ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.381.2018:61
sp. zn. 9 Azs 381/2018 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: W. R. D., zast. JUDr.
Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem U Klavírky 1351/8, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 3. 2017, č. j. OAM-397/ZA-ZA02-ZA08-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018, č. j. 29 Az
32/2017 - 69,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 29 Az 32/2017 - 69, se zrušuje.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 3. 2017, č. j. OAM-397/ZA-ZA02-ZA08-2015,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
ve výši 6 800 Kč. Tato částka bude vyplacena JUDr. Maroši Matiaškovi, LL. M.,
advokátovi se sídlem U Klavírky 1351/8, Praha 5, z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) rozhodlo výše označeným rozhodnutím ze dne
23. 3. 2017, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud poukázal
na rozpory a nejasnosti, které podle něj vypovídají o účelovém charakteru jeho tvrzení. V žádosti
o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že má pět bratrů. O jednom neví, kde je, v pozdějším
pohovoru uváděl, že byl členem ústředního výboru a v roce 1997 zmizel, dva žijí v Addis Abebě
a dva v oblasti Afár. V rámci pohovoru pak uvedl, že dva bratři odjeli ze země, někde se ztratili,
neví, kde jsou. Při jednání soudu žalobce nově uvedl, že se od přátel dozvěděl, že jeho dva bratři
byli zabiti. Tyto skutečnosti však uváděl nekonkrétně a nevysvětlil, jak mělo k těmto událostem
dojít.
[3] V žádosti také uváděl, že opustil vlast díky vzdělávací cestě do České republiky, zároveň
ale měl ve své práci národnostní komplikace s nadřízenými, kteří jsou jiné národnosti,
byl i ve vězení, snažil se odejít ze země, využil možnosti studovat a nechtěl se vrátit. Kdyby
se vrátil, jistě by ho uvěznili, protože nepokračoval ve škole, a tak pošpinil jméno své země.
V rámci pohovoru později uvedl, že celá rodina podporovala Oromskou osvobozeneckou frontu
(dále jen „OLF“), on se stranou přímý kontakt neměl, ale prostřednictvím bratra T. prodával
noviny a shromažďoval peníze. Dále uvedl, že bratr i ostatní, včetně strýce, byli vězněni. Popsal,
že byl v roce 2005 také uvězněn, protože byl účastníkem pouličních demonstrací, házel kameny a
pálil pneumatiky, on ale nic takového nedělal, přesto ho odvezli na farmu, kde ostatní vězni
pracovali, on ne, protože byl nemocný. V rámci pozdějšího pohovoru však tuto skutečnost
popsal již zcela jinak, uvedl, že byl zavřený 6 měsíců, v jedné místnosti jich bylo až 500, věznicí
prochází řeka, když jim zavřeli vodu, museli z ní pít, jsou tam zemědělské usedlosti, kde sbírali
pomeranče, cibuli, tabák a další. V žalobě pak tvrdil, že byl využíván k otrockým pracím. Podle
krajského soudu žalovaný nepochybil, když zamítl žádost odůvodněnou tím, že žalobce sděloval
rozporuplné informace o svém zadržení v roce 2005 a vlast opustil téměř po dalších deseti letech.
Za nedůvěryhodná a rozporná označil i tvrzení, že měl žalobce v zemi původu národnostní
problémy se zaměstnavateli, ale zároveň ho zaměstnavatelé potřebovali, takže mu i přes všechny
politické potíže vymohli návrat do zaměstnání a poté byl vybrán pro studium v cizině a majitel
firmy mu zařídil vycestování.
[4] Krajský soud shledal, že stav demokracie v žalobcově zemi původu je problematický,
to však dle setrvalé judikatury samo o sobě není důvodem pro udělení azylu. Podle krajského
soudu žalobce prakticky nesdělil nic, co by mohlo vést žalovaného k závěru, že byl ve své vlasti
azylově relevantně pronásledován, neboť jeho sdělení byla značně nekonkrétní, a pokud by měl
soud přistoupit na jejich věrohodnost, popisovala minimálně časově velmi vzdálené problémy.
Zcela jistě tak nemohly dosáhnout intenzity, která je nutná k závěru o azylově relevantních
problémech zdůvodňujících opuštění vlasti. Žalobce navíc sám sdělil, že jeho rodina byla dobře
ekonomicky situovaná. Nebyly proto splněny podmínky pro udělení azylu ani humanitárního
azylu.
[5] Krajský soud se se žalovaným ztotožnil i v otázce hodnocení ohrožení vážnou újmou
ve smyslu §14a zákona o azylu. Žalobce totiž uváděl 20 let staré problémy, které nevypovídají
o tom, že by měl být nyní v zemi původu trestán. Navíc od chvíle, kdy opustil vlast, uplynuly
již další čtyři roky. Žalobce byl vyslán na studijní pobyt do ČR, který však neabsolvoval, odjel
do Švédska, byl navrácen do Rakouska, vlast opustil bez problémů, takže krajský soud dospěl
k závěru, že mu v případě návratu do vlasti nehrozí azylově relevantní vážná újma.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Činnost stěžovatele a jeho rodiny v zemi původu je třeba chápat jako realizaci politických
práv zakotvených v oddílu druhém Listiny. Stěžovatel i jeho rodina se aktivně podíleli na činnosti
strany OLF, stěžovatel byl kamelotem a shromažďoval pro stranu finanční prostředky, jeho bratr
byl dokonce členem ústředního výboru OLF. Činnost stěžovatele tedy lze podřadit pod pojem
„uplatňování politických práv a svobod“, jak jej chápe §12 písm. a) zákona o azylu a jak byl
vyložen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67,
publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS.
[8] Zároveň byl naplněn i důvod podle §12 písm. b) zákona o azylu. Byl totiž pronásledován
pro zastávání politických názorů ve svém domovském státě. Stěžovatel opakovaně poukazuje
na obsah příručky Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k postupům pro určování
právního postavení uprchlíků (dále jen „Příručka UNHCR“), jejímž účelem je objasnit základní
terminologii a sjednotit postupy jednotlivých států při posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu. Dle citované příručky je nezbytné chápat pojem „politický názor“ v širokém slova
smyslu. K naplnění termínu „politický názor“ postačí již skutečnost, je-li takový názor žadateli
připisován. Příručka UNHCR dále uvádí, že v procesu posuzování žádosti o udělení mezinárodní
ochrany musí žadatel prokázat, že má skutečně obavy z pronásledování pro své názory.
Předpokladem toho je, že žadatel zastává názory, které nejsou tolerovány ze strany úřadů
a které kritizují jejich politiku a metody. Dále se předpokládá, že tyto názory se staly předmětem
pozornosti úřadů nebo je žadateli přisuzují. Stěžovatel obě tyto podmínky splňuje a v řízení je
taktéž řádně tvrdil. Krajský soud ani žalovaný tomu však nevěnovali dostatečnou pozornost,
přestože stěžovatelova rodina již byla rozsáhle pronásledována ze strany státních orgánů a její
členové byli v důsledku politické angažovanosti svévolně odsouzeni k trestům odnětí svobody.
Podle čl. 10 odst. 1 písm. e) směrnice 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), přihlíží členský stát
při posuzování důvodů pronásledování mimo jiné k politickým názorům, které zahrnují zejména
zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování
a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek
nebo přesvědčení jednal. Není rozhodující, zda sám stěžovatel vyjadřoval politickou podporu
straně OLF či v současné době straně Ginbot 7. Není rozhodné ani to, zda s výše uvedenými
politickými subjekty stěžovatel jakkoliv jinak sympatizoval. Dostatečné je již to, že stěžovateli
státní orgány tuto politickou afiliaci připisovaly, což žalovaný ani krajský soud nezpochybnili.
Podle článku 10 odst. 2 kvalifikační směrnice přitom při posuzování, zda má osoba odůvodněnou
obavu z pronásledování, není důležité, zda skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální
nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce
pronásledování tyto rysy osobě připisuje. Ve stěžovatelově zemi původu vede sebemenší napojení
na státem pronásledované politické skupiny k pronásledování, hrozbě vězení či jiné újmě.
O současné situaci lidských práv a jejich porušování nadto svědčí četné zprávy založené ve spise.
Stěžovatel v průběhu řízení uváděl, že jeho bratr v důsledku své politické činnosti zmizel, jeho
další dva bratři mají být také mrtví, strýc stěžovatele byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí
svobody a stěžovatelův otec byl kvůli činnostem rodiny vyslýchán. Chování státních orgánů
nasvědčuje tomu, že ani v případě stěžovatele nelze vyloučit značné riziko, které mu v souvislosti
s politickými aktivitami rodiny hrozí. Stěžovatel a jeho rodina omezili své protivládní aktivity
právě proto, že byli vystaveni enormnímu tlaku ze strany státních orgánů, jenž vedl k zatýkání,
uvěznění, zákazu vycházení z domu, pronásledování a prohledávání dokumentů v obydlí rodiny.
Perzekuce přitom nepřestává být perzekucí pro účely Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z roku 1951, publ. pod č. 208/1993 Sb., proto, že pronásledovaná osoba může eliminovat újmu
v zemi původu tím, že nevykonává svou aktivitu. Jednání, jemuž byli on a jeho rodina vystaveni,
lze podřadit článku 9 odst. 2 písm. a), b) a c) kvalifikační směrnice. K umožnění odjezdu ze země
stěžovatel připomíná, že je v zájmu režimů flagrantně porušujících lidská práva nechat své
odpůrce ze země odcestovat a eliminovat tak případné „problémy“, jež by přítomnost takových
osob mohla pro režim znamenat.
[9] Z těchto důvodů u sebe spatřuje také hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
Krajský soud ani žalovaný nevyvrací porušování lidských práv spočívající mimo jiné v mučení,
nelidském a ponižujícím zacházení a trestání osob, které vyjadřují nesouhlas se současným
vedením země a politickou situací v Etiopii. Není tedy možno přisvědčit tomu, že takové jednání
nehrozí stěžovateli, když z dostupných materiálů naopak vyplývá, že přívrženci opozičních
politických stran jsou ze strany vládních složek perzekvováni. Skutečnost, že s útlakem se již
stěžovatel i jeho rodina v minulosti setkali, jen podporuje závěr o tom, že je zde důvod domnívat
se, že vážná újma stěžovateli v případě návratu do země původu skutečně hrozí. Závěry
krajského soudu a žalovaného jsou v hrubém rozporu s obsahem spisového materiálu, a rozsudek
krajského soudu je tedy nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jako relevantní měly být
zhodnoceny i události, jež se odehrály ve vzdálenější minulosti, neboť právě ty jsou zásadní
pro založení důvodu pronásledování stěžovatele a jeho rodiny v zemi původu.
[10] K údajným rozporům ve svých výpovědích stěžovatel připomíná, že se nachází mimo
území své země původu již delší dobu a kontakt s příbuznými a jinými osobami je více než
složitý. Stěžovatel se domnívá, že neměl žádnou možnost jakkoliv jinak doložit tvrzené
skutečnosti, neboť jako osoba žádající o mezinárodní ochranu přirozeně nemůže mít k dispozici
žádné oficiální dokumenty vydané orgány země původu. Popis okolností uvěznění v jednotlivých
pohovorech není dle jeho názoru ve vzájemném rozporu, když je zjevné, že byl vězněn
v zemědělských oblastech, kde byli vězni využíváni na práci na farmách. Není tedy důvod
domnívat se, že by záměrně měnil obsah svých tvrzení. Navíc pokud měl správní orgán za to, že
stěžovatelova výpověď a uváděné skutečnosti jsou nevěrohodné, měl podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55, povinnost pokusit se rozpory
ve spolupráci se stěžovatelem odstranit, což se nestalo.
[11] Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že žalovaný pouze jako nezletilý
roznášel stranické noviny a ostatní materiály v letech 1995 – 1997, tedy téměř dvacet let před
vycestováním, a není doloženo, že by právě to byl důvod jeho uvěznění v roce 2005 či že by byl
vůbec uvězněn. Žalovaný se také podivuje nad tím, že by byl poté vyslán na pracovní stáž do ČR
a předtím vyjížděl na pracovní cesty do Súdánu. Za účelový postup stěžovatelova právního
zástupce žalovaný označil jeho vysvětlení rozporů ve výpovědích poukazem na neznalost
prostředí a českého právního řádu, vzhledem k tomu, že k provedení pohovoru nemusí
stěžovatel český právní řád vůbec znát. Navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatel rozporuje důvody, pro které mu nebyl udělen azyl podle §12 písm. a) či b)
zákona o azylu, případně doplňková ochrana podle §14a téhož zákona.
[16] Naplnění důvodů podle těchto tří ustanovení spatřuje v událostech, které v různých
obdobích zažil ve své zemi původu, jak uvedl jednak v žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
jednak ve dvojici pohovorů z dubna 2015 a prosince 2016. Vypověděl, že v letech 1995 až 1997
roznášel stranické noviny a další materiály sympatizantům opoziční strany OLF, jež je od roku
2011 zakázaná a jejímiž členy byli členové jeho rodiny. Jeho bratr byl členem jejího ústředního
výboru a je od roku 1997 pohřešován. Dva z jeho bratrů odjeli ze země. Jeho otec byl vězněn
čtyřikrát, naposledy v roce 2010, i nyní je pod kontrolou státního aparátu. V roce 2005 byl
stěžovatel na šest měsíců uvězněn bez soudu. V roce 2010 byl svědkem nehody automobilu,
v němž byli dva opilí pracovníci etiopského ministerstva obrany. Poté, co zveřejnil fotografie
na sociální síti, byl zavolán k výslechu a byl mu zabaven mobilní telefon. Nyní je příznivcem
strany Ginbot 7. Do zahraničí se pokusil nejprve odejít v roce 2010 přes Súdán, kde se ale cítil
ohrožen, takže se vrátil. V roce 2015 pak odešel na pracovní stáž do ČR.
[17] Žalovaný nerozporoval přímo stěžovatelův azylový příběh, nicméně shledal,
že stěžovatelovu činnost nelze podřadit pod uplatňování politických práv a svobod ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu a zejména s ohledem na bezproblémovost jeho odchodu ze země
neshledal ani odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b), ani hrozbu vážné
újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
[18] Krajský soud se ve svém zamítavém rozsudku zaměřil jednak na časový odstup
stěžovatelova odchodu ze země původu od jím popisovaných incidentů, jednak na rozpory mezi
dvojicí pohovorů v řízení před žalovaným a ve vztahu k tvrzením uvedeným v žalobě.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že tyto rozpory ve výpovědích neshledává,
respektive že některým odchylkám ve stěžovatelově líčení skutkového stavu nelze připsat
závažnost, kterou jim připisoval krajský soud, naopak za akceptovatelné je třeba označit
vysvětlení obsažené v kasační stížnosti. Žádný rozpor soud nespatřuje v tom, jak stěžovatel
vypovídal o svých bratrech. Vývoj tvrzení od zmizení bratrů k jejich údajnému zabití sice
stěžovatel nijak nedoložil ani nekonkretizoval, to je však možno přičíst tomu, že již přes tři roky
není na území své země původu a sám uváděl, že tyto informace získal pouze zprostředkovaně.
Údajné rozpory v popisu věznice, kde měl být stěžovatel vězněn v roce 2005 po pouličních
demonstracích, Nejvyšší správní soud vůbec nespatřuje. Při pohovoru 23. 4. 2015 uvedl, že byl
ve vězení 200 kilometrů severně od Addis Abeby: „Byla tam fyzická práce, které jsem se ale nezúčastnil,
protože jsem byl zraněný. Ta věznice měla svou farmu, kde se pěstovaly pomeranče, cibule atd. takže většina vězňů
pracovala, já jsem byl nemocný, takže jsem nepracoval.“ Při pohovoru 19. 12. 2016 vypověděl:
„Za 6 měsíců to bylo těžké, od fyzických trestů, v jedné místnosti nás bylo až 500 lidí, věznicí prochází jedna
řeka, někdy zavírali vodu a my jsme museli pít tu vodu z řeky. Nebylo to dobré, je to jedna z nejhorších věznic,
dále otrocká práce kolem věznice, jsou tam zemědělské usedlosti, sbírali jsme pomeranče, cibule, tabák a další.
A fyzické napadení.“ Jediný rozpor je zde v tom, že první pohovor spíše vyznívá, že stěžovatel
ve vězení vůbec nepracoval, zatímco v druhém pohovoru spojení „sbírali jsme“, naznačuje,
že někdy pracoval i on sám. Není úkolem soudu, aby nyní autoritativně určoval, zda tím chtěl
stěžovatel říct, že kvůli zranění pracoval jen menšinu času, nebo zda naopak spojení „sbírali
jsme“ vypovídalo spíše o obecných podmínkách ve vězení, než o jeho vlastní práci. Dost dobře
však nelze jen na této odchylce, navíc při vědomí, že stěžovatelova výpověď byla překládána
z amharštiny, shledat vnitřní rozpornost jeho výpovědi. Je spíše třeba připomenout rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 - 229: „Navíc nelze pominout
ani to, že některé nesrovnalosti mohou mít i jiné vysvětlení jako např. časový odstup jednotlivých událostí,
o kterých stěžovatel a) hovořil, jeho zapomínání a z něho pramenící snaha za každou cenu během pohovoru uvést
nějaká konkrétní data, rozdílné chápání některých výrazů, kvalita a způsob tlumočení atd.“
[20] Poslední rozpor spatřoval krajský soud v tom, že si stěžovatel na straně jedné stěžoval
na národnostní problémy se zaměstnavatelem, na druhé straně byl vybrán pro studium v cizině
a zaměstnavatel mu zařídil vycestování. Podle krajského soudu si „v tomto směru natolik protiřečí,
že je nelze hodnotit jinak, než jako naprosto nedůvěryhodná.“ Stěžovatel má pravdu, že tato dílčí úvaha
krajského soudu je nepřezkoumatelná ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud
totiž fakticky nepoukazuje na rozpor ve stěžovatelových výpovědích, nýbrž na to, že z jeho
pohledu by stěžovatelův zaměstnavatel postupoval zcela nelogicky, kdyby mu na straně jedné
komplikoval život pro jeho oromskou národnost, na straně druhé jej nechal vycestovat
do Evropy. Stěžovatel sám ovšem tento postoj vysvětluje tím, že etiopské orgány nebránily jeho
vycestování ze země, neboť se vycestováním nepohodlných občanů „zbavují problému“, stejně
tak je možno tento rozpor vysvětlit určitou proměnlivostí, nesystematičností až chaotičností,
která provází pronásledování národnostních či politických skupin v Etiopii i podle zpráv o zemi
původu založených ve správním spise. Nejvyšší správní soud tedy vnímá stěžovatelův azylový
příběh jako dosud účinně nezpochybněný, ostatně tak k němu přistupoval i sám žalovaný.
[21] Žalovaný totiž zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu postavil zejména na časovém
aspektu, tedy na odstupu mezi tvrzenými akty pronásledování a stěžovatelovým vycestováním
ze země. Tento časový aspekt dopadá různým způsobem na trojici důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany, jichž se stěžovatel alternativně dožaduje.
[22] Podle §12 písm. a) zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který „je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod“. Stěžovatel má pravdu, že Nejvyšší správní soud označil za uplatňování
politických práv a svobod výkon všech práv, která jako politická práva vnímá Listina základních
práv a svobod, neboť citované ustanovení má fakticky svůj původ v jejím čl. 43, takže je namístě
při jeho výkladu respektovat její vnitřní systematiku. V první právní větě rozsudku
ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl: „Ustanovení §12
písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv
a svobod a její celkovou systematikou, a to jednak proto, že má toto ustanovení ústavního pořádku vyšší právní
sílu, a jednak proto, že je §12 písm. a) zákona o azylu promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni.
Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého
Listiny základních práv a svobod, včetně svobody projevu a práva na informace podle jejího čl. 17.“
[23] Stěžovatel nicméně zmiňoval uplatňování politických práv a svobod pouze ve vztahu
k tomu, že v letech 1995 až 1997 roznášel noviny a že v roce 2010 zveřejnil na sociální síti
fotografie nabouraného automobilu. V přímé souvislosti s těmito aktivitami však nijak
pronásledován nebyl, neboť časový odstup od doby, kdy jako desetiletý chlapec roznášel noviny,
je opravdu příliš velký a po zveřejnění fotografií v roce 2010 sám uvedl, že se mu úředníci pouze
vysmívali a odebrali mu mobil, což jsou činy, které samy o sobě nedosahují intenzity
pronásledování. Nejintenzivnější akt jeho přímého pronásledování, tedy půlroční věznění
bez soudu, mělo být důsledkem „zátahu“ po demonstracích v roce 2005, kterých se však podle
vlastních slov ani nezúčastnil. Z ničeho přitom neplyne, že by se i v rámci §12 písm. a) zákona
o azylu měl aplikovat koncept „připisovaného politického přesvědčení“, který je používán
při aplikaci jeho §12 písm. b).
[24] Podle §12 písm. b) zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který „má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má (…).“ Podle názoru Nejvyššího
správního soudu stěžovatelův výše shrnutý azylový příběh naplňuje podmínky citovaného
ustanovení. Klíčová je otázka, zda má odůvodněný strach z pronásledování z některého z azylově
relevantních důvodů. Ve stěžovatelově příběhu se objevují důvody národnostní a také důvod
příslušnosti k určité sociální skupině a zastávání určitých politických názorů ve státě.
Pronásledování z důvodu národnosti uváděl stěžovatel pouze ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a to ještě velmi obecně a způsobem, který sice nebyl přímo vnitřně rozporný, jak
uváděl krajský soud, nicméně zároveň nebyl natolik jednoznačný, že by postačoval ke shledání
odůvodněného strachu z pronásledování z tohoto důvodu.
[25] Zato obavy z pronásledování z důvodu politického přesvědčení vylíčil stěžovatel
způsobem, který žalovaný ani krajský soud nevyvrátili, a tyto obavy u něj proto měly být
shledány. Nebyl totiž vyvrácen stěžovatelův příběh, kde se vylíčil jako chlapec z rodiny,
jejíž členové patřili k opoziční a později zakázané straně OLF, jeho bratr byl jejím vysokým
přestavitelem a poté zmizel, jeho otec byl opakovaně zatčen a vězněn a při jednom ze „zátahů“
po demonstracích v roce 2005 byl na půl roku bez soudu uvězněn i sám stěžovatel.
Jím popisované uvěznění bez soudu je nesporně dostatečně intenzivním zásahem do jeho práv,
aby mohlo být označeno za akt pronásledování ve smyslu citovaného ustanovení i ve smyslu čl. 9
odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice, neboť jde o porušení zákazu trestu bez zákona, tedy
nederogovatelného práva ve smyslu čl. 7 a čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
[26] Ze stěžovatelova příběhu je přitom patrné, že tento akt pronásledování byl důsledkem
politického přesvědčení, které sdílela stěžovatelova rodina, jejíž členové za to byli postihováni
ještě intenzivněji, a které bylo stěžovateli přinejmenším připisováno, ostatně on sám
jej již v pohovorech zdůvodňoval právě svým propojením na politickou stranu OLF, počínaje
již kolportováním tiskovin v dětském věku. Při aplikaci §12 písm. b) zákona o azylu přitom stačí
právě takové připisované politické přesvědčení, jak plyne z výše citovaného rozsudku
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, jehož třetí právní věta zní: „Za předpokladu, že původci pronásledování žadateli
o mezinárodní ochranu jeho politické přesvědčení připisují, není pro účely posouzení spojitosti mezi
pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
vykládaného v souladu s čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/83/ES, rozhodné, zda žadatel politické názory,
pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně zastává.“ Čl. 10 odst. 2 nynější
kvalifikační směrnice obsahuje totožné pravidlo jako dřívější kvalifikační směrnice, která byla
aplikována v citovaném rozsudku.
[27] Žalovaný a krajský soud odůvodněnost obav z pronásledování zpochybňovali jednak tím,
že stěžovatel měl v Etiopii dobře placenou práci a zaměstnavatel sám mu zařídil vycestování,
a jednak časovým odstupem jeho vycestování od doby věznění. Nejprve je třeba vyjasnit, že sám
fakt dobře placené práce u soukromého zaměstnavatele nijak nevyvrací případné obavy
z pronásledování ze strany veřejné moci v zemi původu. Na další argumenty pak stěžovatel dosud
nevyvráceným způsobem zareagoval již v obou pohovorech. V nich vysvětlil, že po svém věznění
a po dalším menším incidentu po zveřejnění fotografií v roce 2010 byl rozhodnut z Etiopie
odcestovat, ovšem první pokus o odchod si rozmyslel již v Súdánu, kde se obával zavraždění.
Na možnost cesty přes Středozemní moře rezignoval po informacích o nehodách,
které provázely překonávání moře, takže nakonec využil až vycestování za účelem školení.
Nejvyšší správní soud pak již v rozsudku ze dne 22. 8. 2017, č. j. 9 Azs 96/2017 - 74, akceptoval
devítiletý časový odstup mezi událostí vedoucí k odchodu a odchodem samotným
a za podstatnou označil souvislost mezi těmito událostmi vzdálenými od sebe devět let. Jde
přitom o názor obecný, takže na jeho použitelnosti nic nemění to, že v citovaném rozsudku šlo
o ukrajinského novináře, zatímco nyní jde o etiopského slévače.
[28] Lze tedy uzavřít, že podle stěžovatelova azylového příběhu, tak jak vyplývá zejména
z dvojice pohovorů provedených žalovaným, bylo namístě shledat, že byl vystaven
odůvodněnému strachu z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
[29] Za situace, kdy podle názoru soudu byly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany
ve formě azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, již není třeba samostatně posuzovat, zda byly
dány také důvody pro udělení doplňkové ochrany podle jeho §14a. I k této otázce sice směřovala
menší část kasační stížnosti, nicméně udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu má podle §28
odst. 1 zákona o azylu přednost před udělením doplňkové ochrany. Bude tedy na žalovaném,
aby stěžovateli buď udělil azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu, nebo aby účinně zpochybnil
stěžovatelův azylový příběh či aby shledal důvody, proč mu azyl udělit nelze. Teprve v takovém
případě by bylo namístě zvažovat udělení doplňkové ochrany, a to na základě případně
doplněného zjišťování skutkového stavu. K takové možnosti se tedy v tuto chvíli Nejvyšší
správní soud nebude vyjadřovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil.
[31] Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zdejší soud zrušil i rozhodnutí žalovaného
a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[32] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Žalovaný, který neměl v řízení úspěch, nemá
ze zákona právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly, neboť náklady
jeho právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti hradí soud a jiné náklady netvrdil. Žádný
z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[33] Stěžovateli byl Nejvyšším správním soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 9 s. ř. s.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Při přiznání odměny v dané věci Nejvyšší správní soud určil odměnu výše
uvedenému advokátovi ve výši 6 800 Kč [dva úkony právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst.
4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení
§11 odst. 1 písm. a) a d) téže vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení a návrh ve věci samé),
a dva režijní paušály po 300 Kč za jeden úkon právní služby dle §13 odst. 3 téže vyhlášky].
Celková částka 6 800 Kč bude advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu