ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.295.2015:37
sp. zn. 9 Azs 295/2015 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: R. S.,
zast. Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388/1, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 12. 2014, č. j. OAM-388/ZA-ZA08-K07-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2015, č. j. 32 Az 51/2014 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Anetě Bendové, advokátce se sídlem U Soudu
388/1, Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč.
Tato částka jí bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
[2] Stěžovatel podal dne 20. 8. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci
správního řízení uvedl, že Ukrajinu opustil dne 22. 7. 2014. Dostal totiž povolávací rozkaz, čekal
by ho týdenní výcvik a pak by ho poslali do války. Nemůže zabíjet lidi a obává se i o svůj život.
Česká republika je pro něj cílovou zemí, nejdříve by se chtěl naučit česky a poté ještě studovat.
Na základě těchto skutečností vycestoval do České republiky, kde legálně pobývá jeho matka,
sestra a nyní i bratr.
[3] Krajský soud se v napadeném rozsudku zcela ztotožnil se závěry žalovaného. Stěžovatel
v průběhu správního řízení neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr,
že by byl v zemi svého původu pronásledován ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, ani
skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o existenci jeho důvodné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Jediným a opakovaně tvrzeným důvodem podání žádosti
o mezinárodní ochranu byly jeho obavy vyplývající ze zhoršené bezpečnostní situace v zemi
a s tím spojená obava z nástupu vojenské služby a jeho nasazení do bojů na jihovýchodě země.
Takové obavy však nelze podřadit pod výše uvedená zákonná ustanovení. Branná povinnost
sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na občany. K tomu soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49,
a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, č. j. 6 A 502/94 - 39.
[4] Soud dále uvedl, že stěžovatel při seznámení se s podklady pro rozhodnutí neměl žádné
námitky či výhrady a sám žádné doplnění podkladů nenavrhl. Nelze vyčítat žalovanému,
že neprovedl důkazy navržené až v doplnění žaloby podaném po uplynutí lhůty pro podání
žaloby. Jejich neprovedení nezpůsobuje nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného
správního rozhodnutí.
[5] Náležitě a správně bylo odůvodněno i neudělení azylu dle §13 zákona o azylu.
Stěžovatel totiž není rodinným příslušníkem cizince, jemuž byl udělen azyl.
[6] Pokud jde o humanitární azyl, krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, z níž plyne, že rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu není sice vyloučeno
ze soudního přezkoumání, ale soud se jím může zabývat jen v omezeném rozsahu. Pokud
žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace a zdravotního stavu
neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud takový závěr
považuje za přezkoumatelný. Ve správním řízení se neobjevily žádné natolik výjimečné nebo
vážné okolnosti, které by bylo možné zhodnotit v rámci tohoto institutu. Existenci rodinných
vazeb nelze dle ustálené judikatury považovat za důvod pro udělení humanitárního azylu.
[7] Soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o existenci ozbrojeného konfliktu ve smyslu
§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu v zemi jeho původu. Před opuštěním své vlasti bydlel
ve Lvovské oblasti, která se nachází v západní části země, která nebyla vojenskými událostmi
nijak významněji zasažena, navíc žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něho
z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdil (kromě vypořádané obavy z branné
povinnosti). Soud rovněž s odkazem na judikaturu uvedl, že povinnost vykonat vojenskou službu
nelze vnímat jako vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Nebylo proto
možné shledat splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, ani
podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle §14b zákona o azylu,
neboť stěžovatel netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi
byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Trvá na tom, že žalovaný, a potažmo i krajský soud, vycházely z neaktuálních zpráv
mezinárodních institucí o stavu ochrany lidských práv na Ukrajině. Aktuální zprávy nevládních
organizací, navržené jím v řízení před soudem, prokazují porušování lidských práv zejména
v oblasti mezinárodního válečného práva, a to zejména ve vztahu k právu odepřít výkon vojenské
služby. Ten, byť je obecně pojímán jako běžná občanská povinnost, nemůže být vymáhán, pokud
jsou v rámci ozbrojeného konfliktu porušována základní vojenská práva. V případě konfliktu
na Ukrajině tomu tak je, dochází k používání nepovolených zbraní. Správní orgán i soud by měly
vycházet z aktuálních zpráv a opatřovat i takové, které nevyznívají pouze ve prospěch jejich
rozhodnutí tak, aby bylo možné učinit objektivní závěr o stavu v zemi původu.
[10] V zemi původu probíhá ozbrojený konflikt, který přesahuje vnitrostátní rozměry.
Stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování, zejména z důvodu, že nenastoupil vojenskou
službu. Nenastoupení vojenské služby je azylově relevantní ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, pokud je trestní sankce důsledkem odmítnutí výkonu vojenské služby a účasti
na vojenských operacích odporujících mezinárodnímu právu. V tomto směru odkázal
na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. C-474/13, jakož
i na českou judikaturu, která je novější než ta, z níž vyšel krajský soud, ten ji přesto pominul.
[11] Dále má za to, že při posuzování otázky udělení humanitárního azylu vybočil žalovaný
z mezí správního uvážení a fakticky je jeho rozhodnutí aktem libovůle. Zejména v této souvislosti
poukazuje stěžovatel na jím popsané rodinné poměry, kdy na Ukrajině nemá rodinné příslušníky,
kteří by mu v případě návratu pomohli, matka žije legálně v České republice. Přesto zůstával
na Ukrajině, není tedy ekonomickým migrantem. Svou zemi opustil, až když bylo zřejmé,
že by se musel podrobit branné povinnosti a tím porušovat křesťanskou víru, ochranu života,
ctění základních lidských práv. Odůvodnění soudu, že pro přiznání humanitárního azylu není dán
důvod, přičemž při rozhodování žalovaný nijak nevybočil, neporušil procesní práva apod.,
považuje stěžovatel za chybné. Je pravda, že není osobou těžce zdravotně postiženou a Ukrajina
není zasažena přírodní katastrofou, nicméně fakticky se jedná o humanitární katastrofu, neboť
životy lidí jsou ohroženy a vládní struktury je již několik měsíců vědomě vystavují bezprizornosti,
bez zajištění základních potřeb, sociálních dávek a dostatečné zdravotní péče. To se týká tím spíše
stěžovatele, který se ani nemůže spolehnout na podporu rodiny.
[12] Pokud rozhodující orgány neshledaly splnění podmínek pro udělení azylu, tím spíše měly
rozhodnout o udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, neboť právě obava z trestní
represe za nenastoupení vojenské služby a ohrožení života v bojích na východě Ukrajiny jsou
onou vážnou újmou předpokládanou zákonem. Stěžovatel se neztotožňuje s krajským soudem,
že se na Ukrajině nejedná o ozbrojený konflikt. Byť konflikt probíhá jen ve dvou oblastech
Ukrajiny, dotýká se všech občanů, zejména mužské populace v produktivním věku z důvodu
plošné mobilizace. Nasazení v bojích se tak nelze vyhnout ani přesídlením v rámci země apod.
Odkaz soudu na to, že stěžovatel může případně svůj pobyt legalizovat v rámci zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), je lichý, neboť od února 2015 nemůže na základě 4. dekretu
prezidenta Ukrajiny muž nad 18 let dostat vízum do jakékoli země.
[13] Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
žalovanému k novému rozhodnutí.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Odkázal na obsah správního spisu, své rozhodnutí, vyjádření k žalobě,
vyjádření učiněné při soudním jednání i napadený rozsudek. Výslovně zareagoval pouze
na námitku neaktuálnosti zpráv, z nichž vyšel. Trvá na tom, že své rozhodnutí opřel o dostatečné
množství aktuálních informací o zemi původu, které si za tímto účelem obstaral v průběhu
správního řízení. Stěžovatel mu sám žádné informace nepředložil a ani nevznesl námitky
či návrhy na doplnění dokazování. V této souvislosti poukázal i na nejnovější informace týkající
se výkonu základní vojenské služby na Ukrajině, z nichž plyne výrazný pokrok ve standardizaci
systému základní vojenské služby.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §104a
s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního zdejší
soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[17] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[18] Co se týče námitky vad řízení dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak jedinou vadou, kterou
stěžovatel uvádí, je údajná neaktuálnost zpráv o stavu ochrany lidských práv na Ukrajině, z nichž
žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel. Ze správního spisu je ovšem zřejmé, že si pro zjištění
situace na Ukrajině opatřil Dekret prezidenta Ukrajiny č. 303/2014, o částečné mobilizaci ze dne
17. 3. 2014, Dekret prezidenta Ukrajiny č. 447/2014, o opatřeních ke zlepšení obranyschopnosti
státu ze dne 1. 5. 2014, Dekret prezidenta Ukrajiny č. 454/2014, o částečné mobilizaci ze dne
6. 5. 2014, zákon č. 1240-VII, o schválení dekretu prezidenta Ukrajiny ze dne 6. 5. 2014,
Informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 1. 7. 2014, zprávu o stavu
lidských práv Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 4. 2014, Poslední
informaci Zvláštní pozorovací mise na Ukrajině – na základě údajů přijatých v období
do 22. 4. 2014 (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) ze dne 23. 4. 2014, Zprávu
o stavu lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne
15. 6. 2014, Zprávu Evropské komise o pokroku v zemi za rok 2013 v rámci EPS ze dne
27. 3. 2014, Zprávu CRS pro Kongres USA – Ukrajina: Současné otázky a politika USA ze dne
24. 3. 2014, Informaci Svoboda ve světě 2014 – Ukrajina z ledna 2014, Výroční zprávu Human
Rights Watch 2014 ze dne 21. 1. 2014, Informaci Ministerstva zahraničních věcí o situaci
neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti ze dne 29. 5. 2014, Informaci
o aktuální bezpečnostní, politické a ekonomické situaci na Ukrajině ze dne 16. 4. 2014, Informaci
ZÚ Kyjev o nové ukrajinské vládě ze dne 10. 3. 2014, Informaci Infobanky ČTK o Ukrajině
ze dne 15. 10. 2014 (č. l. 20 – 97 správního spisu). To je podle názoru soudu aktuálnost zcela
přiměřená tomu, že samotné správní rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 12. 2014. Stěžovatel ostatně
ani nenaznačuje, v čem se situace v jeho zemi původu oproti výše vyjmenovaným podkladům
změnila a při seznámení s podklady pro rozhodnutí žádný z těchto podkladů nesporoval
a nenavrhoval doplnění dokazování. Soud tedy neshledal vadu řízení.
[19] Jediným důvodem, pro který stěžovatel žádá o udělení mezinárodní ochrany,
je bezpečnostní situace v jeho zemi původu a fakt, že byl povolán do vojenské služby.
Bezpečnostní situací na Ukrajině se kasační soud zabýval již několikrát a vyhodnotil, že „[n]a
Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající
ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny
byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní
části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také
na rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, či ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20. Krajský soud tedy
správně vyhodnotil, že konflikt nedosahuje takové intenzity, aby byl sám o sobě důvodem pro
udělení azylu.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti konkretizoval svou obavu z ozbrojeného konfliktu, jelikož
uvedl, že se obává zejména pronásledování z důvodu, že nenastoupil vojenskou službu. Taková
obava však nebyla vyjádřena ve správním řízení a řádně ani v řízení soudním. Poprvé se tato
skutečnost, která by měla být důvodem pro udělení azylu, objevila až ve druhém doplnění žaloby,
které zaslala krajskému soudu Organizace pro pomoc uprchlíkům dne 7. 5. 2015 (dlouho
po uplynutí lhůty pro podání žaloby) v domnění, že stěžovatel není zastoupen. Když zjistila,
že mu již byla zástupkyně ustanovena, oznámila, že se nebude na řízení svým zastoupením
podílet. Argumentací v tomto druhém doplnění žaloby nebyl soud povinen se zabývat, jelikož
po uplynutí lhůty pro podání žaloby již nelze rozšiřovat žalobní body (viz §71 odst. 2 s. ř. s.),
a nemohla ani položit základ pro kasační námitku. Nejvyšší správní soud je tedy nucen
konstatovat, že tato námitka nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem, proto
je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[21] Ve správním řízení i v žalobě stěžovatel tvrdil obavu z výkonu vojenské služby. Tato
obava není sama o sobě azylově relevantním důvodem. Odkázat lze na rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 6 A 508/97, nebo krajským soudem zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 4/2004, či rozsudek ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 – 44.
[22] Pokud jde o přezkoumání rozhodnutí o humanitárním azylu, má kasační soud za to,
že žalovaný i krajský soud se s otázkou splnění podmínek pro udělení tohoto druhu mezinárodní
ochrany vypořádaly řádně a správně.
[23] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je na uvážení správního orgánu,
zda humanitární azyl udělit, či nikoli; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze
zákazem libovůle. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění
těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry (srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55).
[24] Soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že žalovaný se problematikou udělení
humanitárního azylu zabýval a své závěry dostatečně zdůvodnil. V žalobě stěžovatel namítal,
že mu měl být udělen humanitární azyl vzhledem k jeho sociální situaci. V případě návratu
na Ukrajinu by z něj byl bezdomovec, nemá tam žádné zázemí, rodina, se kterou se stýká, žije
v České republice. S touto námitkou se krajský soud zcela vypořádal, není mu co vytknout
a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry shoduje. Veškerá další tvrzení v kasační stížnosti
ve vztahu k neudělení humanitárního azylu jdou nad rámec tvrzeného ve správním řízení i řízení
před krajským soudem, proto se jimi kasační soud nezabýval.
[25] V případě, že nebyl shledán důvod k udělení azylu, měla být stěžovateli dle jeho mínění
udělena alespoň doplňková ochrana dle §14a zákona o azylu, neboť mu hrozí nebezpečí vážné
újmy v podobě represe za nenastoupení vojenské služby, a v souvislosti s válečnou situací
na Ukrajině. Tyto důvody se zcela shodují s důvody, které stěžovatel uvedl pro udělení azylu.
Obavu trestní represe uplatnil opožděně, proto se jí kasační soud nezabýval (viz bod [20] tohoto
rozsudku). Bezpečnostní situace na Ukrajině rovněž nemůže být sama o sobě důvodem pro
udělení doplňkové ochrany (k tomu viz bod [19] tohoto rozsudku, a dále např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 Azs 205/2015 – 23, nebo již citované
usnesení ve věci sp. zn. 9 Azs 287/2015). Soud tedy ani této námitce nepřisvědčil.
[26] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel sporoval názor, že může případně legalizovat svůj
pobyt na základě zákona o pobytu cizinců. Tato myšlenka byla v napadeném rozsudku vyjádřena
pouze nad rámec, pro probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany je zcela irelevantní, proto
se jí kasační soud nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle ustanovení §104a s. ř. s.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[29] V řízení před krajským soudem byla stěžovateli ustanovena advokátka Mgr. Aneta
Bendová, která ho zastupovala i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, věta poslední, s. ř. s.).
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní soud
přiznal ustanovené zástupkyni za řízení o kasační stížnosti odměnu za jeden úkon právní služby
(kasační stížnost) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Mgr. Aneta Bendová je plátkyní daně
z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). K nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě platné
ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši 714 Kč. Náhrada nákladů řízení tak činí
4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně za řízení před
krajským soudem rozhodl krajský soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu