ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.391.2017:57
sp. zn. 9 Azs 391/2017- 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: D. S.,
zast. Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem Hrabinská 498/19, Český Těšín, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2017, č. j. CPR-9149-2/ČJ-2017-
930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 13. 10. 2017, č. j. 20 A 23/2017 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované. Tímto
rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 1. 3. 2017, č. j. KRPT-255714-
66/ČJ-2016-070022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila.
[2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a §119
odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění a zároveň mu byla stanovena doba dvou let, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Doba k vycestování z území České
republiky mu byla stanovena v délce 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Počátek
doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven
v souladu s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně mu byla dle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004
Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), uložena povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
I. Vymezení věci
[3] Předmětem sporu je zejména zodpovězení následujících otázek: (1) zda stěžovatel
na území České republiky vykonával závislou práci bez příslušného povolení k zaměstnání a (2)
jestli pobýval na území České republiky neoprávněně. Při kladném zodpovězení předchozích
otázek je třeba posoudit, zda mu správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a §119
odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců bylo uloženo v souladu se zákonem.
[4] Dle závěrů správních orgánů stěžovatel v období od 11. 5. 2016 do 9. 11. 2016 vykonával
práci pro společnost RD Rýmařov s.r.o., se sídlem ul. 8. května 1191/45, Rýmařov (dále jen
„RD Rýmařov“), při výrobě a kompletaci dílů montovaných domků, aniž by mu bylo vydáno
povolení k zaměstnání či pobytu pro území České republiky. Současně měly za prokázané, že tato
činnost naplňovala znaky závislé práce dle §2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Je tedy vyloučeno, aby se jednalo o službu
ve smyslu §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
[5] Stěžovatel považuje za nesprávné posouzení právní otázky týkající se povolení
k zaměstnání a s tím související naplnění podmínek dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona
o pobytu cizinců. Toto ustanovení stanoví, že správní vyhoštění se uloží cizinci, který je na území
České republiky zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení
podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle
zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval.
[6] Uvádí, že jeho činnost pro RD Rýmařov měla povahu služby dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti, a proto nebylo třeba, aby měl povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou nebo
modrou kartu, jichž je třeba k výkonu zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti.
[7] Ze soudního spisu vyplývá, že Polská republika stěžovateli udělila vízum typu
D (č. 007667986), které je platné od 6. 4. 2016 do 10. 9. 2016. Povolení k zaměstnání stěžovatel
neměl.
[8] Krajský soud se zabýval otázkou, zda činnost, kterou stěžovatel pro RD Rýmařov
vykonával, naplňovala znaky závislé práce. Uvedl, že pod pojmem závislá práce (§2 zákoníku
práce) se rozumí práce vykonávaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro
zaměstnavatele vykonává osobně. Činnost stěžovatele (viz odstavec [4] shora) znaky závislé práce
naplňovala. Tuto otázku posoudil jak Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský
a Olomoucký kraj (na základě poznatků získaných součinnostní kontrolou Policií České republiky
a oblastním inspektorátem práce), ale i orgán Policie České republiky.
[9] Krajský soud dále připomněl, že orgánům Policie České republiky je svěřena pravomoc
vydat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince mimo jiné i v případě, pokud cizinec vykonává
závislou práci, aniž by mu bylo uděleno povolení k zaměstnání na území České republiky.
V rámci takového správního řízení je úkolem orgánů Policie České republiky zodpovědět otázku,
zda cizinec vykonává závislou práci, či nikoli. Správní orgány proto i nynějším případě
postupovaly správně, pokud samy vyhodnotily, že se o závislou práci jednalo. Současně zjistily,
že stěžovatel na území České republiky pobýval, aniž by disponoval platným oprávněním
k pobytu nebo vízem. Z výše uvedených důvodů mu správní orgány v souladu se zákonem
uložily správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a §119 odst. 1 písm. c) bodu 2.
zákona o pobytu cizinců.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[10] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Dále navrhuje přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[11] Má za to, že krajský soud i žalovaná nesprávně posoudily výkon jeho činnosti
u společnosti RD Rýmařov jako výkon závislé práce, ač se ve skutečnosti jednalo
o „přeshraniční“ poskytování služeb dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[12] Připomíná, že byl zaměstnán u polské společnosti ZBIMAR PLUS, se sídlem Adama
Mickiewicza 6, Stryków, která měla s RD Rýmařov uzavřenou smlouvu o spolupráci (dále jen
„smlouva o spolupráci“), jejíž podstatou bylo zaškolení zaměstnanců společnosti ZBIMAR PLUS
v oblasti technologie dřevostaveb. Na základě této smlouvy bylo několik zaměstnanců ZBIMAR
PLUS (včetně stěžovatele) na omezenou dobu vysláno do České republiky.
[13] Nadále tedy (přestože působil v České republice) vykonával výdělečnou činnost pro
ZBIMAR PLUS, byl jí podřízen, plnil její pokyny a vykonával práci na její účet a zodpovědnost.
Jeho činnost u RD Rýmařov měla povahu „nadnárodní“ služby, a proto mohl být polskou
společností do České republiky v souladu s §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti vyslán, aniž
by disponoval českým povolením k zaměstnání.
[14] Dále připomíná, že zákon o zaměstnanosti sice výklad pojmu „služba“ neobsahuje,
ale z evropského práva i ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. rozhodnutí
Soudního dvora EU ve věci C-91/13) vyplývá, že pojem „služba“ je třeba vykládat extenzivně.
To dokládá mimo jiné i §3 písm. a) zákona č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění
pozdějších předpisů, který stanoví, že službou je poskytování jakéhokoliv plnění mimo
výkon závislé práce, a to zpravidla za úplatu či protiplnění ve smyslu článku 50 Smlouvy
o Evropském společenství; za službu se nepovažuje služba obecného zájmu nehospodářské
povahy.
[15] I z této definice je patrné, že pojem „služby“ je třeba chápat široce (viz
pojem „jakéhokoliv plnění“), a tudíž se nutně nemusí jednat pouze o poskytnutí plnění za úplatu
- peníze, ale může jít i o výměnu dvou vzájemných protiplnění tak, jak tomu je v projednávané
věci. Stěžovatel vykonával pro RD Rýmařov určité služby či práce a protihodnotou mu za to bylo
proškolení ohledně provádění dřevostaveb. Správní orgány však vykládají pojem „služby“ příliš
formalisticky, neboť vyvozují, že pokud smlouva mezi RD Rýmařov a ZBIMAR PLUS používá
pojem „zaškolení“, nemůže se jednat o „službu“.
[16] Dále uvádí, že správní orgány nedostály povinnosti zjistit veškeré skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí ve věci. Za dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí totiž považovaly toliko
nečitelný protokol z kontroly provedené inspektorátem práce a extrémně stručný
výslech zástupce společnosti RD Rýmařov. Stěžovatel je však přesvědčen,
že k objasnění skutečnosti - zda se jednalo o poskytování „přeshraniční“ služby, nebo o výkon
závislé práce - bylo nutné provést mnohem rozsáhlejší dokazování, a to minimálně výslechem
zaměstnavatele stěžovatele (zřejmě zástupce společnosti ZBIMAR PLUS – pozn. soudu)
a výrobního ředitele společnosti RD Rýmařov.
[17] Navíc má za to, že správní orgány překročily své zákonné pravomoci, pokud si učinily
vlastní závěr o tom, že pracovní činnost pro RD Rýmařov vykonával ve vztahu závislé práce.
Tato otázka podle něj náleží do výlučné kompetence příslušného inspektorátu práce.
[18] V neposlední řadě stěžovatel namítá pochybení správních orgánů, které při rozhodování
o vyhoštění stěžovatele vycházely z toho, že stěžovatel v době prováděné kontroly nedisponoval
platným povolením k pobytu a práci na území Polské republiky. Stěžovatel nerozporuje,
že mu platnost víza, č. X, uplynula dne 10. 9. 2016 a tzv. pobytová karta (povolení na přechodný
pobyt a práci) mu byla vydána teprve dne 17. 11. 2016. Současně však dodává, že správní orgány
z výše uvedeného mylně dovodily, že v okamžiku kontroly v areálu RD Rýmařov (dne 9. 11.
2016) v Polské republice pobýval a pracoval nelegálně. Tuto skutečnost navíc posoudily jako
přitěžující při úvaze o délce správního vyhoštění, aniž by vzaly na zřetel, že z doplnění sdělení
Wspólnej Placówki (Společné pracoviště Chotěbuz) ze dne 6. 12. 2016 vyplývá, že již dne 25. 10.
2016 (tj. 18 dnů před kontrolou) bylo stěžovateli uděleno povolení k přechodnému pobytu a
práci na území Polské republiky.
[19] V důsledku shora uvedeného pochybení rozhodovaly v rozporu s §2 odst. 4 správního
řádu, který stanoví, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem
a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V této souvislosti stěžovatel poukázal na jiná
rozhodnutí ve věci vyhoštění M. M., O. T. či D. B. (č. j. KRPT-255696-55/ČJ-2016-070022, č. j.
KRPT-255665-59/ČJ-2016-070022, č. j. KRPT- 255669-54/ČJ-2016-070022), kteří společně se
stěžovatelem působili v areálu RD Rýmařov a byla jim uložena délka správního vyhoštění na
dobu 6 měsíců (výše uvedená rozhodnutí jsou přílohou ke kasační stížnosti).
[20] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud
se dostatečně nezabýval otázkou možného snížení délky vyhoštění (postupem dle §78
odst. 2 s. ř. s.), pokud pouze konstatoval, že vyhoštění je svou povahou specifickým preventivním
opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví a pracovního trhu, a proto není možná moderace
délky vyhoštění dle §78 odst. 2 s. ř. s.
[21] Nakonec namítá, že krajský soud v řízení nepřipustil důkaz výslechem svědků Zbigniewa
Wejsmana, jednatele ZBIMAR PLUS, a Ing. R. S., výrobního ředitele RD Rýmařov. Navrhovaní
svědci mohli krajskému soudu ozřejmit, v čem spočívala spolupráce mezi těmito společnostmi.
Není vyloučeno, že by krajský soud po výslechu svědků dospěl k závěru, že činnost stěžovatele
pro RD Rýmařov představovala poskytnutí „přeshraniční“ služby ve smyslu §98 písm. k) zákona
o cizincích (zřejmě míněn zákon o zaměstnanosti – pozn. soudu).
[22] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí, aby kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek. Dále se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku, neboť po nezbytném poučení účastníků řízení, předložení spisů a vyjádření
žalované ke kasační stížnosti přikročil k samotnému meritornímu posouzení kasační stížnosti.
Za této situace by rozhodnutí o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Stěžovatel uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Ze systematického pohledu je vhodné se nejprve zabývat kasačním důvodem dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku krajského
soudu. Jde o natolik závažnou vadu, že se jí musí Nejvyšší správní soud zabývat z úřední
povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Pokud by při tom
Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti, musel
by jej z tohoto důvodu zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[27] Povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§54 odst. 2 s. ř. s.) představuje součást
práva na spravedlivý proces i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy). Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro závěr,
že nebylo vydáno v důsledku libovůle (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nebo ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02).
[28] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své dřívější judikatuře. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
konstatoval toto: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, pak tento soud zaujal názor,
že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“
[29] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou tedy zejména taková rozhodnutí, u nichž
není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních
otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet
obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik,
kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není
v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními
soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[30] Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom judikatury jak své, tak i judikatury Ústavního
soudu, která připouští, že opomenutý důkaz (jakkoli jde o vadu řízení před soudem) nemusí vždy
znamenat porušení základních práv účastníků řízení, případně nepřezkoumatelnost rozhodnutí
(k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06; usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, ve kterých Nejvyšší správní soud
dovodil implicitní odůvodnění toho, proč nebyl důkaz proveden, ačkoli to nebylo ve zkoumaných
rozhodnutích výslovně uvedeno).
[31] V posuzované věci opomenutí navržených důkazů - výslechů svědků Ing. R. S. a
Zbigniewa Wejsmana - není takovým pochybením, které by zakládalo nepřezkoumatelnost
rozsudku, jelikož krajský soud implicitně důkazní návrh stěžovatele vypořádal.
[32] Byť lze stěžovateli přisvědčit, že krajský soud k navrhovaným výslechům v rozsudku
neuvedl výslovně nic, současně je třeba poukázat na to, že z protokolu o jednání před krajským
soudem ze dne 13. 10. 2017 (v soudním spise založen na č. l. 28) vyplývá, že soud prohlásil
usnesením, že další dokazování ve věci provádět nebude. Kromě toho je podstatné, že vyjádření
Ing. R. S. a Zbigniewa Wejsmana je obsaženo ve správním spise, čehož si byl krajský soud vědom
(podstatu jejich sdělení shrnuje na straně 7 – 8 napadeného rozsudku) a vzal je na zřetel.
[33] Popsaná vada nezakládá ve světle shora citované judikatury nepřezkoumatelnost rozsudku
pro nedostatek důvodů, jelikož došlo alespoň k implicitnímu vypořádání důkazního návrhu
krajským soudem. Ten po detailním shrnutí skutkového stavu a náležitém vypořádání žalobních
námitek dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem,
a proto není pochyb o tom, že správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a §119
odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců bylo stěžovateli uloženo oprávněně.
[34] Navíc je podstatné, že výslech Ing. R. S. a Zbigniewa Wejsmana by byl zjevně nadbytečný
a nemohl by přinést žádný zvrat ve prospěch stěžovatele. V této souvislosti je vhodné
připomenout, že smyslem výslechu svědků mělo být objasnění spolupráce mezi polskou a českou
společností, přestože vyjádření těchto svědků jsou ve spise obsažena. Správní orgány i krajský
soud měly dostatek podkladů, aby si mohly učinit závěr, zda stěžovatel prováděl
závislou práci ve prospěch RD Rýmařov nebo vykonával „přeshraniční“ službu (§98 zákona
o zaměstnanosti).
[35] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že neshledal ani jiný důvod
nepřezkoumatelnosti. Krajský soud vyložil, proč považoval žalobu za nedůvodnou, vypořádal
se se všemi žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou
argumentací. Vycházel ze správního spisu a informací v něm shromážděných. Zcela jasně
zdůvodnil, proč činnost stěžovatele ve prospěch RD Rýmařov naplňovala znaky závislé práce
a vypořádal se i s tím, zda jsou orgány Policie České republiky, bez předchozího posouzení
orgány inspekce práce, oprávněny učinit si samy závěr o této otázce. Dostatečně se zabýval
i otázkou neoprávněného pobytu stěžovatele na území České republiky. Současně Nejvyšší
správní soud dodává, že ani žalované nelze vytknout, že by skutkový základ věci zjistila
nedostatečně. K návrhu na moderaci doby správního vyhoštění krajský soud uvedl, že ve státech
Evropské unie vyhoštění nemá trestní charakter ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
základních práv a svobod, ale je specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly
přistěhovalectví a pracovního trhu. Vzhledem k uvedenému nemůže přistoupit k moderaci délky
správního vyhoštění dle §78 odst. 2 s. ř. s.
[36] Poté soud přistoupil k posouzení další kasační námitky. Stěžovatel tvrdí, že nebylo nutné,
aby disponoval pracovním povolením na území České republiky, neboť v kontextu §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti byl do České republiky pouze vyslán v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie (v Polské republice).
[37] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, jenž aproboval závěr žalovaného,
že činnost stěžovatele ve prospěch RD Rýmařov byla závislou prací (§2 zákoníku práce). Mezi
znaky závislé práce patří její soustavnost, osobní výkon práce podle pokynů zaměstnavatele,
hospodářská závislost na zaměstnavateli (povinnost jednat jménem zaměstnavatele a na jeho
účet) a nakonec vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35). Pokud by shora uvedené
znaky byly v posuzovaném případě naplněny, byla by vyloučena kvalifikace této pracovní činnosti
dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[38] Stěžovatel vykonával práce pro RD Rýmařov v období od 11. 5. 2016 do 9. 11. 2016.
Jeho pracovní činnost (při výrobě a kompletaci stavebních dílů rodinných domků) byla řízena
a kontrolována zaměstnanci RD Rýmařov, pracoval s pomocí pracovních pomůcek a materiálů
této společnosti. O osobním výkonu práce vypovídá i to, že byl zajištěn přímo při práci na stavbě
realizované touto společností. Soustavnost práce je patrná z evidence docházky, podle níž
pracoval vždy od pondělí do pátku zpravidla 11,5 hodin denně. Z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že činnost stěžovatele naplňovala znaky závislé práce.
[39] Ani rozhodnutí Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ve věci C-91/13, na které
stěžovatel odkazuje, nemůže podpořit verzi o „přeshraničním“ poskytování služeb, v němž
SDEU posuzoval odlišnou otázku. Dle citovaného judikátu SDEU určitá společnost poskytovala
služby v hostitelském státě (Nizozemí) prostřednictvím tureckých zaměstnanců. V nynější věci
však RD Rýmařov (působící v hostitelské zemi, tedy v České republice) měla naopak poskytovat
službu („proškolení“) ZBIMAR PLUS (společnosti z vysílající země). SDEU ostatně v citovaném
judikátu uvedl, že členský stát může ověřovat, zda podnik usazený v jiném členském státě, který vysílá
na jeho území pracovníky z třetího státu, nevyužívá svobody poskytování služeb k jinému účelu než k poskytnutí
dané služby (viz rozsudky Rush Portuguesa, EU:C:1990:142, bod 17; Komise
v. Lucembursko, EU:C:2004:655, bod 39, a Komise v. Rakousko, EU:C:2006:595, bod 56). Právě
k takové situaci však došlo v projednávaném případě: zejména ze smlouvy o spolupráci
(na č. l. 35 správního spisu) je patrné, že pod záminkou „přeshraniční služby“ společnosti
ZBIMAR PLUS a RD Rýmařov využívaly práce cizinců, kteří neměli ani pracovní ani pobytová
povolení v České republice. Kromě toho je soudu z jeho úřední činnosti známo (věci vedené pod
sp. zn. 9 Azs 340/2017, či sp. zn. 9 Azs 339/2017), že RD Rýmařov využívala podobným
způsobem závislé práce dalších pracovníků, kteří – stejně jako stěžovatel – měli polské
povolení k zaměstnání a měli být údajně „proškolováni“ tím, že pracují jako dělníci pro
RD Rýmařov.
[40] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že skutková verze o poskytování služby v podobě
„proškolení“ stěžovatele a dalších pracovníků je účelová, neboť skutečným účelem smlouvy
o spolupráci byla snaha o legalizaci pracovní činnosti ukrajinských dělníků vysílaných polskou
společností do České republiky.
[41] V neposlední řadě nelze přisvědčit ani námitce, že správní orgány při rozhodování
o vyhoštění stěžovatele vycházely z chybného předpokladu, že v době prováděné kontroly
nedisponoval platným povolením k pobytu a práci na území Polské republiky. Správní orgány
stěžovateli uložily správní vyhoštění za to, že byl zaměstnán na území České republiky bez
příslušného povolení, přičemž i jeho pobyt na tomto území byl nelegální. Samotný fakt, že dne
25. 10. 2016 získal oprávnění k pobytu a práci pro území Polské republiky (viz č. l. 74 správního
spisu) v dané věci nehraje žádnou roli.
[42] Podstatné naopak je (což zcela správně uvedla i žalovaná na str. 3 napadeného
rozhodnutí), že na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne
15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb
osob (Schengenský hraniční kodex), byl stěžovatel na území České republiky oprávněn pobývat
na základě polského víza maximálně po dobu 90 dní během jakéhokoli období 180 po sobě
jdoucích dnů. Maximální povolenou délku pobytu v délce 90 dní však překročil dne 9. 8. 2016.
Kromě toho bylo jeho polské vízum platné pouze ode dne 6. 4. 2016 do dne 10. 9. 2016
(č. l. 70 správního spisu). Z těchto důvodů postupoval správní orgán prvního stupně správně,
pokud mu vytkl neoprávněný pobyt ode dne 9. 8. 2016 do dne 9. 11. 2016 (den kontroly v areálu
RD Rýmařov).
[43] Současně je třeba dodat, že není případný ani odkaz na jiná správní rozhodnutí
o správních vyhoštěních, která mají základ v provedené kontrole ze dne 9. 11. 2016 v areálu RD
Rýmařov. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v těchto věcech bylo
cizincům uloženo správní vyhoštění v délce 6 měsíců, přičemž rozhodující pro stanovení délky
vyhoštění ve věci stěžovatele bylo zejména to, že kromě nelegálního výkonu práce na území
České republiky se dopustil i toho, že se na území České republiky zdržoval bez platného víza
či jiného platného povolení.
[44] Nakonec se soud zabýval otázkou, zda správní orgány překročily své pravomoci, pokud
při rozhodování o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců
si učinily vlastní závěr o tom, zda stěžovatel pracovní činnost pro RD Rýmařov vykonával
ve vztahu závislé práce.
[45] Krajský soud správně připomněl, že orgánům Policie České republiky je svěřena
pravomoc vydat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince mimo jiné i v případě, pokud cizinec
je zaměstnán na území České republiky bez příslušného povolení [§119 odst. 1 písm. b) bod 3.
zákona o pobytu cizinců]. Zákon o pobytu cizinců obsahuje vlastní definici pojmu zaměstnání,
z čehož lze podle krajského soudu podpůrně dovodit, že při rozhodování o správním vyhoštění
je předpokládána úvaha správních orgánů rozhodujících na základě tohoto zákona (orgánů
Policie České republiky), zda pracovní činnost cizince naplňovala znaky závislé práce. Nakonec
krajský soud zdůraznil, že důvodem pro rozhodnutí o správním vyhoštění není naplnění skutkové
podstaty přestupku ve sféře zákona o zaměstnanosti, a proto inspektorát práce není zavázán
k vydání deklaratorního rozhodnutí o výkonu nelegální činnosti.
[46] S výše uvedeným hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a odkazuje na řadu
svých rozhodnutí (např. rozsudek ze dne 4. 10. 2017, č. j. 6 Azs 221/2017 – 24), z něhož vyplývá,
že příslušné orgány Policie České republiky jsou v této souvislosti oprávněny samy si učinit závěr,
zda cizinec vykonává závislou práci, či nikoliv. Jelikož tato otázka nenáleží do výlučné
pravomoci příslušných inspektorátů práce, ani posledně uvedená námitka stěžovatele není
důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost v souladu s §110 odst. 1, větou druhou, s. ř. s. zamítl.
[48] O náhradě nákladů řízení rozhodl na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní
činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu