ECLI:CZ:NSS:2010:NAO.13.2010:68
sp. zn. Nao 13/2010 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci: Telefónica O2 Czech
Republic, a. s., se sídlem Za Brumovkou 266/2, Praha 4 - Michle, zast. JUDr. Pavlem
Dejlem, LL.M., advokátem se sídlem AK Kocián, Šolc, Balaštík, Jungmannova 24, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno,
o ochranu proti nečinnosti, o námitce podjatosti vznesené vůči soudci Krajského soudu v Brně
JUDr. Davidu Rausovi, Ph.D.,
takto:
Soudce Krajského soudu v Brně JUDr. David Raus, Ph.D. je v y l o u č e n
z projednávání a rozhodování v právní věci vedené Krajským soudem v Brně
pod sp. zn. 62 Af 9/2010.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2003 změnil na základě rozkladu žalobce své dřívější
rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002 tak, že určil, že dohody o propojení uzavřené žalobcem s dalšími
osobami podléhají zákazu dohod narušujících soutěž ve smyslu §3 až 6 zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu
u Krajského soudu v Brně. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 31 Ca 2/2003 - 149
vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2003. Na základě kasační stížnosti
žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 22/2006 - 337 zrušil
rozsudek krajského soudu ze dne 30. 5. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud
poté novým rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č. j. 62 Ca 35/2007 - 153 zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 8. 2003 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti druhému rozsudku
krajského soudu (ze dne 21. 7. 2009) podal žalovaný znovu kasační stížnost, kterou Nejvyšší
správní soud vede pod sp. zn. 5 Afs 4/2010 a dosud o ní nerozhodl.
[2] V mezidobí, po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009,
se žalobce obrátil na žalovaného s žádostí, aby v řízení pokračoval a rozhodl. Žalobce
argumentoval usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 a tím, že žalovaný současně s podáním kasační stížnosti nepožádal
o přiznání odkladného účinku. Poté, co žalovaný žalobci nevyhověl, obrátil se žalobce na Krajský
soud v Brně s žalobou proti nečinnosti správního orgánu. Řízení o této žalobě vede krajský soud
pod sp. zn. 62 Af 9/2010.
[3] Žalobce podáním ze dne 23. 2. 2010 vznesl námitku podjatosti vůči soudci Davidu
Rausovi v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 62 Af 9/2010. Námitku odůvodnil tím,
že soudce David Raus působil v letech 1999 až 2003 jako zaměstnanec žalovaného, zastával
funkci legislativně právního odboru a ve funkci předsedy rozkladové komise pro oblast
antitrustu. Předmětem řízení vedeného u krajského soudu v této věci je spor o postup
žalovaného v řízení 20/02. Toto řízení bylo zahájeno a rozhodnutí (následně zrušené krajským
soudem) v něm bylo vydáno v době, kdy uvedený soudce působil jako vedoucí zaměstnanec
žalovaného a podílel se na rozhodovací činnosti žalovaného, s tím, že žalobce se domnívá,
že jmenovaný se přímo podílel na rozhodování ve sporné věci. Žalobce dále uvádí, že námitku
podjatosti vůči uvedenému soudci úspěšně vznesl již v souvisejícím řízení u Krajského soudu
v Brně vedeném pod. sp. zn. 62 Ca 35/2007 (tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
v této věci). Soudce Raus se následně v uvedené věci sám vyloučil a krajský soud věc projednal
a rozhodl bez jeho účasti. Žalobce se domnívá, že soudce Raus získal poznatky o předmětu řízení
v době svého působení u žalovaného, což určitým způsobem determinuje jeho pohled na věc
a právní názor. S ohledem na tyto okolnosti má žalobce za to, že soudce David Raus je vyloučen
z projednávání a rozhodnutí ve věci, neboť se zřetelem na jeho poměr k účastníkům a k věci
je dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
[4] K vznesené námitce se vyjádřil soudce David Raus, který uvedl, že se necítí být podjatý.
Uvedl, že uznává žalobcem tvrzené skutečnosti, tj. že byl v době od 1. 5. 1999 do 31. 10. 2003
zaměstnancem žalovaného a pracoval v žalobcem uváděných funkcích. Stejně tak je pravdou,
že sám vyjádřil pochybnosti o své nepodjatosti v souvisejícím řízením vedeným u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 62 Ca 35/2007. Přesto však vyjádřil své přesvědčení, že předmět řízení
je ve věci vedené pod sp. zn. 62 Af 9/2010 odlišný od řízení 62 Ca 35/2007. V tomto prvním
zmiňovaném řízení jde toliko o posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky pro vydání
rozhodnutí žalovaným a zda je žalovaný nečinný, v onom druhém řízení naproti tomu šlo
o věcné posouzení zákonnosti v minulosti žalovaným vydaného rozhodnutí. Jestliže se podílel
na rozhodování žalovaného v letech 2002 - 2003, byl nepochybně podjatý v řízení o žalobě
proti rozhodnutí vydanému v tomto období. Tato skutečnost je naopak bez vlivu na posouzení
současného postupu či případné nečinnosti žalovaného (byť v téže věci). Dle soudce Rause není
ani splněn důvod vyloučení spočívající v tom, že by se podílel na projednání a rozhodování
žalovaného, neboť jde-li v předmětném řízení o žalobu proti nečinnosti, není to věc,
na níž by se u žalovaného podílel.
[5] Nejvyšší správní soud po posouzení rozhodujících skutkových okolností a jejich
zhodnocení dospěl k závěru, že JUDr. David Raus, Ph.D. je vyloučen z projednávání
a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 Af 9/2010. Podstatné
pro posouzení věci je přitom zodpovězení právní otázky, zda soudce, který se podílel na úkonech
a rozhodnutí žalovaného, a byl proto vyloučen z projednávání a rozhodnutí v řízení o žalobě
proti rozhodnutí, je vyloučen i z řízení, v němž se žalobce domáhá ochrany proti tvrzené
nečinnosti žalovaného poté, co bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla
žalovanému vrácena k dalšímu řízení.
[6] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
[7] Problematikou podjatosti soudce opakovaně zabýval Ústavní soud. Např. v nálezu
ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 konstatoval, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování
věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti“ (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996). V uvedeném nálezu
však zároveň uvedl, „že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet
pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedou.“ Ústavní soud v tomto svém nálezu také poukázal na skutečnost,
že rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti
soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal
conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno
v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate
doubt in this respect). V této souvislosti Ústavní soud citoval rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 22. 4. 1994, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, stížnost č. 15651/89
(česky in: Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu Xi/1997,
str. 20); a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 1998, Gautrin a další proti Francii, stížnost
č. 21257/93 (česky in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 4/1998).
[8] Nejvyšší správní soud dále při posuzování věci vyšel z vlastní ustálené judikatury.
V usnesení ze dne 2. 9. 2004, č. j. Nao 13/2004 - 54 (publikovaném pod č. 433/2005 Sb. NSS)
se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem §8 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Dospěl k závěru, že podíl
soudce na projednávání nebo rozhodování v předchozím soudním řízení je třeba vykládat
materiálně, tedy „s ohledem na konkrétní a přímou souvstažnost a věcnou souvislost předmětných řízení“.
V daném případě shledal senát vyloučení soudkyně Nejvyššího správního soudu, která se sice
nepodílela kvalifikovaným způsobem na projednávání a rozhodování ve věci rozhodnutí
krajského soudu napadeného kasační stížností, ale podílela se na předchozím rozhodnutí
krajského soudu. Právě po zrušení rozhodnutí žalovaného a poté, co mu byla věc vrácena, vydal
žalovaný v tomtéž řízení následně rozhodnutí, které bylo předmětem řízení ve sporné věci. Pojem
„předcházející soudní řízení“ použitý v zákoně byl zjevně vyložen extenzivně. Nejvyšší správní
soud se v tomto usnesení výslovně přihlásil k výkladu obdobného ustanovení civilního
procesního předpisu (§14 odst. 2 o. s. ř.) podanému Nejvyšším soudem v rozsudku z 26. 7. 2000,
č. j. 26 Cdo 74/99, podle něhož účelem vyloučení soudce podílejícího se na rozhodování věci
u soudu nižšího stupně je vyloučení toho, aby měl o věci „vědomost té povahy, jež vyvolává pochybnost
o vnitřní nezávislosti soudních instancí, o legalitě aplikovaných poznatků a ve svých důsledcích i pochybnost
o soudcově nestrannosti.“
[9] Ještě dále zašel v extenzívním výkladu §8 odst. 1 věty druhé Nejvyšší správní soud
v usnesení ze dne 31. 5. 2006, č. j. Nao 7/2006 - 121. Soud zde dovodil vyloučení soudce
Nejvyššího správního soudu, který se v době působení u krajského soudu podílel na projednávání
a rozhodnutí ve věci toliko „nepřímo“, a to tak, že rozhodoval jiný (skutkově a právně obdobný)
spor týchž účastníků, přičemž rozhodující senát krajského soudu z jeho rozhodnutí v obdobné
věci vycházel. V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o vyloučení soudce
proto, že tento soudce svůj názor na „jádro sporu“ (charakterizované týmiž mezi účastníky
spornými otázkami) již vyjádřil v rozhodnutí instančně nižšího soudu. Nejvyšší správní soud
v tom shledal objektivní okolnost, která by mohla vyvolat legitimní pochybnosti o soudcově
nezaujatému vztahu k věci ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu.
[10] Tyto závěry je možné mutatis mutandis přenést i na podíl soudce na projednávání
a rozhodování věci u správního orgánu. Pokud soudce působil u žalovaného v době,
kdy předmětné správní řízení bylo zahájeno a věc byla rozhodována, je ve smyslu §8 odst. 1 věty
druhé tento soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí o správní žalobě proti takovému
rozhodnutí žalovaného. Vyloučení takového soudce se však nevztahuje pouze na řízení o žalobě
proti rozhodnutí, nýbrž i na jiná řízení vedená před správním soudem mezi stejnými účastníky
a týkající se právních vztahů mezi nimi, které s tímto správním řízením přímo souvisí. Soudce,
který se podílel na projednávání věci u správního orgánu tak zpravidla bude vyloučen i v řízení
o žalobě, kterou se účastník správního řízení domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu.
[11] Není totiž pravdou, že by šlo o posouzení zcela jiných otázek a skutečností
než ve správním řízení vedeném v době působení soudce u žalovaného správního orgánu.
V předmětné věci se žalobce domáhá zastavení správního řízení s tím, že krajský soud
v pravomocném zrušujícím rozsudku (byť napadeném kasační stížností, o níž dosud Nejvyšší
správní soud nerozhodl) vyslovil závazný právní názor, kterým žalovanému uložil, aby zastavil
správní řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté (srov. přípis žalobce žalovanému
ze dne 10. 11. 2009, č. l. 43). Naopak žalovaný odpírá vyhovět žalobci s odkazem na to,
že provádí „hloubkovou analýzu správného procesního postupu Úřadu“ (srov. přípis žalovaného
z 29. 1. 2010, č. l. 47). Při rozhodování o žalobě proti nečinnosti žalovaného se tak krajský soud
patrně může zabývat i otázkami souvisejícími se závazným právním názorem vysloveným
rozsudkem ve věci, v níž byl soudce Raus vyloučen. Rovněž nelze vyloučit, že pro posouzení
přípustnosti a důvodnosti žaloby budou relevantní okolnosti spadající do období působení
soudce Rause u žalovaného a právní otázky, na něž si tento soudce učinil názor v době
svého působení u žalovaného, vázán loajalitou ke svému tehdejšímu zaměstnavateli. Otázky
zákonnosti postupu a právního názoru žalovaného v řízení nelze jednoznačně oddělit od otázky,
zda jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí žalovaného ve stejném řízení.
[12] Pokud soudce Raus nabyl znalosti o rozhodných okolnostech a otázkách a v době
svého působení u žalovaného, což v předmětné věci nelze vyloučit (ba spíše
je to pravděpodobné), je dán objektivní důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
Proto je z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučen.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu