ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.13.94
sp. zn. Pl. ÚS 13/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v plénu o návrhu skupiny 45 poslanců Parlamentu ČR na zrušení ustanovení bodů č. 1, 2, 97, 98, 99 a 100 obsažených v článku I zák. č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, pokud se jimi zrušují, mění nebo doplňují základní zásady a ustanovení §§151, 152, 154 a 156 odst. 3 zákoníku práce,a s tím související ustanovení bodu č. 38 (§37 odst. 1 písm.f) a bodu č. 102 (vypuštění slov " 152 a " v §162) takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
I.
Dne 24. 5. 1994 byl Ústavnímu soudu ČR doručen návrh skupiny
45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení
citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl
Parlamentem ČR schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994,
s výjimkou čl. I bodu č. 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9.1994
a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. 1. 1995.
Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla
rozeslána dne 29. 4. 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím
byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ust. §66
odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Dne 3. 11. 1994 obdržel Ústavní soud ČR doplnění navrhovatelů,
které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů
a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést
následující:
Federální shromáždění svým usnesením č. 110 ze dne 15. 12.
1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci
z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku
1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle
Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci
uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. 3. 1993 s tím, že
Protokol vstoupil v platnost 15. 3. 1994. Navrhovatelé dále
uvádějí s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl
dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR, nelze na něj vztáhnout
ustanovení čl. 10 Ústavy ČR.
Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor
napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud
nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy)
- revidované z roku 1948.
II.
Ústavní soud ČR zaslal podle ust. §42 odst. 3 a §69 zákona č.
182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR
a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké
sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se
měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně
připojené společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové
zprávy k tomuto návrhu.
Za Parlament ČR se k zaslanému návrhu vyjádřil místopředseda
Poslanecké sněmovny, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce
žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen
práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této
úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č.
171 z r. 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá
diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti
uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo
průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.
Úmluvou č. 171 z r. 1990, která se rovněž týká noční práce
žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se
rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce
poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.
Práva žen na zvláštní ochranu, stanovená v čl. 29 a 32 Listiny
základních práv a svobod, je třeba porovnávat s právem každého
člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny
a §1 odst.3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na
stejné podmínky v zaměstnání jaké mají muži (čl. 2, čl. 6 odst.
1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976
Sb.).
Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu
před zařazením na noční práci proti její vůli.
Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou,
Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu
vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní
cesty. Proto stejně jako u noční práce, i v tomto případě, by
setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty,
i v případě jejich souhlasu, znamenalo jejich diskriminaci
z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon
zaměstnání.
Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců
Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je
zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod,
právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše
republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny ČR.
Z hlediska odborného posouzení dané problematiky, si Ústavní
soud ČR vyžádal rovněž stanoviska:
1) Ministerstva zahraničních věcí ČR
2) Ministerstva zdravotnictví ČR
3) Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
ad 1) Ministerstvo zahraničních věcí ČR k věci sdělilo, že
vypuštěním §§151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku
práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční
práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.)
dochází naopak k rozšíření práv žen, ponechávaje možnost
výběru na zvážení žen. Podobně je tomu rovněž u ustanovení
§§153 a 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci,
že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků
v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami
nekoliduje.
ad 2) Ministerstvo zdravotnictví ČR se odvolalo na závěry
hlavního hygienika ČR s tím, že podle jeho názoru zákaz
noční práce žen a současná právní úprava pracovních
podmínek žen, daná ustanovením §§149 - 156 zákoníku práce
v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém
ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných
a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména
v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou
vykonávat a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví
pracujících žen bude podle názoru Ministerstva
zdravotnictví ČR odpovídajícím způsobem zajištěna
příslušnou vyhláškou , která stanoví práce a pracoviště
vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce 9.
měsíce po porodu.
ad 3) K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR, které uvedlo, že pokud se týká noční
práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných
mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud
vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z r. 1948
- revidovaná a Protokolem z r. 1990 k této úmluvě.
Zmiňovaná Úmluva č. 171 z r. 1990 o noční práci nebyla
vládou ČSFR ani ČR a ani parlamenty obou republik
schválena. Vláda ČR uložila tomuto ministerstvu připravit
další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu
právního řádu ČR (dříve ČSFR) s ustanoveními Úmluvy č. 171
z r. 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí
proces harmonizace právních aktů Evropského společenství
s vnitrostátními právními akty ČR. Ministerstvo práce
a sociálních věcí zastává názor, že jak z hlediska
vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak
i z hlediska mezinárodního práva, není Úmluva č. 89 úmluvou
o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10
Ústavy ČR.
III.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje
o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy ČR. Ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR se rozumí takovými
smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika
vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.
K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají
základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního
zabezpečení patří jen:
Všeobecná deklarace lidských práv
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen
K Evropským dokumentům v téže oblasti patří:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Evropská
sociální charta
Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace
práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech
a svobodách pouze:
1) úmluvy o diskriminaci
2) úmluvy o zákazu nucené práce
3) úmluvy o odborových svobodách
Úmluva č. 89, z roku 1948 - revidovaná, o noční práci, není
tedy, jak je seshora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou
o lidských právech a základních svobodách podle č. 10 Ústavy ČR,
ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizaci práce, řazena mezi
úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen.
Pokud se týká dalších, v návrhu uvedených mezinárodních úmluv,
lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného
ustanovení čl. 10 Ústavy ČR řadit pouze Úmluvu o odstranění všech
forem diskriminace žen (vyhlášenou pod číslem 62/1987 Sb.).
V návrhu uvedený článek 23 této úmluvy praví: " Nic z této úmluvy
nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení
rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena:
a) v zákonodárství státu, smluvní strany; nebo
b) v jakékoli jiné mezinárodní úmluvě, smlouvě nebo dohodě,
jež je pro tento stát platná ".
Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu
zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve
platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného
ustanovení úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících
podmínku danou článkem 10 Ústavy ČR, dospěl Ústavní soud k názoru,
že s projednávanou problematikou nesouvisí.
IV.
Návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR byl podán ve smyslu čl.
87 Ústavy ČR a §70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť jak navrhovatelé
uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém
rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika
vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní
rady č. 4/1993 Sb. a mají přednost před zákonem.
Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako
právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat
její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy.
Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční
práci žen (z r. 1948) - revidovaná, vstoupila pro Československou
republiku v platnost dne 12. 6. 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů
pod č. 17/1991 Sb.).
Je pravdou, že podle usnesení vlády ČSFR č. 453 ze dne 6. 11.
1991, tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace
Úmluvy č. 171 Mezinárodní organizace práce o noční práci , která
nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen.
Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vytvořeny legislativní
předpoklady ratifikace úmluvy (t.j. novela příslušných ustanovení
zákoníku práce), vláda ČSFR od ratifikace upustila. Návrh na
ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem
vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce.
Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla, podle důvodové
zprávy k návrhu zákona, potřeba harmonizace práva České republiky
s příslušnými právními akty Evropských společenství, zejména pak
s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky
k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody).
Podle programového prohlášení vlády ČR, patřilo mezi její
hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela
zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních
vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto
nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily
současné pracovně-právní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily
jejich realizaci.
Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve
stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou
při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda
povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv
dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován
jako diskriminace žen.
Rovněž čl. 10 Paktu o hospodářských, kulturních a sociálních
právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na
zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství.
Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 11, odst.
1) vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví,
předporodní a poporodní péče o ženy, které jsou ženám zaručeny jak
Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovně-právními
a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje
i Úmluva o právech dítěte (čl. 24 odst. 2, písm. d) a čl. 41 ).
Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana
ženy a rodiny v čl. 32 Listiny jsou provedena pouze ustanovením
§154 zákoníku práce.
V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních
práv a svobod se k dané problematice přímo vztahují pouze v čl.
29 odst. 1, kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob
zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci
a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou
republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních
podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na
projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny, který
hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen
v těhotenství a zaručené odpovídající pracovní podmínky. Ostatní
uvedené články se k projednávané problematice nevztahují.
Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy
nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované
a zaručené vnitrostátními předpisy, obsahuje i čl. 19 odst. 8
Ústavy Mezinárodní organizace práce. Ústavní soud nesdílí
názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se
základními právy nabytými na základě Listiny a s lidskými právy
nabytými na základě mezinárodního práva.
Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném
znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná
výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci
konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní
charakter.
Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem
č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních
institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1
Listiny těmito ustanoveními:
Čl. III. - Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat
prostředky pro své životní potřeby prací jsou
upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené
práce a zákaz zneužívání práv §7 zákoníku práce.
Čl. IV. - Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č.1/1992 Sb.
o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost
v rozpočtových a některých dalších organizacích
a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř.
u části zaměstnanců dosud §§111-123 zákoníku práce.
Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena
v §132 a následujících zákoníku práce, odpočinek na
zotavení po práci zaručují ustanovení §100
a následující. Péče o zaměstnance, vč. otázek
kvalifikace, je upraven v §139 a násl. zákoníku
práce.
Čl.V.a X.- Postavení odborových orgánů jako zástupců
zaměstnanců je zakotveno v §18 zákoníku práce,
právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č.
2/1991 Sb.
Čl.VI. - Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích
zaměstnanců jsou stanoveny v §§73 až 75 zákoníku
práce.
Čl. VII. - Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník
práce obecně nerozlišuje při úpravě
pracovněprávních vztahů mez mužem a ženou, přihlíží
však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze
žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možnosti
úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí
a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy
a matky do konce devátého měsíce po porodu (§149
a násl.).
Čl. VIII.- Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují
zejména ustanovení §§163 až 168 zákoníku práce.
Čl. IX. - Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v §135,
odpovědnost za škodu v §170 a násl. zákoníku
práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní
neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v §146
a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony,
upravujícími nemocenské a důchodové pojištění
(zabezpečení). Ochrana pracovně-právních vztahů při
nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je
zajištěna ochranou před výpovědí (§48 zákoníku
práce). Problematika preventivní a léčebné péče je
upravena zvláštními zákony (např. zákon č.20 /1966
Sb.) - tak např. §§99 a 168 zákoníku práce.
Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady
i v občanském zákoníku.
V.
K uvedené problematice se vztahuje i rozsudek soudního dvora
Evropského společenství v Lucemburku z 25. 7. 1991, který se týká
řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám
v případě zákazu noční práce.
Ve věci C 345/89, řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku
interpretace článku 5. Směrnice Rady z 9. 2.1976 č.76/207/ CEF,
vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám
i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5. citované
Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez
diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské
státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena)
ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu,
která je inspirovala, již není odůvodněna (§2 odst. c) Směrnice).
Podle čl. 9, §1 citované Směrnice se členské státy zavázaly,
že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě
30 měsíců od její úřední notifikace a pokud jde o čl. 5, §2 odst.
c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. 2. 1980. Podle rozsudku
uvedeného soudního dvora, čl. 5 Směrnice ukládá členským státům
povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné
podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony
a předpisy, které odporují této zásadě. Ustanovení uvedeného
článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou
odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů.
VI.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Plénum Ústavního soudu
ČR zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu ČR v celém rozsahu,
neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními
smlouvami podle článku 10 Ústavy ČR a Listinou základních práv
a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 23. 11. 1994