ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.13.2005
sp. zn. Konf 13/2005-8
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci
JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a
JUDr. Marie Žišková, o návrhu Městského soudu v Brně na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi Městským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce: I .
e. p., a. s., zastoupeného JUDr. M. K., patentovým zástupcem, a žalovaných: 1) D ., spol.
s r. o., zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem 615 00 Brno,
Ponávka 2, a 2) E. S., s. r. o., za účasti vedlejšího účastníka Úřadu průmyslového
vlastnictví, se sídlem 160 68 Praha 6, Antonína Čermáka 2a, ve věci žaloby o výmaz
užitného vzoru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 246/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. PUV 1998-8548, ve věci
výmazu užitného vzoru s názvem „S. p. p. s. u. v. e. v. n. p. s.“, je soud ve
správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 7 A
124/2002-21, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 1. 3. 2005 se na tento senát obrátil Městský soud v Brně a požádal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č.
131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu
„kompetenční spor“), mezi Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Brně ve
věci zapsané u posledně jmenovaného soudu pod sp. zn. 13 C 246/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Úřad průmyslového vlastnictví (v textu též „Úřad“) zapsal dne 22. 1. 1999 do
rejstříku užitný vzor s názvem „ S. p. p. s. u. v. e. v. n. p. s. “ pro spolumajitele D., spol. s r.
o., a E. S., s. r. o. (dále též „žalovaní“). Dne 20. 7. 2001 podala společnost I. e. p., a. s.
(dále též „žalobce“), návrh na výmaz užitného vzoru z rejstříku s poukazem na §17 odst.
1 písm. a) zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech. Úřad shledal návrh důvodným a
dne 30. 1. 2002 vydal rozhodnutí o výmazu tohoto užitného vzoru s odůvodněním, že
toto technické řešení není způsobilé k ochraně pro nedostatek novosti a nesplnění
podmínky překročení rámce pouhé odborné dovednosti. Žalovaní napadli toto
rozhodnutí rozkladem; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 30. 7. 2002 tak, že rozkladu
vyhověl a napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh na výmaz užitného vzoru zamítl.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 17. 9. 2002 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř., ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 124/2002. Vrchní soud však ř ízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak – již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 –
o původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 4. 6. 2003 pod čj. 7 A
124/2002-21 ji odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům
tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může do jednoho měsíce
od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního
řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu,
a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních
úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Městského soudu v Brně ve zmíněné lhůtě
žalobu proti společnostem D., spol. s r. o., a E. S., s. r. o.; jako možného vedlejšího
účastníka přitom označil Úřad průmyslového vlastnictví. Petitem žaloby se domáhal
výroku o tom, že užitný vzor se vymazává z rejstříku užitných vzorů.
Městský soud v Brně následně vyzval účastníky, aby se vyjádřili k věcné příslušnosti
soudu. Všichni účastníci vyjádřili shodný názor, že v dané věci je věcně příslušný soud ve
správním soudnictví.
Městský soud v Brně poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh, neboť
se rovněž domnívá, že věc náleží do působnosti správních soudů.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem v občanském soudním řízení a
soudem ve správním soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, podle nějž se všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu
rozhodování ve věcech soukromého práva, může ten, kdo s takovým rozhodnutím není
spokojen, obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude
rozhodovat v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř.). Naopak
rozhodoval-li správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti
takového rozhodnutí soudům činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního
řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a
soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zaujal
zvláštní senát v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5 (publikováno pod č.
276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách odkázal zvláštní senát pro stručnost na
uvedené usnesení a přikročil ke zkoumání charakteru rozhodnutí o výmazu užitného
vzoru.
Užitnými vzory se chrání technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé
odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná (§1 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných
vzorech). Byť jsou tu rozdíly v požadavcích týkajících se invenční úrovně, podmínek,
rozsahu a délky ochrany, mají užitné vzory něco společného s vynálezy, které jsou
chráněny patentem. V obou směrech totiž jde o novou tvůrčí myšlenku, jíž má být
docíleno určitého technického pokroku. Patent byl přitom původně panovnickým
privilegiem, kterým se vynálezci dostávalo monopolu na hospodářské využití jeho
vynálezu. Libovůle při udílení patentů byla od konce 18. století postupně omezována, až
se konečně počátkem 20. století prosadila zásada, že vynálezce má po splnění zákonem
předepsaných náležitostí vůči státu právní nárok na ochranu svého vynálezu.
Úvodem se ještě sluší připomenout zásada, že každému, komu se pomocí jeho
osobních schopností a píle podaří přispět k obohacení společnosti – ať už na poli
hospodářském či kulturním – za to náleží odměna. Ta v prvé řadě spočívá ve veřejném
uznání. Nicméně pokud již toto obohacení nabude pro společnost konkrétní praktické
formy, tj. zejména pokud se nové řešení nabízí k hospodářskému využití, je obecně
žádoucí, aby dříve, než začne z tohoto nového řešení těžit uži tky celá společnost, z něho
mohl po určitou dobu těžit především sám jeho původce. Tuto záruku však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc).
V dnešních podmínkách může tedy stát stanovit podmínky, za kterých se původce
nového, průmyslově využitelného technického řešení, které přesahuje rámec pouhé
odborné dovednosti, může domoci rozhodnutí správního úřadu, které zajistí tomuto jeho
řešení ochranu. Úřad tedy musí užitný vzor zapsat do rejstříku, jsou -li splněny zákonné
podmínky registrace (§11 odst. 1 zákona o užitných vzorech), a není -li tomu tak, musí
naopak přihlášku zamítnout. Zapsaný užitný vzor pak Úřad musí z rejstříku vymazat,
jestliže zjistí – sám či k návrhu kohokoliv – že nastala situace, kterou předpokládá zákon
(§17 odst. 1 zákona o užitných vzorech).
Nejvyšší správní soud založil své usnesení o odmítnutí žaloby na vymezení pojmu
průmyslového vlastnictví coby souhrnu zvláštních absolutních subjektivních práv
k nehmotným statkům, která jsou průmyslově (tj. opakovaně hospodářsky) využitelná a
která požívají zvláštní právní ochrany. Jádro jeho argumentace tkví v tvrzení, že užitný
vzor jako statek nehmotné povahy je jinou majetkovou hodnotou. Jelikož předmětem
občanskoprávních vztahů jsou – jak soud uvádí – nejen věci, ale i práva a jiné majetkové
hodnoty (§118 odst. 1 občanského zákoníku), je užitný vzor – coby jiná majetková
hodnota – způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. To jistě nelze nijak
zpochybnit; soud zde však vychází z neúplného axiomu. To, že užitný vzor může být
předmětem občanskoprávních vztahů, není nijak v rozporu se skutečností, že
rozhodování o jeho výmazu z rejstříku – jakožto projev výkonu státní správy v oblasti
průmyslového vlastnictví – je naopak předmětem vztahu veřejnoprávního mezi majitelem
již zapsaného užitného vzoru a Úřadem.
Nejvyšší správní soud dále tvrdí, že rozhodování o užitných vzorech je
rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající z občanskoprávních
vztahů. Na tom nic nemění ani skutečnost, že průmyslové vlastnictví má i své
veřejnoprávní aspekty, neboť nakládání s předměty průmyslového vlastnictví je podřízeno
předpisům veřejného práva a vztahy při tom vznikající jsou chráněny nejen prostředky
práva soukromého, ale i veřejného.
Tato argumentace však v projednávané věci neobstojí.
Je nepochybné, že původce technického řešení se zápisem užitného vzoru do
rejstříku stává jeho majitelem. S tímto svým majetkem pak může v každém směru volně
nakládat v soukromoprávních vztazích: může jej např. zcizit, dát do zástavy či poskytnout
třetím osobám licenci. Nelze však opomenout, že samotný akt udělení tohoto práva je
výlučně aktem veřejné moci, kterým se rozhodně neupravuje právní vztah mezi subjekty
stojícími v rovném postavení. Předmětem řízení o registraci takový vztah není: jeho
předmětem je toliko vztah mezi přihlašovatelem, který o zápis do veřejného rejstříku žádá
(resp. majitelem užitného vzoru), a Úřadem, který o zápisu (výmazu) rozhoduje. Stát
reprezentovaný Úřadem a přihlašovatel (majitel) tu tedy stojí v postavení vertikálním: na
jedné straně je tu nositel veřejného oprávnění a na straně druhé je tu adresát
veřejnoprávního působení. Výsledkem řízení je pak zápis či výmaz užitného vzoru.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodné pro určení, zda věc bude projednávat soud
správní či soud v občanském soudním řízení, je vždy soukromoprávní nebo veřejnoprá vní
povaha aktu udělení (odnětí) užitného vzoru jako majetkového práva k nehmotnému
statku, nikoli samotná povaha tohoto práva. Samotný zápis (výmaz) užitného vzoru tedy
není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že zápisem (výmazem) vznikají nebo zanikají
soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel)
v rovném postavení, mu nemůže užitný vzor zapsat ani vymazat. To může učinit jenom
správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom
vydá vrchnostenský správní akt.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci iniciovala
řízení osoba třetí (navrhovatel výmazu). Návrh na výmaz užitného vzoru může podat
kdokoli a Úřad provede výmaz, jestliže technické řešení není způsobilé k ochraně podle §
1 a §3 zákona o užitných vzorech, jestliže předmět užitného vzoru je již chráněn
patentem s účinky na území České republiky či užitným vzorem s dřívějším právem
přednosti nebo jestliže předmět užitného vzoru jde nad rámec původního podání
přihlášky užitného vzoru. Podstatou návrhu tedy jsou námitky, že nemělo být uděleno
veřejné subjektivní právo majiteli užitného vzoru, protože nebyly splněny zákonné
podmínky zápisu nebo proto, že zápisu brání jiné veřejné subjektivní právo dříve v zniklé
(registrace patentu nebo užitného vzoru s dřívějším právem přednosti). To, že se celý
příběh navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor, ještě z takového
sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimovaným
subjektem, který tvrdí, že Úřad neměl užitný vzor zapsat, neboť tomu brání např. lepší
veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako u námitky
souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se staví ne bo stavět
má, k tomu není územním plánem určen. I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově spor
mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba souseda proti vydanému stavebnímu
povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že jednotlivé zákony na
ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí ve věci přísluší činit
Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci patentů (a také užitných
vzorů s ohledem na obdobné použití usta novení zákona o vynálezech, průmyslových
vzorech a zlepšovacích návrzích např. v otázkách licenčních smluv) jsou v pravomoci
soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent, stanovení výše odměny za
právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence, porušení
práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc
za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo
dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by soud uložil takovou povinnost
Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro
zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu užitného vzoru
náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu