ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.253.2016:30
sp. zn. 9 Azs 253/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: I. T.,
zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2014, č. j. MV-123190-2/SO-2013,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2016,
č. j. 3 A 155/2014 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který mu bude vrácen z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 3. 2013, č. j. OAM-26656-
16/TP-2012, v jeho výroku II., kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení k trvalému
pobytu podle §75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), pro nesplnění podmínek §67 téhož zákona. Ve výroku I. a III. bylo
rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno a řízení bylo zastaveno.
[2] Ve vztahu k výroku II. svého rozhodnutí dospěl správní orgán I. stupně k závěru,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu dle §67 odst. 2, 3, 4, 6
a 8 zákona o pobytu cizinců. Proto jeho žádosti o udělení trvalého pobytu nemohlo být
vyhověno. Žalovaná se k odvolací námitce zabývala naplněním podmínky vymezené v §67
odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a jelikož dospěla k závěru, že stěžovatel podmínku nesplňuje,
výrok II. potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí žalované se stěžovatel bránil žalobou, které městský soud nevyhověl.
Nejprve konstatoval, že námitka, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a že při
hodnocení důvodnosti žádosti vycházely toliko z informací uvedených v cizineckém systému,
který ovšem není nadán presumpcí správnosti, je příliš obecná. Nebylo nijak konkretizováno,
které skutečnosti správní orgány opomněly zjistit či proč se nebylo možno v posuzované věci
spolehnout na informace uvedené v cizineckém systému.
[4] V otázce přiměřenosti správního rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého
a rodinného života se soud ztotožnil s odůvodněním uvedeným ve správních rozhodnutích, tedy
že zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců nemůže
představovat z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života nepřiměřený zásah,
neboť stěžovateli vznikne nárok na pobyt na území České republiky při využití žádosti o jiný typ
pobytového oprávnění. Souhlasil i se závěrem, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele
pro vyhovění žádosti v intencích §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které byť by měly spočívat
v rodinných vazbách, nejsou v posuzovaném případě natolik naléhavé, aby vedly k vydání
povolení k trvalému pobytu. Vyhodnotil jako nedůvodnou i námitku, že měl být proveden
výslech členů rodiny, neboť takový výslech by byl nadbytečný, jelikož správní orgány
nezpochybňovaly, že na straně stěžovatele existují funkční a hluboké rodinné vazby. Doplnil,
že řízení o vydání povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců je řízením
o žádosti, které je ovládáno zásadou dispoziční a je na žadateli, aby relevantní skutečnosti tvrdil
a doložil. Z hlediska případných úvah o důvodech zvláštního zřetele pro udělení trvalého pobytu
jiné důvody než rodinná situace z obsahu správního spisu nevyplynuly. Správní orgány se tedy
rodinnou situací zabývaly, uvedly rovněž, jaké pobytové oprávnění náleží jednotlivým členům
rodiny.
[5] K námitce přepjatého formalismu a odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 - 62, městský soud uvedl, že tento rozsudek se zabýval zcela
odlišnou situací.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Má za to, že ve správním řízení byl porušen §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož správní orgán nezjistil stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dané řízení je vedeno z úřední povinnosti, proto došlo
zároveň i k porušení §50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán byl i bez návrhů povinen zjistit
všechny rozhodné okolnosti případu, i ty ve prospěch stěžovatele. Jelikož této povinnosti
nedostál, porušil i další zásady správního řízení, především obsažené v §2 odst. 3 a 4 správního
řádu. Při hodnocení důvodnosti žádosti vycházel správní orgán I. stupně toliko z informací
uvedených v cizineckém systému, který není nadán presumpcí správnosti.
[8] Napadené rozhodnutí je rovněž nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného
života stěžovatele. Správní rozhodnutí je zjevně nepřezkoumatelné, jelikož žalovaná neshledala
napadené rozhodnutí nepřiměřeným ani za situace, kdy stěžovatel má na území celou rodinu,
tj. manželku a dvě nezletilé děti. Správní orgán ani neshrnul, jaký typ povoleného pobytu má jeho
manželka a děti. Soud pak uvedl, že rodinná situace je v obou rozhodnutích správních orgánů
popsána, nicméně pouhé popsání rodinné situace k hodnocení přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života nepostačuje. Úvaha správního orgánu o přiměřenosti dopadů
napadeného rozhodnutí je proto nepřezkoumatelná a v rozporu s §68 odst. 3 správního řádu.
Správní orgán ani neshrnul, zda stěžovatel má možnost pobývat na území České republiky
na základě jiného oprávnění, ani neposoudil skutečnost, že ve svém domovském státě nemá
žádné funkční zázemí. Soud pak všechny tyto nezákonné závěry správního orgánu potvrdil, čímž
zapříčinil nezákonnost svého rozhodnutí.
[9] Dále poznamenal, že zájem České republiky na dodržování mezinárodněprávních závazků
jednoznačně převažuje nad zájmem České republiky na ukončení či nepřiznání pobytu cizince.
Domnívá se, že v tomto případě by měl zájem rodiny převážit nad zájmem státu na jeho
vycestování, zvláště za situace, kdy stěžovatel nemá v zemi původu žádné sociální ani rodinné
zázemí. V této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009,
č. j. 10 Ca 139/2007. Tuto námitku uplatnil již v žalobě, nicméně soud se s ní nevypořádal.
[10] V případě rodiny je nutno posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života u rodiny jako celku, jelikož případné rozdělení funkční rodiny by znamenalo
nepřiměřený zásah zcela nepochybně. Správní orgán však možné dopady do soukromé sféry
stěžovatele a jeho rodiny řádně nezkoumal. Dopady měl možnost ověřit provedením výslechu
členů rodiny, na tuto možnost ale rezignoval. Takovýto výslech není nadbytečný, jak se domnívá
soud, jelikož provedením výslechu manželky by se nejen potvrdily rodinné vazby, ale mohl
by prokázat dopady rozhodnutí pro celou rodinu. Soud i z tohoto důvodu hodnotil přiměřenost
zásahu do soukromého a rodinného života nesprávně.
[11] Soud se rovněž dostatečně nevypořádal s námitkou přepjatého formalismu. K odkazu
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 142/2011 pouze uvedl, že v daném
případě se jednalo o skutkově odlišnou věc, aniž by se samotnou žalobní námitkou zabýval.
[12] Z uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil
i předcházející rozhodnutí správních orgánů a stěžovateli přiznal nárok na náhradu nákladů
řízení.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek považuje
za zákonný a odkázala na své rozhodnutí, v němž se s totožnými námitkami dostatečně
vypořádala.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti
přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Soud se v prvé řadě zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí.
Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí
splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský (městský) soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že by k ní byl povinen přihlédnout i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.).
[16] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč městský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[17] Námitky nepřezkoumatelnosti v posuzované věci směřují do posouzení přiměřenosti
zásahu napadeného správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, a to
zejména ze strany správních orgánů obou stupňů, ale i městského soudu. Jak je uvedeno výše,
napadený rozsudek kasační soud nepřezkoumatelným neshledal, správní orgány se taktéž
rodinnou situací stěžovatele zabývaly. Městský soud konstatoval: „V rozhodnutí obou stupňů
je rodinná situace žalobce popsána (v České republice pobývají na základě povolení k trvalému pobytu manželka
a nezletilé děti žalobce). Současně z rozhodnutí obou stupňů vyplývá, že zamítnutí žádosti žalobce o povolení
k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců nemůže představovat z hlediska dopadů do rodinného
a soukromého života žalobce nepřiměřený zásah, neboť žalobci vznikne nárok na pobyt na území České
republiky při využití žádosti o jiný typ pobytového oprávnění. V návaznosti na právě uvedené správní orgány obou
stupňů též hodnotily, zda zde nejsou důvody hodné zvláštního zřetele pro vyhovění žádosti žalobce v intencích §67
odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že udělení pobytového oprávnění
z důvodů hodných zvláštního zřetele představuje mimořádnou situaci podloženou důvody výjimečnými
či naléhavými, a opět – s odkazem na právo žalobce upravit si pobytový status na území České republiky jiným
způsobem – vyvodily, že důvody hodné zvláštního zřetele, byť by měly spočívat v žalobcových rodinných vazbách,
nejsou v posuzovaném případě natolik naléhavé, aby vedly k vydání povolení k trvalému pobytu.“
[18] S uvedeným se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Volba výrazu „rodinná situace byla
popsána“ možná není nejpřesnější, vhodnější by byl zvolit výraz „zhodnocena“, takovýto
kosmetický nedostatek ovšem nemůže mít vliv na přezkoumatelnost ani zákonnost rozsudku.
Oba správní orgány hodnotily rodinnou situaci stěžovatele v souladu s jeho tvrzeními uvedenými
v průběhu správního řízení a dospěly k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné
dle §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a rozhodnutí není ani nepřiměřeným zásahem do
soukromého a rodinného života dle §174a téhož zákona.
[19] Rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu není samo o sobě
dotčeno právo cizince na území České republiky pobývat. Dochází pouze k odepření výhod
plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu.
O jiných možných pobytových statusech stěžovatele nebylo rozhodováno. Na základě tohoto
rozhodnutí mu není znemožněno svůj pobyt na území České republiky legalizovat jiným
způsobem, který nabízí zákon o pobytu cizinců, a to zejména na základě žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu podle §42a odst. 1 písm. a) (Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny na území (dále jen "společné soužití rodiny") je oprávněn podat cizinec,
který je a) manželem cizince s povoleným pobytem, …), na což ho upozorňovala již žalovaná. Stěžovatel
neuvedl, co by mu v podání této žádosti a jejímu kladnému vyřízení bránilo.
[20] V této souvislosti soud připomíná, že přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu
je z povahy věci mnohem méně intenzivní než přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu
(či rozhodnutí o správním vyhoštění), neboť ve druhém případě jde o daleko závažnější zásah
do práv jednotlivce (k tomu srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 7 As 112/2011 - 65). V posuzované věci jde navíc o řízení zahájené na žádost, a v takovém
případě nelze po správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny
relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele,
a to i pokud jde o nepřiměřenost tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života,
pokud sám stěžovatel takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na něm, aby přesvědčivým
způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání
správního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011,
č. j. 8 As 32/2011 – 60). V této souvislosti lze odkázat také na rozsudek ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 5 As 101/2008 - 63, v němž Nejvyšší správní soud uvedl: „Nezbytným předpokladem pro to,
aby správní orgán aplikaci ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vážil, je však skutečnost,
že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení je právě ochrana
jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého k právním úkonům,
jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva na rodinný život domáhal.“
Ačkoliv se v této věci jednalo o přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění, lze uvedené závěry
ohledně břemene tvrzení cizince přiměřeně aplikovat také na nyní projednávanou věc (obdobně
například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 – 35).
[21] Respektování a ochrana rodinného života spočívá v ochraně skutečných a trvalých
rodinných vazeb, které má cizinec na území České republiky, přičemž zásahem do těchto vazeb
by mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl
dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva. Výjimkou by pak mohl být například případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné
či osobní vazby byla již pouhá nutnost vycestování. Správní orgány dovodily, že tak intenzivní
zásah není v nynějším případě dán a stěžovatel ani tak intenzivní zásah netvrdil.
[22] Stěžovatel správním orgánům vytýkal i to, že neshrnuly, jaký typ povoleného pobytu
na území České republiky má jeho manželka a děti, zda má možnost pobývat na území České
republiky na základě jiného vízového oprávnění, neposoudily ani skutečnost, že nemá ve svém
domovském státě žádné funkční zázemí. Uvedené skutečnosti nejsou pravdivé, případně nejsou
podstatné. Typ povoleného pobytu manželky a dětí správní orgány konstatovaly, což uvedl již
městský soud (viz dole na str. 2 rozhodnutí správního orgánu I. stupně), správní orgány uvedly
i to, že má možnost pobývat na území České republiky na základě jiného pobytového oprávnění,
žalovaná poukázala dokonce i konkrétně na shora uvedený §42a odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců (viz str. 3 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a str. 7 napadeného
rozhodnutí žalované), přičemž podrobnější hodnocení případných jiných možností stěžovatele
dle zákona o pobytu cizinců nebyly správní orgány povinny poskytnout, ze správního spisu
je dále zřejmé i to, že část rodiny stěžovatele žije nadále na Ukrajině (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Azs 20/2012 – 47).
[23] Soud se pak dle kasačních tvrzení nevypořádal s namítanými rozpory správních
rozhodnutí s mezinárodními závazky České republiky a nevyjádřil se ke skutečnosti, že stěžovatel
nemá v zemi původu žádné sociální a rodinné zázemí.
[24] Obecně lze k těmto námitkám podotknout, že rozsudek městského soudu nemusí nutně
reagovat na každou dílčí žalobní argumentaci, ale že postačí, pokud obsahuje takové odůvodnění,
které z logiky věci vyvrátí údajně nevypořádané námitky – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25. V posuzované věci městský soud
dostatečně reagoval na žalobní námitku ohledně posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života a vyhodnotil, že postup žalované byl v souladu se zákonem i mezinárodními
závazky České republiky. S ohledem na tento závěr proto bylo nadbytečné výslovně
se vypořádávat s každou jednotlivou dílčí argumentací stěžovatele, která byla z povahy věci
vyvrácena. Na jeho námitky se mu dostalo adekvátní odpovědi. Nelze proto hovořit
o tom, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na správní rozhodnutí.
[25] Pro úplnost soud doplňuje, že v rozhodnutí správních orgánů neshledává žádné porušení
mezinárodních závazků. Stěžovatel ostatně žádné porušení blíže nespecifikoval, pouze
konstatoval, že správní orgány jsou při své činnosti povinny respektovat mezinárodní závazky
České republiky, jakož i ústavní předpisy. Skutečnost, zda zájem rodiny převažuje nad zájmem
na neudělení povolení k trvalému pobytu (nikoli na vycestování, jak je uvedeno v kasační
stížnosti), byla předmětem hodnocení.
[26] K námitce nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatel uvedl
dále to, že dopady rozhodnutí do jeho soukromé sféry mohly správní orgány ověřit u jeho rodiny,
na což rezignovaly. I v této souvislosti soud odkazuje na napadený rozsudek a zcela se ztotožňuje
s konstatováním, že správní orgány nezpochybňovaly existenci a hloubku rodinných vztahů
v rodině, ovšem vyhodnotily, že ani tvrzené rodinné poměry nedostačují pro naplnění podmínky
§67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tedy důvodů zvláštního zřetele hodných, za situace, kdy
může žádat o jiné pobytové oprávnění, než je trvalý pobyt. Správní orgány nepotřebovaly
ověřovat tvrzení stěžovatele u jeho rodiny, jelikož jim uvěřily. Proto soud správně vyhodnotil,
že byly nadbytečné.
[27] K námitce, že se městský soud nedostatečně zabýval námitkou přepjatého formalismu,
kasační soud uvádí, že žádné pochybení neshledal. Žalobní námitka spočívala pouze v odkazu
a citaci z rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 As 142/2011, k němuž městský soud uvedl, že se skutkově
zabýval zcela odlišnou situací, proto z něj nelze vycházet. S tímto hodnocením Nejvyšší správní
soud souhlasí. Rozsudek sedmého senátu se zabýval výkladem pojmu „důvody na vůli cizince
nezávislé“ obsaženého v §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jakožto okolnosti zhojující
opožděné podání žádosti o pobytové oprávnění, nadto se jednalo o žádost o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, kdy žadatelka
byla nucena vrátit se do země původu. Sedmý senát posuzoval zcela jiné instituty ve světle zcela
jiných skutkových okolností, než jsou předmětem nynějšího řízení.
[28] I k poslední kasační námitce soud konstatuje, že se zcela ztotožňuje s hodnocením
totožné žalobní námitky poskytnutým městským soudem. Ten uvedl: „Soud má za to, že takto
formulovaná námitka je příliš obecná – žalobce nijak nekonkretizuje, které skutečnosti správní orgány opomněly
zjistit či proč se nebylo možno v posuzované věci spolehnout na informace uvedené v cizineckém systému.
Z uvedeného plyne, že soud může na uvedenou námitku reagovat jen v obdobné míře obecnosti (shodně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Soud z obsahu
správního spisu včetně obsahu rozhodnutí obou stupňů neshledal, že by absentovala rozhodná skutková zjištění
(otázka jejich hodnocení je pak otázkou jinou, překračující vymezení tohoto žalobního bodu) či že by zjištění
z informačního systému cizinců měla být nepravdivá nebo zavádějící.“ Žalobní argumentace byla v kasační
stížnosti doplněna o tvrzení, že se jedná o řízení z moci úřední, tudíž došlo i k porušení §50
odst. 3 správního řádu. Taková argumentace je zcela lichá s ohledem na skutečnost,
že v posuzované věci se jedná o řízení o žádost o povolení k trvalému pobytu, nikoliv o řízení,
v němž má být z moci úřední uložena povinnost. Žádná povinnost stěžovateli napadeným
správním rozhodnutím uložena nebyla.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[30] Vzhledem k tomu, že rozhodl o věci samé bezprostředně poté, kdy provedl nezbytné
procesní úkony, nerozhodoval již samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Výrokem III. proto soud rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč.
[31] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu