ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.93.2014:27
sp. zn. 9 As 93/2014 – 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: J. K., zast.
Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem Mendlovo náměstí 2a, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 2. 2012, č. j. MSK 7898/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 A 12/2012 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 27129/2011/DOPR/DoM, kterým
byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
I. přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož
se dopustil tím, že dne 9. 11. 2011 v 9:45 hodin v obci Opava po ulici Těšínské řídil rychlostí
nejméně 63 km/h motorové vozidlo registrační značky 4Z4 2386, čímž překročil nejvýše
dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h;
II. přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, jehož
se dopustil tím, že při výše uvedené jízdě řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem
jakékoliv skupiny nebo podskupiny řidičských oprávnění, neboť po skončení sankce zákazu
řízení motorových vozidel, jež mu byla uložena na dobu od 1. 7. 2010 do 1. 7. 2011,
nepožádal u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností o vrácení řidičského
oprávnění;
III. přestupku podle §46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož se dopustil tím, že jako držitel
řidičského průkazu tento neodevzdal příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou
působností ode dne 22. 9. 2010 do dne 9. 11. 2011, kdy mu byl řidičský průkaz odebrán
policií.
[2] Za uvedené přestupky byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 39 000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců s počátkem ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení
paušální částkou ve výši 1 000 Kč.
I. Vymezení věci
[3] Stěžovatel v podané žalobě namítal, že přestupek byl projednán správním orgánem I. stupně
bez jeho přítomnosti, ačkoliv se z jednání včas omluvil z důvodu služební cesty do zahraničí.
Rovněž v řízení před odvolacím orgánem nebylo konáno ústní jednání a bylo rozhodnuto
v nepřítomnosti stěžovatele, což považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces. Krajský
soud se ztotožnil se správními orgány, že omluva stěžovatele je v souvislosti s ostatními důkazními
prostředky nepřesvědčivá. Ústní jednání bylo nařízeno na pondělí 12. 12. 2011 na 14 hodin.
Stěžovatel v pátek 9. 12. 2011 podal u správního orgánu omluvu doloženou
oznámením zaměstnavatele (podepsáno asistentkou ředitele), že bude v době od 11. 12. 2011
do 20. 12. 2011 služebně v Německu, přičemž tento termín byl projednán 5. 12. 2011. Stěžovatel
dne 8. 12. 2011 podal u autoškoly v Přerově žádost o přijetí do výuky a výcviku k získání řidičského
oprávnění s potvrzením, že tuto výuku a výcvik ukončil dne 9. 12. 2011 a následnými protokoly
ze dne 12. 12. 2011 o zkoušce k přezkoušení odborné způsobilosti. Skutečnosti zjištěné
o absolvování zkoušky k přezkoušení odborné způsobilosti jednoznačně zpochybňují předložené
potvrzení zaměstnavatele o jeho zahraniční cestě, která měla být započata v neděli 11. 12. 2011.
Současně, jestliže potřebnost a termín služební cesty měl být projednán již v pondělí 5. 12. 2011
a omluva byla u správního orgánu předložena až v pátek 9. 12. 2011, tedy poslední pracovní den
přede dnem ústního jednání, nejednalo se o omluvu včasnou.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že nebylo nařízeno ústní jednání v odvolacím řízení.
Povinnost ústního jednání je dána toliko při řízení o přestupku před správním orgánem I. stupně
(§74 odst. 1 zákona o přestupcích). Samozřejmě, že i odvolací orgán může, vyžaduje-li to povaha
věci, zejména přispělo-li by to k objasnění všech souvisejících okolností projednávaného přestupku,
nařídit ústní jednání. Takové posouzení je však v souladu s §49 odst. 1 správního řádu na úvaze
odvolacího správního orgánu. Řízení o přestupku je upraveno zákonem o přestupcích, který
obsahuje ustanovení o řízení a dále odkaz na subsidiaritu správního řádu (§51 zákona
o přestupcích). Soud proto neshledal v nenařízení ústního jednání k projednání odvolání vadu
řízení.
[5] Stěžovatel v podané žalobě dále namítal, že nebyla naplněna materiální stránka skutkové
podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, když v době
spáchání přestupku stěžovateli již skončila sankce zákazu řízení motorových vozidel. K formálnímu
nabytí řidičského oprávnění stačilo podat žádost, které by příslušný správní orgán vyhověl. Krajský
soud tuto námitku stěžovatele neshledal důvodnou. Navrácení řidičského oprávnění je samostatným
správním řízením, které je založeno podáním žádosti, a v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí
o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku,
posouzením splnění podmínek ve smyslu zkoumání zdravotního stavu a odborné způsobilosti řidiče
(§102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a vydáním písemného rozhodnutí o vrácení řidičského
oprávnění, které nabývá právní moci až po doručení. Tímto postupem je zajišťován efektivní dozor
nad výkonem zákazu činnosti. Soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu (dále též „NSS“) ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52, kde NSS konstatoval, že „podle
zákona o silničním provozu je výslovně vyloučen automatismus spočívající v tom, že po uplynutí doby zákazu činnosti
může řidič bez dalšího opět řídit motorové vozidlo. Takový postup by byl jistě možný, ale zákonodárce zvolil jiný,
vůči řidičům administrativně náročnější a přísnější postup, a sice vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním
řízení. Je nepochybné, že takový postup vede k faktickému prodloužení doby, po kterou řidič nemůže řídit motorové
vozidlo, minimálně o dobu trvání procedury vrácení. Ta končí podle §114 odst. 1 zákona o silničním provozu
úkonem správního orgánu spočívajícím ve fyzickém předání řidičského průkazu žadateli na základě pravomocného
správního rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění. Uvedená procedura umožňuje jednak v případě, že mezi právní
mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení řidičského průkazu je doba delší jednoho roku,
zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost řidiče (§102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a i v případech,
na něž uvedené ustanovení nedopadá, zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti. Pokud se ten, komu
byl uložen zákaz činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz, ví nebo
přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení motorových vozidel. Je tedy skoro
vyloučeno, aby i v době trvání zákazu činnosti z nedbalosti řídil bez řidičského oprávnění. Signálem, že opět řídit
může, je právě vrácení řidičského oprávnění a následně řidičského průkazu postupem podle §102 a §114 zákona
o silničním provozu. Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič, který
má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové vozidlo i bez řidičského
oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez prověření příslušných
evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu,
za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým průkazem nemůže
prokázat. Jedná-li tedy určitá osoba v rozporu s §94a a §102 zákona o silničním provozu, a naplní tím formální
znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel, je nutno mít za to, že je naplněn i znak
materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik,
že by materiální znak naplněn nebyl.“
[6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou týkající se nesprávného hodnocení zavinění
stěžovatele u přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu při ukládání
sankce. Soud nesdílel názor stěžovatele, že se v jeho případě jednalo o nedbalostní jednání, jestliže
řídil motorové vozidlo v době, kdy nebyl držitelem řidičského oprávnění. Stěžovatel byl sankciován
právě z důvodu, že řídil motorové vozidlo, aniž byl držitelem příslušného řidičského oprávnění,
nikoliv z důvodu řízení v době, kdy mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel. Správní orgán
svůj úsudek o výši sankce náležitě odůvodnil, uložil jej v možném rozpětí daném §125c odst. 4
písm. a) zákona o silničním provozu a soud neměl důvodu výši uložené sankce zpochybňovat,
neboť nevybočila z mezí správní úvahy.
[7] Stěžovatel v žalobě rovněž namítal, že při stanovení doby trvání zákazu činnosti nebylo
zohledněno, že mu byl řidičský průkaz zadržen policií dne 9. 11. 2011. S ohledem na §118c odst. 3
zákona o silničním provozu tak měl být zákaz činnosti uložen od tohoto data a nikoliv ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí. Krajský soud přisvědčil závěru žalovaného, že se jednalo o odebrání
neplatného dokladu. Stěžovatel pozbyl řidičské oprávnění dne 1. 7. 2010 (právní mocí rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 6. 2010, č. j. 22990/2009/DOPR/HrP) a skutečnost, že nesplnil svoji
povinnost danou §94a odst. 2 zákona o silničním provozu tím, že neodevzdal řidičský průkaz
do pěti dnů od tohoto data, řidičský průkaz si ponechal, nemá a nemůže mít vliv na stanovení délky
trvání zákazu činnosti.
[8] K námitce, že u přestupku výše označeného pod bodem III. byla porušena zásada ne bis in
idem, neboť stěžovatel byl za tento přestupek již jednou trestán, krajský soud uvedl, že se této
zásady nelze dovolávat u trvajících deliktů, což bezesporu neodevzdání řidičského průkazu je.
V případě přisvědčení názoru stěžovatele by nastal stav, že po uložení první pokuty by stěžovatel již
mohl bez dalšího pokračovat v protiprávním jednání a nemohl by být donucen k dodržování
povinnosti odevzdání řidičského průkazu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
[10] Je přesvědčen, že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková postata přestupku
dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, a to z důvodu absence materiální
stránky – tj. společenské škodlivosti/nebezpečnosti jako součásti skutkové podstaty. Nelze souhlasit
s názorem NSS, že „Jedná-li tedy určitá osoba v rozporu s §94a a §102 zákona o silničním provozu, a naplní
tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel, je nutno mít za to, že je naplněn
i znak materiální“. Ze samotného porušení právní normy, která může zakládat naplnění jiné skutkové
podstaty (neodevzdání řidičského průkazu), nelze dovozovat naplnění materiální stránky u tohoto
deliktu. Materiální znak skutkové podstaty by jistě byl naplněn v případě, kdy by stěžovatel nemohl
nabýt řidičské oprávnění zpět, nicméně pokud pro to byl objektivně způsobilý, měl se soud i správní
orgány otázkou materiální stránky zabývat důsledně.
[11] Uvedenou skutkovou podstatu je nutno vykládat mimo jazykového výkladu také
teleologickým výkladem, který svědčí tomu, že nebylo úmyslem zákonodárce trestat řidiče, kteří jsou
objektivně a odborně způsobilí být držiteli řidičského oprávnění (nebrání jim např. zákaz činnosti
či absence způsobilosti), pouze si nepodali žádost o vrácení tohoto oprávnění. Stěžovatel
by na jednu stranu mohl svoje pochybení bagatelizovat a tvrdit, že se jednalo o pouhé
„administrativní pochybení“, na druhou stranu má za to, že by pro naplnění skutkové podstaty mělo být
rozhodující, zda řidič je objektivně způsobilý nabýt řidičské oprávnění či nikoliv.
[12] S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že materiální znak skutkové podstaty §125c
odst. 1 písm. e) bod. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích je v jeho případě snížen
objektivní způsobilostí nabýt řidičské oprávnění, což měly soud i správní orgány vyhodnotit při
otázce naplnění všech znaků skutkové podstaty daného deliktu.
[13] Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud „poněkud desinterpretoval“ jeho žalobní argumentaci
týkající se nesprávného vyhodnocení jeho zavinění u přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1.
zákona o silničním provozu. Otázka zavinění spočívala v tom, zda stěžovatel (ne)věděl, zda může
řídit motorové vozidlo po skončení výkonu zákazu činnosti, aniž by si požádal o vrácení řidičského
průkazu. V daném případě stěžovatel o této povinnosti nevěděl a přestupek tak mohl spáchat pouze
ve formě nedbalosti. Jestliže byla úvaha správních orgánů položena na nesprávném závěru o formě
zavinění, pak nemůže obstát argumentace soudu, že „správní orgán svůj úsudek o výši sankce náležitě
odůvodnil, uložil jej v možném rozpětí daném §125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu a soud nemá
důvodu výši uložené sankce zpochybňovat, neboť výše nevybočila z mezí správní úvahy.“ I když je sankce zákazu
řízení uložena v zákonném rozpětí, musel krajský soud závěry o jiné formě zavinění promítnout
do svého rozhodnutí, což ovšem neučinil.
[14] Úvahu krajského soudu ohledně zadržení řidičského průkazu stěžovatele policií,
že „se jednalo o odebrání neplatného dokladu“ a nikoliv o postup dle §118b silničního zákona, považuje
stěžovatel částečně za nesprávnou a částečně za nepřezkoumatelnou pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost spatřuje v tom, že krajský soud neuvedl, proč považoval řidičský průkaz
za neplatný a neodkázal ani na ustanovení zákona, které na daný případ dopadá. Krajský soud
rovněž neuvádí, co je dle jeho názoru institut „odebrání“, z čeho dovozuje oprávnění Policie ČR
k „odebrání“ neplatného řidičského průkazu, a ostatně není reagováno ani na argumentaci o aplikaci
ustanovení §118b a násl. zákona o silničním provozu.
[15] Stěžovatel po odkazu na §118c odst. 3 zákona o silničním provozu uvádí, že není důvod
se nedomnívat, že řidičský průkaz byl zadržen jinak, než postupem dle §118b a násl. zákona
o silničním provozu. Je přitom irelevantní, zda řidič měl či neměl řidičské oprávnění, protože
institut zadržení řidičského průkazu je právním institutem sui generis a není vázán na (ne)existenci
řidičského oprávnění. Řidičský průkaz je sám o sobě veřejnou listinou osvědčující to, že řidič
je držitelem řidičského oprávnění. V praxi se může stát, že řidič je držitelem řidičského oprávnění,
ale nemá řidičský průkaz (nebyl např. ještě vydán) nebo naopak drží řidičský průkaz, ale nemá
řidičské oprávnění (např. ho neodevzdal v rámci výkonu sankce zákazu činnosti). Právě na druhý
případ reagoval zákonodárce zakotvením postupu dle §118b a násl. silničního zákona. Při absenci
takové zákonné úpravy by totiž jakýkoliv faktický úkon zadržení řidičského průkazu nemohl mít
vliv na výkon práva řídit motorové vozidlo, protože zadržení řidičského průkazu nemůže způsobit
ztrátu řidičského oprávnění. Zákon o silničním provozu ale obsahuje normu vyjádřenou
ustanovením §118b odst. 2 silničního zákona.
[16] Naprosto klíčové je ustanovení §118a odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu, které
uvádí, že policista může zadržet řidičský průkaz, pokud řidič „řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem
řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu vozidel“. Projednávaná věc je přímo akademickým příkladem
aplikace dané normy. Toto ustanovení presumuje, že řidič má u sebe řidičský průkaz, aniž by měl
řidičské oprávnění. Taková možnost nastává např. neodevzdáním řidičského průkazu. Pokud
policista při výkonu dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích zadržel řidičský
průkaz, je argumentace soudu o „odebrání“ řidičského průkazu bez právních následků nesprávná.
V tomto smyslu je nesprávný také postup správního orgánu, který stanovil počátek výkonu sankce
zákazu řízení motorových vozidel až od právní moci rozhodnutí a nikoliv od doby zadržení
řidičského průkazu.
[17] Nekonání ústního jednání před odvolacím správním orgánem stěžovatel považuje
za odepření práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Není důvod
se domnívat, že rozhodování odvolacího správního orgánu má jiný účel, než řízení ve veřejném
zasedání v trestním řízení. Pokud odvolací správní orgán rozhoduje o odvolání osoby čelící
trestnímu obvinění largo sensu bez nařízeného ústního jednání, dochází k porušení čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy o lidských právech. V této souvislosti se stěžovatel dovolává ústavně
konformního výkladu §74 odst. 1 přestupkového zákona a odkazuje na rozhodnutí NSS ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, a rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68.
[18] K závěru krajského soudu, že neodevzdání řidičského průkazu je trvajícím deliktem,
stěžovatel uvádí, že soud zcela opomíjí, že se správní orgán může domoci odevzdání řidičského
průkazu výkonem rozhodnutí ke splnění nepeněžité povinnosti. Pokud soud existenci trestní
represe odůvodňuje nutností domoci se de facto výkonu rozhodnutí, dochází tím k jejímu zneužití
a nelegitimnímu rozšiřování. Bez ohledu na uvedené je také v této části rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož se nevypořádává se žalobní argumentací (užití
dokonavého tvaru slovesa, gradace protiprávního stavu).
[19] Pro úplnost stěžovatel opakuje argumentaci, dle které se domnívá, že tento přestupek není
trvajícím deliktem. Teorie trestního práva konstruuje, že u trvajících deliktů je vytvoření
protiprávního stavu méně společensky škodlivé, než právě udržování protiprávního stavu.
Okolnost, že je protiprávní stav udržován, je conditio sine qua ne, která definuje trvající
delikt/přestupek/trestný čin. Typickým příkladem je trestný čin omezování osobní svobody.
Škodlivost tohoto deliktu je dána právě tím, že čím déle je udržován protiprávní stav, tím jde
o jednání pro společnost škodlivější. Dalším příkladem je řízení vozidla pod vlivem návykové látky
či alkoholu. Nebezpečnost není dána ujetím např. 2 metrů, ale tím, že řidič v jízdě pokračuje několik
kilometrů a umocňuje tak možnost poruchy např. ve formě dopravní nehody. V posuzovaném
případě se jedná o administrativní povinnost, která má za účel vytvářet podmínky pro řádný výkon
sankce zákazu řízení motorových vozidel. Otázka délky držení řidičského průkazu pak nemá
faktický vliv na výkon této sankce a délkou držení takového řidičského průkazu nedochází
ke gradaci škodlivých následků.
[20] K subsumpci deliktu jako nikoliv trvajícího deliktu vede subsidiárně jazykový výklad.
Zatímco trvající delikt bývá v zákoně definován videm nedokonavým (řídí, brání, užívá),
vid dokonavý je typickým projevem deliktu obecného, bez přívlastku. Což je i případ ustanovení
§94a odst. 2 zákona o silničním provozu – „je povinen odevzdat“. Soud tak neúměrně rozšiřuje
trestní represi a tento přístup postrádá jakoukoliv reálnou vazbu na jeho teoretickou konstrukci.
Tento závěr je navíc umocněn tím, že správní orgán může povinnost vrácení řidičského průkazu
vymáhat formou exekuce na nepeněžité plnění a nikoliv primárně rozhodnutím o přestupku.
[21] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že pokud držitel řidičského průkazu
přestane být držitelem řidičského oprávnění, řidičský průkaz se stává neplatným dokladem, neboť
údaje uvedené v řidičském průkazu již neodpovídají skutečnosti [§118 odst. 1 písm. b) zákona
o silničním provozu]. Takový doklad nepravdivě osvědčuje, že jeho držitel je držitelem řidičského
oprávnění, ačkoli tomu tak není. K odkazu stěžovatele na §118a odst. 1 písm. g) zákona o silničním
provozu žalovaný uvádí, že toto ustanovení dopadá na případy, kdy řidič je držitelem řidičského
oprávnění pro jinou než příslušnou skupinu vozidel, je tedy držitelem platného řidičského průkazu,
avšak řídí vozidlo skupiny, pro kterou řidičské oprávnění nemá.
[23] Výklad stěžovatele nic nemění na závěru, že dobu zadržení řidičského průkazu by v případě
stěžovatele nebylo možno započíst do doby výkonu sankce zákazu činnosti, neboť nejsou splněny
podmínky §14 odst. 2 zákona o přestupcích, resp. §118c odst. 3 zákona o silničním provozu;
zadržení řidičského průkazu by zde nemělo charakter opatření, na základě kterého by byl omezen
v právu řídit motorová vozidla.
[24] Názor předestřený stěžovatelem by měl absurdní důsledky v podobě neodůvodněné
diskriminace řidičů, kteří by splnili povinnost odevzdat řidičský průkaz do 5 pracovních dnů
od pozbytí řidičského oprávnění, následně by spáchali přestupek řízení motorového vozidla bez
řidičského oprávnění, avšak do doby zákazu činnosti obligatorně ukládané za tento přestupek by jim
nemohla být započtena žádná doba právě proto, že povinnost odevzdat řidičský průkaz řádně
splnili.
[25] Ve zbytku žalovaný odkazuje na své vyjádření k žalobě a navrhuje, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik
závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[28] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[29] Námitka stěžovatele směřuje do toho, že krajský soud neuvedl, proč považoval řidičský
průkaz za neplatný, neodkázal na ustanovení zákona, neuvedl, co je dle jeho názoru institut
„odebrání“, z čeho dovozuje oprávnění Policie ČR k „odebrání“ řidičského průkazu, ani nereagoval
na argumentaci stěžovatele o aplikaci §118b a násl. zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní
soud uvádí, že uvedenou žalobní námitkou stěžovatel napadal dobu trvání zákazu činnosti řízení
motorových vozidel stanovenou od právní moci rozhodnutí, kdy měl za to, že doba měla být
stanovena od odebrání řidičského průkazu dne 9. 11. 2011 Policií ČR (srov. str. 4 podané žaloby).
Krajský soud k této námitce uvedl, že přisvědčuje žalovanému, že se v případě stěžovatele jednalo
o odebrání neplatného dokladu. „Žalobce pozbyl řidičské oprávnění dne 1.7.2010 (právní mocí rozhodnutí
žalovaného ze dne 21.6.2010 čj. 22990/2009/DOPR/HrP) a skutečnost, že žalobce nesplnil svoji povinnost
danou §94a odst. 2 zákona o silničním provozu tím, že neodevzdal řidičský průkaz do pěti dnů od tohoto data,
řidičský průkaz si ponechal, a nepožádal o něj po uplynutí sankce zákazu činnosti řízení motorových vozidel
vyjádřené v citovaném rozhodnutí ze dne 21.6.2010, tj. po 1.7.2011, nemá a nemůže mít vliv na stanovení
délky trvání zákazu činnosti.“ Z uvedeného je zřejmé, že soud dostatečným způsobem odůvodnil
(ač se jedná o odůvodnění stručné), proč měl za to, že zákaz činnosti řízení motorových vozidel byl
stanoven správně od právní moci rozhodnutí o přestupku. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti
obsáhle s argumentací soudu polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelného závěru nebylo
možné.
[30] Námitka nepřezkoumatelnosti směřovala také do závěru krajského soudu, že neodevzdání
řidičského průkazu je trvajícím deliktem, když se dle stěžovatele soud nevypořádal s jeho žalobní
argumentací (užití dokonavého tvaru slovesa, gradace protiprávního stavu). Stěžovatel v podané
žalobě na straně 6 argumentoval v tom smyslu, že byla porušena zásada ne bis in idem, když
je podruhé trestán za přestupek neodevzdání řidičského průkazu. V této souvislosti argumentoval,
že tento přestupek není přestupkem trvajícím, což odůvodňoval tím, že právní úprava používá
u tohoto přestupku vid dokonavý a nikoliv vid nedokonavý, který je charakteristický pro trvající
delikty, a dále tím, že u tohoto přestupku nedochází k udržování protiprávního stavu. Krajský soud
v napadeném rozsudku uvedl, že se s námitkou porušení zásady ne bis in idem neztotožnil. „Této
zásady se nelze dovolávat u trvajících deliktů, což bezesporu neodevzdání řidičského průkazu je. V případě
přisvědčení názoru strany žalobce by nastal stav, že po uložení první pokuty by žalobce již mohl bez dalšího
pokračovat v protiprávním jednání a nemohl by být donucen k dodržování povinnosti odevzdání řidičského
průkazu.“ Ač se jedná o odůvodnění velmi stručné, je z něj zřejmé, proč krajský soud přestupek
označil za přestupek trvající a tedy proč nebyla porušena zásada ne bis in idem. To, že se jedná
o přestupek trvající, krajský soud spatřoval v tom, že pokud by tomu tak nebylo, mohl by pachatel
po uložení první pokuty pokračovat v protiprávním jednání a nemohl by být nijak donucen
k odevzdání řidičského průkazu.
[31] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že nemohla být z důvodu absence materiální
stránky naplněna skutková podstata přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním
provozu. K této námitce Nejvyšší správní soud v prvé řadě odkazuje na výše citované závěry
rozsudku NSS ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011 – 52 (viz odstavec 5 tohoto rozsudku).
Tyto závěry byly potvrzeny v řadě dalších rozsudků NSS (např. rozsudek ze dne 8. 1. 2013,
č. j. 3 As 42/2012 – 35, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2013, č. j. 4 As 13/2012 – 25). Podle uvedené
judikatury platí, že jedná-li určitá osoba v rozporu s. §94a a §102 zákona o silničním provozu,
a naplní tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl postižen stěžovatel, je nutno
mít za to, že je naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu,
jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl.
Uvedené okolnosti však u stěžovatele nenastaly, neboť nelze souhlasit s jeho názorem, že by mu
řidičské oprávnění bylo bez dalšího vydáno. Dle §102 odst. 5 zákona o silničním provozu totiž byl
stěžovatel povinen prokázat zdravotní a odbornou způsobilost. Žádné jiné okolnosti vylučující
materiální stránku přestupku ve věci zjištěny nebyly.
[32] Další kasační námitka směřuje do posouzení zavinění u přestupku dle §125c odst. 1 písm. e)
bod 1. zákona o silničním provozu. Stěžovatel má za to, že se uvedeného přestupku nedopustil
úmyslně, ale z nedbalosti, když nevěděl, že nemůže řídit motorové vozidlo po skončení výkonu
zákazu činnosti, aniž by si požádal o vrácení řidičského oprávnění. Z uvedeného je zřejmé,
že se stěžovatel dovolává právního omylu negativního, a tvrdí, že měl za to, že po skončení zákazu
řízení motorových vozidel není nutné žádat o vrácení řidičského oprávnění dle §102 zákona
o silničním provozu.
[33] Problematika skutkových a právních omylů není právní úpravou správního trestání nijak
řešena. Je tedy nezbytné aplikovat zásady a principy trestního práva. Nejvyšší správní soud se ve své
judikatuře použitelností zásad a principů trestního práva na správní delikty a řízení o nich již
opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publ. pod č. 1338/2007
Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl: „Správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny
zákonem, správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Jedná se o protiprávní jednání bez ohledu
na zavinění, zpravidla výslovně označené zákonem jako správní delikt. Věcný rozdíl mezi trestnými činy
a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“),
a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního
řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy
převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než
desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních
deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů. V tomto směru lze odkázat
i na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí
č. 209/1992 Sb.), která podle stabilní judikatury Evropského soudu pro lidská práva „trestním obviněním“
ve smyslu svého článku 6 odst. 1 rozumí i řízení o sankcích ukládaných správními úřady za přestupek
nebo jiný správní delikt (jakkoliv si je Nejvyšší správní soud při této argumentaci vědom skutečnosti, že článek 6
odst. 1 Úmluvy zakotvuje procesní, nikoliv hmotněprávní garance).“ V rozsudku ze dne 7. 2. 2014,
č. j. 4 Ads 123/2013 – 23, pak Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Aplikace zásad a principů
trestního práva ve správním řízení tedy není samoúčelná, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž jde o promítnutí garancí
zajišťujících spravedlnost v trestních věcech vytvořených v průběhu dlouhého vývoje trestního práva i do oblasti
správního trestání a to ze dvou důvodů. Jednak, jak bylo výše předestřeno v citované judikatuře, slouží trestní právo
a správní trestání obdobnému účelu a hranice mezi oběma je proměnlivá v čase a do značné míry nahodilá s tím,
že neplatí pravidlo, že by v oblasti správního trestání hrozily méně přísné postihy než v trestním řízení soudním.
Druhým důvodem je skutečnost, že správní trestání postrádá komplexní právní úpravu, která by analogicky jako
v oblasti trestního práva materii systematicky kodifikovala a zakotvovala výše uvedené záruky spravedlnosti.“
[34] Teorie trestního práva k právnímu omylu negativnímu uvádí následující: „Právní omyl negativní
o trestnosti činu pachatele neomlouvá, podle zásady ignorantia iuris nocet (neznalost práva škodí, protože neomlouvá).
Právní omyl negativní stran protiprávnosti činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních
předpisů, včetně těch, kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách,
se posuzuje podle zásady ignorantia iuris ne nocet (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná
zaviněně). Uvedené platí, jen šlo-li o omyl omluvitelný (omyl, kterého se nebylo možno vyvarovat). (…) Z těchto
zásad vychází též platná právní úprava, když v §19 odst. 1 konstatuje nedostatek pachatelova zavinění jako
důsledek jeho omylu negativního právního a omluvitelného. Podle důvodové zprávy „…omyl omluvitelný (tj. omyl,
jehož se nemohl pachatel vyvarovat) vylučuje pachatelovo zavinění, tudíž i jeho trestní odpovědnost. Na rozdíl
od negativního omylu skutkového, který nevylučuje nevědomou nedbalost, má negativní právní omyl omluvitelný
v tomto směru dopady absolutní, tzn. že vylučuje obě formy zavinění (srov. slova ,…nejedná zaviněně…‘). Naopak,
půjde-li o omyl neomluvitelný, bude pachatel trestně odpovědný za příslušný úmyslný trestný čin nebo trestný čin
spáchaný z nedbalosti, nikoli jen za nedbalost, jako je tomu u omylu skutkového negativního. Tento rozdílný právní
dopad plyne z různé povahy obou omylů jako skutkového a jako právního.. To vše vyžaduje, aby byl pachatel stran
protiprávnosti svého činu, tzn. pouze protiprávnosti ve smyslu celého právního řádu (tj. „nedovolenosti“), jakož i jeho
protiprávnosti plynoucí z mimotrestních předpisů trestním zákonem dovolaných, v omylu omluvitelném.“ (Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 267 a násl.)
[35] Z uvedeného je zřejmé, že je nezbytné zkoumat, zda se na straně stěžovatele jednalo
o právní omyl omluvitelný či nikoliv. Pokud by se jednalo o právní omyl omluvitelný,
nebyl by stěžovatel za přestupek odpovědný, pokud by se jednalo o omyl neomluvitelný, nemělo
by to na zavinění stěžovatele žádný vliv. Pro otázku posouzení, zda se jednalo o omyl omluvitelný
či nikoliv, lze analogicky aplikovat ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), dle kterého bylo možno se omylu vyvarovat, pokud povinnost
seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního
předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce,
anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. V posuzovaném případě
stěžovatel jakožto řidič (v minulosti dlouhodobý držitel řidičského oprávnění) měl nepochybně jako
všichni ostatní řidiči povinnost se seznámit se zákonem o silničním provozu. Jím tvrzená
nevědomost je omylem neomluvitelným, který nemá vliv na jeho zavinění.
[36] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se správními orgány a krajským soudem, že stěžovatel
uvedený přestupek spáchal úmyslně. Stěžovatel byl v rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne
20. 4. 2010, sp. zn. 22990/2009/DOPR/HrP, kterým mu byl uložen zákaz činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, výslovně poučen, že dnem nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí pozbývá v souladu s §94a odst. 1 zákona o silničním provozu řidičské
oprávnění. Zároveň byl poučen, že je povinen odevzdat řidičský průkaz do 5 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Nemohl se tedy domnívat,
že uplynutím doby zákazu činnosti řízení může řídit motorové vozidlo, aniž by si požádal o vrácení
řidičského oprávnění, ani se nemohl domnívat, že by neodevzdaný řidičský průkaz začal po uplynutí
této doby bez dalšího znovu platit. Stěžovatel si byl uvedeného rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího
orgánu, které toto rozhodnutí potvrdilo, prokazatelně vědom, neboť požádal Ministerstvo dopravy
o přezkoumání těchto rozhodnutí přípisem ze dne 29. 7. 2010. Příkazem ze dne 8. 9. 2010 pak
byla stěžovateli uložena pokuta 3 000 Kč, neboť nesplnil povinnost odevzdat řidičský průkaz
ve lhůtě 5 pracovních dnů od právní moci výše uvedeného rozhodnutí.
[37] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že jeho řidičský průkaz byl Policií ČR zadržen
podle §118b zákona o silničním provozu a že tedy měla být doba zadržení řidičského průkazu
započítána do doby trvání zákazu činnosti řízení motorových vozidel. Nejvyšší správní soud
se ztotožnil se závěrem správních orgánů a krajského soudu, že odebrání řidičského průkazu
stěžovateli bylo pouze odebráním neplatného dokladu. Podle §118 odst. 1 písm. b) zákona
o silničním provozu je řidičský průkaz neplatný, jestliže údaje o řidičském oprávnění v něm uvedené
neodpovídají skutečnosti. To je přesně případ stěžovatele, neboť tento dne 9. 11. 2011, kdy mu byl
řidičský průkaz odebrán, již nebyl držitel řidičského oprávnění, neboť ho pozbyl uložením zákazu
řízení motorových vozidel od 1. 7. 2010. Stěžovateli tedy nebyl řidičský průkaz zadržen dle §118b
zákona o silničním provozu z toho důvodu, že by řídil bez řidičského oprávnění, ale byl mu
odebrán z toho důvodu, že se již jednalo o neplatný doklad, který měl stěžovatel povinnost
odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů
od právní moci rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel (rozhodnutí
Magistrátu města Opavy ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22990/2009/DOPR/HrP).
[38] Pro výše uvedený výklad svědčí i §118b zákona o silničním provozu, podle kterého
po dobu zadržení řidičského průkazu nesmí držitel řidičského oprávnění řídit motorové vozidlo.
Stěžovatel však v době odebrání řidičského průkazu držitelem řidičského oprávnění již delší dobu
nebyl a zadržení jeho řidičského průkazu dle §118b zákona o silničním provozu by tak nemělo
požadované právní následky.
[39] Výklad zastávaný stěžovatelem by navíc vedl k závěru, který by znevýhodňoval řidiče,
kteří řidičský průkaz při uložení zákazu řízení motorových vozidel řádně odevzdali, oproti těm,
kteří si v rozporu se zákonem řidičský průkaz ponechali. Řidičům, kteří řidičský průkaz řádně
odevzdali, by totiž nemohl být řidičský průkaz zadržen a nemohla by jim tak být doba zadržení
řidičského průkazu započítána do doby výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel podle
§118c odst. 3 zákona o silničním provozu. Oproti tomu řidičům, kteří si řidičský průkaz v rozporu
se zákonem ponechali, by dle stěžovatele mohla být doba zadržení řidičského průkazu započítána
do doby výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel. Fakticky by jim tak byla doba výkonu
sankce zákazu řízení motorových vozidel zkrácena o dobu, kdy jim bylo v důsledku zadržení
řidičského průkazu zakázáno řídit motorová vozidla, avšak motorová vozidla stejně řídit nemohli,
neboť k tomu neměli řidičské oprávnění (viz argumentace v předchozím odstavci).
[40] Ustanovení §118b odst. 1 v souvislosti s ustanovením §118a odst. 1 písm. g) zákona
o silničním provozu, na které stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje, míří na situace, kdy řidič
je držitelem řidičského oprávnění (a i řidičského průkazu) pro jinou skupinu vozidel, než které řídí.
Policista je pak oprávněn tomuto řidiči řidičský průkaz zadržet s tím, že takovýto řidič nebude moci
řídit žádná motorová vozidla.
[41] S ohledem na vše výše uvedené tak správní orgán I. stupně stanovil počátek výkonu sankce
zákazu řízení motorových vozidel v souladu se zákonem.
[42] Kasační námitka, že nebylo před odvolacím orgánem konáno ústní jednání, je rovněž
nedůvodná. Jak správně uvedl krajský soud, §74 odst. 1 zákona o přestupcích výslovně hovoří
o konání ústního jednání u správního orgánu I. stupně. Podle §51 zákona o přestupcích se na řízení
o přestupcích vztahují obecné předpisy o správním řízení, není-li stanoveno jinak. Zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v §49 odst. 1
uvádí, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže
je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Podle §93 odst. 1 správního řádu
se na řízení o odvolání obdobně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII části druhé správního
řádu, tedy i ustanovení §49 odst. 1. Povinnost konat ústní jednání odvolacímu orgánu v řízení
o přestupcích tedy zákon neukládá a v posuzovaném případě ani nebylo ke splnění účelu řízení
a uplatnění práv účastníků toto ústní jednání nezbytné.
[43] Nejvyšší správní soud neshledal výše uvedenou úpravu v rozporu s právem na spravedlivý
proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, jak namítá stěžovatel. Z Evropské
úmluvy nevyplývá obecné právo na ústní projednání opravného prostředku. Stěžovateli bylo právo
na ústní projednání jeho věci zaručeno tím, že měl možnost se účastnit ústního jednání v řízení
u správního orgánu I. stupně. Stěžovatel se však nedostavil bez náležité omluvy a správní orgán
v souladu s §74 odst. 1 zákona o přestupcích přistoupil k projednání přestupku v jeho
nepřítomnosti. Co se týče ústního jednání před odvolacím orgánem, je navíc nezbytné vzít v úvahu
skutečnost, že přestupky jsou oproti trestným činům jednáními obecně méně společensky
nebezpečnými, za které jsou zpravidla ukládány mírnější sankce. Lze tedy považovat za legitimní
zájem na jejich rychlejším projednání. Právní úprava přestupků proto právě z tohoto důvodu ukládá
povinnost konat ústní jednání pouze v řízení před orgánem I. stupně. Zájem na rychlejším
projednání přestupků ostatně vyjadřuje i §20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého
odpovědnost za přestupek zaniká po uplynutí jednoho roku od jeho spáchání.
[44] Poslední kasační námitka směřuje do přestupku podle §46 odst. 1 zákona o přestupcích,
kterého se stěžovatel dopustil tím, že neodevzdal řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu.
Stěžovatel má za to, že se nejedná o trvající delikt a byla tedy porušena zásada ne bis in idem, když byl
za tento přestupek podruhé trestán.
[45] K této námitce Nejvyšší správní soud považuje nejprve za nutné odkázat na relevantní
judikaturu zabývající se trvajícími delikty. Podle rozsudku ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 –
44, publ. pod č. 832/2006 Sb. NSS, „[z]a trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt,
jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jimž udržuje protiprávní stav, aniž jej
vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek
a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního
stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve
od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav
je delikventem pořád udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet
nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.“ Na tento rozsudek navázala
řada dalších rozsudků Nejvyššího správního soudu zabývajících se trvajícími delikty. V této
souvislosti lze odkázat např. na rozsudek ze dne 8. 11. 2007, č. j. 9 As 40/2007 – 61, kde bylo mj.
konstatováno následující: „Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoli se trvající delikt
(přestupek) posuzuje vždy jako jedno jednání a jeden skutek až do ukončení deliktního jednání, je třeba odlišit
situaci, kdy je již v průběhu trvání deliktu (tj. dříve, než je protiprávní stav ukončen) uložena sankce. V takovém
případě je, a to pouze z hlediska ukládání sankce, nutno trvající delikt považovat za ukončený, neboť
se předpokládá, že právě uložení sankce pachatele donutí k ukončení protiprávního stavu. Pokud je však po uložení
sankce protiprávní stav i nadále udržován a trvající delikt trvá dále, nejedná se z hlediska totožnosti skutku
o skutek shodný, nýbrž o skutek nový, za který lze uložit další sankci. Existuje zde sice totožný pachatel
i protiprávní stav, odlišnost je však dána časovým obdobím, po které delikt (přestupek) trvá a za které je sankce
ukládána.“
[46] Z výše citované judikatury vyplývá, že pro posouzení deliktu jako trvajícího je rozhodné, zda
je tímto deliktem vyvolán protiprávní stav, který je posléze udržován. V nyní posuzovaném případě
měl stěžovatel dle §94a odst. 2 zákona o silničním provozu povinnost odevzdat řidičský průkaz
příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí, kterým mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel.
Stěžovatel tak však neučinil. Podle §46 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem porušení
i jiných povinností, než které jsou uvedeny v §21 až 45 zákona o přestupcích, jestliže jsou
stanoveny zvláštními právními předpisy včetně nařízení obcí, okresních úřadů a krajů.
[47] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že neodevzdáním řidičského průkazu stěžovatel
vyvolal protiprávní stav a tento posléze udržoval. Ustanovení §94a odst. 2 zákona o silničním
provozu nepochybně směřuje k tomu, aby držitel řidičského průkazu odevzdal řidičský průkaz,
který již neosvědčuje řidičské oprávnění, neboť ho držitel průkazu pozbyl v důsledku uložení
sankce zákazu řízení motorových vozidel. Takový řidičský průkaz je podle §118 odst. 1 písm. b)
neplatný, neboť neosvědčuje řidičské oprávnění držitele (§103 odst. 1 zákona o silničním provozu).
U držitele řidičského průkazu, který neplatný průkaz neodevzdá, vzniká riziko, že bude tímto
neplatným řidičským průkazem uvádět třetí osoby v omyl ohledně existence jeho řidičského
oprávnění. Právě tomuto potenciálně škodlivému následku zákon předchází tím, že stanoví
povinnost neplatný řidičský průkaz odevzdat (srov. výše citovaný rozsudek č. j. 7 As 137/2011 – 52,
kde bylo konstatováno následující: „Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu
hrozí, že řidič, který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové
vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné kontrole policií bez
prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit mechanismus odevzdání a vrácení
řidičského průkazu, za jehož dodržení se řidič, který řidičský průkaz odevzdal, po dobu odevzdání žádným takovým
průkazem nemůže prokázat.“). Tím, že stěžovatel neplatný řidičský průkaz neodevzdal, vyvolal
protiprávní stav, který neplněním své povinnosti dále udržoval.
[48] Pro posouzení deliktu jako trvajícího pak není rozhodující ani použitý dokonavý tvar slovesa
a ani skutečnost, že lze uvedenou povinnost vymáhat výkonem rozhodnutí ke splnění nepeněžité
povinnosti. Dle výše citované judikatury je rozhodující charakter deliktu, tj. zda je jím vyvolán
a následně udržován protiprávní stav či nikoliv. Dokonavý tvar slovesa je použit např.
i v ustanovení §23 odst. 6 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě
rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů
a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění do 31. 12. 2009,
dle kterého je vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře povinen hlásit registračnímu úřadu
změny týkající se registrovaného exempláře. V rozsudku ze dne 18. 7. 2012, č. j. 9 As 25/2012 – 32,
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nesplnění této povinnosti je deliktem trvajícím. Co se týče
tvrzené možnosti provedení výkonu rozhodnutí, je nezbytné poukázat na to, že v případě trvajícího
přestupku je možné provést výkon rozhodnutí. Tak např. i v případě užívání stavby bez
kolaudačního rozhodnutí, které je dle judikatury NSS považován za typický delikt trvající (srov.
rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2007, č. j. 9 As 40/2007 – 61, nebo rozsudek ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 9 As 101/2010 – 101), by bylo možné provést výkon rozhodnutí vyklizením stavby. Ostatně
i trestní právo sankcionuje nesplnění některých zvlášť závažných povinností, které lze vedle toho
vymáhat výkonem rozhodnutí (viz zejména trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle §337 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Souběh donucení formami výkonu rozhodnutí a ukládáním veřejnoprávních sankcí za dobrovolné
nesplnění povinnosti, je nepochybně možný.
[49] V projednávaném případě po uložení první sankce stěžovatel řidičský průkaz neodevzdal
a tímto jednáním nadále udržoval protiprávní stav, a proto bylo možné za trvající delikt v tomto
odlišném časovém období opakovaně uložit sankci. Jakkoliv zde existuje totožný pachatel
i protiprávní stav, odlišnost je dána časovým obdobím, po které přestupek trval a za které byla
sankce uložena (srov. vymezení tohoto skutku v rozhodnutí správního orgánu). S ohledem na výše
uvedené zásada ne bis in idem porušena nebyla.
IV. Závěr
[50] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[51] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu