ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.192.2014:29
sp. zn. 9 Azs 192/2014 – 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce:
Z. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké
policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2014, č. j. KRPA-159017-13/ČJ-2014-000022, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014,
č. j. 4 A 18/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví
vymezenému rozhodnutí žalované (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), kterým bylo rozhodnuto
o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění na dobu 30 dnů dle §124 odst. 1 písm. b)
a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovateli bylo pravomocně
uloženo správní vyhoštění, které bylo s ohledem na odkladný účinek podané kasační
stížnosti vykonatelné 4. 4. 2014. Následně mu byl udělen výjezdní příkaz s platností od 9. 4. 2014
do 19. 4. 2014. Dne 22. 4. 2014 se dostavil na služebnu Policie České republiky s žádostí o vydání
nového výjezdního příkazu. Z protokolu o podání vysvětlení s ním sepsaného na služebně téhož
dne mimo jiné plyne, že po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění z území České republiky
nevycestoval a po vydání prvního výjezdního příkazu k tomu ani neučinil žádné kroky.
Sám uvedl, že byl doma u syna a snažil se zjistit, co může udělat, aby na území České republiky
mohl zůstat. K dotazu pak uvedl, že se vrátit do své vlasti může, že tam má dům, ale vrátit
se nechce. Při tomto jednání jeho právní zástupce navrhl složení částky 100 000 Kč jako finanční
záruky ve smyslu §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne bylo rozhodnuto
o stěžovatelově zajištění.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná se dostatečně zabývala možností uložení
zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území dle §123b zákona o pobytu cizinců
(dále též „zvláštní opatření“), a ztotožnil se s ní v tom, že v případě stěžovatele není dána záruka,
že nebude případný výkon správního vyhoštění mařit.
[4] Dle názoru městského soudu nelze souhlasit s námitkou, že žalovaná nezohlednila
rodinné a soukromé poměry stěžovatele. Těmito poměry se správní orgán zabýval již v řízení
o správním vyhoštění. Stěžovatel sám neuváděl nové skutečnosti a je zřejmé, že správnímu
orgánu jsou tyto skutečnosti známy a hodnotil je v rámci posouzení otázky, zda lze uložit zvláštní
opatření. Rozhodnutí o zajištění je přiměřené i s ohledem na případný dopad tohoto rozhodnutí
do jeho soukromého a rodinného života.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, a to z důvodu,
že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Dle jeho názoru městský soud převzal nezákonnosti rozhodnutí žalované, když zamítl jeho
žalobu.
[6] Stěžovatel předně namítá, že rozhodnutí žalované a městského soudu nebylo řádně
odůvodněné, protože neobsahuje dostatečné úvahy o tom, proč nepostačovalo užití zvláštních
opatření. V této souvislosti připomíná povahu zajištění coby mimořádného a krajního prostředku,
kterým se zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dané osoby, a zdůrazňuje,
že s ohledem na jeho charakter musí být rozhodnutí o zajištění vyčerpávajícím způsobem
zdůvodněno. Zároveň odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně
na rozsudek ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012 – 30, rozsudek ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 – 61, a rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74; všechny dostupné
z www.nssoud.cz, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu). Podotýká,
že je nutné mít na paměti fakultativní charakter institutu zajištění a jeho nepřípustnost, je-li účelu
zajištění možné dosáhnout mírnějšími a hospodárnějšími prostředky.
[7] Rozhodnutí o zajištění není dostatečně odůvodněno, když žalovaná pouze stroze
rekapituluje pobytovou historii stěžovatele a konstatuje, že v jeho případě nemohou být účinně
uplatněny mírnější donucovací opatření, aniž by obsahovalo dostatečné úvahy,
proč nepostačovalo užití zvláštních opatření a proč je zajištění nezbytné k dosažení účelu
správního řízení. Správní orgán je povinen výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých
konkrétních skutečností vyplývá obava, že se cizinec bude vyhýbat realizaci správního vyhoštění.
[8] Mimo to vůbec nebyla vypořádána skutečnost, že stěžovatel má na území rodinu
(vnuka, snachu a syna) tvořenou občany České republiky. Z tohoto důvodu je zřejmé,
že vycestování je minimálně z organizačního hlediska složité.
[9] Dále nesouhlasí s tím, že nebylo přistoupeno k aplikaci zvláštních opatření,
když zdůrazňuje, že se dostavil dobrovolně na pracoviště správního orgánu, tudíž se nijak
neskrýval, a nabídl finanční záruku za své vycestování. Pokud uvedl, že nemá zájem vycestovat
do své vlasti, neznamená to automaticky kategorickou neochotu k opuštění území Evropské unie.
Dále uvádí, že aplikace ustanovení §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žalovanou
byla nezákonná a jeho zajištění s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 5/01, a nález ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, hodnotí jako nepřiměřené.
[10] Stěžovatel upozorňuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2011, Hassen El Dridi,
C-61/11 PPU, který se vztahuje ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), který závazně stanovuje postup
při maření úředního vyhoštění cizince.
[11] S ohledem na výše uvedené navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[12] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[14] V první řadě se zdejší soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu vznesenou v kasační stížnosti, kterou by se musel Nejvyšší správní soud
zabývat dle §109 odst. 4 s. ř. s. i z úřední povinnosti. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[15] Zmíněnou nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje v tom, že napadený rozsudek
ani rozhodnutí o zajištění dostatečně neodůvodňují možnost uložení zvláštního opatření namísto
vydání rozhodnutí o zajištění. Dle hodnocení Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek
i rozhodnutí žalované ve vztahu k zvláštním opatřením veškerá výše uvedená kritéria splňují.
Městský soud se k dané otázce vyjádřil, když se ztotožnil s názorem žalované, že v případě
stěžovatele není dána záruka, že nebude případný výkon správního vyhoštění mařit. Stěžovatel
se měl dopustit během svého pobytu na území České republiky řady negativních jednání. Soud
v této souvislosti připomíná, že mu bylo uloženo správní vyhoštění, neboť pobýval na území
České republiky více než dva roky bez víza. Po vyčerpání opravných prostředku
se vykonatelnému rozhodnutí o správním vyhoštění nepodvolil a z území nevycestoval,
ani k tomu neučinil žádné kroky. Z prohlášení učiněného do protokolu o podání vysvětlení
vyplývá, že z České republiky vycestovat nechtěl a činil vše pro to, aby zde mohl zůstat. Rovněž
žalovaná své rozhodnutí řádně zdůvodnila, když je patrné, že k uložení zvláštního opatření
nepřistoupila zejména s ohledem na skutečnost, že po platnosti výjezdního příkazu mařil výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění, a s ohledem na obsah prohlášení učiněného do protokolu
o podání vysvětlení. Nelze proto souhlasit s tím, že by žalovaná náležitě nevyložila, ze kterých
konkrétních skutečností vyplývá obava, že se bude vyhýbat realizaci správního vyhoštění.
[16] Je tak možné ze strany zdejšího soudu na základě kasační námitky přezkoumat
i hodnocení městského soudu shrnuté v předchozím odstavci. Namítá-li stěžovatel nesprávné
právní posouzení možnosti uložení zvláštního opatření žalovanou, resp. městským soudem,
lze s ním souhlasit v obecných východiscích ohledně toho, jak je třeba přistupovat k institutu
zajištění, jako je požadavek mimořádnosti užití institutu zajištění a z toho vyplývající požadavky
na náležité odůvodnění. V kasační stížnosti zmíněná judikatura Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012 – 30, rozsudek ze dne 15. 4. 2009,
č. j. 1 As 12/2009 – 61, a rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74) dopadá právě
na tato obecná východiska. Nejvyšší správní soud však nepřisvědčil tvrzení, že žalovaná
a městský soud pochybily při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovanou věc.
[17] K zajištění cizince lze přistoupit za kumulativního naplnění podmínek uvedených
v ustanovení §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jednou ze zákonných podmínek
je skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Právní úprava tak sleduje,
aby v souvislosti se správním vyhoštěním bylo využíváno co nejméně invazivní opatření směřující
vůči cizinci.
[18] Jak však poznamenal zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 11. 2011,
č. j. 5 As 59/2011 - 64, „zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze zajistit výkon
správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle §123b zákona o pobytu
cizinců. Není však pravdou, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve
v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by vedl v důsledku často ke zmaření výkonu
správního vyhoštění. I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky,
policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému
cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění
zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno. Z tohoto důvodu také zákon o pobytu cizinců
v §123b odst. 3 stanoví, že policie zkoumá, zda uložením zvláštního opatření neohrozí výkon správního
vyhoštění.“
[19] Na tomto místě je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 – 34 (na který ostatně správně poukazuje v odůvodnění svého
rozhodnutí i městský soud), podle kterého: „Volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi
něž lze např. řadit již zmíněné zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad,
že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava,
že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu,
že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle §123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců
přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Při hodnocení toho, zda uložením zvláštního
opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení
o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území
České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. Zatímco v prvním
zmíněném případě není zcela jisté, že správní vyhoštění bude vůbec uloženo a správní orgán hodnotí z informací
o dosavadním jednání cizince, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění
bude mařen ze strany cizince, ve druhém zmíněném případě je situace odlišná v tom smyslu, že již existují
konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Stejně jako v případě, kterého se týkalo citované rozhodnutí,
i v nyní projednávané věci se jedná o situaci popsanou na druhém místě, tj. stav, kdy bylo
pravomocně uloženo správní vyhoštění a kdy stěžovatel neopustil území v době, kdy tak měl
učinit. V obou případech disponovala žalovaná konkrétními poznatky o tom, jak se stěžovatel
staví k pravomocnému rozhodnutí o vyhoštění, u kterého již uplynula lhůta k vycestování.
[20] V daném případě tak mohla žalovaná při hodnocení dostatečnosti tzv. zvláštního opatření
za účelem zajištění cizince vycházet z konkrétních poznatků vypovídajících o tom,
jak se stěžovatel staví k pravomocnému rozhodnutí o jeho vyhoštění, u něhož již uplynula lhůta
k vycestování. Žalovaná ve svém rozhodnutí zdůraznila, že stěžovatel dobrovolně nerespektoval
povinnost uloženou mu rozhodnutím o správním vyhoštění. Do protokolu o podání vysvětlení
ze dne 22. 4. 2014 výslovně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že na území České republiky
pobývá neoprávněně. V zemi původu má dům, má dostatečné prostředky na vycestování. Vrátit
se může, ale nechce. V návratu do jeho domoviny mu tak nic nebránilo.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná shromáždila konkrétní poznatky o tom,
jakým způsobem se stěžovatel stavěl k pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění, které
mu bylo uloženo. V nynější věci bylo možno vycházet z konkrétního jednání cizince, který
nerespektoval uložené správní vyhoštění, ačkoli měl dle svého vyjádření dostatek prostředků
na návrat a v zemi původu se měl kam vrátit. Z tohoto jednání vyplynula důvodná obava,
že se nehodlá podrobit povinnostem vyplývajícím ze správního vyhoštění, a to i za cenu
ignorování správního rozhodnutí, které bylo v jeho věci vydáno. Takové jednání
pak odůvodňovalo použití opatření, které efektivně znemožní se realizaci správního vyhoštění
vyhýbat tak, jak to činil v minulosti. Tímto efektivním opatřením bylo v daném případě jeho
zajištění. Závěry žalované, že dobrovolně území České republiky neopustil, ačkoli mu v tom
nic nebránilo, tak nalezly oporu ve spisovém materiálu. Na základě konkrétního jednání
tak mohla žalovaná usoudit, že není ochoten území České republiky opustit, ačkoli mu bylo
uloženo správní vyhoštění, v daném případě tak jeho přístup k uloženému správnímu vyhoštění
zakládal důvodnou domněnku, že výkon správního vyhoštění by mohl být zmařen, pokud
by žalovaná přistoupila k méně účinným opatřením, než bylo zajištění. Tuto důvodnou
domněnku nebyla způsobilá rozptýlit ani skutečnost, že se dostavil dobrovolně na pracoviště
správního orgánu a že nabídl finanční záruku za své vycestování. Zajištění provedené žalovanou
s ohledem na výše uvedené nevybočilo z mezí zákonnosti a bylo přiměřené, a to i s ohledem
na obecné závěry vyslovené v kasační stížnosti citované judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne
16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, a nález ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98), která se však
jinak týká jiných otázek.
[22] V této souvislosti lze uvést, že míra uvážení ohledně možnosti aplikace zvláštního
opatření namísto zajištění cizince se liší s ohledem na jednotlivé důvody zajištění popsané v §124
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené
v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je tak dán důvod zajištění dle §124 odst. 1 písm. c) zákona
o pobytu cizinců, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil k uložení zvláštního
opatření. Pokud by totiž platilo, že je třeba nejprve vždy zvažovat uložení zvláštních opatření, pak
by tak bylo nutné činit i v případě, že cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou
mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování [důvod zajištění dle §124
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců]. V tomto případě, je však aplikace zvláštního opatření
zásadně vyloučena. Za situace, kdy již v minulosti bylo uloženo zvláštní opatření, a cizinec
závažným způsobem porušil povinnosti vztahující se k tomuto opatření, je zřejmé, že napříště
nepostačuje jeho uložení, a je nutné využít účinnějšího prostředku. Tento prostředek představuje
zajištění. Samo jednání uvedené v §124 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců zásadně
implikuje důvodnou obavu, že výkon správního vyhoštění by mohl být zmařen, pokud by správní
orgán využil jiný institut než právě zajištění. Obdobná je pak situace v nyní aplikovaném důvodu
zajištění podle §124 odst. 1 písm. c).
[23] Mimo to je možné poukázat i na skutečnost, že nucená realizace správního vyhoštění
cizince, který se doposud nepodrobil uloženému správnímu vyhoštění a ve stanovené lhůtě
nevycestoval, předpokládá ve smyslu §128 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nejprve jeho zajištění.
Proto pokud cizinec dodatečně neopustí území dobrovolně, nelze jeho vyhoštění dosáhnout
bez jeho předchozího zajištění.
[24] Podpůrně lze odkázat i na závěr Ústavního soudu, který učinil při hodnocení ústavnosti
§124 zákona o pobytu cizinců, na jehož základě byl stěžovatel v nynější věci zajištěn, v nálezu
ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, publikovaném pod č. 229/2009 Sb. a jako N 115/53
SbNU 427, dostupném z http://nalus.usoud.cz; Ústavní soud v bodu 126. konstatoval,
že „je zcela v dispozici samotného cizince, zda se chce vyhnout svému zajištění tím, že z území České republiky
dobrovolně vycestuje. Pokud tak neučiní, dává zřetelně najevo, že je ochoten strpět omezení osobní svobody
zajištěním, a to za podmínek stanovených tuzemským právním řádem.“
[25] Zajištění odpovídalo také požadavkům obsaženým v návratové směrnici. Podle čl. 15
odst. 1 návratové směrnice bude k zajištění přistoupeno v případě, kdy nebylo možné využít
alternativních mírnějších donucovacích opatření za účelem vycestování. Tuto posloupnost
zajišťovacích opatření žalovaná dodržela, protože v rozhodnutí o zajištění nejprve náležitě zvážila
možnost uložení zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců, která odpovídají
„mírnějším donucovacím opatřením“ podle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal ani jakýkoliv nesoulad s rozsudkem Soudního dvora
ve věci Hassen El Dridi, kterého se stěžovatel dovolával. Rozsudek se zabýval především otázkou
možnosti uložení trestu odnětí svobody neoprávněně pobývajícímu státnímu příslušníkovi třetí
země, pokud v rozporu s příkazem k opuštění území členského státu Evropské unie v určité lhůtě
na tomto území setrvává, tedy otázkou, která se míjí s předmětem řízení o zajištění stěžovatele.
Pro nyní posuzovanou věc může být relevantní pouze potvrzení skutečnosti, že návratová
směrnice „zavádí přesný postup, který má každý členský stát použít při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí, a stanoví pořadí jednotlivých po sobě jdoucích fází, které tento postup zahrnuje“
(bod 34 rozsudku Hassen El Dridi). V tomto ohledu žalovaná nepochybila.
[27] V souladu s čl. 6 odst. 1 návratové směrnice bylo nejprve vydáno rozhodnutí o navrácení
(rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele ve spojení s rozhodnutím vydaným v odvolacím
řízení). Stěžovateli byla v souladu s čl. 7 odst. 1 téže směrnice stanovena přiměřená lhůta
k dobrovolnému návratu v délce 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, tj. od 5. 11. 2013.
Lhůta 15 dnů je bezpochyby přiměřená ke splnění povinnosti vycestovat z území. Nehledě
na skutečnost, že lhůta, kdy mohl dobrovolně území opustit, trvala do 19. 4. 2014, a to s ohledem
na přiznaný odkladný účinek kasační stížnosti a následně vydaný výjezdní příkaz s platností právě
do 19. 4. 2014. Dobrovolného návratu však nevyužil a ještě dne 22. 4. 2014 se zdržoval na území
České republiky neoprávněně. V takovém případě z čl. 8 odst. 1 a 4 návratové směrnice
i z rozsudku Hassen El Dridi (viz bod 38 uvedeného rozsudku) vyplývá povinnost členského
státu uskutečnit vyhoštění a přijmout přiměřeným způsobem nezbytná opatření, včetně
případných donucovacích opatření. K dodržení posloupnosti donucovacích opatření se Nejvyšší
správní soud vyjádřil již výše v bodu [26]. Soudní dvůr také potvrdil, že členské státy mohou
zbavit cizince svobody jeho zajištěním v případě, kdy výkon rozhodnutí o navrácení formou
vyhoštění může být s ohledem na konkrétní situaci ohrožen jednáním dotčené osoby (viz bod 39
rozsudku Hassen El Dridi ).
[28] V další námitce stěžovatel vytkl, že byl zcela nedostatečně posouzen možný zásah do jeho
rodinného života, když uvádí, že nebyla vypořádána skutečnost, že má na území rodinu tvořenou
občany České republiky. I v tomto ohledu tak namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů.
[29] V souladu s judikaturou zdejšího soudu, má správní orgán v řízení o zajištění cizince
povinnost zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění, pokud jsou mu tyto překážky
v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je správní
orgán povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění cizince alespoň potenciálně možné. Pokud zákonný
účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit, správní orgán
nesmí cizince zajistit (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150).
[30] Z odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí rozšířeného senátu je patrné, že směřuje
především k situaci, kdy je teprve zahájeno řízení o správním vyhoštění a není dosud vydáno
rozhodnutí ve věci samé (srov. zejm. bod 27, v němž rozšířený senát stanoví povinnost správního
orgánu v řízení o zajištění „předběžně“ posoudit možné překážky správního vyhoštění). V nyní
posuzované věci již bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele. Ten proti
rozhodnutí o správním vyhoštění podal odvolání. Následně inicioval řízení před městským
soudem i před Nejvyšším správním soudem, který o jeho kasační stížnosti rozhodl zamítavě
rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 9 Azs 59/2014 - 45. Žalovaná proto nemusela činit pouze
předběžný úsudek o možných překážkách vyhoštění stěžovatele, ale mohla vyjít z pravomocného
a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění.
[31] Od této skutečnosti je pak nutné odvíjet také požadavky na rozsah odůvodnění
rozhodnutí o zajištění ve vztahu k možnému zásahu do rodinného života stěžovatele, ke kterému
by mohlo dojít jeho vyhoštěním. V řízení o správním vyhoštění byla tato otázka již podrobně
vypořádána. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel do protokolu o podání vysvětlení ze dne
22. 4. 2014 uvedl, že se synem, jeho manželkou a vnukem, kteří jsou občany České republiky, žije
ve společné domácnosti. To ostatně uváděl i v řízení o správním vyhoštění, kdy se toto tvrzení
ukázalo jako nepravdivé. V rozhodnutí o správním vyhoštění byla těmto okolnostem věnována
patřičná pozornost, a proto se jeví požadavek na opětovné zkoumání možnosti zásahu
do rodinného života stěžovatele v daném případě jako nadbytečný.
[32] Navíc i rozšířený senát si byl vědom toho, že časový prostor pro řízení o zajištění cizince
je velmi omezený, a vzal v úvahu, že prvotní zajištění podle §27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, může trvat nanejvýš 48 hodin od okamžiku
omezení osobní svobody. Do té doby musí být vydáno a cizinci doručeno rozhodnutí o jeho
zajištění za účelem správního vyhoštění podle §124 zákona o pobytu cizinců (viz bod 26 shora
uvedeného usnesení rozšířeného senátu). Je proto třeba zohlednit, že časový prostor
pro skutková zjištění a jejich vyhodnocení (a to nejen ve vztahu k rodinnému životu cizince)
z hlediska podmínek pro zajištění je nanejvýš dva dny.
[33] Jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. hodnotí zdejší soud námitku, že vycestování
je organizačně složité, neboť má na území několik členů své rodiny. Tuto námitku totiž
stěžovatel vznesl až v kasační stížnosti, nikoliv v řízení před městským soudem, ačkoliv tak učinit
mohl.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení o kasační stížnosti,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měl právo
na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly její běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu