ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.11.98
sp. zn. Pl. ÚS 11/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v řízení o návrhu 1. JUDr. M.K., 2. ThMgr. L.D., 3. I.K., 4. JUDr. V.A., 5. M.S., 6. Ing. O.B., 7. MUDr. Z.P., 8. L.O., všichni zastoupeni JUDr. Z.T., na zrušení ustanovení §250d odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 5. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které navrhovatelé s odvoláními na čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") navrhují zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 189/95, ze dne 28. 3. 1987, a rozhodnutí Ministerstva kultury, čj. 13170/93, ze dne 6.1.1994, čj. 15044/94, ze dne 29.3.1995, čj. 4923/94, ze dne 12.10.1995, v opraveném znění čj. 12178/95, ze dne 27. 10. 1995. Stěžovatelé se žalobou u Vrchního soudu v Praze domáhali ve správním soudnictví zrušení shora označených rozhodnutí Ministerstva kultury, týkajících se registrace ústavy N. Vrchní soud v Praze však svým výše označeným
usnesením řízení podle ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobami neoprávněnými. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, proti uvedenému rozhodnutí Vrchnímu soudu směřující, namítají dotčení jejich ústavně zaručených základních práv v důsledku toho, že soud, aniž připustil hmotné dokazování a zabýval se otázkou účastníků řízení podle §14 správního řádu, řízení zastavil pro nedostatek jejich legitimace k podání žaloby. Soud však podle názoru stěžovatelů, podrobně v ústavní stížnosti rozvedeného, nebyl oprávněn řízení zastavit a poskytnout tak nepřímo ochranu nezákonnému stavu. Současně s ústavní stížností podali stěžovatelé podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení §250d odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento návrh odůvodňují tím, že toto procesní ustanovení přímo znemožnilo, aby stěžovatelé mohli své postavení účastníků řízení před soudem objasnit na základě skutkového stavu, který si soud nejen neujasnil, nýbrž ani nezkoumal. Stěžovatelé proto považují ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. za neústavní, poněvadž umožnilo zcela volně zasáhnout do jejich základních práv chráněných mino jiné i čl. 38 odst. 2 Listiny. Hlavním důvodem pro zrušení §250d odst. 3 o.s.ř. je, jak dále uvádějí, skutečnost, že otázky procesní, jakkoliv mají předběžný charakter, nemohou být často správně posouzeny bez zjištění skutkového stavu, což se týká daného případu. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze zrušit celý komplex předběžných úkonů soudu, obsažených v napadeném ustanovení, s ohledem na jejich věcnou odlišnost, navrhují, aby byla zrušena jeho dikce, jestliže byla podána neoprávněnou osobou", o níž je podle stěžovatelů prokázáno, že porušení ústavních práv již de facto umožnila.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, bylo podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., řízení o ústavní stížnosti přerušeno do doby rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení navrhovatele jsou v rozporu s ústavními zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Neústavnost ke zrušení navrženého ustanovení spatřují stěžovatelé v tom, že toto ustanovení umožnilo zasáhnout do jejich základních práv. Stěžovatelé tedy explicitně neuvádějí, tak jak to vyžaduje ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, se kterým ustanovením ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR je ke zrušení navržené ustanovení v rozporu, a argumentují pouze neústavností ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jež napadené ustanovení aplikovalo. Návrh stěžovatelů na zrušení napadeného ustanovení tedy neobsahuje tvrzení o jeho rozporu s ústavními předpisy požadované pro takový návrh ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb.
Ustanovení §250d odst. 3 o.s.ř. v části, jež byla vrchním soudem aplikována (a jen touto se proto s ohledem na znění ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., mohl Ústavní soud zabývat), stanoví, že předseda senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba byla podána neoprávněnou osobou. Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaném pod č. 13, sv. 7 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu, zaujal názor, že je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací, od případů, kdy tak učinit nelze, a kdy je nutno přistoupit k jeho zrušení. Výkladem posuzované části napadeného ustanovení se také již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 309/96, v němž uvedl, že zastavení řízení podle ustanovení §250 d odst. 3 o.s.ř., proto, že žaloba byla podána neoprávněnou osobou, přichází
v úvahu pouze tehdy, je-li evidentně vyloučeno, aby žalobci tvrzené právo vůbec mohlo příslušet.
Z uvedených důvodů a vzhledem k tomu, že navrhovatelé sami nespecifikovali rozpor napadeného ustanovení s ústavními předpisy, a jeho ne zcela přesnou dikci - pojem oprávněné osoby - lze překlenout ústavně konformním výkladem, byl návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 1998
JUDr . Eva Zarembová
soudce zpravodaj