehody dostavili, nemohli do řízení přinést žádná nová zjištění, která by mohla mít
na zjištěný skutkový stav vliv. Stěžovatel se tedy domnívá, že rozsudek krajského soudu
je nezákonný, neboť soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku
rozsahu dokazování, jakož i otázku zákonnosti vypořádání se s důkazními návrhy žalobce.
Pro vydání zrušovacího rozsudku tak neměl soud dostatek důvodů, proto je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný a stěžovatel navrhuje jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem
stěžovatele, dle něhož otázka zavinění předmětné dopravní nehody byla bez jakékoliv
důvodné pochybnosti vyřešena správními orgány a na místě nehody jednoznačně
posouzena Policií ČR. Stěžovatel se snaží navodit závěr, že argumenty o závadě sjízdnosti
komunikace jsou účelové, učiněné ve snaze vyhnout se odpovědnosti za spáchané
přestupky. Žalobce trvá na hlavních důvodech, pro které se obracel s žalobou na soud,
tj. nevyslechnutí jím navržených svědků a nedostatečné zadokumentování dopravní
nehody. V tomto směru stěžovatel i nadále odmítá uznat své pochybení, potažmo
pochybení Policie ČR a následně správních orgánů. Tvrzení o jednoznačném zjištění
veškerých okolností dopravní nehody, které opakovaně obhajuje stěžovatel, vnímá
žalobce tak, že se stěžovatel zcela nedůvodně snaží bránit objektivnímu zjištění zavinění.
Žalobce je přesvědčen, že za dané situace by bylo podstatně jednodušší respektovat
rozsudek napadený kasační stížností, než jej napadat u soudu, tedy vyslechnout žalobcem
navržené svědky a provést revizi dokumentace dopravní nehody, a to pochopitelně
i s riziky pro žalobce v tom směru, že nebudou-li tvrzení žalobce prokázána, bude žalobce
nucen za zavinění nehody nést odpovědnost. Vyjádření žalobce uzavřel s tím, že stížností
napadený rozsudek neshledává jako nepřezkoumatelný a v rozporu se zákonem, neboť
krajský soud se správně vypořádal s argumenty obou stran a své rozhodnutí jednoznačně
a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazu na Úmluvu o ochraně lidských práv
a základních svobod a odkazu na judikaturu. S ohledem na to žalobce navrhuje kasační
stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.); zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Poté dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil skutkový stav věci a průběh
správního řízení, který lze ve stručnosti shrnout následovně:
Žalobce byl obviněn ze spáchání shora konkretizovaných přestupků proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a proti občanskému soužití
podle přestupkového zákona ve znění platném pro posuzované období tím, že dne
14. 11. 2006 nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu vozovky a svým
schopnostem při jízdě po silnici I. tř. č. 19 ve směru od obce Lejčkov na obec Obrataň a v
důsledku toho v 17.20 hod. tohoto dne při nájezdu do ostré pravotočivé zatáčk y vyjel se
svým vozidlem, resp. se soupravou vozidel (žalobce v inkriminované době řídil osobní
vozidlo Renault Safrane 2,2 TD, s přívěsem KUFER, na němž bylo naloženo osobní
vozidlo Renault Scénic s francouzskou RZ) do protisměru, a střetl se s protijedoucím
osobním vozidlem Škoda Felicie combi. Při nehodě došlo k lehkému zranění těhotné
spolujezdkyně ve voze Škoda Felicie, které si vyžádalo léčení ženy po dobu 5 dní,
a k majetkové škodě na vozidle ve výši 80 000 Kč, přičemž vliv alkoholu byl u obou
řidičů, kteří byli účastníky nehody, dechovou zkouškou vyloučen, technická závada
vozidla stěžovatele taktéž nebyla zjištěna.
Dle spisového materiálu ve dnech 21. 11. 2006 a 22. 11. 2006 na policii podali
k průběhu nehody vysvětlení jak žalobce, obviněný z výše specifikovaných přestupků, tak
i poškození J. B. a M. B. G. z protijedoucího vozidla jako svědci. Sepsaný protokol
(založený na č. l. 3 správního spisu) žalobce podepsal, přičemž o jakékoli nečistotě na
vozovce se nezmínil. Stejně tak se o ní nezmínili ani další účastníci této dopravní nehody.
Při ústním jednání dne 29. 3. 2007 žalobce další svědky ke slyšení ani na výzvu správního
orgánu nenavrhl s odůvodněním, že nezná jejich „nacionále“, že se obává jejich ovlivnění a
proto si důkaz jejich výslechem ponechá případně „v záloze“ do odvolacího řízení.
Vyslechnuti byli dále příslušníci Policie ČR, kteří měli službu v době nehody a prováděli
fotodokumentaci a ohledání místa nehody – policisté M. F. a P. B. Vyslechnut byl i pan J.
Č., který byl velitelem zásahu HZS na místě nehody. Všichni se shodně vyjádřili, že
vozovka byla pouze mokrá a žádných nečistot si nikdo z nich nevšiml. J. Č. si nebyl
vědom ani toho, že by ho někdo z podřízených hasičů v průběhu zásahu na něco
takového upozorňoval. Naopak uvedl, že ho ve věci svědectví v tomto směru kontaktoval
telefonicky žalobce, on s ním však o tom hovořit odmítl.
Bližší údaje k osobám navržených svědků pak skutečně žalobce uvedl v odvolání,
přičemž následně byl poučen o koncentrační zásadě vyjádřené v ustanovení §82 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 4. 4. 2007,
č. j. KS-468/2007 D, bylo stěžovatelem jako odvolacím orgánem zrušeno z důvodu
neúplné kvalifikace jednání žalobce jako obviněného a z důvodu porušení jeho
procesního práva vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům (rozhodnutí
ze dne 19. 6. 2007, č. j. KUJI 41429/2007, sp. zn. PS 4290/2007 PS/109/AS/2). Nové
rozhodnutí v prvním stupni bylo vydáno dne 8. 8. 2007, č. j. KS -468/2007 D. I proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které však bylo rozhodnutím stěžovatele
zamítnuto. Je třeba konstatovat, že při novém projednání věci před správním orgánem
prvního stupně žalobcem navržení svědci (J. M. a R. P.), kteří nebyli přítomni na místě
nehody v době, kdy se stala, ale projížděli tudy později, s delším časovým intervalem,
nebyli vyslechnuti. Namísto nich správní orgán předvolal k ústnímu jednání jako svědky
P. J., který dle zápisu jel se svým služebním vozidlem Škoda Superb černé barvy za
vozidlem Škoda felicie combi, s nímž se střetlo vozidlo žalobce. Dále se k věci jako
svědek vyjádřil i pan P . Z., který dle svých slov v době nehody oral se svým traktorem
pole na druhé straně silnice. Tento svědek uvedl, že vozovka v zatáčce v místě nehody
nebyla znečištěna naneseným a rozjetým blátíčkem, neboť vjezd na pole, kde se oralo, je
až dále za místem nehody, a na opačné straně se neoralo. Vozovka byla podle něj pouze
mokrá. Ani svědek P. J., který po havárii řídil dopravu, si žádných nečistot na silnici
nepovšiml.
Nejvyšší správní soud se prvotně zabýval námitkou týkající se tvrzené
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí
zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (viz výše).
Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí
soudu neobstojí ani po formální stránce. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat
z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, jakož i v důsledku
jiné vady řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že v dané věci je v ýrok rozsudku
řádně odůvodněn a toto odůvodnění není možno považovat za nesrozumitelné.
Ze spisového materiálu nezjistil zdejší soud ani „jinou vadu řízení před soudem“, jež by mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel konkrétně namítá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a je tedy
vhodné na tomto místě zmínit, že tato vada musí být založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv jen na dílčích nedostatcích odůvodnění. Takovou vadou však podle
názoru kasačního soudu odůvodnění napadeného rozsudku netrpí. Z odůvodnění
rozsudku je jednoznačně patrné, z jakých důvodů bylo rozhodnutí vydané stěžovatelem
v odvolacím řízení zrušeno.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že jakkoli je volba množství
a druhu prováděných důkazů věcí správního uvážení a je tedy na rozhodnutí správního
orgánu, které důkazy v řízení o přestupku provede, nesmí být omezeno právo osob,
které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, dosáhnout předvolání a výslechu
svědka ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Soud přitom
odkázal na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a uvedl, že v daném případě výpověď svědků, kterou obviněný z přestupku navrhl
k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz
neprovést s jen s odůvodněním, že tito svědkové se dostavili na místo nehody
až po nehodě. Odmítnutí návrhu na p rovedení důkazu výslechem takového svědka
je podle názoru soudu porušením práva na spravedlivý proces. Krajský soud svůj závěr
podpořil také odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 2/2005 - 62,
podle něhož postup, který vede k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch
obviněného a k přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných
důkazů, je porušením práv žalobce. Kasační námitku směřující do nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku je proto třeba odmítnout jako nedůvodnou.
Posoudit je nutno především otázku, zda správní orgány v obou stupních řízení
při zjišťování skutkového stavu neporušily zákon, pokud neprovedly důkazy navrhované
žalobcem spočívající ve výslechu jím navržených svědků.
K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006,
č. j. 4 As 2/2005 - 62, na který se krajský soud v odůvodnění rozhodnutí v této věci
odvolal, kasační soud konstatuje, že citované rozhodnutí na danou věc dopadá v tom
ohledu, že i v souzené věci čelil žalobce sankci trestněprávní povahy ve smyslu judikatury
Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) - Engel a ostatní (1976), Öztürk (1984), Weber
(1990). Dle této judikatury není podstatné, zda skutek, o němž se vede řízení a za které
hrozí trest, je právními předpisy nazýván trestným činem či přestupkem. Ve všech
případech, kdy je povaha věci podřaditelná pod pojem „věc trestněprávní povahy“, musí mít
osoba, proti níž se řízení vede, možnost domáhat se v plném rozsahu práva
na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, dle něhož: „Každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem,
zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ Pro zjištění, zda určitá věc spadá do této kategorie,
tj. do kategorie „trestněprávní povahy“, je Evropským soudem pro lidská práva používán
tzv. „Engelův test“, jenž byl formulován v rozsudku uvedeného soudu ze dne 8. 6. 1976.
Hlavními kritérii tohoto testu je kromě povahy ustanovení, jež má být aplikováno,
také povaha stíhaného deliktu, a konečně i povaha a tvrdost uplatnitelné sankce, neboť
do „trestní oblasti“ obecně nespadají tresty, které svou povahou, délkou či způsobem
výkonu nemohou sankcí postihovanému subjektu způsobit podstatnou újmu. Z tohoto
pohledu byl odkaz soudu na výše uvedený judikát zcela případný, neboť udělení pokuty
ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 12 měsíců v přestupkovém řízení výše uvedená kritéria „Engelova testu“ splňuje.
Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že s amotné provádění dokazování
je svěřeno správnímu orgánu, a záleží pouze na jeho uvážení, které z navržených důkazů
provede a které nikoli. Svůj postup je však povinen náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
Výše uvedené platí i v rámci trestního řízení, kde se provádí dokazování „v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí“ a orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě, i v jejich souhrnu. Úvahou s užitím argumentu a maiori ad minus lze proto
dovodit, že také v rámci řízení přestupkového, kde z logiky věci obviněný čelí sankci sice
trestněprávní povahy, avšak jedná se o menší míru závažnosti skutku a menší tvrdost
sankce, není v obecné rovině nutno vyhovět všem návrhům obviněného na provedení
důkazu, resp. není povinností správních orgánů provést v průběhu řízení výslech každého
svědka navrženého obviněným.
Realizace výše uvedeného práva však nesmí být překážkou uplatnění základních
záruk osob čelících určitému obvinění trestní povahy v širším slova smyslu,
garantovaných normami nejvyšší právní síly. V souzené věci je rozhodující, že přímo
ze strany správního orgánu bylo dokazování zaměřeno na povrch vozovky v době
nehody, resp. na míru a způsob jejího znečištění, a tím sám vymezil předmět dokazování.
Tato skutečnost je nesporná, neboť stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí, že většina
důkazů, které byly v řízení provedeny, byla prováděna za účelem zjišťování této okolnosti .
Oba policisté, M. F. a P. B., i velitel HZS J. Č. byli při provádění dokazování správním
orgánem dotazováni na znečištění vozovky, svědek P. Z. byl dokonce předvolán správním
orgánem jako svědek pouze za účelem zjištění této skutečnosti. Nelze proto souhlasit s
tvrzením stěžovatele, že otázka znečištění vozovky byla skutečností v řízení podružnou,
neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, správní orgán se v průběhu dokazování na její
prokázání intenzivně zaměřil.
Vyslechl-li správní orgán z vlastní iniciativy za účelem prokázání či vyloučení
případného znečištění vozovky v době nehody několik svědků, a následně odmítl
ke stejným skutečnostem vyslechnout svědky navržené stěžovatelem, s odkazem na jejich
nadbytečnost, pak tímto porušil právo obviněného z přestupku navrhnout v řízení důkazy
na svou obhajobu. Bez významu není ani to, že ze strany stěžovatele šlo o jediné důkazy,
které předestřel na svoji obhajobu.
Dle názoru kasačního soudu nemohly správní orgány navržené výslechy svědků
odmítnout ani s poukazem na koncentrační zásadu (resp. princip neúplné apelace).
Tvrdil-li žalobce, že v době, kdy byl ze strany správního orgánu poprvé vyzván, aby učinil
návrh na slyšení svědků, neznal některé důležité (zejména kontaktní) údaje k jejich
osobám (tzv. „nacionále“), a nebyl-li správním orgánem prokázán opak, je třeba vycházet
z toho, že je účelně a úspěšně ke slyšení navrhnout nemohl (cit. ust. §82 odst. 4
správního řádu: „K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným
v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo
důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit
v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním“.). Proto také
nemohli být tito (později žalobcem řádně identifikovaní a označení) svědkové odmítnuti
pouze s odvoláním na tuto zásadu, aniž by správní orgán prokázal, že žalobce
identifikační údaje později navržených svědků již předtím znal či je znát mohl.
Obdobně ani skutečnost, že na místě nehody se stěžovatelem navrhovaní svědci
ocitli později a nebyli tak očitými svědky, kteří by mohli popsat průběh nehody, není
pro okolnost, která se měla jejich výpovědí prověřovat, rozhodující. Předmětem
dokazování nebyl samotný průběh nehody, kde je časový faktor klíčový, ale právě stav
vozovky, o němž se dá vzhledem k času příjezdů žalobcem navržených svědků důvodně
předpokládat, že se do jejich příjezdu nezměnil (navíc žalobce tvrdil, že jeden z těchto
svědků, a to konkrétně pan J . M., byl na místě nehody ještě před příjezdem policie). V
konkrétním posuzovaném případě správní orgány výslechy žalobcem navržených svědků
měly provést tím spíše, že doplňovaly dokazování k této otázce výslechem dvou dalších
svědků na základě vlastního výběru, přičemž P. Z. též nebyl přímým svědkem nehody.
Argument stěžovatele, že rozsudek Nejvyššího správního soudu s č. j. 4 As 2/2005 - 62,
na věc nedopadá z toho důvodu, že okolnosti případu byly jiné a v tomto judikátu se
jednalo o nevyslechnutí dvou osob, které byly přímo účastny celého skutkového děje,
který byl předmětem řízení, je nutno s ohledem na výše uvedené úvahy odmítnout.
Věc lze uzavřít konstatováním, že v řízení, v němž se jedná o uložení sankce
trestněprávní povahy, není možno pominout důkaz (svědectví) navržený obviněným,
který by mohl být ve vztahu k předmětu dokazování jakýmkoli způsobem relevantní.
To platí tím spíše, pokud jde o dokazování okolností, které orgán rozhodující v dané věci
považoval z nějakého důvodu za důležité, a k jejichž objasnění dokazování sám směřoval.
Podstatné totiž je, že stav vozovky předmětem dokazování ze strany správního orgánu
byl. Pokud tedy žalobce navrhl takový důkazní prostředek, kterým by v řízení zjišťovaná
skutečnost mohla být blíže objasněna, případně který by vyvracel k této skutečnosti
správním orgánem shromážděné informace, pak měl právo na jeho provedení , v dané věci
na uskutečnění výslechu výše jmenovaných svědků. Po výslechu těchto osob bylo
na správním orgánu, aby učiněné výpovědi zhodnotil, zasadil ji do kontextu celého
případu a učinil relevantní závěry.
Nejvyšší správní soud závěrem poznamenává, že vzhledem k vymezenému
předmětu dokazování by bylo jistě vhodné zabývat se více i argumenty žalobce ohledně
fotografií z místa nehody a přesvědčivým způsobem vyvrátit či potvrdit jeho tvrzení,
že existence bláta a nečistot je z fotodokumentace seznatelná. Dokazování tímto směrem
vedeno nebylo v podstatě vůbec a námitka žalobce zacílená tímto směrem byla
vypořádána ze strany stěžovatele jako odvolacího správního orgánu pouze okrajově, s tím,
že žalobcova tvrzení byla odmítnuta; krajský soud naproti tomu taktéž stručně
konstatoval, že ze snímků č. 1, 4 a 5 je podle jeho názoru evidentní, že vozovka
znečištěna byla.
Námitkám stěžovatele směřujícím ke zpochybnění právního posouzení věci
ze strany krajského soudu proto není možno přisvědčit a lze uzavřít, že napadený
rozsudek krajského soudu i řízení, které mu předcházelo, je v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust anovení §60 odst. 1, větu první
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci žádné náklady řízení v průběhu řízení
nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů říz ení o kasační stížnosti za použití
§120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu