ECLI:CZ:NSS:2015:9.AZS.322.2014:46
sp. zn. 9 Azs 322/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. S. B.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 24. 9. 2014, č. j. CPR-7436-3/ČJ-2014-930310-V240, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014,
č. j. 2 A 49/2014 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „odbor cizinecké policie“), vydal
dne 6. 4. 2014 rozhodnutí č. j. KRPA- 6179-30/ČJ-2014-000022, kterým žalobci podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), uložil správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, byla stanovena na jeden rok a její počátek v souladu s §118 odst.
1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky. Dále byla podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování z území České republiky, a to do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle
§120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců odbor cizinecké policie rozhodl, že se na žalobce
nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona.
[2] O odvolání žalobce rozhodla žalovaná tak, že změnila dobu, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, na šest měsíců; v ostatních výrocích napadené
rozhodnutí potvrdila, a to rozhodnutím citovaným v záhlaví tohoto rozsudku. Ztotožnila
se s odborem cizinecké policie v tom, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně,
počátek neoprávněného pobytu však nebyl určen správně. Pobyt žalobce byl totiž neoprávněný
až od 15. 10. 2013, nikoliv od 21. 8. 2013.
[3] Poté žalovaná vysvětlila, proč vyhoštěním nedojde k nepřiměřenému zásahu
do rodinného a soukromého života žalobce. S ohledem na délku jeho pobytu na území České
republiky doposud nebyl integrován a sám uvedl, že zde nemá kulturní, sociální ani ekonomické
vazby. Jeho manželka a syn žijí ve Vietnamské socialistické republice, dva dospělí synové
z prvního manželství ve Spolkové republice Německo. Pokud žalobci nebrání zákonná překážka,
není zde důvod, proč by se nemohl vrátit do země svého původu.
[4] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), který žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví, neboť se ztotožnil s posouzením
věci žalovanou. K námitkám žalobce městský soud uvedl, že v neuvedení taxativního výčtu
podkladů pro vydání rozhodnutí nespatřuje porušení §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tento postup nezpůsobuje
nezákonnost a předmětné ustanovení takovou povinnost neukládá.
[5] Ani námitku, že pobyt žalobce byl nelegální pouze z důvodu přepjatého formalismu
Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“), neshledal
důvodnou. K věci uvedl, že nemůže posuzovat jiné řízení, které bylo vedeno před jiným
správním orgánem, ani důvody, pro které předmětné řízení zastavil. Následně městský soud
vyložil, že správní vyhoštění je svou povahou nikoliv rozhodnutím sankční povahy, ale toliko
správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec
na území nezdržoval. Proto se při aplikaci §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců
sleduje pouze to, zda cizinec pobýval na území České republiky neoprávněně v rozporu
s §103 písm. n) téhož zákona. Městský soud tedy nesouhlasil s názorem žalobce, že uložení
správního vyhoštění musí být odůvodněno intenzitou protiprávního stavu či protiprávního
chování. Věnoval se i tvrzené nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.
Uvedl, že žalovaná se touto otázkou řádně zabývala, neboť vzala v potaz délku protiprávního
jednání žalobce, celkovou délku jeho pobytu na území České republiky, věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů. K přiměřenosti zásahu se i sám vyjádřil.
[6] Při jednání dne 21. 11. 2014 žalobce namítl, že správní orgány pochybily, neboť
postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 181/2004 – 44; do správního spisu nezaložily rozhodnutí Ministerstva vnitra
o zastavení řízení ve věci žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, respektive o jeho
neprodloužení, a spokojily se pouze se zprávou Ministerstva vnitra. K této námitce městský soud
předně uvedl, že byla učiněna po lhůtě k podání žaloby dle §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“),
ve spojení s §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Dále zdůvodnil, proč nelze závěry citované
judikatury ve věci žalobce aplikovat.
[7] Proti tomuto rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[8] V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatel tvrdil naplnění kasačních důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Městský soud dle jeho názoru dostatečně nepřezkoumal
činnost správních orgánů, které ve věci nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu, a svůj
rozsudek ani dostatečně nezdůvodnil.
[9] Konkrétně stěžovatel namítl porušení §3 a §50 odst. 3 správního řádu, neboť správní
orgán nezjistil stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. V řízení, které je vedeno z moci
úřední a účastníku mají být uloženy povinnosti, měl i bez návrhu zjistit všechny rozhodné
skutečnosti, tedy i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Svým postupem současně porušil
zásady vedení správního řízení, zejména zásady uvedené v §2 odst. 3 a 4 správního řádu.
Následně popsal, z jakých důvodů byl chybný postup Ministerstva vnitra, a žalované i městskému
soudu vytkl, že odmítly správnost a zákonnost tohoto postupu posuzovat. Stěžovatel také
zpochybnil, že by v minulosti uznal, že jeho pobyt na území České republiky je nelegální.
Současně zdůraznil, že ani takové tvrzení by nezbavilo správní orgán a správní soud povinnosti
náležitě zjistit stav věci a zajistit spravedlnost rozhodování.
[10] Poté vyložil, z jakých důvodů byl jeho pobyt na území České republiky oprávněný.
V době zajištění a zahájení řízení o správním vyhoštění totiž pobýval na území legálně na základě
své žádosti o změnu účelu dlouhodobého pobytu a s ohledem na doposud prokázané skutečnosti
musel být minimálně v dobré víře, že jeho pobyt je oprávněný. V době od 15. 10. 2013
do 6. 1. 2014, tedy době, kdy na území České republiky pobýval dle žalované nelegálně, měl navíc
v průběhu řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Přesvědčení o oprávněnosti
pobytu potvrzují i závěry Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jejíž rozhodnutí
ze dne 4. 8. 2014, č. j. MV – 58300-5/SO/sen-2014, a ze dne 9. 12. 2014, č. j. MV-53112-3/SO-
2014, k doplnění kasační stížnosti přiložil (komise rozhodovala v řízeních o žádosti stěžovatele
o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu a žádosti o vydání povolení k trvalému
pobytu). Stěžovatel uzavřel, že správní orgány (i městský soud) si byly povinny učinit vlastní
úvahu o oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky, nikoliv se pouze spolehnout
na sdělení jiného správního orgánu, zde Ministerstva vnitra.
[11] Dále stěžovatel namítal, že rozhodnutí žalované je nepřiměřené. V době zajištění
se snažil svou pobytovou situaci aktivně řešit, se správními orgány spolupracoval, o svém pobytu
vše zcela pravdivě vypověděl. Navíc byl přesvědčen o tom, že jeho pobyt je legální. Správní
orgány ani soud se však otázkou přiměřenosti správního vyhoštění řádně nezabývaly, neboť
nezohlednily okolnosti soukromého života stěžovatele a přítomnost jeho syna (synů,
pozn. Nejvyššího správního soudu) na území Evropské unie. Samotný odkaz na přítomnost
rodiny stěžovatele v domovské vlasti není dle jeho názoru dostačující, zejména když svou rodinu
podporuje finančně.
[12] Stěžovatel shrnul, že městský soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, nevypořádal
námitky uplatněné v žalobě a náležitě se nezabýval skutečným stavem věci. Pochybil především
ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatele a důvodnosti jeho zahájení, respektive tvrzení legálnosti pobytu stěžovatele.
[13] V kasační stížnosti také navrhl přiznání odkladného účinku, což odůvodnil zejména
potenciálním zásahem do svého práva na spravedlivý proces, a odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu.
[14] Žalovaná ve svém vyjádření nesouhlasila s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti
z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Dále odkázala na své vyjádření k žalobě a uvedla,
že vycházela ze zjištěného skutkového stavu v době rozhodování. Ztotožnila se s rozsudkem
městského soudu a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné,
a stěžovatel je ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen advokátem. Poté přistoupil
k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů. Ověřil také, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Stěžovatel uplatnil tři kasační důvody, uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pro tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v mezích shora uvedených důvodů. Poté dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III. a) Námitky zpochybňující přezkoumatelnost rozsudku městského soudu
[18] Na prvém místě se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku. Tato vada je navíc natolik závažná, že ji musí zkoumat i z úřední
povinnosti, tedy i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Stěžovatel tvrdí, že městský soud nevypořádal jeho námitky, některými otázkami
se dostatečně nezabýval a následně své rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnil. Tvrdí tedy,
že napadaný rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (případně
i pro nesrozumitelnost). Této problematice se věnuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního
soudu, vzhledem k povaze stěžovatelových námitek lze odkázat např. na rozsudky ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Dle uvedené judikatury je rozhodnutí nepřezkoumatelné,
jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, dále z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč považoval žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené, proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy, nebo pokud se soud
nevypořádal s některými žalobními námitkami.
[20] Nejvyšší správní soud žádné takové pochybení v rozsudku městského soudu neshledal.
Vzhledem k tomu, že jádrem stěžovatelových námitek je tvrzené nevypořádání všech žalobních
bodů, Nejvyšší správní soud se zabýval především touto otázkou. Městský soud se však se všemi
žalobními body vypořádal; zabýval se námitkou prvou, neboť zjišťoval, zda se žalovaná
vypořádala se všemi odvolacími námitkami a zda přehlédla namítané porušení §68 odst. 3
správního řádu. K tomuto tvrzenému porušení se i sám vyjádřil, tj. vypořádal i námitku druhou.
[21] Následně se podrobně věnoval třetí námitce stěžovatele, tj. nepřiměřenosti rozhodnutí
o správním vyhoštění, proti které směřovala převážná část argumentace obsažené v žalobě.
Vypořádání se s tímto žalobním bodem navíc stěžovatel konkrétně zpochybňuje v kasační
stížnosti; Nejvyšší správní soud jej odkazuje na strany šest a sedm napadaného rozsudku,
kde městský soud zdůvodnil, proč rozhodnutí přiměřené je. Nejprve uvedl, že soud
(ani žalovaná) se nemohl zabývat správností a zákonností postupu Ministerstva vnitra, neboť
se jedná o zcela jiné řízení. Dále zdůvodnil chybnost názoru žalobce, že uložení správního
vyhoštění musí být odůvodněno intenzitou protiprávního stavu či protiprávního chování, neboť
při aplikaci §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců se sleduje pouze to, zda
cizinec pobýval na území České republiky neoprávněně v rozporu s §103 písm. n) téhož zákona.
Zabýval se také povahou institutu správního vyhoštění a podrobně popsal, z jakých důvodů
nebude správní vyhoštění představovat nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života
žalobce, přičemž zohlednil i všechna relevantní stěžovatelova tvrzení.
[22] K poslední námitce, učiněné při jednání dne 21. 11. 2014, městský soud předeslal,
že je opožděná ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že již tímto ji dostatečným způsobem vypořádal.
V souladu se zásadou koncentrace řízení, kterou je vedeno řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, může žalobce (zde stěžovatel) žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě
pro podání žaloby. Ta podle shora uvedených ustanovení činí 10 dnů od doručení rozhodnutí
správního orgánu v posledním stupni a v případě stěžovatele tedy uplynula dne 4. 10. 2014.
[23] Žádné jiné námitky stěžovatel v řízení před městským soudem neuplatnil. V kasační
stížnosti přesto namítá, že se městský soud nezabýval důvodností zahájení řízení o správním
vyhoštění. Podle §75 odst. 2, věty první, s. ř. s. však soud napadené výroky přezkoumá v mezích
žalobních bodů. Vzhledem k tomu, že předmětnou námitku stěžovatel v řízení před městským
soudem vůbec nevznesl, městský soud se jí nezabýval a ani zabývat nemohl. Pouze pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že nedůvodnost zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatel
opírá o tři okruhy důvodů. Prvý z nich spatřuje v nezákonnosti postupu Ministerstva vnitra
v řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu stěžovatele. Svůj nesouhlas s tímto postupem
stěžovatel v žalobě sice uváděl, nicméně pouze v souvislosti s tvrzenou nepřiměřeností
rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak vyplývá ze shora uvedeného, v tomto směru se s tvrzenou
nezákonností městský soud vypořádal. Nedůvodnost zahájení správního řízení stěžovatel
zdůvodňuje dalšími dvěma okruhy argumentů; prvý z nich se vztahuje k doposud neukončenému
řízení o žádosti o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu, druhý k neskončenému řízení
o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v těchto
případech stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil zcela nová skutková tvrzení a na ně navazující
právní argumentaci, proto se jimi městský pochopitelně nezabýval, a to ani v jiné souvislosti.
[24] Dále stěžovatel zpochybnil dostatečnost odůvodnění rozsudku. Dle stěžovatele měla
nedostatečnost vyplývat z toho, že městský soud se nezabýval důvodností zahájení správního
řízení a nevypořádal se s ní v odůvodnění. Vzhledem k tomu, že tato otázka však nebyla
předmětem jeho přezkumu, neboť ji stěžovatel vůbec nenastolil, z podstaty věci plyne, že není
součástí odůvodnění rozsudku.
[25] Ve zbytku byly námitky stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti zcela obecné. Nejvyšší
správní soud k nim tedy pouze konstatuje, že ani ze žádného jiného důvodu napadaný rozsudek
nepřezkoumatelným neshledal. Z rozsudku je patrné, na základě čeho si soud utvářel závěr
o skutkovém stavu věci. Dostatečným způsobem se věnoval zejména klíčové právní otázce, a sice
zda je rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců ve spojení s §174a téhož zákona a vypořádal uplatněné žalobní body. Napadený rozsudek
městského soudu je proto přezkoumatelný.
III. b) Námitky vztahující se k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu
[26] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, dle které městský soud
dostatečně nepřezkoumal činnost správních orgánů, které ve věci nevycházely ze spolehlivě
zjištěného stavu. Argumentace k této námitce tvoří podstatnou část kasační stížnosti a dle jejího
obsahu ji lze podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle názoru
stěžovatele správní orgány porušily §3, §50 odst. 3 správního řádu a zásady uvedené zejména
v §2 odst. 3 a 4 správního řádu. Stěžovatel uvedl, proč byl zjištěný skutkový stav nesprávný.
Zaprvé proto, že Ministerstvo vnitra postupovalo nezákonně. Zadruhé stěžovatel pobýval
a doposud pobývá na území České republiky legálně, neboť jej k tomu opravňuje doposud
neukončené řízení o žádosti o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu. Zatřetí je jeho
pobyt oprávněný z důvodu vedení řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu.
Tuto argumentaci stěžovatel podrobně rozvedl a vysvětlil, z jakého důvodu byl závěr
o nelegálnosti jeho pobytu na území České republiky nesprávný, zejména s ohledem na druhý
a třetí důvod.
[27] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle §103 odst. 1 s. ř. s. je kasační stížnost
přípustná jen z důvodů tam taxativně vymezených, jež jsou svojí povahou vždy důvody právními,
jakkoli často mají za základ spor o zjišťování či hodnocení skutkových okolností nebo jiné
skutkové námitky. Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba proti rozhodnutí správního orgánu
musí obsahovat mj. žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. in fine tedy brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné
právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS).
[28] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil nový důvod spočívající ve zpochybnění skutkového
stavu zjištěného správními orgány. Tuto výtku však mohl uplatnit již v řízení před městským
soudem, neboť již v té době mu byly známy všechny skutkové okolnosti, na nichž jsou jeho
výtky založeny. Týkají se totiž legálnosti pobytu stěžovatele v roce 2012, od kterého stěžovatel
dovozuje oprávněnost svého pobytu na území České republiky doposud. Odbor cizinecké policie
i žalovaná vycházely mimo jiné z informace k pobytu stěžovatele poskytnuté Ministerstvem
vnitra. Vzaly tak v potaz, že stěžovatel měl povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání – OSVČ s platností do 2. 8. 2011, dne 2. 5. 2011 podal žádost o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu, od 4. 5. 2013 do 20. 8. 2013 disponoval dlouhodobým vízem za účelem
strpění pobytu na území, dne 19. 8. 2013 podal žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem
strpění, dne 3. 12. 2013 podal žádost o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu a dne
4. 12. 2013 podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Pokud stěžovatel nesouhlasil
se závěry správních orgánů o nelegálnosti pobytu na území, již v řízení před správními orgány
mohl (a měl) uvést, z jakých konkrétních důvodů je zpochybňuje. Žádnou relevantní argumentaci
však stěžovatel nevznesl a v kasační stížnosti přichází s novým zdůvodněním oprávněnosti
pobytu. Proto se jedná o nepřípustnou kasační námitku ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., kterou
Nejvyšší správní soud nemohl v řízení o kasační stížnosti přezkoumat.
III. c) Námitka nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění
[29] Konečně Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu kasační námitky směřující proti
nesprávnému právnímu posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Nejprve
předesílá, že z dikce §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců vyplývá, že v případě
naplnění podmínek pro vyhoštění je příslušný orgán povinen toto rozhodnutí vydat. Není
zde tedy prostor pro úvahu, zda řízení o správním vyhoštění zahájit. Zda se následně správní
vyhoštění udělí, či nikoliv, není věcí správního uvážení správního orgánu, nýbrž při naplnění
zákonných podmínek jde o jeho povinnost; korekcí v tomto postupu je pak pouze ustanovení
o vyloučení nepřiměřenosti takového zásahu do soukromého a rodinného života vyhošťované
osoby. Stěžovatel navíc až do okamžiku podání kasační stížnosti nezpochybňoval, že zákonné
podmínky pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu
cizinců byly v jeho případě splněny, pouze tvrdil, že uložení správního vyhoštění je v jeho případě
nepřiměřené. Ač se může zdát právní úprava zákona o pobytu cizinců příliš tvrdá, je nutno
respektovat, že je právem každého státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území
a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit.
Smyslem správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců
je pak snaha zamezit dalšímu pobytu cizince, který na území pobývá bez víza či bez platného
povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Pro správní vyhoštění je pak dostačující zjištění
o neoprávněnosti pobytu; důvody, které neoprávněný pobyt způsobily, jsou v tomto ohledu
irelevantní a jejich nezohlednění nelze interpretovat jako výraz přepjatého formalismu při aplikaci
práva. Snaha stěžovatele, aby správní orgány v řízení o správním vyhoštění zohlednily okolnosti
mající původ v jiném správním řízení, proto nemohla obstát, neboť žalovaná je skutečně
výsledkem řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu vázána a nepřísluší jí přezkoumávat jeho
správnost či zákonnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 2 As 52/2013 – 69, srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012,
č. j. 4 As 5/2012 – 22).
[30] Jak již bylo uvedeno výše, správní vyhoštění však nelze uložit, pokud by takové
rozhodnutí bylo nepřiměřené ve smyslu §119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona o pobytu
cizinců. Podle prvého z uvedených ustanovení nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 zákona o pobytu cizinců vydat, pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců
při ukládání správního vyhoštění zakládá správním orgánům povinnost zhodnotit zejména
závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk,
zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní
vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[31] Stěžovatel se dopustil protiprávního jednání spočívajícího v pobytu na území České
republiky bez platného oprávnění, což bylo žalovanou prokázáno a stěžovatel tuto skutečnost
relevantním způsobem nerozporoval. Správní vyhoštění bylo vzhledem ke krátké době trvání
pobytu bez povolení uloženo žalovanou na dobu 6 měsíců, žalovaná i městský soud vzaly v potaz
také celkovou délku pobytu stěžovatele na území České republiky (od roku 2007).
[32] Nejvyšší správní soud přisvědčuje také názoru o neexistenci těsné vazby k České
republice, kde stěžovatel žije sám, jeho manželka i syn žijí ve Vietnamu. Sám stěžovatel uvedl,
že nemá na území České republiky žádné vazby. Se syny z prvního manželství, kteří žijí
ve Spolkové republice Německo, stěžovatel dle svého tvrzení dlouhodobě nežije (již téměř deset
let). Po rozvodu prvního manželství v roce 1996 se stěžovatel ze Spolkové republiky Německo
odstěhoval a se syny neudržuje pravidelný kontakt, rodinný život tedy nevedou. Samotná
skutečnost, že stěžovatel má dva syny, kteří žijí na území členského státu Evropské unie, nemůže
být dostatečná pro tvrzení nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Fakticky se totiž
na styku stěžovatele s jeho syny nic nezmění. Oproti tomu má stěžovatel dostatečnou vazbu
na Vietnamskou socialistickou republiku, kde žije jeho současná manželka a jejich společný syn,
u nichž byl ještě v roce 2013 na dovolené. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem
městského soudu, že stěžovatel má dostatečné zázemí pro návrat do Vietnamu.
[33] Správní vyhoštění (jakkoliv se nejedná o opatření trestní povahy) má pro osoby, kterým
je toto opatření ukládáno, negativní důsledky. Vždy je nutné, aby bylo zhodnoceno, zda jsou
v dané věci negativní důsledky přiměřené povaze protiprávního jednání osoby, které je správní
vyhoštění ukládáno. Ve věci stěžovatele žalovaná i městský soud důsledným způsobem
zhodnotily otázky přiměřenosti dopadů správního vyhoštění na stěžovatele. Jeho protiprávní
jednání bylo prokázáno, byla zohledněna délka jeho neoprávněného pobytu, celková délka jeho
pobytu na území České republiky, jeho zdravotní stav (který je dle vlastních slov stěžovatele
dobrý) i věk (stěžovatel se narodil dne X). Byly zkoumány rodinné, ekonomické, společenské a
kulturní vazby navázané na území České republiky, které jsou zcela minimální (stěžovatel neuvedl
žádnou jinou relevantní skutečnost, než to, že byl v České republice ekonomicky činný). Naproti
tomu lze mít za to, že stěžovatel má dostatečné zázemí ve Vietnamské socialistické republice,
zejména proto, že tam žije jeho současná manželka a syn. U stěžovatele nebyly prokázány
překážky, které by zamezily jeho vycestování z České republiky. Ze všech shora uvedených
důvodů není uložení správního vyhoštění stěžovateli nepřiměřeným ve smyslu shora citovaných
zákonných ustanovení.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou
ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu důvodné. Protože v řízení neshledal ani jiné
nedostatky, ke kterým podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
[35] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl bezprostředně po shromáždění
podkladů ve věci samé, nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
[36] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu