ECLI:CZ:NSS:2014:9.AZS.219.2014:39
sp. zn. 9 Azs 219/2014 – 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. V. T.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2014, č. j. MV-3443-9/SO/sen-2014, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2014, č. j. 30 A 22/2014
– 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta,
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v záhlaví vymezené rozhodnutí
stěžovatelky a bylo jí uloženo uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 6. 2012,
č. j. OAM-1745-46/DP-2010, kterým bylo rozhodnuto o neprodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu žalobce za účelem podnikání (dále jen „rozhodnutí správního orgánu
I. stupně“). Správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2009 poté, co již
jednou byla žádost zamítnuta, ale stěžovatelkou byla věc vrácena k novému projednání. Správní
orgán o neprodloužení pobytu rozhodl podle §44a odst. 3, v návaznosti na §35 odst. 3 a na §37
odst. 2 písm. b) s odkazem na §56 odst. 1 písm. k), větu druhou, zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném
do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Podle závěrů správního orgánu I. stupně bylo prokázáno, že žalobci byl povolen
dlouhodobý pobyt za účelem podnikání od 28. 1. 2008 do 27. 1. 2010. Podle §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne
před rozhodnutím o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána řádně
a včas, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.
Pobyt cizince na území ČR proto trvá i v době, kdy cizinec na území ČR pobývá na překlenovací
víza. Cizinec je povinen plnit účel pobytu i v tomto období. Povolení k pobytu tak bylo platné
i v době rozhodování správního orgánu I. stupně. Žalobci dne 27. 1. 2010 zaniklo živnostenské
oprávnění, které mu následně vzniklo až dne 16. 2. 2011. Ve stejném období nebyl žalobce veden
okresní správou sociálního zabezpečení v evidenci osob samostatně výdělečně činných. Po tuto
dobu žalobce nepodnikal jako osoba samostatně výdělečně činná, a proto neplnil ani účel pobytu
– podnikání, pro který byl dlouhodobý pobyt povolen. Tato okolnost byla shledána jako závažná
překážka, která brání v prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán
I. stupně také posoudil přiměřenost vydávaného rozhodnutí z hlediska jeho dopadu
do soukromého a rodinného života žalobce a došel k závěru, že dopad rozhodnutí nebude
nepřiměřený.
[3] Stěžovatelka se v napadeném rozhodnutí v podstatných ohledech ztotožnila se závěry
správního orgánu I. stupně a dále je rozvedla. Plnění účelu pobytu, resp. neplnění povinností
spojených s podnikáním, tj. hrazení pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvků na státní
politiku zaměstnanosti, představuje závažnou překážku pobytu cizince na území. Není rozhodné,
zda případné nedoplatky a penále později uhradil. Aplikace §37 odst. 2 v návaznosti
na ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců je v souladu s ustálenou judikaturou
správních soudů. Správní orgán I. stupně správně aplikoval ustanovení §2 odst. 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní
zákoník“), neboť žalobce se dobrovolně odhlásil z evidence plátců na příslušné okresní správě
sociálního zabezpečení, z čehož vyplývá, že neměl úmysl podnikat a tudíž účel pobytu neplnil.
[4] Krajský soud posoudil žalobu proti rozhodnutí stěžovatelky následovně. S ohledem
na §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého dochází při včasném podání žádosti
k tomu, že je povolení k pobytu považováno nadále za platné, je třeba plnění účelu povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání vázat na celé období od 28. 1. 2008 do doby
právní moci napadaného rozhodnutí, tedy do 30. 1. 2014. Faktické nevykonávání podnikatelské
činnosti po převážnou část doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu představuje
závažnou překážku pobytu cizince na území ČR ve smyslu §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu
cizinců (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010 - 50,
publ. pod č. 2951/2014 Sb. NSS). Z argumentace stěžovatelky vyplynulo, že minimálně ke dni
20. 6. 2012 (datum rozhodnutí správního orgánu I. stupně) žalobce účel dlouhodobého pobytu
plnil. Pro tento závěr však krajský soud neshledal dostatek podkladů a důvodů, neboť tento závěr
byl podložen pouze zjištěním z veřejné části živnostenského rejstříku a ze zprávy okresní správy
sociálního zabezpečení. Fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění
nedokládá výkon podnikatelské činnosti pouhým zápisem do příslušných rejstříků, ale zejména
tím, že podnikatelskou činnost fakticky na území ČR vykonává. Obdobný právní závěr je
v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81
(dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz).
V tomto směru byl stav věci zjištěn v rozsahu odporujícím ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tyto skutečnosti
mohly být získány účastnickým výslechem žalobce, který by se k otázce faktického výkonu
podnikání v inkriminovaném období vyjádřil. Předmětem řízení před správními orgány byla
žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení dlouhodobého pobytu za účelem
podnikání, což ve smyslu §52 správního řádu zakládá žalobci povinnost označit důkazy
k prokázání pravdivosti svého tvrzení. Žalobce od doby podané žádosti nedostál své povinnosti
označit důkazy na podporu svých tvrzení, ale ani správní orgány nepostupovaly tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Řízení vedené před správním orgánem
a žalobou napadené rozhodnutí neposkytují dostatek důvodů pro závěr, zda žalobce účel,
pro který mu byl dlouhodobý pobyt na území ČR povolen, vůbec plnil. Kromě období
od 27. 1. 2010 do 16. 2. 2011, kdy tento účel pobytu nesporně neplnil, neboť prokazatelně
nepodnikal, zůstává nevyjasněna otázka naplňování účelu dlouhodobého pobytu pro období
od 16. 2. 2011 a to minimálně do 20. 6. 2012. Nedostatek důvodů, kterými byl podepřen právní
názor stěžovatelky o nezbytné aplikaci ustanovení §37 odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1
písm. k) zákona o pobytu cizinců, vyhodnotil krajský soud jako nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Pokud by žalobce v předmětném období fakticky
nepodnikal, bylo by nezbytné posuzovat žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu podle §37 odst. 1 písm. b), a to bez nutnosti posuzování přiměřenosti
vydávaného rozhodnutí z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života cizince.
Pokud by bylo prokázáno, že žalobce fakticky účel dlouhodobého pobytu, byť dočasně,
naplňoval, pak by bylo nezbytné posuzovat žádost na podkladě §37 odst. 2 písm. b) ve vazbě
na ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Bylo by tedy třeba vyhodnotit,
zda důvody a doba, po kterou nepodnikal, zakládají jinou závažnou překážku pobytu cizince
na území, která by zabránila dalšímu prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
žalobce na území ČR.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, a to z důvodu,
že jej považuje za nezákonný ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky krajským soudem.
[6] Stěžovatelka zastává názor, že ze smyslu a účelu důvodů pro zrušení platnosti víza
k pobytu nad 90 dnů, tedy i povolení k dlouhodobému pobytu, podle §37 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců vyplývá, že cizinec je povinen plnit účel, pro který mu byl pobyt
povolen, po celou dobu pobytového oprávnění. Toto ustanovení však lze jako důvod
pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR aplikovat pouze
v případě, kdy cizinec neplní účel pobytu, např. nepodniká jako osoba samostatně výdělečně
činná, v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí o podané žádosti. Stěžovatelka
při posuzování této otázky vyšla ze sdělení okresní správy sociálního zabezpečení a veřejné části
živnostenského rejstříku. Portál živnostenského rejstříku je veden Ministerstvem průmyslu
a obchodu a je tudíž dostatečnou zárukou pravdivých informací v něm uvedených. Zjišťování
dalších skutečností prokazujících výkon podnikatelské činnosti by bylo v rozporu se zásadou
rychlosti a hospodárnosti řízení. Dostatečně byl prokázán důvod pro zamítnutí žádosti podle §37
odst. 2 písm. b) ve spojení s §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců a bylo by proto
nadbytečné provádět další dokazování. Navíc aplikace těchto ustanovení byla ve prospěch
žalobce, neboť ukládají správnímu orgánu v případě posuzování důvodu pro zamítnutí žádosti
též posoudit dopady tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života účastníka řízení.
Ustanovení §37 odst. 1 tuto podmínku nezakotvuje. V posuzovaném případě není ve prospěch
žalobce rozhodnutí rušit a ukládat stěžovatelce provádění dalších výslechů a případně
rozhodnout podle ustanovení §37 odst. 1 písm. b), aniž by zkoumala dopady rozhodnutí
do rodinného a soukromého života účastníka řízení.
[7] Žalobce se vyjádřil tak, že se plně ztotožňuje s právním názorem krajského soudu.
Je to právě stěžovatelka, která ve své rozhodovací praxi konstantně odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, pročež dovozuje, že pro
posouzení plnění účelu pobytu, pokud jde o podnikání cizince, není rozhodujícím kritériem
formální zápis cizince v příslušné evidenci podnikatele, ale faktická činnost, kterou v rámci svého
podnikání provozuje. V této souvislosti pak žalobce uvádí, že tato argumentace musí obdobně
platit i pro situaci, kdy cizinec po jistou dobu není formálně zapsán v podnikatelské evidenci,
nicméně fakticky podniká. Pokud stěžovatelka konstantně brojí proti formalistické interpretaci
v podobě odkazu na formální zápis v evidenci, tak na druhou stranu nemůže své rozhodnutí
stavět toliko na formalistické nepřítomnosti zápisu v evidenci. Pokud tedy krajský soud ve svém
rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nedostatečně zjistila skutečný stav věci, a neprovedla žádné
dokazování ve vztahu ke zjištění faktických (nikoliv jen formálních) podnikatelských aktivit
žalobce, tak lze s tímto názorem souhlasit.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti
odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal
při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců platilo: „Na prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu se §35 odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3 a 7 a §47 vztahuje obdobně.“
[10] Ustanovení §35 odst. 3 znělo: „Dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze
prodloužit, pokud policie shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37).“ Podle §37
odst. 1 písm. b): „Policie zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo
vízum uděleno.“ Podle §37 odst. 2 písm. b): „Policie dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže
cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou
přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti policie přihlíží zejména k dopadům
tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.“ Konečně pak podle §56 odst. 1 písm. k)
platilo: „Vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33
odst. 3, policie nebo zastupitelský úřad cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zahraničněpolitickém
zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.“
[11] Jak konstatoval i krajský soud, soudní judikatura (zejména rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010 - 50, publ. pod č. 2951/2014 Sb. NSS) došla k závěru, že závažnou
překážkou pobytu cizince na území ČR ve smyslu §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců
je i situace spočívající v předchozím neplnění účelu pobytu. V takovém případě důvody
pro neudělení víza dle ustanovení §56 (v negativním smyslu) představují podmínky pro udělení
víza ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 písm. b). Aby byl plněn účel, pro který byl cizinci pobyt
povolen, tj. výkon podnikatelské činnosti, musí být tato činnost v období povoleného pobytu
alespoň převážně vykonávána.
[12] Krajský soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „Pokud by v řízení ale bylo
prokázáno, že v inkriminovaném období, tj. po celou dobu platnosti posledního vydaného povolení
k dlouhodobému pobytu od 28.2.2008 až do doby vydání rozhodnutí o projednávané žádosti, žalobce účel
dlouhodobého pobytu, byť dočasně, naplňoval, tzn. byl fyzickou osobou vykonávající samostatnou výdělečnou
činnost nejen pro jeho vedení v příslušných veřejných rejstřících, ale též pro faktický výkon této podnikatelské
činnosti, pak by bylo nezbytné posuzovat žádost na podkladě §37 odst. 2 písm. b) ve vazbě na ust. §56 odst. 1
písm. k) zák. o pobytu cizinců a vyhodnocovat, zda důvody a doba po kterou nepodnikal, zakládají jinou
závažnou překážku pobytu cizince na území, která by zabránila dalšímu prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu žalobce na území České republiky.“ Ačkoliv to v rozhodnutí krajského soudu
není uvedeno výslovně, z odůvodnění vyplývá, že dobu od 27. 1. 2010 do 16. 2. 2011
(tedy přibližně jeden rok), kdy žalobce podle závěrů stěžovatelky nepodnikal, nepovažoval krajský
soud za dostatečně dlouhou pro to, aby takové přerušení mohlo být považováno bez dalšího
za závažnou překážku v pobytu cizince na území ČR. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku,
krajský soud považoval naopak za prokázané, že v období od 27. 1. 2010 do 16. 2. 2011 žalobce
účel pobytu nesporně neplnil. Žalobce se tedy mýlí, pokud ve svém vyjádření k podané kasační
stížnosti tvrdí, že by se měla podle krajského soudu stěžovatelka v novém řízení zabývat
i obdobím, kdy žalobce podle údajů v živnostenském rejstříku podnikatelským oprávněním
nedisponoval a neplatil sociální pojištění. O neplnění účelu pobytu v tomto období krajský soud
nepochyboval. Pokud by pro krajský soud byla tato prokázaná doba dostačující, nebyl
by skutečně důvod rozhodnutí stěžovatelky rušit z důvodů, pro které ho krajský soud zrušil.
To, že toto období nepovažoval krajský soud za dostatečné pro tento závěr, lze dovodit
i z jím použité judikatury, která hovoří nikoliv o jakémkoliv neplnění, ale o převážném neplnění
účelu, pro který byl pobyt povolen. Dobu jednoho roku v období přibližně šesti let nelze
bez dalšího považovat za převážné neplnění účelu.
[13] Nelze tak souhlasit se stěžovatelkou, že bylo v neprospěch žalobce rozhodnutí
stěžovatelky rušit. Kromě možnosti, že by mohlo být s žalobcem případně zacházeno méně
příznivě, tak jak naznačuje stěžovatelka, může vést nové projednání věci k tomu, že naopak bude
prokázáno, že žalobce převážně plnil účel, pro který mu byl pobyt povolen. Navíc i v případě
postupu v návaznosti na §37 odst. 1 písm. b) by musela žalovaná zvážit, zda i pokud k této
otázce zákon mlčí, není na místě aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Krajský soud však nebyl ze správního spisu schopen zjistit, po jakou dobu žalobce
v obdobích, ve kterých mu formálně podnikatelské oprávnění svědčilo a platil sociální pojištění
jako osoba samostatně výdělečně činná, skutečně podnikal. V tomto směru je správný závěr
krajského soudu, který s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011,
č. j. 7 As 82/2011 – 81, poukázal na to, že plněním účelu, pro který bylo vízum (dlouhodobý
pobyt) uděleno, je nutno v případě, že vízum bylo uděleno za účelem podnikání, rozumět
faktické vykonávání podnikatelské činnosti a nestačí mít pouhé oprávnění podnikat
(např. mít živnostenské oprávnění), není-li podnikatelská činnost fakticky vykonávána. Proto
je nepřípadný poukaz stěžovatelky, že se spoléhala na pravdivost údajů ve veřejné části
živnostenského rejstříku. Správnost těchto údajů není sporná, ale z těchto údajů nevyplývá,
zda příslušná osoba činnost, pro kterou má živnostenské oprávnění, skutečně vykonává nebo
nikoliv. Živnostenské oprávnění jí pouze podnikat opravňuje, ale neukládá. Stejně tak oznámení
vůči okresní správě sociálního zabezpečení ještě nemusí znamenat, že daná osoba skutečně
podniká. Krajský soud tak správně dovodil, že stěžovatelka neučinila dostatečná skutková zjištění
ohledně toho, zda žalobce v rozhodných obdobích skutečně účel pobytu plnil nebo nikoliv.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení o kasační stížnosti,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch
neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto
mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení
proti stěžovatelce. Žalobci vznikly náklady právního zastoupení podle §57 odst. 1 ve spojení
s §35 odst. 2 s. ř. s., neboť byl zastoupen advokátem. Zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti učinil jeden úkon právní služby, kterým bylo písemné podání soudu ve věci
samé - vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon
právní služby v dané věci mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní služby
náleží 3 400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je advokátem vykonávajícím advokacii
jako společník právnické osoby a tato osoba je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
k nákladům řízení rovněž částka, která odpovídá příslušné sazbě daně, vypočtená z odměny
za zastupování a z náhrad určených podle §35 odst. 2, věty druhé, s. ř. s., a která činí 714 Kč.
Celkem tak je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4 114 Kč. S ohledem na
to, že žalobce je zastoupen advokátem, bylo stěžovateli uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení
podle §149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, ve spojení s §64 s. ř. s. k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem
Opletalova 1417/25, Praha 1.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu