ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.67.2009:94
sp. zn. 9 As 67/2009 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
KABEKO ODBYT, s.r.o., se sídlem Zruč 465, Zruč-Senec, zastoupená JUDr. Zdeňkem
Hrabou, advokátem se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, proti žalovanému:
Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí ministra
zemědělství ze dne 27. 9. 2007, č. j. 30677/2007-10000, ve věci zařazení do programu
pro zakládání skupin výrobců, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 7 Ca 295/2007 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadla v záhlaví označený
pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 30677/2007-10000; tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelky
a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11. 6. 2007,
č. j. 22721/2007-14130, kterým bylo změněno rozhodnutí Státního zemědělského
intervenčního fondu ze dne 5. 12. 2006, č. j. SZIF/2006/0460226, a to tak, že žádost
stěžovatelky o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. se zamítá; současně bylo určeno, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají
ke dni právní moci citovaného rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu
přezkoumávaného podle §98 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, tj. v rámci zkráceného přezkumného řízení.
Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu podanou proti shora
citovanému rozhodnutí ministra zemědělství jako nedůvodnou a zamítl ji podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Městský soud vycházel z ustanovení §3 písm. c) a d) a §4 odst. 2 písm. c) nařízení
vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících
společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců
a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, a čl. 33d odst. 1
a 2 Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj
venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF)
a o změně a zrušení některých nařízení, a na jejich základě se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že stěžovatelku nelze do programu pro zakládání skupin výrobců zařadit,
neboť se jedná o obchodní společnost s jedním společníkem. Zařazení do daného
programu, jakož i následné poskytnutí podpory (dotace), je totiž možné pouze v případě
více subjektů, které se sdruží za účelem společného odbytu příslušné zemědělské
komodity a společně založí obchodní společnost nebo družstvo.
Podle městského soudu není možné stěžovatele jako obchodní společnost
s jedním společníkem podřadit pod pojem skupiny výrobců, která byla zjevně zamýšlena
jako vícečlenná obchodní společnost, neboť citované nařízení vlády výslovně stanoví, že
předmětem činnosti takové společnosti má být zajištění společného odbytu zemědělské
komodity. Výše uvedené Nařízení Rady (ES) pak toto jen potvrzuje, když hovoří
o seskupení producentů, která mají mj. za cíl společné uvádění zboží na trh. Z těchto
důvodů není možné akceptovat stěžovatelkou předloženou zakladatelskou listinu, když
nařízení vlády č. 655/2004 Sb. výslovně požaduje jako součást žádosti o zařazení
do programu společenskou smlouvu nebo stanovy skupiny výrobců. Pokud by cílem
citovaného nařízení vlády bylo připustit mj. též jednočlenné společnosti do programu,
nebylo by důvodu neuvést v §4 odst. 2 písm. c) též zakladatelskou listinu, jež nahrazuje
společenskou smlouvu, je-li připuštěno, aby společnost založil jediný zakladatel [viz §57
odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů].
Za dané situace proto nelze vykládat pojem „společenské smlouvy“ extenzivním
způsobem, tedy tak, že zahrnuje i pojem „zakladatelské listiny.“ V tomto směru městský
soud dále uvedl, že jako rozhodující je fakt, že jeden producent skupinu producentů tvořit
nemůže a pojmově je také vyloučeno společné uvádění zboží na trh pouze jedním
producentem. Založením obchodní společnosti získává skupina producentů právní
subjektivitu, obchodní společnost je tedy formou, jakou tato skupina jedná navenek,
titulem pro poskytnutí podpory je přitom existence skupiny výrobců, kteří založili
obchodní společnost, nikoliv obchodní společnost jako taková, tedy útvar vzniklý
na základě zákona. Odvozovat zařazení do daného programu a následné poskytnutí
podpory pouze z definice obchodní společnosti, tedy z právní formy skupiny producentů,
aniž by skutečně tato obchodní společnost byla více producenty založena, nelze.
Městský soud proto v daném případě neshledal rozhodnutí žalovaného
ani prvostupňového správního orgánu nezákonným s tím, že je zřejmé, že jednočlenné
společnosti nemohou plnit účel a cíle výše uvedených právních předpisů směřujících
k vytvoření podmínek pro skupiny zemědělských prvovýrobců, aby byli
konkurenceschopní v podmínkách jednotného trhu. Tuto skutečnost považoval za natolik
zásadní, že ji nemohou zvrátit ani argumenty stěžovatelky týkající se dobré víry či tvrzené
alternativní podmínky pro zařazení skupiny výrobců do programu dle Horizontálního
plánu rozvoje venkova ČR pro období 2004 - 2006. V něm jsou definovány podmínky
pro uznání skupin výrobců (podmínky poskytnutí dotace), kdy jednou z podmínek
je, že skupina výrobců musí splňovat podmínku minimálního ročního obratu
100 000 EUR nebo 5 členů. Stále se však jedná o skupinu výrobců (a to takovou, která
dosahuje minimálního ročního obratu 100 000 EUR – zde postačí dvoučlenná skupina
nebo tu, která takového obratu nedosahuje, avšak má minimálně 5 členů), nikoliv
o výrobce jednoho.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudek městského soudu napadá
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek při výkladu
nařízení vlády č. 655/2004 Sb., tj. z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
V návaznosti na závěry městského soudu stěžovatelka uvedla, že cílem podpory
je podpořit adaptaci výroby a produkty členů skupiny na požadavky trhu, přičemž
„skupinu“ definuje vnitrostátní právo podle potřeb národního trhu. Odkazuje přitom
na čl. 33d odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, jenž stanoví, že: „Podpora je poskytována
pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi
dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo práva
Evropských společenství.“ Z toho je dle stěžovatelky zřejmý záměr Rady (ES) umožnit novým
členským státům, aby si stanovily podmínky pro uznání seskupení producentů, přičemž
vláda České republiky tak učinila ve svém nařízení č. 655/2004 Sb. V něm vymezuje
„seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu výrobců“ v ustanovení §2 písm. c),
když stanoví, že: „skupinou výrobců se rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem
činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity.“ Dle stěžovatele však toto
znění neposkytuje podporu pro závěr městského soudu o minimálně dvoučlenné skupině
výrobců. Tento závěr nemá oporu v žádném z platných právních předpisů
ani v Horizontálním plánu rozvoje venkova, který odsouhlasila Evropská komise a který
definuje, že skupina výrobců je obchodní společnost založená za účelem zajištění
společného odbytu zemědělských komodit, které je zapsána do obchodního rejstříku mezi
datem přistoupení a koncem programového období (1. 5. 2004 až 31. 12. 2006),
má minimální roční obrat 100 000 EUR anebo má pět členů. Žádná podmínka ohledně
minimálně dvoučlenné skupiny výrobců zde totiž uvedena není.
Z výše uvedeného je tedy dle stěžovatelky patrné, že přímo aplikovatelný předpis
práva ES umožňuje, aby vznikaly skupiny producentů, které jsou založené podle
národního práva. Počet členů skupiny producentů však Evropská komise nestanoví,
akceptovatelný je tedy jakýkoli zákonem umožněný počet členů skupiny počínaje členem
jedním. V této souvislosti stěžovatelka opakovaně poukázala na znění §2 písm. c) nařízení
vlády č. 655/2004 Sb., které definuje skupinu výrobců s odkazem na §56 a §221
obchodního zákoníku a tímto jasně bez jakýchkoli pochybností definuje obchodní
společnost bez jakéhokoli omezení počtu společníků. Dle jejího názoru nelze vycházet
z tvrzení žalovaného, že legislativní zkratka „skupina výrobců“ je zavedena v §1 nařízení
vlády č. 655/2004 Sb. s tím, že v §2 písm. c) je pak určena pouze právní forma,
kterou skupina výrobců může mít, z čehož žalovaný dovozuje, že skupinou výrobců
nemůže být obchodní společnost založená jedním společníkem, neboť ta nemůže naplnit
definiční vymezení skupiny výrobců, jak je obsaženo právě v §1 citovaného nařízení
vlády. S touto argumentaci se v zásadě ztotožnil i městský soud v napadeném rozsudku,
a to s poukazem na §57 odst. 3 obchodního zákoníku. Dle stěžovatelky však pominul
skutečnost, že předmětné nařízení vlády sice v citovaném ustanovení skutečně hovoří
pouze o společenské smlouvě, ale odkazuje na ustanovení obchodního zákoníku,
které vedle společenské smlouvy upravuje i zakladatelskou listinu, která nahrazuje
společenskou smlouvu. V daném případě se tudíž nejedná o extenzivní výklad,
jak dovozuje městský soud, ale o výklad zcela v mezích platné právní úpravy,
a to prostřednictvím poznámky pod čarou č. 6, která výslovně odkazuje na §57
obchodního zákoníku.
Pokud by platil závěr, že se musí jednat minimálně o dvoučlennou společnost,
potom by žádné odbytové organizaci nemohly být dotace dle nařízení vlády
č. 655/2004 Sb. přiznány, neboť se stále jedná o jeden subjekt a nikoliv o více subjektů,
neboť dotace se poskytuje společnosti jako takové a nikoliv jejím společníkům.
Ze všech shora uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti uvedl, že neobsahuje
žádné nové skutečnosti, které by nebyly vzneseny a vyvráceny. V souladu s nařízením
Rady (ES) č. 1257/1999 nelze akceptovat společnost, která ze samotné její povahy
nemůže plnit účel podle tohoto nařízení, a tedy ani účel podle nařízení vlády
č. 655/2004 Sb., které v §1 skupinu výrobců výslovně definuje jako skupinu zajišťující
společný odbyt zemědělské komodity. Závěrem žalovaný poukázal, že na podporu svých
tvrzení doložil i právní úpravu v nových členských státech EU, pro které je tato právní
úprava určena, z níž naprosto jednoznačně vyplývá „obsahová shoda“ s jeho právním
názorem a rozsudkem městského soudu, který v této věci (vůči jiným jednočlenným
subjektům) vydal několik dalších rozsudků, přičemž vždy podané žaloby zamítl.
Proto navrhl, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka zopakovala, že při výše uvedené
argumentaci by na dotace nedosáhly ani společnosti založené více společníky, neboť
se stále jedná o jeden subjekt, kterému se dotace poskytuje, což by bylo v rozporu
se zásadou rovnosti subjektů v právních vztazích. Současně upozornila, že obdržela
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 8 Ca 396/2007 - 40,
který se týká rovněž jednočlenného subjektu a který napadené rozhodnutí ministra
zemědělství zrušil, neboť se nevypořádal s námitkou týkající se definice skupiny výrobců
dle Horizontálního plánu rozvoje venkova na období 2004 – 2006, která obsahuje výše
zmíněnou alternativní podmínku pro zařazení skupiny výrobců do programu zakládání
skupin výrobců.
V návaznosti na repliku stěžovatelky žalovaný předložil výčet a kopie všech dosud
známých rozsudků Městského soudu v Praze (celkem 9), z nichž dle jeho názoru vyplývá
jednoznačný závěr o zákonnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, potažmo ministra
zemědělství. Současně doložil nové rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 10. 12. 2009,
č. j. 34342/2009-10000, kterým bylo reagováno na stěžovatelkou zmíněný zrušující
rozsudek městského soudu a kterým byl nedostatek v podobě nevypořádání se s jednou
z námitek odstraněn.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou sporu je odpověď na otázku, zda je možné zařadit do programu
pro zakládání skupin výrobců i jednočlennou obchodní společnost. Předmětnou otázkou
se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72,
dostupném na www.nssoud.cz, ve kterém vycházel jednak z tezí, jež vedly k přijetí
nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců,
zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání
skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti,
a dále pak z textu samotného vládního nařízení.
Podkladem pro vydání aplikovaného nařízení vlády je nařízení Rady (ES)
č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského
zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých
nařízení. Jeho kapitola IXa (Zvláštní opatření pro nové členské státy) a podkapitola I
(Dodatečná podpora pro všechny nové členské státy) v článku 33d nazvaném Seskupení
producentů výslovně uvádí, že 1. Je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování
a správního provozu seskupení producentů, která mají za cíl: a) přizpůsobit produkci
a výstup producentů, kteří jsou členy těchto seskupení, požadavkům trhu; b) společně
uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky
velkoodběratelům a c) stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním
ohledem na sklizeň a dostupnost. 2. Podpora je poskytována pouze seskupením
producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi
dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo
práva Společenství.
Součástí nařízení Rady jsou pak i podrobné podmínky pro poskytování podpory,
délky jejího poskytování, jakož i procentuální vyjádření poměru poskytované podpory
v jednotlivých letech. Tato část však již není pro souzenou věc podstatná. Podstatný
pro posuzovanou věc je shora citovaný čl. 33d, který určuje cíl této právní úpravy,
a též z něho vychází a na něho odkazuje vládní nařízení č. 655/2004 Sb.
Předně je nutno zdůraznit, že hlavním cílem tohoto „dotačního“ programu (jehož
konkrétní náplň i postupy jak správních orgánů, tak i žadatelů jsou vyjádřeny v nařízení
vlády č. 655/2004 Sb.) je podpora zemědělců v podmínkách společného evropského trhu,
a to cestou vytváření společných skupin, a tím zvýšení konkurenceschopnosti. Záměrem
je rovněž poskytnout podporu pouze u vymezených komodit. Garantem tohoto
programu je Státní zemědělský intervenční fond.
Předmětem úpravy vládního nařízení jsou dle jeho §1 v návaznosti na přímo
použitelné předpisy Evropských společenství podmínky pro zařazení skupiny výrobců,
zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity (dále jen „skupina výrobců“),
do programu pro zakládání skupin výrobců (dále jen „program“) a podmínky
pro poskytnutí dotace skupině výrobců k podpoře jejich činnosti (dále jen „dotace“).
Již v tomto úvodním ustanovení užitá právní norma mimo jiné vymezuje
v podstatě dvě fáze, jimiž je vlastní poskytnutí dotace ovládáno. Prvou fází je zařazení
žadatele do programu pro zakládání skupin výrobců (dále jen „program“) k jeho žádosti
(po splnění požadovaných podmínek); druhou fází, navazující na předchozí, je pak vlastní
poskytnutí dotace, rovněž k žádosti žadatele.
Jaké osoby lze podřadit pod pojem „skupina výrobců“, uvádí §2 písm. c) vládního
nařízení; jsou jimi obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti
je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Podstatné pro věc v tomto
ohledu tedy je, že se musí jednat o skupinu výrobců, jimiž jsou obchodní společnost
a nebo družstvo a současně musí být splněna podmínka, že jejich předmětem činnosti
je zajištění společného odbytu určité zemědělské komodity. Má-li být předmětem činnosti
takové právnické osoby zajištění společného odbytu zemědělské komodity, pak jeden člen
nemůže tento předmět činnosti zabezpečit. Bylo by zřejmým protimluvem,
aby předmětem činnosti jednočlenné společnosti byl společný odbyt zemědělské
komodity. Již z pouhého významu slova „společný“ (kolektivní, hromadný) lze logickou
úvahou vyložit, že se musí jednat o činnost či postup ve shodě.
Tento – pro posuzovanou věc klíčový – závěr znamená, že pro zařazení žadatele
do programu musí být splněna mimo jiné i podmínka společného postupu více subjektů
zajišťujících společný odbyt určené zemědělské komodity.
Stěžovatelka jako jednočlenná obchodní společnost stanovenou podmínku
nesplnila a Státní zemědělský intervenční fond, který o její žádosti ze dne 26. 9. 2006,
registračního čísla 06/H05/000/000323, rozhodoval, tak nevzal v úvahu absenci jednoho
z rozhodujících pojmových znaků nutných pro zařazení určitého subjektu do programu
zakládání skupin výrobců. Právě pro tuto absenci pak přikročil žalovaný k přezkoumání
rozhodnutí o zařazení stěžovatelky do uvedeného programu a k následnému zamítnutí její
žádosti. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry rozhodujících správních orgánů
a uzavírá, že městský soud zcela správně a v souladu s platnou právní úpravou i související
judikaturou podanou žalobu zamítl.
Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelem opakovaně avizovaný odkaz
na ustanovení obchodního zákoníku obsažený v nařízení vlády č. 655/2004 Sb.
v poznámce pod čarou a s tím související argumentace, že společenskou smlouvu může
nahradit zakladatelská listina. Poznámka pod čarou má pouze pomocný význam,
který v daném případě není podstatný. Ostatně jak již opakovaně judikoval Ústavní soud,
poznámky pod čarou či vysvětlivky nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla
chování. Proto stejně jako jiné části právního předpisu, jejichž posláním je zlepšit
přehlednost předpisu a orientaci v právním řádu (nadpis právního předpisu, označení
částí, hlav, dílů, oddílů, paragrafů), jsou pouhou legislativní pomůckou, která nemůže být
závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a stanovení pravidel chování; srov.
zejm. nález ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, publikovaný pod č. 173, sv. 16,
str. 259 Sb. n. u. US, jakož i další – např. nález ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96,
či nález ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 119/98, vše dostupné z http://nalus.usoud.cz.
K poznámce pod čarou lze tedy přihlédnout jen jako k možnému interpretačnímu
záměru, kterým zákonodárce ve smyslu daného právního předpisu (e ratione legis)
poukazuje na souvislost s dalším předpisem. V daném případě však byl stěžovatelem
namítaný interpretační záměr vyloučen s ohledem na normativní text citovaného nařízení
vlády a jednoznačně identifikovatelné cíle „dotačního“ programu [dle nařízení Rady (ES)
č. 1257/1999], ze kterých vychází a které směřují k podpoře zemědělců v podmínkách
společného evropského trhu, a to cestou vytváření společných skupin (za účelem zvýšení
konkurenceschopnosti). Stěžovatelka by proto, aby byla „skupinou“, musela být
„vícečlenným subjektem“; jedině tak by bylo možné její zařazení do předmětného
„dotačního“ programu. Z hlediska jeho naplnění je totiž rozhodná existence více
(minimálně dvou) subjektů zajišťujících společný odbyt zemědělské suroviny a jejich
současné sdružení do obchodní společnosti (či družstva).
V tomto ohledu se tedy stěžovatelka mýlí, pokud tvrdí, že by žádné odbytové
organizaci nemohly být dotace dle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. přiznány s tím,
že se stále jedná o jeden subjekt a nikoliv o více subjektů, neboť dotace se poskytuje
společnosti jako takové a nikoliv jejím společníkům. Jak již bylo řečeno, určující
pro zařazení do daného programu a následné poskytnutí dotace je společný postup více
subjektů sdružených pod obchodní společnost (či družstvo), nikoli obchodní společnost
jako taková a formálně-právně vnímaná tak, jak tvrdí stěžovatelka.
K odkazům stěžovatelky i žalovaného na judikaturu městského soudu lze uvést,
že v nyní projednávané věci vycházel devátý senát Nejvyššího správního soudu ze závěrů,
ke kterým dospěl první senát tohoto soudu v rozhodnutí ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 1 As 87/2009 - 72, neboť neshledal žádný racionální důvod, pro který by bylo třeba
se od těchto závěrů odklonit.
Stěžovatelkou uplatňovaná (a z různých úhlů pohledu argumentovaná) konstrukce,
umožňující zařadit do dotačního programu i jednočlenný subjekt (výrobce), nemůže
za dané právní úpravy, jež předpokládá „součinnost“ vícečlenné skupiny subjektů
(výrobců), obstát; tím by byla popřena samotná podstata, smysl a cíl daného „dotačního“
programu. Kasační stížnost proto byla shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud
ji podle ustanovení §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho
činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu