ECLI:CZ:NSS:2013:NAD.25.2013:34
sp. zn. Nad 25/2013 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Sasanka
Accounting, s.r.o., se sídlem Kaprova 14/13, Praha 1, zast. Mgr. Romanem Klimusem,
advokátem se sídlem Dělnická 397/39, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Horní náměstí 103/2, Opava, v řízení o žalobě podané žalobkyní proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 2. 2013, č. j. 684/1.30/13/14.3, o návrhu žalobkyně na postup podle §9
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, ve věci
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 27/2013,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 27/2013
se nepřikazuje Krajskému soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
Žalobkyně se svou žalobou, kterou adresovala Krajskému soudu v Plzni, domáhala,
aby soud vyslovil, že „řízení vedené správními orgány, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí Státního
úřadu inspekce práce č. j. 888/1.30/2013 ze dne 15. 3. 2013, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce
č. j. 684/1.30/13/14.3 ze dne 20. 2. 2013 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský
a Karlovarský kraj č. j. 97/6.30/13/14.3 ze dne 7. 1. 2013, bylo ex lege skončeno dne 2. 3. 2013,
neboť marně uplynula prekluzivní lhůta.“ V případě, že by soud takovému návrhu nevyhověl,
žalobkyně navrhla krajskému soudu, aby zrušil všechna zmíněná správní rozhodnutí.
Dle žalobních tvrzení Státní úřad inspekce práce žalobou napadeným rozhodnutím
potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj, kterým byla
žalobkyni uložena pokuta ve výši 750 000 Kč podle §25 odst. 1 a §26 odst. 1 písm. c) zákona
č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“).
V žalobě podala žalobkyně též návrh, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti
Krajskému soudu v Ostravě. Tento návrh, který obdržel Nejvyšší správní soud dne 16. 5. 2013,
byl odůvodněn tím, že žalovaný má sídlo v obvodu Krajského soudu v Ostravě, právní zástupce
žalobkyně má v Ostravě pobočku a ke Krajskému soudu v Ostravě byla již v minulosti žalobkyní
podána správní žaloba zabývající se v žalobě popsanou problematikou.
Žalovaný s přikázáním věci Krajskému soudu v Ostravě vyjádřil souhlas.
Nejvyšší správní soud věc posoudil a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny
podmínky pro postup podle §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“ či „ soudní řád správní“). Podle zmíněného
ustanovení: „ Nejvyšší správní soud může věc přikázat jinému než místně příslušnému krajskému soudu, je-li
to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné.“ Zdejší soud vycházel
z toho, že citované ustanovení odráží skutečnost, že delegace vhodná, tj. přikázání věci jinému
než místně příslušnému krajskému soudu, je pouhou výjimkou ze zásady trvání místní
příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce. Vzhledem k tomu, že jde o výjimku
z obecného pravidla určení místní příslušnosti, je třeba tuto výjimku vykládat restriktivně.
Z tohoto důvodu k ní lze přistoupit jen v ojedinělých a odůvodněných případech, v nichž
by projednání věci jiným než místně příslušným krajským soudem znamenalo z komplexního
pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci
(k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004,
č. j. Nad 138/2003 - 26, publikované pod č. 305/2004 Sb. NSS, dostupné stejně jako další zde
citované rozhodnutí zdejšího soudu na www.nssoud.cz, případně nález Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, publikovaný jako N 172/24 SbNU 281, dostupný
z http://nalus.usoud.cz).
Samotná skutečnost, že právní zástupce žalobkyně a žalovaný správní orgán druhého
stupně mají sídlo v obvodu Krajského soudu v Ostravě, neodůvodňuje přikázání věci soudu,
který by jinak dle §7 s. ř. s. nebyl příslušný. V dané věci totiž zdejší soud neshledal, že by delegaci
vhodné svědčily podmínky hospodárnosti či rychlosti řízení. Pojem hospodárnost řízení přitom
nelze vztahovat pouze k nákladům řízení, které vznikají účastníkům řízení, ale je zapotřebí na něj
nahlížet v kontextu celého řízení a především jej vykládat v úzké souvislosti s pojmem rychlosti
řízení, jakož i jinými důležitými důvody pro delegaci vhodnou. Krajský soud v Ostravě
by se musel od počátku s věcí obeznámit, činit přípravné úkony, což by v žádném případě
nemohlo přispět k rychlosti ani hospodárnosti řízení (k danému srov. výše citované usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 4. 2004, č. j. Nad 138/2003 - 26, a na něj navazující další
rozhodnutí zdejšího soudu, které samotnou skutečnost, že stěžovatel či jeho zástupce mají sídlo
v obvodu jiného soudu, nepovažují za dostatečný důvod pro delegaci vhodnou). V dané
souvislosti lze též poukázat na to, že žalobkyně ve svém návrhu na delegaci vhodnou ani žádným
způsobem nepoukázala na to, že hodlá trvat na projednání věci při jednání. V žalobě přitom
nepodala žádný návrh na provedení důkazu, k čemuž by bylo nezbytné nařizovat jednání. Není
tedy vůbec zřejmé, že i v případě, že návrhu na delegaci vhodnou nebude vyhověno, žalobkyni
či žalovanému vzniknou seznatelně větší náklady, než ty, které by vznikly, kdyby byla věc
přikázána Krajskému soudu v Ostravě. Nejvyšší správní soud však dodává, že otázka, zda ve věci
bude nebo nebude třeba nařizovat jednání, zůstává stále nezodpovězena, soud se totiž stále
účastníků ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. nedotázal, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání.
Žalobkyně též poukázala na to, že již v minulosti podala správní žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, která se zabývala problematikou popsanou v její nynější žalobě. V samotné
žalobě žalobkyně uvedla, že dne 14. 10. 2011 podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, o níž
bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 24. 9. 2012, č. j. 78 Ad 8/2011 - 46; ve věci se mělo jednat
o přestupek podle §25 odst. 1 a §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že dle s. ř. s. účinného do 31. 12. 2011 se místní příslušnost soudů ve správním
soudnictví odvíjela dle obecného pravidla v tehdy účinném §7 odst. 2 s. ř. s. od sídla správního
orgánu, který vydal rozhodnutí v posledním stupni. Tímto orgánem byl Státní úřad inspekce
práce se sídlem v Opavě. Opava přitom spadá do obvodu Krajského soudu v Ostravě, byl
to tak Krajský soud v Ostravě, který byl do 31. 12. 2011 dle §7 odst. 2 s. ř. s. místně příslušný
k žalobám proti takovým rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce. Skutečnost, že Krajský
soud v Ostravě řešil v minulosti žalobu zabývající se obdobným typem správního deliktu, za který
byla žalobkyně nyní pokutována, byla přímým důsledkem tehdejšího určení místní příslušnosti
soudů ve správním soudnictví. Soudní řád správní přitom opustil koncepci určování místní
příslušnosti podle sídla správního orgánu, který vydal rozhodnutí v posledním stupni (srov. nyní
účinné znění §7 odst. 2 s. ř. s.). Určení místní příslušnosti soudů je především věcí zákonodárce.
Tím, že by zdejší soud připustil, že skutečnost, že se Krajský soud v Ostravě danou
problematikou zabýval v minulosti (a to v návaznosti na tehdejší určení místní příslušnosti),
obecně bez dalších skutečností znamená důvod pro delegaci vhodnou, by popřel nynější pravidla,
která zákonodárce zvolil pro určení místní příslušnosti, a tím i nepřípustnou extenzi moci soudní
do moci zákonodárné.
Žalobkyně se omezila jen na blíže nerozvedené tvrzení, že Krajský soud v Ostravě
se zabýval v minulosti správní žalobou s obdobnou problematikou jako v nynější žalobě, což není
obecně důvod pro delegaci vhodnou. Přitom blíže nezmínila jakoukoli další individuální
argumentaci ve vztahu k její podané žalobě a konkrétním podmínkám pro vhodnost,
hospodárnost řízení nebo pro jiný vhodný důvod. Za takového stavu Nejvyšší správní soud
důvod pro delegaci vhodnou neshledal.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů neshledal podmínky
pro to, aby mohl věc dle §9 odst. 2 s. ř. s. přikázat Krajskému soudu v Ostravě.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu