ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.4.2010:58
sp. zn. 9 Azs 4/2010 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: J. M., zastoupeného Mgr. Dagmar
Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2009, č. j. MV-54742-
2/OAM-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 9. 10. 2009, č. j. 1 Az 10/2009 - 17,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, č. j. 1 Az 10/2009 - 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne
9. 10. 2009, č. j. 1 Az 10/2009 – 17, kterým tento soud postoupil podle ust. §7 odst. 6
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), věc vedenou u něj pod sp. zn. 1 Az 10/2009 k vyřízení Krajskému soudu
v Praze.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se podle spisového zařazení jedná o kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud
se ve smyslu ust. §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí s postoupením věci Krajskému soudu
v Praze, neboť žalobou napadené rozhodnutí není podle jeho názoru rozhodnutím
ve věci mezinárodní ochrany, ale rozhodnutím, kterým mu bylo upřeno žádat o přiznání
statutu uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků a o azyl podle čl. 43
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a místní příslušnost tak určovalo
ust. §7 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel zdůraznil, že s ním nebylo vedeno řízení o udělení
mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Dokonce ani neučinil
prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu ve smyslu tohoto zákona, neboť
byl rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Liberec, ze dne 2. 7. 2009,
č. j. CPUL-5517/ČJ-2009-0462KP-SV, zajištěn podle ust. §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem předání
podle mezinárodní smlouvy – Dohody mezi Evropským Společenstvím a Ukrajinou
o zpětném přebírání osob, publikované dne 18. 12. 2007 v Úředním věstníku pod č. L
332, S. 0048 – 0065, a byl si tudíž vědom toho, že za této situace mu ust. §3a písm. a) bod
4 zákona o azylu v takovém postupu brání. V této souvislosti rovněž odkázal na závazky
České republiky, které pro ni vyplývají z Úmluvy o právním postavení uprchlíků
a z Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podle stěžovatele mu přitom v zemi
původu hrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod za zastávání
určitých politických názorů, a proto se rozhodl požádat Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán“), a Policii České republiky, Oblastní
ředitelství služby cizinecké policie Praha, ZZC Bělá - Jezová, o přiznání statutu uprchlíka
nebo o udělení vnitrostátního azylu podle čl. 43 Listiny. Protože si nebyl jistý, který
z těchto orgánů je příslušný žádost posoudit, podal ji u obou. Rozhodnutím Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, mu však bylo znemožněno žádat o přiznání
těchto dvou statutů, proto se obrátil na městský soud, aby přezkoumal zákonnost jeho
rozhodnutí. Dále stěžovatel uvedl, že jelikož městský soud nerozhodoval o žalobě proti
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, měl o jeho žalobě rozhodovat senát složený
z předsedy a dvou soudců, nikoliv specializovaný samosoudce. Postupem městského
soudu tak bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce zakotvené
v čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatel
dále odkázal na nepublikovanou pracovní verzi příspěvku zástupců Organizace
pro pomoc uprchlíkům na téma „Zajišťování cizinců v rámci readmisivních dohod
a jejich vstup do řízení o udělení mezinárodní ochrany“ předneseného na semináři
pořádaném Veřejným ochráncem práv dne 12. 6. 2009, kterou rovněž připojil
ke své kasační stížnosti. Vzhledem k výše uvedenému skutkovému stavu a k závěrům
obsaženým v přiloženém příspěvku stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud ve
smyslu ust. §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s. a čl. 95 odst. 2
Ústavy, přerušil řízení a předložil věc Ústavnímu soudu, neboť lze důvodně pochybovat
o souladu ust. §3a písm. a) bod 4 zákona o azylu s ústavním pořádkem. Proto stěžovatel
navrhl zrušení usnesení městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu
řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 12. 2009 správní orgán popřel
oprávněnost kasační stížnosti, neboť jak žalobou napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí
městského soudu považuje za vydané v souladu s právními předpisy. V podrobnostech
odkázal na napadená rozhodnutí, jakož i na obsah správního spisu v této věci. Odkaz
městského soudu na ust. §32 odst. 4 zákona o azylu, podle kterého byl žalobce v době
podání žaloby hlášen v Zařízení po zajištění cizinců Bělá – Jezová, okres Mladá Boleslav,
a tudíž místně příslušným soudem k přezkoumání napadeného rozhodnutí správního
orgánu je podle citovaných ustanovení Krajský soud v Praze, považuje za správný.
S ohledem na shora uvedené navrhl správní orgán, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007,
č. j. Nad 22/2007 - 101, dostupné na www.nssoud.cz), a stěžovatel je zastoupen
advokátkou (ust. §105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná (ust. §104a odst. 1 s. ř. s.). Vymezením
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní
soud podrobně věnoval ve shora citovaném usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS., kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
O zásadní právní pochybení se přitom v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
A tak tomu je i v souzené věci, neboť krajský soud v napadeném rozhodnutí zásadně
pochybil a toto jeho pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele (ust. §104a s. ř. s.). Konkrétně se jedná o pochybení krajského soudu
spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů (ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přitom pojmově
vylučuje věcný přezkum takového rozhodnutí a jen stěží lze uvažovat o jeho přezkumu
Nejvyšším správním soudem jako soudem kasačním (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 9 Azs 199/2007 – 38, www.nssoud.cz).
Za tohoto stavu věci tedy Nejvyšší správní soud neposuzoval přijatelnost kasační stížnosti
na základě tvrzení stěžovatele, neboť je to s ohledem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí
krajského soudu pro nedostatek důvodů vyloučeno. Ostatně o tom,
že nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, svědčí i ust. §109 odst. 3 s. ř. s., které
zdejšímu soudu ukládá povinnost se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud proto ve vazbě na výše uvedené shledal předmětnou kasační
stížnost přijatelnou. S ohledem na dikci ust. §109 odst. 3 s. ř. s. citovaného výše pak
zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí nad rámec stížních bodů, které jsou
obsaženy v kasační stížnosti stěžovatele a konstatuje následující.
Má-li jakékoli rozhodnutí krajského soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné
a opřené o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat tyto jednotlivé atributy testu
přezkoumatelnosti, však soudní řád správní nestanoví, a proto je třeba vycházet
především z toho, co vytvořila dosavadní judikatura správních soudů.
„Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“(Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaného
pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně
soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně
rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“
S ohledem na výše předestřenou judikaturu, která se týká nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu pro nesrozumitelnost, je zřejmé, že kasační stížností
napadené rozhodnutí městského soudu nesrozumitelností netrpí, neboť lze jednoznačně
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, jak bylo rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou
účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod.
Zcela opačná situace je však v případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Z obsahu soudního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, totiž vyplývá, že městský
soud neměl nikdy k dispozici žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu ze dne
27. 7. 2009, č. j. MV-54742-2/OAM-2009, na základě kterého učinil úvahu o místní
příslušnosti Krajského soudu v Praze v této věci a vydal kasační stížností napadené
usnesení, kterým věc vedenou u něj pod sp. zn. 1 Az 10/2009 postoupil podle ust. §7
odst. 6 s. ř. s. jmenovanému soudu. Městský soud tedy opřel své rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované a vycházel pouze z obsahu podané žaloby a tvrzení
žalobce.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že napadené
usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť městský
soud opřel své rozhodovací důvody o vadná skutková zjištění, resp. o skutečnosti v řízení
nezjišťované, čímž se dopustil pochybení, jež vykazuje takovou intenzitu, která by mohla
mít vliv na samotné hmotněprávní postavení stěžovatele. V dalším řízení je proto městský
soud povinen se odpovídajícím způsobem s těmito nedostatky vypořádat,
zejména si vyžádat žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu ze dne 27. 7. 2009,
č. j. MV-54742-2/OAM-2009, a své závěry řádně a dostatečně odůvodnit, jak ve vztahu
k těmto rozhodnutím vyžaduje usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007,
č. j. Nad 22/2007 – 101, dostupné na www.nssoud.cz.
Stěžovatel dále podal „návrh na předběžné opatření“ podle ust. §38 s. ř. s., ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné zabývat
se podrobně dalšími námitkami stěžovatele v kasační stížnosti, neboť zjištěná
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí představuje vadu řízení,
jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadaného rozhodnutí a tato skutečnost je sama
o sobě důvodem pro zrušení citovaného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný pod č. 617/2005
Sb. NSS). Shodně je třeba přistupovat k návrhu stěžovatele na předložení věci Ústavnímu
soudu, neboť uváděné ust. §3a písm. a) bod 4 zákona o azylu, které mělo stěžovateli dle
jeho tvrzení upřít právo podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, nebylo ze strany
zdejšího soudu při řešení nyní projednávané věci použito, a proto Nejvyšší správní soud
neshledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ust. §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené usnesení městského soudu pro
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] zrušil a věc
mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud podle odst. 3 téhož
ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu