ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.36.2010:76
sp. zn. 9 Azs 36/2010 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) A. M. S., b) K. K., c) nezl. A. B., d)
nezl. K. R., zastoupeni JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 1. 2010,
č. j. OAM-20/ZA-06-ZA12-2010 a č. j. OAM-21/ZA-06-ZA12-2010, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
ze dne 30. 8. 2010, č. j. 58 Az 3/2010 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), jímž byly podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutím Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 26. 1. 2010,
č. j. OAM-20/ZA-06-ZA12-2010 a č. j. OAM-21/ZA-06-ZA12-2010; těmito
rozhodnutími bylo řízení ve věci jejich žádostí o udělení mezinárodní ochrany zastaveno
podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů, neboť podané žádosti byly vyhodnoceny jako nepřípustné s tím,
že je stěžovatelé podali opakovaně, aniž by uvedli nové skutečnosti nebo zjištění,
které nebyly bez jejich vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní
ochrany [§10a písm. e) zákona o azylu].
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS a dostupné
též na www.nssoud.cz, stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí zdejšího soudu.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění stěžovatelé nejprve stručně
shrnuli své předchozí řízení ve věci mezinárodní ochrany; dále poznamenali, že dne
14. 1. 2010 podali – stěžovatel a) a stěžovatelka b) jménem svým i svých nezl. dětí
- opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž jako novou skutečnost
uvedl stěžovatel a) své členství v kurdské straně Yekiti a z toho vyplývající ohrožení jeho
osoby i dalších stěžovatelů v dané věci, jimiž jsou jeho manželka a nezl. děti. Správní
orgán to však neshledal jako důvod, pro který by bylo třeba meritorní posouzení
opakované žádosti a řízení zastavil, což potvrdil též krajský soud, jehož rozsudek
stěžovatelé napadají. Shodně se správním orgánem totiž dospěl k závěru, že uvedená
skutečnost, tj. členství ve straně Yekiti, existovala již v době podání předchozí žádosti
a stěžovateli a) nic nebránilo, aby ji správnímu orgánu sdělil v prvním řízení o udělení
mezinárodní ochrany.
Proti tomu stěžovatelé brojí a v kasační stížnosti tvrdí, že stěžovatel a) o svém
členství ve straně Yekiti informoval při své první výpovědi, ale protože vypovídal
do protokolu prostřednictvím tlumočníka, tak jeho vinou nebo nějakým nedorozuměním
nebyla daná informace zaznamenána a nyní se stala tato formální chyba základním
důvodem pro rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Jde přitom o vysvětlitelné
nedorozumění, které by nemělo být překážkou pro spravedlivé vyřízení opakované
žádosti s tím, že pokud by tomu tak nebylo: „musel by to žadatel považovat jen za důvod
umocňující porušení jeho práva na spravedlivý proces…“. Pokud by se stěžovatel a) se svojí
rodinou vrátil do Sýrie, může dle svého vyjádření najisto počítat s tím, že by byl
pronásledován a uvězněn, k čemuž jako důkaz připojil „příkaz k zatčení“. Jeho zatčení
a následné uvěznění by se navíc negativně promítlo i v postavení jeho rodiny, o kterou
by neměl kdo pečovat a zabezpečit ji; navíc za situace, kdy je jeho manželka osobou
bez státní příslušnosti, což zvyšuje možnost jejího ohrožení ať již jí samotné nebo
v souvislosti s ohrožením stěžovatele a).
Stěžovatelé proto v závěru kasační stížnosti navrhli, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (s tím, že jim
má být vyhověno a udělena mezinárodní ochrana podle zákona o azylu).
Z uvedeného je zřejmé, že v souzené věci je předmětem sporu možnost podat
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, jejímž hlavním smyslem a účelem
je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během
předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek,
které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, která může
vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit,
aby nedocházelo k účelovému podávaní opakovaných žádostí; viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65.
Proto, aby bylo možné podat a následně věcně projednat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany, je tedy třeba splnění výše naznačených podmínek,
které lze dovodit z dikce §10a písm. e) zákona o azylu a které shodně vycházejí z toho,
že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno
důkazní. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 151/2005 - 86: „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní
orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval
pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině
žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých
důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě
kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“
V tomto ohledu lze tudíž konstatovat, že pokud žadatel neuvedl všechny důvody
své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, aniž by mu v tom bránil nějaký objektivní
důvod, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto
neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Tento obecný závěr vyplývající z citované judikatury Nejvyššího
správního soudu přitom dopadá i na nyní projednávanou věc, neboť členství ve straně
Yekiti nebylo stěžovatelem a) v prvním řízení tvrzeno, ačkoli tomu tak být mohlo
(viz dále).
Pokud jde o námitku obsaženou v kasační stížnosti, dle které stěžovatel a) své
členství ve straně Yekiti uváděl, což nebylo zaznamenáno (vinou tlumočníka či jiným
nedorozuměním), konstatuje Nejvyšší správní soud, že tato byla uplatněna až poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, a proto tvoří nepřípustné novum ve smyslu §109
odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží. Navíc se tato námitka jeví jako značně účelová,
neboť je zřejmé, že mohla být uplatněna dříve, v podstatě hned při podání opakované
žádosti; nic takového ovšem stěžovatel a) neučinil, naopak v opakované žádosti
zcela v rozporu s tvrzením v kasační stížnosti přiznal, že v předchozím řízení nic o svém
členství ve straně Yekiti neuvedl, protože o něm neměl žádné potvrzení s tím, že: „… přes
pobočku v Německu jsem teprve získal toto potvrzení 5. 6. 2006. A také ze strachu, že kdybych o tom
mluvil, měl bych větší potíže při návratu do Sýrie“.
Z uvedeného tedy plyne jasná nekonzistentnost a účelovost tvrzení stěžovatele a),
která významně snižuje míru jeho věrohodnosti ohledně důvodů pro podání opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany; na to ostatně upozornil již správní orgán ve svém
rozhodnutí s tím, že se stěžovatel a) zřejmě snaží důvody své v pořadí druhé žádosti učinit
přijatelnými ve vztahu k relevantním ustanovením zákona o azylu. V této souvislosti
je třeba též poznamenat, že žadateli o udělení mezinárodní ochrany je během řízení
poskytnut bezplatně tlumočník (za tímto účelem také činí prohlášení o jazyce) a má také
možnost vlastnoručně vypsat všechny autentické důvody, které ho přiměly opustit vlast
a podat žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. To však
stěžovatel a) neučinil, jak ostatně sám uvedl v opakované žádosti a následně popřel
v kasační stížnosti.
Věrohodnost tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu (jedno, zda v pořadí první
žádosti či v opakované žádosti) je přitom svým způsobem neuralgickým bodem celého
procesu rozhodování, neboť zcela zásadním způsobem ovlivňuje další postup ve věci,
jakož i její konečný výsledek. Žadatel je proto povinen poskytovat nezbytnou součinnost
a uvádět pravdivé a úplné informace, na jejichž základě pak správní orgán zjišťuje
podklady pro posouzení věci a vydání rozhodnutí (§49a zákona o azylu). Je to právě sám
žadatel, kdo svojí výpovědí vytváří základní rámec tohoto posouzení a v tomto směru
ho stíhá břemeno tvrzení, jež je dále ve vzájemné interakci se správním orgánem
rozvíjeno a doplněno i břemenem důkazním; to je již rozloženo mezi žadatele a správní
orgán.
Ohledně věrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu Nejvyšší správní
soud odkazuje rovněž na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57,
v němž uvádí, že „... není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují“. Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení
ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi
původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, www.nssoud.cz).
V daném případě tomu tak ovšem nebylo a v tomto směru je třeba nazírat též
na „příkaz k zatčení“ připojený až ke kasační stížnosti. Z daného příkazu ani z kasační
stížnosti není vůbec jasné, k čemu se má vztahovat; zda se týká nově tvrzeného členství
stěžovatele a) ve straně Yekiti nebo jeho problémů v souvislosti s nepokoji v Kámišlí
v roce 2004, které byly předmětem posuzování při jeho první žádosti, která byla meritorně
zamítnuta (k tomu blíže viz usnesení zdejšího soudu ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 5/2008 - 98), příp. něčeho dalšího. V kasační stížnosti není obsaženo
ani jakékoli další vysvětlení či souvislosti, které by odpovídaly zmíněnému břemenu
tvrzení a které by se týkaly toho, jak byl daný příkaz k zatčení získán, proč nebyl tvrzen
a doložen dříve atd. Stěžovatel a) se ve své opakované žádosti o žádném takovém příkazu
nezmínil, tvrdil, že je členem strany Yekiti, což v původním řízení neuvedl, neboť o tom
neměl žádné potvrzení a měl obavu, že by z toho důvodu měl větší potíže při návratu
do Sýrie.
K tomu zdejší soud považuje za vhodné připomenout, že v souladu s pravidly
na ochranu osob, které požádaly o mezinárodní ochranu, by se o jejich žádosti (a tím spíš
ani o jejich konkrétních důvodech) neměla země původu vůbec dovědět, jakkoli jistě
nelze vyloučit, že při návratu do země původu budou na důvody svého pobytu v zahraničí
dotazovány. Současně je třeba opětovně poznamenat, že z hlediska žadatele je primární
naplnění břemena tvrzení, a proto stěžovatel a) v původní žádosti měl a mohl tvrdit své
členství ve straně Yekiti, pokud tomu tak opravdu je, i když o tom v danou chvíli neměl
žádný důkaz; jak již bylo naznačeno shora, břemeno důkazní se dělí mezi žadatele
a správní orgán a není výjimkou, kdy správní orgán rozhoduje i za důkazní nouze,
tj. tehdy, když není ani žadatel ani správní orgán schopen doložit či vyvrátit určitou
skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává
jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává
posouzení jeho věrohodnosti, která byla v souzené věci zpochybněna.
V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že se o svém členství ve straně Yekiti
v původní žádosti zmínil, naopak ve své opakované žádosti výslovně uvedl, že se o této
skutečnosti v původní žádosti nezmínil. Navíc v opakované žádosti neuváděl žádné
konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly zatčení jeho osoby, jak se v kasační stížnosti
nyní snaží prokázat pomocí přiloženého příkazu k zatčení. Taktéž v žalobě nic
konkrétního ve vztahu k zatčení své osoby neuváděl, pouze velmi obecně poukazoval
na zákaz spolupráce se jmenovanou stranou a na obavu ze svého návratu. Tato tvrzení
přitom v průběhu řízení před krajským soudem mohl přesvědčivě a autenticky rozvést
a doplnit mj. právě předložením předmětného příkazu k zatčení; ten je datován dnem
13. 7. 2009, překlad z arabského do českého jazyka byl učiněn dne 17. 2. 2010 a řízení
před krajským soudem bylo ukončeno napadeným rozsudkem až dne 30. 8. 2010.
Co se týče stěžovatelky b) a jejího postavení jako osoby bez státní příslušnosti,
připomíná Nejvyšší správní soud, že ve své opakované žádosti žádné nové důvody
či zjištění ke své osobě neuvedla, poukázala opět pouze na své neuspokojivé postavení
v zemi původu. Otázka jejího postavení jako osoby kurdské národnosti bez syrského
státního občanství (ajanib) přitom již byla jednou posuzována s tím závěrem, že toto není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany; v podrobnostech
viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92.
Rovněž v případě nezl. dětí stěžovatelů a) a b) již Nejvyšší správní soud opakovaně
rozhodoval a odkazuje proto ve stručnosti na svá usnesení ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 5/2008 - 98, a ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 37/2009 - 89, a na rozsudek ze dne
5. 11. 2009, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, publikovaný pod č. 1943/2009 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu