ECLI:CZ:NSS:2013:9.AZS.15.2013:29
sp. zn. 9 Azs 15/2013 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobců: a) A. M., b)
A. S., zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2012, č. j. OAM-504/VL-07-K03-R2-
2008-1, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. 7. 2013, č. j. 28 Az 27/2012 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce a) se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Řízení o kasační stížnosti žalobce b) se z a s t a v u je .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci stěžovatelů, Mgr. Janu Urbanovi, advokátovi se sídlem
Heyrovského 1178, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
6364,60 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatel a) či b)“ nebo též „stěžovatelé“)
domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen
„krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“),
ze dne 30. 10. 2012, č. j. OAM-504/VL-07-K03-R2-2008-1. Tímto rozhodnutím jim nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o azylu“).
Azylový příběh stěžovatelů je u Nejvyššího správního soudu projednáván již podruhé.
Rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 – 229, rozhodl zdejší soud o zrušení rozsudku
krajského soudu ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Az 48/2008 – 152, kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2008, č. j. OAM-504/VL-07-K03-2008.
Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku vyslovil právní názor, že příběh stěžovatele a),
resp. celé jeho rodiny, nelze považovat za nevěrohodný, neboť se vyznačuje jasnou a jednotnou
dějovou linií týkající se jeho praktické podpory politických stran bojujících za práva Kurdů.
Na základě takového závazného posouzení věci krajský soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 29 Az 48/2008 – 269, rozhodl o zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného a zavázal jej,
aby o žádosti stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany rozhodl v intencích názoru Nejvyššího
správního soudu.
Žalovaný rozhodl, že se stěžovatelům neuděluje žádná z forem mezinárodní ochrany.
Po podrobné rekapitulaci zjištěných skutečností, informací získaných z doplňujících pohovorů
a posouzení aktuálních informací ohledně situace v zemi původu stěžovatelů konstatoval,
že důvodem, proč stěžovatelé o mezinárodní ochranu žádají, je příslušnost ke kurdské menšině,
resp. problémy stěžovatele a) v souvislosti s jeho aktivitami ve prospěch prokurdských stran
a zejména v souvislosti se zapojením jeho bratra ve prospěch PKK a na to navazující problémy jeho
manželky, dále obavy z nedostatečné lékařské péče v případě nuceného návratu do Turecka
a obavy z pokračování násilí, které rodinu přivedlo k odchodu z Turecka. Žalovaný dospěl
k závěru, že politická činnost stěžovatele a) v kurdských stranách HADEP, DEHAP a DTP nebyla
nikterak významná. Neshledal zájem bezpečnostních složek z důvodu členství v prokurdských
stranách, ale v souvislosti s aktivitami bratra stěžovatele a), který měl být aktivním bojovníkem
PKK. Tato organizace je v USA i Evropě považována za teroristickou organizaci. Bylo zdůrazněno,
že v případě návratu do země původu by měl stěžovatel a) přestat aktivně podporovat organizaci
PKK, aby tím předešel mnohým životním komplikacím. Žalovaný neshledal u stěžovatelů naplnění
žádného azylově relevantního důvodu ve smyslu §12 zákona o azylu. Stejně tak neshledal,
že by stěžovatelům měla být udělena jiná z forem mezinárodní ochrany. Tyto závěry pak potvrdil
i krajský soud.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, v níž uplatňují námitky
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Mají za to, že i když je udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu volnou úvahou žalovaného, nezbavuje jej povinnosti
vypořádat všechna významná tvrzení stěžovatelů z hlediska možného naplnění podmínek této
formy mezinárodní ochrany. V odůvodnění žalovaného zcela chybí úvaha o tom, jaký bude mít
omezený rozsah zdravotní péče v zemi původu vliv na zdravotní stav stěžovatele a) a členů jeho
rodiny. Stěžovatel a) je přesvědčen, že tento omezený rozsah zdravotní péče povede ke zhoršení
jeho zdravotního stavu. Pokud se žalovaný nevypořádal se všemi skutečnostmi a tvrzeními
stěžovatelů, lze usoudit, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. Pokud pak krajský soud toto
rozhodnutí pro tuto vadu nezrušil, kasační stížnost je důvodná dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelé tvrdí, že se krajský soud v napadeném rozsudku nevypořádal s jejich námitkou,
že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné z důvodu opakovaného porušení povinností
správního orgánu plynoucích z §2 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán při svém rozhodování nedbal
dostatečné povinnosti zjistit řádně stav věci a řádně se nevypořádal se všemi skutečnostmi
významnými pro posuzovanou věc. Odůvodnění napadeného rozsudku považují stěžovatelé
za nedostatečné. Krajský soud pouze přebral úvahy žalovaného, aniž se uváděnými důvody zabýval
věcně. Stěžovatelé tak považují napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Přijatelnost kasační stížnosti dle §104a s. ř. s. stěžovatelé odvozují z pochybení krajského
soudu spočívajícího v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se vypořádal
s konkrétními tvrzeními stěžovatelů, které mohou mít nepochybně význam z hlediska možného
naplnění důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Toto zásadní pochybení mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů.
Z uvedených důvodů stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu navrhují, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v případě stěžovatelů bylo
postupováno v souladu se zákonem, soud i správní orgán se podrobně zabývaly všemi důvody,
které stěžovatele vedly k opuštění země původu. Odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého
rozhodnutí i na rozsudek krajského soudu.
Žalovaný z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Podáním ze dne 12. 9. 2013, označeným jako „Zpětvzetí kasační stížnosti v částečném
rozsahu“, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 17. 9. 2013, vzal stěžovatel a)
kasační stížnost částečně zpět v rozsahu týkajícím se stěžovatele b). Vzhledem k tomu, že projev
vůle, jímž došlo k částečnému zpětvzetí kasační stížnosti, je jednoznačný a nevzbuzuje žádné
pochybnosti, Nejvyšší správní soud v souladu s §47 písm. a) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., řízení
o kasační stížnosti ve vztahu ke stěžovateli b) zastavil.
Nejvyšší správní soud se poté proto zabýval posuzováním přijatelnosti kasační stížnosti
pouze ve vztahu ke stěžovateli a).
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s ustanovením
§104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí
je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových
případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že kasační stížnost stěžovatele
a) nepřesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu shora uvedeného, a proto rozhodl o jejím odmítnutí
pro nepřijatelnost.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí, kterou stěžovatel spatřuje v nevypořádání námitky nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a v nedostatečně odůvodněném rozsudku krajského soudu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.). Lze konstatovat, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tj. jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Zdejší soud považuje rozsudek
krajského soudu za dostatečně odůvodněný. Krajský soud uvádí, že žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí velmi podrobně a přesvědčivě rozebírá příběh stěžovatele a), z čehož jasně vyplývá,
že považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný. Námitka stěžovatele a) tak není důvodná.
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu navíc lze připustit,
aby v případě, kdy je rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho
zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou, shodují-li
se uplatněné důvody, a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, aby si krajský soud správné
závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný též pod č. 1350/2007 Sb. NSS).
Kasační soud považuje za vhodné uvést, že důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu možného porušení práv. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných
důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 – 72).
Důvodem, proč stěžovatel a) o mezinárodní ochranu žádá, je příslušnost ke kurdské
menšině, resp. jeho problémy v souvislosti s jeho aktivitami ve prospěch prokurdských stran
a zejména v souvislosti se zapojením jeho bratra ve prospěch PKK a na to navazující problémy jeho
manželky, dále obavy z nedostatečné lékařské péče v případě nuceného návratu do Turecka a obavy
z pokračování násilí, které rodinu přivedlo k odchodu z Turecka.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně posoudil uvedené důvody
a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je zcela zákonné. S tímto závěrem se ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud. V souvislosti s příslušností stěžovatele a) ke kurdské menšině a aktivitami
ve prospěch prokurdských stran zdejší soud ze správního spisu ověřil, že v Turecku legálně působí
politické strany hájící kurdské zájmy a řadoví členové prokurdských stran nebyli a nejsou
perzekvováni pro své členství v těchto stranách. Stěžovatel a) navíc při pohovoru se žalovaným
uvedl, že jeho politická činnost nebyla nikdy nikterak významná. Správní orgán tak správně dospěl
k závěru, že stěžovatel a) nebyl v zemi původu pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod.
Co se týče aktivit stěžovatele a) ve prospěch organizace PKK, která je vedena na seznamu
teroristických organizací, a s těmito aktivitami souvisejících problémů stěžovatele a) (časté zadržení,
výslechy, někdy i fyzické násilí), odkazuje zdejší soud na svou judikaturu, která konstatovala,
že „postih propagace teroristického separatistického hnutí s občasnými teroristickými projevy ze strany státních
orgánů v určité zemi (byť zatížen určitými excesy) nelze považovat za pronásledování z důvodu podle §12 zákona
o azylu.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 Azs 207/2005-57). Je tak nutné přisvědčit
závěrům žalovaného i krajského soudu, že zájem o osobu stěžovatele a) ze strany bezpečnostních
složek Turecka lze považovat za zcela legitimní, protože organizaci PKK aktivně pomáhal (vozil
zbraně, sháněl oblečení, poskytoval potraviny) a rovněž mohl disponovat informacemi o bratrovi,
který je aktivním bojovníkem organizace PKK. Nejvyšší správní soud má za to, že projevy ze strany
státních orgánů, byť zatížené určitými excesy s možností vystavení určité policejní šikaně,
nedosahují patřičné intenzity pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Za souladné se zákonem považuje zdejší soud i neudělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu. Žalovaný vycházel z lékařských zpráv vztahujících se ke stěžovateli a), dále
si obstaral zprávu ze sítě tzv. důvěrných lékařů ze dne 14. 6. 2012, jejíž obsah možnosti léčby
hepatitidy typu B, kterou trpí stěžovatel a), a dostupnost nezbytných léků potvrzuje. Nebylo
prokázáno, že v zemi původu byla dětem odpírána lékařská péče. Z informací o Turecku plyne,
že i osobám, jež si dlouhodobě neplatí pojistné, je poskytována akutní lékařská pomoc. Vzhledem
ke zdravotním problémům stěžovatele a) je na místě, aby si zdravotní pojištění hradil a zajistil si tak
nutný zdravotní standard pro svůj následný život. Pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatel a)
během pohovoru ke svému zdravotnímu stavu konstatoval, že bere pravidelně léky a dodržuje,
co mu doporučili lékaři. Lze dodat, že během psychologického vyšetření ze dne 3. 7. 2012 uvedl,
že „je zdráv, pouze chce pomoci svým dětem, potřebuje zajistit rodinu…“ Jeho zdravotní problémy se nedají
označit za takové, které by se nedaly léčit v zemi s nižším standardem zdravotnického systému.
Kvalitnější lékařská péče či její snadnější dostupnost není důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. Úvahy žalovaného i krajského soudu se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře
volného uvážení dané §14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu
(srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Námitky stěžovatele v otázce
nedostatečného posouzení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu tak nejsou z výše
uvedeného důvodné.
Žalovaný při posouzení tzv. doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu své závěry náležitě
logicky a přesvědčivě odůvodnil. Z nich plyne, že v Turecku byl zrušen trest smrti, z trestního
zákoníku byl vypuštěn odstavec o trestnosti podpory ozbrojené organizace. Rovněž bylo zmíněno
bezproblémové vystavení cestovních dokladů pro celou rodinu stěžovatele a). O odklonu ze zájmu
bezpečnostních složek svědčí i bezproblémový rok 2007 do odchodu celé rodiny ze země původu
v roce 2008. Turecko se nenachází ve válečném konfliktu vůči jinému státu, ani ze zpráv o Turecku
nevyplývá situace permanentního vnitřního ozbrojeného konfliktu. V Turecku se zejména
přičiněním organizace PKK střídají období klidu a neklidu. Nejvyšší správní soud však poukazuje
na prohlášení šéfa organizace PKK Abdullaha Öcelana ze dne 21. 3. 2013, kde vyzval bojovníky
PKK k příměří. Žalovaný správně poukázal i na možnost vnitřního přesídlení v rámci Turecka
s ohledem na skutečnost, že v tureckých velkých městech žije značné množství kurdské populace.
Ve shodě se žalovaným i krajským soudem Nejvyšší správní soud neshledal, že by v případě návratu
do země původu hrozilo stěžovateli a) skutečné nebezpečí vážné újmy dle §14a zákona o azylu.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatele Mgr. Jan Urban, advokát se sídlem Heyrovského 1178, Hradec
Králové, provedl ve věci jeden úkon právní služby v hodnotě 3 100 Kč spočívající v sepisu kasační
stížnosti. Provedl tedy úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“. Jelikož však Mgr. Urban zastupuje dvě osoby,
tak je nutné aplikovat §12 advokátního tarifu, který stanoví, že jde-li o společné úkony
při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto
zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Z výše uvedeného
plyne, že zástupci náleží odměna ve výši 4 960 Kč. Podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu
náleží ustanovenému zástupci stěžovatele i náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celková částka
odměny za zastupování tak činí 5 260 Kč. S ohledem na skutečnost, že Mgr. Jan Urban je plátcem
daně z přidané hodnoty, je nutné tuto daň přičíst ve výši 1 104,60 Kč k přiznané odměně. Celková
částka odměny za zastupování byla stanovena na 6 364,60 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatelů
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu