ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.66.2009:46
sp. zn. 9 As 66/2009 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J.
J., proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 7. 2008, č. j. 4060/DS/08/128639/Sur, ve věci přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 42 Ca 10/2008 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“),
kterým tento soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 4060/DS/08/128639/Sur, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shora uvedeným
rozhodnutím stěžovatele bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Ústí nad Labem, odboru kontroly (dále jen „magistrát města“), ze dne 17. 6. 2008,
č. j. MM/OK/PD/64480/07/R, jímž byl žalobce (dále též „účastník řízení“) uznán
vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), a kterým mu za něj byla
uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 12 měsíců a dále povinnost uhradit náklady řízení.
Předmětného přestupku se podle rozhodnutí magistrátu města dopustil žalobce tím,
že dne 14. 10. 2007 v cca 5:10 hod. v Ústí nad Labem, v ulici Hlavní, řídil motorové
vozidlo tovární značky Škoda, a při kontrole hlídkou Policie České republiky se odmítl
podrobit vyšetření, zda při řízení nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou,
ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Uvedeným
jednáním se žalobce dopustil porušení ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele bylo v předcházejícím řízení prokázáno,
že se žalobce dopustil shora vymezeného přestupku, resp. že došlo k naplnění
jeho materiálních i formálních znaků . V souladu s ust. §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), pak stěžovatel dbal,
aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného
případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly. Hlavním podkladem pro řízení vedené magistrátem města
byl přestupkový spis zpracovaný Policií České republiky, Obvodním oddělením Krásné
Březno, který obsahuje zjištění na podezřelého pana J. J. Součást tohoto spisu tvoří
prvotní podklady, kterými jsou oznámení o přestupku a především úřední záznam , ze
kterého mimo jiné vyplynulo, že dne 14. 10. 2007 v cca 5:10 hod. jela hlídka Policie České
republiky po ulici Hlavní do Mojžíře za osobním automobilem Škoda Favorit. Následně
řidič u č. p. 49 v Mojžíři toto vozidlo otočil a zaparkoval. Hlídka tohoto řidiče
kontrolovala a zjistila, že se jedná o pana J. J. Jelikož z řidiče byl cítit alkohol, vyzvala ho k
orientační dechové zkoušce. Řidič byl poučen o svých právech a povinnostech. Na toto
dechovou zkoušku odmítl. Magistrát města provedl v návaznosti na shora uvedené důkaz
svědeckou výpovědí obou zasahujících policistů – Michala Vondráčka a Slavomíra
Cinádra. Takový postup je podle stěžovatele v souladu se zásadou materiální pravdy (viz
ust. §52 správního řádu) a je přesvědčen, že tyto důkazy nepochybně dokládají, že
policisté viděli předmětné vozidlo v době, kdy ukončovalo jízdní úkon. Přitom ani svědek
J. T., ani sám žalobce, nepopřeli skutečnost, že tento na místo přijel předmětným
vozidlem a byl proto v postavení řidiče. Stěžovatel v této souvislosti upozornil rovněž na
skutečnost, že i ve výpovědi právního zástupce žalobce JUDr. Richarda Třeštíka z e dne
21. 5. 2008 je uvedeno, že v době, kdy došlo ke komunikaci mezi klientem (žalobcem) a
policisty, klient již ukončil jízdu. Žalobce pak při následné kontrole nesplnil povinnost
stanovenou ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu podrobit se orientační
dechové zkoušce. Z předmětného spisového materiálu tedy vyplynulo, že žalobce byl dne
14. 10. 2007 před provedenou silniční kontrolou v cca 5:10 hod. v právním postavení
řidiče předmětného vozidla, a proto bylo jeho povinností podrobit se na v ýzvu policisty
vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Pokud ten toto vyšetření odmítl, došlo zcela nepochybně ke spáchání předmětného
přestupku. Tuto prokazatelně zjištěnou skutečnost nemohou podle stěžovatel e
zpochybnit ani drobné nepodstatné odlišnosti ve svědeckých výpovědích zasahujících
policistů a odlišnosti mezi těmito výpověďmi a výpovědí svědka J. T. Stěžovatel se
domnívá, že uvedené odlišnosti nemají žádný vliv na skutečnost, že spáchání přestupku
bylo jednoznačně prokázáno a žalobci za ně byla uložena sankce v souladu se zákonem.
Stěžovatel je v rámci řízení o přestupku povinen postupovat vždy v souladu s veřejným
zájmem na potrestání pachatelů těchto správních deliktů, dbá na to, aby pachatel
přestupku byl za své jednání náležitě v souladu se zákonem potrestán. Tak postupoval i v
daném případě. Důvod pro zrušení rozhodnutí podle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
zde s ohledem na výše uvedené nebyl dán. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Stěžejní námitkou kasační stížnosti je názor žalovaného, že v řízení před správními
orgány byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a že z provedeného dokazování lze jednoznačně dovodit, že žalobce spáchal přestupek
podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Podle citovaného ustanovení
se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu
podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při říz ení vozidla
nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv
takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví.
V této věci je však podle Nejvyššího správního soudu nezbytné poznamenat,
že hlavním a v podstatě jediným důvodem, který vedl krajský soud ke zrušení rozhodnutí
žalovaného podle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., byla nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, kterou krajský soud spatřoval v tom, že žalovaný
podle jeho názoru nedostál své povinnosti uvést v odůvodnění svého rozhodnutí
hodnocení provedených důkazů a úvahy, kterými byl při jejich hodnocení veden, nikoliv
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, jak se mylně domnívá stěžovatel. Zdejší soud
se proto dále zaměřil na posouzení otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí správního
orgánu.
V obecné rovině je úkolem správního orgánu v řízení o přestupcích zjistit skutkový
stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na základě takto zjištěného skutkového stavu
dospět k závěru, zda byl určitý přestupek spáchán. Ke správnému a úplnému zjištění
skutkového stavu správní orgán shromažďuje důkazy, které pak při rozhodování o tom,
zda bude obviněný z přestupku uznán vinným, hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je myšlenková
činnost správního orgánu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota
závažnosti pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti správní orgán určuje, jaký význam mají jednotlivé
důkazy pro jeho rozhodnutí a zda je lze v dané situaci použít (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 1 Afs 63/2004 - 66; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Judikatura zdejšího soudu
je přitom konstantní v tom, že „existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá,
přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně
přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné
z vzájemně protichůdných skutkových verzí“ (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2006,
č. j. 6 As 47/2005 - 84).
Naopak úlohou soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku je posoudit,
zda správní orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil
dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové i právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Správní soudy posuzují mimo
jiné i to, zda důkazy před správním orgánem byly provedeny v souladu se zákonem, nebo
zda závěry, k nimž správní orgán dospěl, a které vyjádřil v důvodech svého rozhodnutí,
mají v provedených důkazech logickou oporu. Úkolem soudního přezkumu rozhodnutí
o přestupku je tak posoudit, zda právní závěr, který z rozhodnutí o vlastním právu nebo
povinnosti vychází, má postačující oporu ve zjištěném skutkovém stavu, tedy ve výsledku
provedeného dokazování (srov. Mazanec, M. Přezkum správních rozhodnutí soudy.
Bulletin advokacie č. 1, 1998, s. 7).
Aby se však mohl příslušný soud věcně zabývat napadeným rozhodnutím, musí
toto vyhovět základním požadavkům kladeným na jeho přezkoumatelnost.
V této souvislosti je nutno připomenout rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, publikovaný pod č. 27/1994 SJS, ve kterém se jmenovaný
soud vyjádřil k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu. Podle citovaného
rozhodnutí musí být z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu seznatelné „proč správní
orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad
svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami
se řídil při hodnocení důkazů a … jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“
Nejvyšší správní soud proto na pozadí shora předestřených požadavků kladených
na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu přistoupil v nyní projednávané věci
k posouzení rozhodnutí stěžovatele ze dne 31. 7. 2008, č. j. 4060/DS/08/128639/Sur,
a dospěl k závěru, že v souzené věci z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu není
nikterak patrno, jak se tento vypořádal se zásadními odlišnostmi (rozdíly) ve výpovědích
zasahujících policistů – prap. Michala Vondráčka a prap. Slavomíra Cinádra,
na které upozorňoval i sám žalobce, kdy prap. Michal Vondráček tvrdil, že žalobce
v okamžiku, kdy k němu přijeli, počal úkon parkování a vozidlo tudíž bylo v pohybu ,
naproti tomu prap. Slavomír Cinádr uvedl, že když přijížděli k vozidlu žalobce, toto stálo
a v tu chvíli řidič zhasnul světla; a to zejména s ohledem na definici řidiče, jak ji má
na mysli ust. §2 písm. d) , věty první, zákona o silničním provozu, podle které se řidičem
rozumí účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo
nemotorové vozidlo anebo tramvaj. Stejně tak neobsahuje odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí úvahy týkající se výpovědi svědka J. T. a jím tvrzených
skutečností, jakož i rozporu mezi jeho výpovědí a výpově dí shora jmenovaných policistů,
a to nejenom v základní otázce, tj. zda žalobce v době příjezdu řídil předmětné vozidlo
a byl tudíž v postavení řidiče ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o silničním
provozu, ale také pokud jde o okolnost souvislosti silniční kontroly žalobce v důsledku
blíže nespecifikované dopravní nehody. Ostatně ze žalobou napadeného rozhodnutí,
ani z rozhodnutí magistrátu města, v podstatě není patrno, že mezi výpověďmi
jednotlivých svědků existují zásadní rozpory, jak je popsáno výše, neboť tyto jsou
správním orgánem prezentovány jako bezrozporné a jednoznačně prokazující
to, že se obviněný J. J. (žalobce) byl dne 14. 10. 2007 před provedenou silniční kontrolou
v cca 5:10 hod. v právním postavení řidiče předmětného vozidla, a proto bylo jeho
povinností podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke
zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na shora uvedené konstatuje, že závěr
krajského soudu, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
neboť jeho rozhodnutí absentuje hodnocení provedených důkazů a zejména úvahy,
kterými byl správní orgán při jejich hodnocení veden, je správný a stěžovatel je povinen,
jak mu to již uložil krajský soud, se s tímto nedostatkem vypořádat v novém rozhodnutí.
Argumentace, kterou v této souvislosti stěžovatel prezentuje v kasační stížnosti, že totiž
v řízení před správními orgány byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a že z provedeného dokazování lze jednoznačně dovodit, že žalobce spáchal
přestupek podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích , je podle Nejvyššího
správního soudu s ohledem na shora uvedené bezpředmětná, neboť spornou není
v tomto řízení otázka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, ale otázka
přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Zdejší soud přitom považuje za nezbytné rovněž zdůraznit, že argumentace
stěžovatele obsažená (až) v kasační stížnosti obsahuje do značné míry úvahy, které jsou
však dovozovány následně. Tyto ale nemohou nahradit v odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu chybějící úvahu (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 - 25, publikovaný pod č. 73/2004 Sb. NSS,
či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 10. 2003, č. j. 2 A 552/2002 - 25, oba dostupné
na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníku
řízení podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu