ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.17.2010:182
sp. zn. 9 Azs 17/2010 - 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: A. N., zastoupená JUDr. Evženií
Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 530, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2008, č. j. OAM-506/VL-07-K03-2008, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Az 49/2008 - 118,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009,
č. j. 29 Az 49/2008 - 118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadla shora označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 26. 11. 2008, č. j. OAM-506/VL-07-K03-2008,
kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
správního orgánu a stěžovatelce podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud po seznámení se s obsahem správního spisu a jednání ve věci
konstatoval, že stěžovatelka odvozuje svůj důvod opuštění vlasti a podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany v České republice zejména od tvrzení svého manžela (A.
M.), dle kterých byl vystaven pronásledování z důvodů sympatií či členství v
prokurdských stranách v Turecku. V tomto směru krajský soud odkázal na svůj rozsudek
ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Az 48/2008 - 152, ve kterém důvody manžela stěžovatelky
podrobně zhodnotil a jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nad rámec manželem uváděných důvodů pak stěžovatelka sdělila, že stálými
kontrolami policie, která se vyptávala po manželovi a jeho bratrovi, byla obtěžována celá
rodina; konkrétně ona byla cca před šesti či sedmi lety zbita na střeše domu, následkem
čehož potratila, a nedlouho před odjezdem ze země byla odvezena na policii, kde byla
konfrontována s manželem a posléze v další místnosti znásilněna. Po této události byla
zneuctěna, nemohla se nikomu svěřit a souhlasila s manželem, že opustí svou zemi.
K tomu krajský soud s odkazem na jednotlivé výpovědi stěžovatelky konstatoval,
že nemohl jinak, než dospět k obdobnému závěru jako správní orgán, který popsal
jednotlivé rozpory, které z vyjádření stěžovatelky vyplynuly. Stěžovatelka popsala odlišně
jak počet mužů, kteří se měli zúčastnit znásilnění, tak situaci na policii a svoji pozici
v průběhu útoku. Současně krajský soud poznamenal, že porovnáním s výpovědí manžela
stěžovatelky zejména v průběhu soudního jednání nakonec vyplynulo, že tento
ani na policii nikdy držen nebyl a byl držen v jakémsi blíže neurčeném stavení jakýmisi
polovojenskými jednotkami „Žitam“. Příběh stěžovatelky i jejího manžela tak v konečném
porovnání nevyznívá věrohodně a pokud krajský soud v případě manžela stěžovatelky
označil jím uváděné výpovědi za nevěrohodné, přiklání se po přezkoumání věci
k obdobnému závěru i v případě stěžovatelky samé. K věrohodnosti cíle cesty
stěžovatelky a její rodiny ze země původu dle krajského soudu jistě nepřispívá
ani skutečnost, že po několika měsících zdejšího pobytu vycestovala s převaděči
do Německa, odkud byla po několika dalších měsících navrácena.
Krajský soud se tak přiklonil k závěru správního orgánu, který označil
stěžovatelčiny výpovědi i její osobu za nevěrohodné, a v podrobnostech se odkázal
na str. 4 jeho rozhodnutí. Dle jeho názoru stěžovatelka účelově stupňovala vylíčení obtíží
a z popsaných rozporů vyplývá, že v podstatě následovala manžela do cizí země zejména
z důvodu, že jeho rodina domluvila a zaplatila jejich odjezd a transport do Německa
za příbuznými.
V dané situaci krajský soud konstatoval, že i přes nepříliš utěšenou situaci v zemi
původu ohledně řešení kurdské otázky či rychlosti demokratizace země žádný aspekt
azylově relevantního pronásledování či důvodných obav z něho ve smyslu §12 zákona
o azylu neshledal; taktéž neshledal ani důvody pro naplnění podmínek doplňkové
ochrany. K neudělení humanitárního azylu pak v souvislosti s postižením dětí stěžovatelky
mj. poznamenal, že v Turecku byly obě řádně vyšetřeny a že jim lékař sdělil, že jim
nemůže pomoci.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka napadla celý výrok rozsudku krajského
soudu, který dle jejího názoru postupoval nesprávně při hodnocení důkazů. Její manžel
byl napadán, uvězněn, zraněn a natolik jako Kurd v Turecku pronásledován
a diskriminován, že je bezesporu, že se jedná o pronásledování a diskriminaci ve smyslu
§12 zákona o azylu, resp. Příručky Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka, konkrétně čl. 51 - 55.
Současně připomněla, že k této situaci, kterou trpěla celá její rodina před opuštěním
Turecka, předložila obžalobu a vazební opatření ze srpna 2000, kdy byl její manžel držen
ve vazbě, kde byl mučen po dobu 6 měsíců; krajský soud to však shledal
jako nedůvěryhodné. Připomněla také předložení zpráv z lékařských vyšetření, jimiž byla
doložena manželova zranění, k čemuž krajský soud rovněž nepřihlédl. V návaznosti
na shledané rozpory ve výpovědi pak uvádí, že se ona ani její rodinní příslušníci
nevyjadřovali zcela přesně, když byli pod psychickým tlakem celé věci, manžel
je po zranění hlavy a jeho schopnosti vyjadřování a paměti jsou omezené. Stěžovatelka
po celé soudní řízení nebyla schopna ani za pomoci překladatele vylíčit veškerou situaci
svoji i své rodiny tak, jak hrozná v zemi původu byla.
Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za povrchní, stranící
žalovanému správnímu orgánu, ignorující předložené důkazy a de facto ji i celou její
rodinu vystavuje nucenému návratu do prostředí pronásledování, diskriminace
a neposkytnutí zdravotní a sociální pomoci. V této souvislosti poukázala na to, že krajský
soud nepřihlédl ke zprávě Amnesty International z roku 2006, jakož i z následujících let,
kde jsou popsány praktiky tureckých státních orgánů vůči Kurdům. Nezohlednil rovněž
stav nezletilých dětí stěžovatelky, a to především ve vztahu k jejich právům vyplývajícím
z Úmluvy o právech dítěte, zejména z čl. 3, který hovoří o respektování zájmu dítěte. Celá
rodina je přitom stižena nevyléčitelnou nemocí dvou dětí stěžovatelky a v tomto ohledu
se tedy krajský soud – potažmo žalovaný správní orgán – měl zabývat možností
humanitárního azylu.
Závěrem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že Nejvyšší správní soud by měl
kasační stížnost přijmout, protože napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo citelně
zasaženo do jejího postavení a postavení celé její rodiny, neboť krajský soud nehodnotil
předložené důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech. Na základě toho
proto žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení s tím, že pro značné
rozpory shledal tyto výpovědi nevěrohodnými, což bylo řádně odůvodněno. Připomněl
také, že se řádně zabýval zdravotním stavem mentálně retardovaných dětí stěžovatelky,
poskytnutím léčby v zemi původu a možností jejich léčby na území České republiky.
Námitky uplatněné v kasační stížnosti shledává správní orgán zcela irelevantními, a proto
navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté,
vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu
jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí dvě základní otázky, a sice (i)
posouzení celkové věrohodnosti příběhu stěžovatelky a (ii) posouzení možnosti udělení
humanitárního azylu, přičemž pozornost si z důvodu uvedeného sub 4) kritérií
přijatelnosti, tj. pochybení krajského soudu, jehož náprava může mít význam pro tuto
individuální věc z hlediska hmotněprávního postavení stěžovatelky, zasluhuje otázka
týkající se celkové věrohodnosti jejího příběhu.
Kasační stížnost proto byla shledána přijatelnou a Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu
kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru,
že kasační stížnost je částečně důvodná, a to ve vztahu k první z výše předestřených
otázek.
Otázka věrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu je svým způsobem
neuralgickým bodem celého procesu rozhodování o udělení mezinárodní ochrany, neboť
zcela zásadním způsobem ovlivňuje další postup ve věci, jakož i její konečný výsledek.
Žadatel je totiž povinen poskytovat nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné
informace, na jejichž základě pak správní orgán zjišťuje podklady pro vydání rozhodnutí
(§49a zákona o azylu), a zmíněná povinnost tak implicite umožňuje zamítnutí žádosti,
pokud žadatel uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné. Jinými slovy, pokud je zpochybněna
celková věrohodnost žadatele, znamená to, že jeho žádosti nemůže být vyhověno, aniž by
se jí správní orgán, resp. krajský soud v rámci své přezkumné činnosti nějak blíže věcně
zabývaly tak, jako tomu bylo i v souzené věci.
Z tohoto pohledu je tedy dle názoru Nejvyššího správního soudu nezbytné
přistupovat k posouzení věrohodnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany velmi
uvážlivě, jakkoli nepochybně platí, že je to právě sám žadatel, kdo svojí výpovědí vytváří
základní rámec tohoto posouzení. Žadatel je tedy jakýmsi primárním zdrojem informací
podstatných pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, jejichž obsahová stránka je v první
fázi tohoto řízení formalizována v podobě vzoru žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
který je přílohou č. 1 zákona o azylu; jako informace, které žadatel nutně poskytuje,
stanoví vedle jeho totožnosti, věku či státní příslušnosti také to, kdy a z jakého důvodu
opustil svou vlast, kdy, kde a jakým způsobem vstoupil na území České republiky,
z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany atd.
Z obsahu žádosti se pak v další fázi řízení vychází, a to zejména v rámci pohovoru
prováděného se žadatelem (§23 zákona o azylu), který by měl na skutečnosti uvedené
v žádosti navazovat, upřesňovat je a rozvíjet. Osobní pohovor, který se žadatelem vede
pracovník správního orgánu, tak představuje velmi důležitý moment, neboť doplňuje
v žádosti většinou pouze poměrně stručně nastíněnou základní dějovou linii a v celkovém
kontextu pak vytváří významný obraz věrohodnosti žadatele. Samotný průběh pohovoru
přitom není nijak striktně určen a jeho kvalita a celková vypovídací hodnota je odvislá
mj. i od přípravy a postupu tazatele, jehož otázky by měly směřovat především k příběhu
žadatele a jeho důvodům, pro které se rozhodl požádat o udělení mezinárodní ochrany.
Je to tedy žadatel, kterého stíhá břemeno tvrzení, jež je dále ve vzájemné interakci
se správním orgánem rozvíjeno a doplněno i břemenem důkazním; to je již rozloženo
mezi žadatele a správní orgán, neboť prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně
žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu
maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele,
tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní
nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani správní orgán schopen doložit či vyvrátit určitou
skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává
jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává
posouzení celkové věrohodnosti žadatele a následné posouzení pravděpodobnosti,
zda k událostem opravdu došlo podle jeho výpovědi.
Ohledně věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl Nejvyšší správní soud odkazuje
rovněž na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, www.nssoud.cz,
v němž uvádí, že „... není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují“. Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení
ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi
původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud svým dalším rozsudkem ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, pak stanovil také standard důkazního břemene, a to test
přiměřené pravděpodobnosti pro zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování
a test reálného nebezpečí pro zkoumání důvodnosti obav z vážné újmy: „Ani maximální
úsilí žadatele a žalovaného však nemusí být vždy úspěšné a řadu tvrzení žadatele nebude možné nijak
doložit ani vyvrátit. Pro taková tvrzení se obecně aplikuje důkazní standard „přiměřené
pravděpodobnosti“. Pokud je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé
či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit
za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém
posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu.“
Důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“ se tedy nutně aplikuje
i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze
podkladem celkové úvahy správního orgánu, přičemž platí, že pokud je žadatel
nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti, může správní orgán bez dalšího
posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí
tvrzení. Právě za takovou situaci označil správní orgán a posléze i krajský soud tvrzení
stěžovatelky v nyní projednávané věci.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka přicestovala
na území České republiky letecky dne 14. 3. 2008, a to s celou svojí rodinou – manželem
(A. M.) a čtyřmi dětmi (V., S., Se. a R.), přičemž dcera (R.) a syn (Se.) podali samostatnou
žádost o udělení mezinárodní ochrany a další dva nezletilí synové (V. a S.) podali žádost
společně s otcem; tyto žádosti byly zamítnuty a obdobně jako v případě stěžovatelky byla
předmětná správní rozhodnutí podrobena přezkumu ze strany krajského soudu, proti
jehož zamítavým rozhodnutím byly také podány kasační stížnosti vedené zdejším soudem
pod sp. zn. 9 Azs 16/2010 (A. M. – manžel, A. V. a S. – nezletilí synové),
sp. zn. 9 Azs 18/2010 (A. Se. – syn) a sp. zn. 9 Azs 19/2010 (A. R. – dcera). Žádost o
udělení mezinárodní ochrany je datována dnem 26. 3. 2008 a obsahuje základní vstupní
informace o stěžovatelce, jež jako důvod své žádosti uvedla: „kvůli mučení, kterému byl
manžel vystaven, měli jsme strach, nechci tam zpátky, chci zde zůstat s manželem a dětmi“ (odpověď
pod bodem 23). Své problémy přitom naznačila v odpovědi na otázku, kdy a z jakého
důvodu opustila svou vlast, v níž uvedla, že datum neví, dle pasu 13. 3. 2008, a že její
švagr žije v horách, kam utekl kvůli režimu, a proto stěžovatelku a její rodinu stále
obtěžovali vojáci, kteří chtěli vědět, kde švagr je. Dále stěžovatelka uvedla: „já jsem byla v
jiném stavu, když mě doma vzali na střechu třetího patra, oni se mě ptali na manžela, mučili mě, já jsem
přitom potratila. Museli jsme odjet“ (odpověď pod bodem 20).
V pohovoru provedeném dne 3. 4. 2008 potom v návaznosti na výše uvedené
stěžovatelka upřesnila, že v době, kdy její švagr začal bojovat proti režimu,
tak jí a její rodině začaly potíže s vojáky. Její manžel pracoval jako řidič, byl ve straně,
pomáhal jí, a proto také měli potíže. K dotazům na její osobní potíže pak stěžovatelka
uvedla, že ji zadrželi a ve vězení byla v místnosti, kde ji mučili, musela se svléci, pustili
na ni studenou vodu, bili ji, tahali za vlasy, uráželi. Bili ji i doma, nadávali a vyhrožovali.
Na přímý dotaz, jak jí vyhrožovali, uvedla: „vyhrožovali mi, že mě znásilní a takové věci.
Nadávali nám, že jsme špatní a taky vulgárně“ (odpověď na otázku č. 19); následně uvedla:
„když mě jednou zbili, potratila jsem a od té doby mám gynekologické potíže“ (odpověď na otázku
č. 21).
Rozhodnutí o této žádosti sice nebylo součástí předloženého spisového materiálu,
avšak z jeho obsahu vyplývá, že bylo vydáno dne 29. 4. 2008, pod č. j. OAM 275/VL-07-
HA08-2008, s tím výsledkem, že mezinárodní ochrana nebyla udělena. V mezidobí
stěžovatelka se svojí rodinou vycestovala do Německa, odkud byla posléze vrácena zpět
do České republiky, kde dne 9. 7. 2008 opětovně požádala o udělení mezinárodní
ochrany. Ohledně důvodů opuštění své vlasti uvedla, že se do Turecka nechce vrátit kvůli
problémům, které tam zažila. Tyto problémy blíže popsala v odpovědi na otázku,
kdy a z jakého důvodu opustila svou vlast,
takto:„13. 3. 2008, odjela jsem kvůli rodině, mému
švagrovi, který bojoval proti režimu na straně PKK. Neznámí lidé nás stále obtěžovali, ptali
se na manžela a hlavně na bratra, chodili k nám maskovaní, nevím jestli policie nebo vojáci. Moc vás
prosím, abyste to neříkali manželovi, ale když manžela odvedli, tak mě tehdy hodně mužů znásilnilo,
proto jsem radši chtěla, aby tlumočila nějaká žena, ale moc vás prosím, abyste to neříkali manželovi,
nevím co bude dělat, kdyby se to dozvěděl. Mám strach“ (odpověď na otázku pod bodem 20).
Během pohovoru, který byl se stěžovatelkou proveden dne 3. 9. 2008, tato ohledně
zmíněného odchodu do Německa poukázala na násilí ze strany pašerácké sítě,
která je potřebovala dostat do Německa, aby jí byly vyplaceny slíbené peníze. Pokud jde
o důvody své opakované žádosti, uvedla v podstatě tytéž důvody co v předchozí žádosti,
avšak s tím rozdílem, že byla znásilněna; konkrétně konstatovala: „V Turecku přijeli ke mně
domů, neznámí lidé ze strany vlády, neznala jsem je, zmlátili nás, hledali muže, nenašli ho, říkali,
že mne budou mlátit dál, až to ze mne dostanou, v té době jsem byla těhotná, o dítě jsem přišla, jak mne
bili. Předtím jsem se styděla nějaké věci říci, chtěla jsem hovořit se ženou, stydím se, nemohu to říci před
mužem. Došlo ke znásilnění, udělali se mnou ošklivé věci, o tom neví ani manžel, nikdo o tom neví,
že se mnou ty ošklivé věci prováděli (žadatelka pláče). V té době jsem se nemohla dívat
ani na manžela, ani na rodinu, na nikoho ze známých, u nás jsou tyto věci hrozně hanebné
a ponižující.“ K dotazům, kdy a kde se to stalo, uvedla, že asi před rokem na policejní
stanici v Diarbakru. K dotazu, kdo ji znásilnil, stěžovatelka uvedla: „byli to policajti v civilu,
na hlavě měli maskování.“ Na přímý dotaz, kolik policistů ji znásilnilo, pak odpověděla:
„jenom jeden. Došlo k jednomu znásilnění. Prosím, ať se to nedozví manžel.“ Ohledně okolností
svého znásilnění stěžovatelka uvedla, že se to stalo kvůli manželovi, který byl v té době
na policejní stanici. Tam ji odvezli, měla zavázané oči a hrozili jí, že když jim neposkytne
informace, budou ji mučit. Měla přiznat, že manžel spolupracuje s PKK a dělá
pro ně různé věci. Dále popsala, že přes pásku na očích viděla na dané policejní stanici jen
manželovy nohy, které měl ve vodě. K samotnému znásilnění uvedla: „hodili mne tam
na něco vyššího, něco jako sedačka, se zavázanýma očima, říkali, chodí k vám teroristé, spolupracujete
s teroristy. Přivázali mi oči a nohy dozadu, měla jsem zavázané oči, začala jsem křičet, dali mi pistoli
k hlavě, prý když budu křičet, zastřelí mě. Co můžu dělat, já jim říkala jsem žena, můj manžel s nikým
nespolupracuje“ (vše na č. l. 26 správního spisu).
K dotazu, proč ve své žádosti tvrdila, že ji znásilnilo mnoho mužů,
když v pohovoru tvrdí, že to byl jen jeden policista, stěžovatelka uvedla: „To jsem neřekla,
tlumočník mi špatně rozuměl nebo nevím, jak se to mohlo stát, byl jenom jeden člověk, který mě znásilnil,
trvám na tom, že to byl jeden člověk.“ K dalším rozporům ohledně svého zadržení na policejní
stanici, kdy v první žádosti tvrdila, že se musel svléknout a pustili na ni studenou vodu,
uvedla: „Nic takového jsem neřekla, nic o svlékání, manžel byl ve vodě, o svlékání řeč nebyla. My jsme
si moc dobře nerozuměli, mluvila jsem s ním tak, jak mluvím teď, viděla jsem přes pásku manželovy nohy
ve vodě, je možné, že mi tlumočník nerozuměl“ (vše na č. l. 25 správního spisu).
Správní orgán se stěžovatelkou provedl ještě jeden pohovor dne 27. 10. 2008,
v němž na úvod k dotazu, aby vyjmenovala znovu všechny své důvody, které ji vedly
k opuštění vlasti a následnému podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, uvedla:
„Já už jsem vám to řekla, ale řeknu to zase. Můj švagr se přidal k PKK, měl kamaráda a ten byl
špatný a řekl to tam. Byla jsem těhotná, přišli policisté, bili mne, přišla jsem o dítě, potratila jsem.
Policajti mne znásilnili, můj manžel to vůbec neví, vzali mne a znásilnili, je to pravda…“
(č. l. 54 správního spisu). K tomu, kdy a kde se její znásilnění událo, stěžovatelka
v následující odpovědích řekla: „Vůbec to nemůžu určit, tady jsem osm měsíců, znásilnili mne,
pak jsem tam zůstala tři měsíce a pak jsme odjeli, takže asi rok… měla jsem zavázané oči, nevím,
kam mě vzali, jen vím, že mě vzali do města Diarbakru. Já bydlím ve vesnici vedle města a věděla jsem,
že manžel je tam, když ho vzali do vězení, tam bijou lidi“ (vše č. l. 53 správního spisu).
K dalším dotazům směřujícím ke způsobu znásilnění stěžovatelka vypověděla,
že na to nechce vzpomínat a mluvit o tom, nicméně na naléhání správního orgánu přesto
uvedla, že měla ruce svázané dozadu, bylo to rychlé a musela poslouchat, neboť měla
pistoli u hlavy, aby nekřičela. K rozporům ohledně toho, že v žádosti stěžovatelka uvedla,
že ji znásilnilo více mužů, zatímco v předchozím pohovoru tvrdila, že to byl jen jeden
policista, uvedla: „To ne, to jsem neříkala, já říkala, že 4 – 5 mne jich vzalo z domu, ale znásilnil
mne jenom jeden. Nechtěla jsem o tom vůbec mluvit.“ K dalšímu dotazu, proč v předešlé výpovědi
tvrdila, že měla svázané nohy a nyní o tom nehovoří, uvedla: „Asi vy jste mi nerozuměli,
nevím, ale já měla nohy svázané, vy jste mi nerozuměli. Také tlumočil pán, já se ho styděla. Možná kvůli
tomu je to tak. Já nelžu.“ Dále pak konstatovala: „měla jsem jednu tam a druhou tam, ale myslela
jsem, že to víte, že byly svázané… asi mně k něčemu přivázal, nevím, nevím, co to bylo, …byla jsem
v jiném světě, nevím, jak dlouho to trvalo.“ (vše na č. l. 52 správního spisu).
Na základě výše uvedeného, po porovnání tvrzení uváděných v původní žádosti
a v nové žádosti, správní orgán konstatoval nevěrohodnost a účelovost tvrzení
stěžovatelky a mezinárodní ochranu jí neudělil. Z celkové nevěrohodnosti tvrzení
stěžovatelky vycházel rovněž krajský soud, a proto žalobu podanou proti rozhodnutí
správního orgánu zamítl s tím, že při odchodu ze země původu následovala manžela
a líčení svých osobní problémů účelově stupňovala. S těmito závěry žalovaného správního
orgánu a krajského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, jakkoli v obecné
rovině souhlasí s tím, že v případě opakovaně podané žádosti je srovnání tvrzení
uváděných v původní a v nové žádosti logickým a významným měřítkem věrohodnosti
stěžovatele.
Ani správní orgán, ani krajský soud však při porovnání výpovědí nezohlednily
jasnou jednotící dějovou linii příběhu stěžovatelky, která v první i v druhé žádosti uváděla
problémy, které měla v souvislosti s činnostmi manžela a jeho přesvědčením ve věci
kurdské otázky. Tyto problémy spočívaly v uplatňování násilí vůči stěžovatelce,
v důsledku kterého dokonce potratila. Skutečnost, že v rámci uplatňovaného násilí
se stěžovatelka stala také obětí znásilnění, se přitom jejímu celkovému příběhu nějak
zásadně nevymyká, spíše naopak a pokud jde o to, že danou skutečnost uvedla až ve své
druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany, je třeba poznamenat následující.
Znásilnění a ostatní formy sexuálního násilí představují pro jejich oběti závažné
dopady mimo jiné v rovině emoční a psychologické. Oběti tohoto typu násilí často trpí
posttraumatickou stresovou poruchou a dalšími duševními chorobami, depresemi,
úzkostí, strachem, hněvem, pocity hanby, nejistoty, sebenenávistí a sebeobviňováním
a myšlenkami na sebevraždu. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky navíc
poukazuje na některé okolnosti, které vyvstávají při předložení skutečností
odůvodňujících přiznání postavení uprchlíka u žen, které čelí pronásledování ve formě
krutého, nelidského či ponižujícího zacházení v důsledku sexuálního útoku, a jednou
z nich je i to, že řada žen se obává sdělit prožitou zkušenost, pokud pohovor vede muž.
Osoby podávající žádost související s příslušností k určitému pohlaví (a zejména oběti
mučení nebo traumatických zkušeností) potřebují přátelské prostředí, ve kterém si mohou
být jisty důvěrností informací poskytnutých v rámci azylového řízení. Někteří
žadatelé/žadatelky se kvůli hanbě pociťované za to, co se jim stalo, nebo kvůli prožitému
traumatu mohou zdráhat vypovědět plný obsah prožitého nebo hrozícího pronásledování.
Mohou pociťovat obavu z osob v úředním postavení nebo se mohou obávat odmítnutí
a/nebo odvety své rodiny či komunity (in Pořízek, P. a Skalková, M.: Pronásledování
související s příslušností k určitému pohlaví – příručka k posuzování žádostí o azyl, vydalo
SOZE v roce 2005).
Tak tomu v zásadě bylo i v případě první žádosti stěžovatelky, která některé
z uvedených okolností zmínila jako důvody, proč o svém znásilnění nehovořila již v této
žádosti; konkrétně uvedla: Předtím jsem se styděla nějaké věci říci, chtěla jsem hovořit se ženou,
stydím se, nemohu to říci před mužem. Došlo ke znásilnění, udělali se mnou ošklivé věci, o tom neví
ani manžel, nikdo o tom neví, že se mnou ty ošklivé věci prováděli“. Toto vysvětlení je z pohledu
výše uvedeného možné akceptovat s tím, že jeho autenticitu dokládá i samotný protokol
o pohovoru, jehož součástí jsou poznámky ohledně psychického stavu stěžovatelky, z
nichž vyplývá, že stěžovatelka v rámci citované odpovědi (a nejen jí) pláče.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy tvrzení stěžovatelky, že byla
znásilněna, nemůže být ignorováno pro nedostatek věrohodnosti s tím, že ho neuvedla
ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V podstatě totéž platí i pro některé
nesrovnalosti týkající se velmi emocionálně posazených skutečností ohledně samotného
aktu znásilnění, na které se správní orgán i krajský soud soustředily a které nelze brát
jako zásadní rozpory svědčící o účelovosti výpovědi a celkové nevěrohodnosti
stěžovatelky, od níž lze očekávat pouze takové informace odpovídající jejím možnostem
a schopnostem.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka je negramotná a že byla
v negativním emocionálním stresu, který správní orgán jitřil zjišťováním podrobných
detailů jejího znásilnění namísto toho, aby se soustředil spíše na události před a po útoku,
jakož i na další související okolnosti jako např. podrobnější rozbor motivace pachatele
či získání objektivních psychologických nebo lékařských důkazů. Současně nelze
pominout to, že některé nesrovnalosti mohou mít i jiné vysvětlení jako je časový odstup
událostí, o kterých stěžovatelka hovořila, její zapomínání, rozdílné chápání některých
výrazů, jakož i kvalita a způsob tlumočení. Ostatně stěžovatelka při vysvětlování
některých rozporů opakovaně poukazovala na možné nedorozumění či odchylky během
tlumočení, které nelze vyloučit, a to tím spíše, že se jednalo o velmi citlivé a intimní
otázky a tlumočníkem byla osoba stejného pohlaví (žena) pouze v případě druhého
pohovoru u druhé žádosti.
Nejvyšší správní soud v tomto směru považuje ze podstatné, že stěžovatelka
během obou pohovorů na přímý dotaz ohledně počtu policistů, kteří ji měli znásilnit,
vždy jednoznačně a konzistentně tvrdila, že to byl jenom jeden. Taktéž stejně uváděla
i další související okolnosti jako např. místo a čas znásilnění. Z detailů pak třeba
opakovaně shodně uvedla, že policista použil střelné zbraně k jejímu zastrašení, když měla
pistoli u hlavy (viz výše).
Pokud jde o krajským soudem provedené srovnání s výpověďmi manžela
stěžovatelky a odkaz na rozsudek ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Az 48/2008 - 152, kterým
krajský soud jeho žalobu zamítl, považuje zdejší soud za nutné poznamenat, že na základě
kasační stížnosti manžela stěžovatelky byl citovaný rozsudek zrušen a vrácen krajskému
soudu zpět k dalšímu řízení s tím, že správní orgán i krajský soud pochybily, pokud
konstatovaly celkovou nevěrohodnost manžela stěžovatelky; viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 - 229.
Na tento svůj zrušující rozsudek pak zdejší soud odkazuje také ohledně závěru
krajského soudu, že výpověď stěžovatelky není věrohodná, neboť její manžel na policii
nikdy držen nebyl a byl držen v jakémsi blíže neurčeném stavení jakýmisi polovojenskými
jednotkami „Žitam“. Tento závěr nemůže obstát za situace, kdy manžel stěžovatelky
poměrně konzistentně tvrdil, že byl opakovaně zadržován a vězněn ze strany vojáků,
policie či jednotek JITEM, přičemž jisté odchylky v tomto směru je nutné tolerovat
a nevidět v nich nějaké zásadní rozpory, a to tím spíše, že vůbec není jasná vazba mezi
oficiálními státními orgány (policií a vojáky) a jednotkami JITEM.
Jako neopodstatněné je třeba odmítnout taktéž krajským soudem naznačené
pochyby o autenticitě a věrohodnosti příběhu stěžovatelky s poukazem na to, že se mezi
první a druhou žádostí zdržovala se svojí rodinou v Německu u příbuzných. Jedná se totiž
o zcela spekulativní úvahu, která navíc naráží na shora uvedené výpovědi stěžovatelky,
které jsou v základních směrech stejné jak v první, tak v druhé žádosti. Naznačené
smyšlení příběhu, resp. nějakou zásadní účelovou gradaci příběhu stěžovatelky proto
dovodit nelze.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovatelka od samého počátku poměrně
konzistentně tvrdí jednotlivé skutečnosti, které ji společně s její rodinou vedly k odchodu
ze země původu a k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (viz výše) a tyto
nebyly zpochybněny takovým způsobem, aby bylo možné konstatovat jejich celkovou
nevěrohodnost a vyhnout se tak en bloc věcnému posouzení případu stěžovatelky.
Ostatně jak již bylo Nejvyšším správním soudem shora konstatováno, k posouzení
věrohodnosti žadatele je nezbytné přistupovat velmi uvážlivě s tím, že pokud se žadatel
po celou dobu řízení drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes jisté nesrovnalosti
označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu,
pak je třeba z takové výpovědi vycházet. Musí však mít onu nezbytnou míru určitosti
a věrohodnosti, která zabezpečuje, že správní orgán nebude nucen rozhodovat na základě
tvrzení zhola nejasných či zjevně nevěrohodných.
Pro to, kdy je tvrzení žadatele nutno považovat za věrohodné, je důležitá aplikace
ustanovení čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany („kvalifikační směrnice“), které sice není do zákona
o azylu transponováno, ale které zdejší soud již využil ve svém rozsudku ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaném pod č. 1749/2009 Sb. NSS; v něm
konstatoval, že pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit,
ale ani vyvrátit listinnými či jinými důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v citovaném
ustanovení kvalifikační směrnice, s níž musí být zákon o azylu vykládán konformně,
je správní orgán povinen z takového tvrzení vycházet. Těmito podmínkami
je, že: (i) žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil; (ii) žadatel předložil
všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé vysvětlení ohledně jiných
chybějících náležitostí; (iii) prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými
a nejsou v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele;
(iv) žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase, ledaže může
prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil; (v) byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.
V návaznosti na výše uvedené a v souladu se svojí judikaturou tedy Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že správní orgán i krajský soud pochybily, pokud vycházely
z celkové nevěrohodnosti stěžovatelky a jejích tvrzení.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané pochybení v tom smyslu, že se žalovaný
správní orgán a krajský soud měly zabývat možností humanitárního azylu, podotýká
Nejvyšší správní soud, že oba tyto orgány se touto možností zabývaly a jejich rozhodnutí
se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení dané ustanovením
§14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány
veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Na jedné straně je sice nepochybná tíživá situace stěžovatelky a jejího manžela, jež spolu
mají čtyři děti, z toho dvě mentálně postižené. Na druhé straně je však zřejmé, že se jedná
o mentální postižení obou dětí, které je vrozené a de facto neléčitelné (nevratné), i když
jim odborná péče v zemi původu nebyla odpírána. Záleží proto především na rodičích,
aby se dětem věnovali a poskytovali jim náležitou péči, jakkoli se jistě jedná o úkol
dlouhodobý a nelehký. Ostatně rodinné vztahy jsou funkční s rozvinutou pozitivní
citovou vazbou mezi dotčenými dětmi a jejich rodiči, jak vyplývá ze stanoviska
psychologa ze dne 7. 4. 2008, na které upozornil správní orgán, jenž se snažil zohlednit
celkovou situaci rodiny a zájmy obou postižených dětí v rámci posuzování jejich žádostí.
Snaha stěžovatelky o udělení humanitárního azylu je tak z lidského hlediska nanejvýš
pochopitelná, ale nedokládá žádné pochybení ve smyslu výše uvedených limitů úvahy
správního orgánu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost byla shledána přijatelnou
a s ohledem na výše vyložené pochybení také částečně důvodnou, a proto napadený
rozsudek krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Radan Malík.
předseda senátu