ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.94.2018:32
sp. zn. 9 Azs 94/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého, v právní věci žalobce: R. T., zast.
JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2016, č. j. MV-125429-4/SO-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018,
č. j. 11 A 180/2016 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalované.
Napadeným rozhodnutím žalovaná změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 7. 2014,
č. j. OAM-8371-29/TP-2012 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a podle §50 odst. 1 písm. b)
a odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a stanovila stěžovateli lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci
rozhodnutí, případně 30 dnů od propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o zrušení trvalého pobytu stěžovatele a byl mu
udělen výjezdní příkaz.
[2] Správní orgány v napadených rozhodnutích vycházely z §87l odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců, podle kterého ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu,
jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje
veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, za podmínky, že rozhodnutí bude
přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
[3] Závěry žalovaného o tom, že stěžovatel prodával drogy, a to opakovaně, jsou
opodstatněné a zcela v souladu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 12. 2013,
sp. zn. 25 T 107/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 7 To 26/2014. Pod body II/2 a 3 zde soudy popisují jednání stěžovatele – prodej
pervitinu, za který ve zde uvedených případech utržil 55 000 Kč. Za toto jednání, které bylo
kvalifikováno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatel pravomocně odsouzen.
[4] Jestliže bylo prokázáno, že stěžovatel prodával drogy, nelze dospět k jinému závěru,
než že byl drogovým dealerem. Z citovaného trestního rozsudku pak jednoznačně vyplývá,
že stěžovatel drogy prodával za peníze, a závěr žalovaného, že si touto trestnou činností
opatřoval prostředky k obživě, byl jediný, který bylo možné na základě těchto zjištění učinit.
Stěžovatel navíc ani v podané žalobě neuvedl žádné tvrzení, kterým by tento závěr žalovaného
vyvrátil.
[5] Vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti měl městský soud za nezpochybnitelné,
že trestná činnost závažným způsobem narušila veřejný pořádek a zákonem chráněné zájmy.
Tento závěr městský soud vyvozuje z objektu trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil,
a především z faktu, že jeho jednání bylo úmyslné a trvající. K povaze drogové trestné činnosti
se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 - 45,
kde konstatoval, že prodej pervitinu představuje narušení veřejného pořádku závažným
způsobem.
[6] Správní orgány posoudily otázku přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu ve vztahu k rodinnému životu stěžovatele dostatečně. Z žalobou napadených rozhodnutí
je patrné, že zohlednily existenci určitých vazeb stěžovatele k synovi R., avšak zdůraznily, že
stěžovatel nejevil dříve o syna velký zájem, když navíc jako otec je v jeho rodném listu od roku
2014 zapsán pan J. B.(současný partner jeho bývalé manželky), a tvrzení o silném citovém poutu
mezi stěžovatelem a jeho synem, tak jak je tvrdí v čestném prohlášení paní P., proto i s ohledem
na další okolnosti vyhodnotily jako účelové. Jistou existující vazbu tedy správní orgány připustily,
nicméně zdůraznily, že dopad do vytvořených vazeb není nepřiměřený, když stěžovateli navíc
nebyl zakázán další pobyt na území a bylo mu pouze odebráno nejvyšší možné pobytové
oprávnění, které může cizinec v České republice získat. Takové rozhodnutí podle
prvostupňového orgánu a žalovaného proto ve vztahu k jeho rodinným vazbám není
nepřiměřené.
[7] Soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 2 Azs 65/2017 - 31, a ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, ze kterých vyplývá závěr,
že ani v případě, že účastník řízení má s rodinou fungující vztahy, nelze považovat vydané
rozhodnutí za nepřiměřené, mj. v kontextu toho, že si zásah do svého soukromého a rodinného
života přivodil sám svým protizákonným jednáním, za které byl pravomocně odsouzen.
I kdyby tedy měl stěžovatel na území ČR fungující vztah se synem, o čemž se snaží správní
orgány přesvědčit, neznamenalo by to automaticky, že by mu z tohoto důvodu nemohl být trvalý
pobyt zrušen.
[8] Důkaz výslechem paní M. P., matky R. P., soud neprovedl. Cílem soudního přezkumu ve
správním soudnictví není nahrazovat činnost správního orgánu. Soud pouze přezkoumává úkony
provedené správním orgánem v rámci správního řízení a je patrné, že stěžovatel nepochybně
mohl bez omezení navrhnout provedení tohoto důkazu již ve správním řízení. Jak vyplývá též
z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 10 As 24/2015, „správní soudy zásadně nemohou
napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do
návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy.“
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[9] Stěžovatel brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností dle 103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. V její podstatné části podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před správními
orgány i městským soudem.
[10] Namítá, že skutková zjištění správního orgánu nemají oporu ve spisovém materiálu.
Zásadním důvodem pro naplnění závažného narušení veřejného pořádku ve smyslu §87 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců je drogová trestná činnost stěžovatele, tj. distribuce pervitinu,
za kterou byl pravomocně odsouzen. Pravomocné odsouzení je nezpochybnitelným faktem,
nicméně nelze z něho učinit skutkový závěr, že stěžovatel je drogovým dealerem. Za drogového
dealera je totiž třeba považovat osobu, která profesionálně nebo poloprofesionálně provádí
distribuci drog jako výdělečnou činnost. Ve skupině uživatelů, jimž drogy opatřuje, zaujímá dealer
zpravidla vysokou pozici. Úvahu soudu, dle které je stěžovatel drogový dealer,
protože bylo prokázáno, že stěžovatel prodával drogy, považuje za nepřezkoumatelnou.
[11] Namítá, že má se svým biologickým synem silné citové pouto. Za zjevnou nepravdu
považuje tvrzení soudu, že byl v řízení před správními orgány pasivní. V rámci odvolacího řízení
předložil čestné prohlášení své bývalé manželky a v rámci jeho doplnění uvedl,
že je třeba u matky nezletilého ověřit, zda mezi účastníkem a synem toto pouto existuje. Soud
měl tedy matku nezletilého vyslechnout nebo rozhodnutí žalovaného zrušit,
neboť ten se nevyrovnal s tímto důkazním návrhem. Rodinné vazby má stěžovatel i ke svým
rodičům, kteří žijí v České republice. Přetrhání těchto vztahů nebo jejich zkomplikování může
vést ve svém výsledku k tomu, že se o rodiče, jejichž zdravotní stav není nejlepší, nebude mít
kdo starat.
[12] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
[13] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na písemné vyjádření k žalobě.
Ztotožnil se s napadeným rozsudkem a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejprve se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí městského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé,
proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Při posuzování důvodu,
pro který byl stěžovateli zrušen trvalý pobyt, vycházel soud z rozsudků trestních soudů
založených ve správním spisu (rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 26/2014,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 107/2013). Trestní soudy na základě
skutkových zjištění a provedeného dokazování dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel
drogy prodával za peníze, a proto městský soud v projednávané věci konstatoval, že „[j]estliže bylo
prokázáno, že stěžovatel prodával drogy, nelze dospět k jinému závěru, než, že žalobce byl drogovým dealerem“.
Na této úvaze neshledává Nejvyšší správní soud žádné nedostatky, naprosto ji rozumí. Městský
soud užil slovní spojení dealer v jeho obecném smyslu, tj. „prodejce“. Předmětem sporu
rozhodně nebylo postavení stěžovatele ve skupině uživatelů drog, ale posouzení, zda protiprávní
jednání, kterých se dopustil, odůvodňují aplikaci §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
O „dealerské síti obžalovaného“ a jejím rozšiřování o další zákazníky se výslovně hovoří
v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 107/2013.
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že městský soud pochybil, odůvodnil-li
neprovedení navrhovaného důkazu pasivitou stěžovatele v průběhu správního řízení. Citace
z rozsudku sp. zn. 10 As 24/2015 je navíc zavádějící, neboť se nejedná o rozhodovací důvody,
ale o závěry původní judikatury, které byly překonány rozhodnutím rozšířeného senátu ze dne
2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71. Ze správního spisu soud ověřil, že stěžovatel k odvolání
přiložil čestné prohlášení své bývalé manželky o silném citovém poutu mezi ním a jeho synem.
Uvedené prohlášení nepominuly ani správní orgány, ani městský soud (viz str. 5 napadeného
rozsudku). Z doplnění odvolání ze dne 2. 9. 2016 soud dále ověřil, že stěžovatel na podporu
svého tvrzení o faktickém vztahu otce a syna požadoval vyslechnutí bývalé manželky. Pochybení
městského soudu, který tuto skutečnost pominul a zcela nesprávně odůvodnil neprovedení
výslechu bývalé manželky pasivitou stěžovatele, však nemá samo o sobě vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
[18] Stěžovatel totiž pomíjí fakt, že správní orgány a městský soud jeho tvrzenou vazbu
na syna reflektovaly. Žalovaná na straně 7 svého rozhodnutí uvedla, že k tvrzením a důkazům
v odvolání přihlédla a určitou vazbu stěžovatele na syna zohlednila, byť prohlášení bývalé
manželky nevyznívá příliš věrohodně, a žalovaná je považuje za účelové. Bývalá manželka
totiž při pobytové kontrole dne 10. 12. 2014 policistům sdělila, že stěžovatel navštěvoval syna
zcela ojediněle, vždy jej vzal pouze do McDonaldu na 1 až 2 hodiny. Není tedy pravdou,
že se žalovaná s navrhovaným důkazem nevypořádala a městský soud měl buď provést výslech
manželky, nebo pro tuto vadu napadené rozhodnutí zrušit.
[19] Stěžovatel zcela pomíjí závěry, ke kterým žalovaná a městský soud při posuzování jeho
rodinných vazeb na území České republiky dospěly. Ty totiž vycházely z nesporné skutečnosti,
že stěžovateli nebyl zákaz pobytu na území vysloven, přičemž k návštěvám syna může využít
i nižších pobytových oprávnění. Zrušením trvalého pobytu sice dochází k odebrání nejvyššího
pobytového statusu, jeho důsledkem však není vystavění nepřekonatelné bariéry mezi
stěžovatelem a jeho rodinnými příslušníky. Městský soud výslovně uvedl, že i kdyby stěžovatel
měl na území ČR fungující vztah se synem, o čemž se snaží správní orgány přesvědčit,
neznamenalo by to automaticky nemožnost jeho trvalý pobyt zrušit. V této souvislosti zcela
správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016,
č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, který se týká obdobné věci – zrušení platnosti povolení k trvalému
pobytu v návaznosti na pravomocné odsouzení za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy –, a v němž se uvádí,
že „[s]těžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom veškerých
možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní,
tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS
108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti
závažným právem chráněným zájmům toho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností
za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl
předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu
v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat.“
[20] Na výše uvedených závěrech by výslech bývalé manželky stěžovatele nemohl nic změnit.
Vazbu stěžovatele na syna totiž všechny orgány reflektovaly, nicméně, vzhledem k jím spáchané
závažné a úmyslné trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen, zásah do jeho
soukromého a rodinného života nebyl shledán natolik závažným, aby převážil nad veřejným
zájmem na ochraně veřejného pořádku, v důsledku čehož byly splněny podmínky pro zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ostatně
jak žalovaná správně zdůraznila, omezení na osobní svobodě v délce 30 měsíců, ke kterému byl
stěžovatel odsouzen, jeho rodinný a soukromý život narušilo větší měrou než zrušení trvalého
pobytu.
[21] Kasační tvrzení o neuspokojivém zdravotním stavu rodičů je jednak ničím nepodložené
a zejména nebylo uplatněno v řízení před městským soudem. V žalobě stěžovatel ve vztahu
ke svým rodičům pouze konstatoval, že oba žijí na území ČR. Tato skutečnost však sama o sobě
nepřiměřenost dopadů rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života stěžovatele
nezpůsobuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1, větou druhou, s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[23] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci plný
úspěch, proto by jí soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., měl přiznat náhradu
nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jí žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu