Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 09.10.1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ],paralelní citace: N 99/6 SbNU 213 [ 280/1996 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.15.96
Prodej bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města Kroměříž
Právní věta1. Při dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podmínkou druhou pro přijetí ústavní stížnosti, která nesplňuje předpoklady přípustnosti podle odstavce 1. citovaného ustanovení, je skutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Tuto skutečnost nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci, přičemž sama obecnost dosahu není podmínkou dostatečnou. V zákonné skutkové podstatě, obsažené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zakotven i znak podstatného přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě.2. Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako podíly. Pro základní práva a svobody je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům. V případě kolize je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný statek. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného statku.3. Omezení vlastnického práva podle ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. není spjato se stavem nouze a jím zamýšlený účel zabezpečení veřejného zájmu nelze posuzovat jako naléhavý. Tento účel dále není shodný s účely vyvlastnění. Z uvedených důvodů nelze omezení vlastnického práva podle ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. posuzovat z pohledu čl. 11 odst. 4 Listiny (a tudíž v něm obsažených podmínek) a nutno je kvalifikovat z hledisek přípustnosti omezení základního práva, resp. svobody, v případě jeho, resp. její, kolize s jiným základním právem, resp. svobodou, nebo s veřejným statkem.
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.15.96
sp. zn. Pl. ÚS 15/96NálezPlénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo dne 9. října 1996 ve věci návrhu na zrušení ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., podaného podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. navrhovatelem městem K. spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu s prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města K., takto:1. Dnem 1. listopadu 1997 se z r u š u j e ustanovení §22odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb.2. Návrh na zrušení ustanovení §7 odst. 3 zákona č.102/1992 Sb. se odmítá .Odůvodnění:I.Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutíMinisterstva obrany České republiky ze dne 15. 11. 1995, čj.316/4-60/Kr, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasus prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví městaK. V odmítnutí souhlasu Ministerstvem obrany (§22 odst. 4 zákonač. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb.) spatřuje jednakporušení ústavního práva na samosprávu podle čl. 8 a čl. 104Ústavy České republiky a jednak práva vlastnického, garantovanéhočl. 11Listiny základních práv a svobod. Požádal zároveň Ústavnísoud, aby neodmítl ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všechprocesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tove smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Uvedenýnávrh stěžovatel zdůvodňuje tím, že tato stížnost se svým obsahema návrhem na zrušení ustanovení citovaných zákonů dotýká právvšech obcí v České republice, jež jsou vlastníky domů s bytyozbrojených složek, v důsledku čehož svým významem podstatněpřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.Ústavní soud dne 21. února 1996 vyzval navrhovatelek doplnění ústavní stížnosti ve smyslu naplnění podmínek,vyžadovaných ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993Sb. V příloze svého podání ze dne 22. března 1996 město K.předložilo Ústavnímu soudu přípis náčelníka Vojenské ubytovacía stavební správy Brno, čj. 55911, ze dne 23. ledna 1995,adresovaný Městskému úřadu v K., ve kterém se sděluje, žeMinisterstvem obrany bylo přijato opatření, omezující vydánísouhlasu k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k bytůmozbrojených složek, s výjimkou posádek, které se ruší a byty jsouuvolňovány ve prospěch civilního sektoru. K uvedenému podání zedne 22. března 1996 stěžovatel dále přikládá vyjádření města V. zedne 19. března 1996, podepsané starostou, a vyjádření města P. zedne 21. března 1996, podepsané starostou. Vyjádření obou měst,vlastnících rovněž domy s byty ozbrojených složek, poukazují nazásadní význam vyřešení možnosti dispozice s těmito byty v dalšísprávě bytového fondu obce. K doplnění ústavní stížnosti jekonečně přiloženo i sdělení zástupkyně starosty města H., ze dne20. března 1996, ve kterém je obsažen názor, podle něhožkvalifikace bytů podle §8 zákona č. 102/1992 Sb. umožňuje jejichprivatizaci bez souhlasu Ministerstva obrany (citované ustanoveníupravuje právní režim bytů, jež mají charakter služebních bytůpřechodně).Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal podle §42 odst.3 zákona č. 182/1993 Sb. i vyjádření ministra obrany Českérepubliky.Ministr obrany České republiky ve svém vyjádření ze dne 26.března 1996 v první řadě zaujal odmítavé stanovisko k možnostiinterpretovat souhlas nebo nesouhlas s prodejem či pronájmem bytůozbrojených složek podle zákona č. 102/1992 Sb., resp. zákona č.72/1994 Sb., ve smyslu zásahu orgánu veřejné moci. V uvedenémkonání spatřuje dispozitivní chování adresáta právní normy,předvídané zákonem, přičemž poukazuje na čl. 11 odst. 3Listinyzákladních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje, jakoži na §128 o. z., upravující podmínky zásahů do vlastnickéhopráva. Souhlas s převodem, resp. s pronájmem, bytu ozbrojenýchsložek se ve vyjádření považuje za zákonem stanovené omezenívlastnického práva ve veřejném zájmu (jímž je zabezpečení obranystátu), přičemž je upozorňováno na skutečnost, že se tak neděje zanáhradu. V souvislosti s naplněním podmínek, obsažených v §72odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. tudíž ministr obranydochází ke stanovisku negativnímu, tj. ke stanovisku, podle něhožpodmínky uvedeného ustanovení v dané věci splněny nejsou. Dálepoukazuje na skutečnost, že v případě úspěšnosti návrhu na zrušeníustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č.273/1994 Sb., a ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. bezodpovídající kompenzace právní a ekonomické mizí z právní úpravymožnost zajistit vojákům z povolání (a občanským zaměstnancům)odpovídající bytový standard (přičemž vůči vojákům z povolání jdeo povinnost vojenské správy, upravenou v §28 odst. 3 zákona č.76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve stanovisku ministraobrany je odmítána argumentace navrhovatele, spatřujícív nesouhlasu s převodem bytů ozbrojených složek omezení práva nasamosprávu obcí podle čl. 100, 101 a 104Ústavy České republiky,a je akceptováno pouze nahlížení na poskytování souhlasus převodem bytů ozbrojených složek ve smyslu omezení vlastnickéhopráva. Ministr obrany na výslovný dotaz Ústavního soudu ve svémvyjádření uvádí, že podobné žádosti obcí a měst o povoleníprivatizace služebního bytového fondu nebyly na Ministerstvoobrany České republiky předloženy.II.Ústavní stížnost města K. byla podána s odkazem na §72 odst.1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., přičemž v jejím odůvodnění jenamítáno kromě jiného i porušení práva územního samosprávnéhocelku na samosprávu. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti lze tudíždovodit, že byla podána i s poukazem na §72 odst. 1 písm. b)zákona č. 182/1993 Sb.Podmínkou ústavní stížnosti, uplatněné podle §72 odst. 1písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., je zásah orgánu veřejné moci,porušující základní právo nebo svobodu. Otázkou je, zdali souhlasnebo nesouhlas příslušného orgánu ozbrojených složek nebopříslušného ministerstva s převodem vlastnictví bytu ozbrojenýchsložek podle §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, lze považovat za zásah orgánu veřejné mocipodle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky a podle §72odst. 1 písm. a) zákona č.182/1993 Sb.Zásah orgánu veřejné moci podle citovaného ustanovení zákonao Ústavním soudu může mít podobu rozhodnutí, opatření nebo jinéhozásahu orgánu veřejné moci. Ministerstvo obrany je orgánem státnísprávy (čl. 79Ústavy České republiky, §16 zákona č. 2/1969 Sb.,ve znění pozdějších předpisů), a jako takové orgánem veřejné moci(usnesení Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. I. ÚS 191/92, publikovanépod č. 3 Sbírky usnesení a nálezů, 1992). Podle §244 odst.3 o. s. ř. se rozhodnutími správních orgánů rozumí rozhodnutí,vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, kterázakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických neboprávnických osob. Doktrinární výklad uvedeného ustanovení o. s. ř.v této souvislosti zdůrazňuje, že "není důležité, jak je aktsprávního orgánu označen (rozhodnutí, jmenování, udělení,opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos,potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení,souhlas, stvrzenka, výmaz a jiné). Podstatné je, zda správní úřadtakovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobemzasáhl do právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Vždy jerozhodující věcný obsah aktu a nikoli jeho formální označení." (J.Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2.vydání, Praha 1996, s. 661)V předmětné věci došlo vyjádřením nesouhlasu Ministerstvaobrany ze dne 15. 11. 1995, čj. 316/4-60/Kr, kterým byla podle §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů,zamítnuta žádost o udělení souhlasu s prodejem bytů ozbrojenýchsložek v domech ve vlastnictví města K., k vydání aktu správníhoorgánu, jímž bylo autoritativním a právní moci schopným způsobemomezeno vlastnické právo města K. Z hlediska svého předmětu tudížústavní stížnost splňuje podmínku, vyžadovanou čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákonač.182/1993 Sb., protože směřuje proti pravomocnému rozhodnutísprávního orgánu.Podle §75 odst. 1zákona o Ústavním soudu je ústavnístížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechnyprocesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Zatakové v předmětné věci nutno považovat rozklad podle §61 zákonač. 71/1967 Sb., o správním řízení, a až následně (§247 odst. 2 o.s. ř) žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §247 a násl.o. s. ř.Stěžovatel však ústavní stížnost opírá o §75 odst. 2písm.a) zákona č. 182/1993 Sb.Rozhodnutí ministerstva obrany ze dne 15. 11. 1995, čj.316/4-60/Kr, kterým byla podle §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost o udělení souhlasus prodejem bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví městaK., bylo doručeno dne 21. listopadu 1995, přičemž nabylo právnímoci marným uplynutím 15 denní lhůty pro podání rozkladu. Ústavnístížnost byla Ústavnímu soudu podána osobně dne 16. ledna 1996.Při dodržení jednoroční lhůty, vyžadované ustanovením §75odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podmínkou druhou propřijetí ústavní stížnosti, která nesplňuje předpokladypřípustnosti podle odstavce 1. citovaného ustanovení, jeskutečnost, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmystěžovatele. Tuto skutečnost nutno spatřovat v požadavku obecnéhodosahu rozhodnutí v dané věci, přičemž sama obecnost dosahu nenípodmínkou dostatečnou. V zákonné skutkové podstatě, obsaženév ustanovení §75 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu jezakotven i znak podstatného přesahování svým významem vlastníchzájmů stěžovatele. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejžÚstavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčenémzákladním právu či svobodě.V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru o naplněníuvedených znaků ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb.Obecnost dosahu posuzovaného případu vyplývá jednak z návrhuna zrušení ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve zněnízákona č. 273/1994 Sb., a ustanovení §7 odst. 3 zákona č.102/1992 Sb., a jednak z příloh doplnění ústavní stížnosti ze dne22. března 1996. Vzhledem k vydání přípisu náčelníka Vojenskéubytovací a stavební správy Brno, čj.55911, ze dne 23. ledna1995, ve kterém je sdělováno, že Ministerstvem obrany bylo přijatoopatření, omezující vydání souhlasu k uzavření smlouvy o převoduvlastnictví k bytům ozbrojených složek, s výjimkou posádek, kterése ruší a byty jsou uvolňovány ve prospěch civilního sektoru,neodůvodňuje konstatování ministra obrany ve vyjádření ze dne 26.března 1996, že žádosti obcí a měst o povolení privatizaceslužebního bytového fondu nebyly na Ministerstvo obrany Českérepubliky předloženy, závěr opačný. Konečně podstatnostpřesahování ústavní stížnosti svým významem zájmů stěžovatelespatřuje Ústavní soud ČR v důležitosti stanovení hranic ústavněpřípustného omezení vlastnického práva v demokratickém právnímstátě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana,a tím v oblasti ekonomické na principu tržního hospodářství.Vzhledem k uvedeným závěrům, k nimž Ústavní soud připosuzování předmětné ústavní stížnosti dospěl, jakož i s ohledemna skutečnost, že spolu s ústavní stížností byl navrhovatelempodán, v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., i návrh na zrušeníustanovení právního předpisu, Ústavní soud podle §78 odst. 1citovaného zákona usnesením ze dne 24. dubna 1996 řízení o ústavnístížnosti přerušil.III.Podle §42 odst. 3 a §69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslalÚstavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.Ve svém vyjádření ze dne 4. června 1996 (Ústavnímu soudu doručenémdne 10. června 1996) předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu Českérepubliky potvrdil, a to v souladu s požadavky, obsaženýmiv ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že oba napadenézákony byly schváleny potřebnou většinou poslanců České národnírady, resp. Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (zákonč. 102/1992 Sb. dne 5. března 1922, zákon č. 72/1994 Sb. dne 1.května 1994), byly podepsány příslušnými ústavními činitelia řádně vyhlášeny. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovnyParlamentu České republiky je obsaženo stanovisko, že zákonodárnýsbor při přijímání napadených zákonů jednal v přesvědčení o jejichsouladu s Ústavou a právním řádem. Dále se v něm uvádí, žezmíněnými zákony nedošlo k neoprávněnému zásahu do vlastnickéhopráva již proto, že podmínku písemného doporučení orgánůozbrojených složek a příslušných ministerstev k uzavření smlouvyo nájmu a podmínku předchozího souhlasu příslušných orgánůozbrojených složek nebo příslušných ministerstev k uzavřenísmlouvy o převodu vlastnictví stanovil zákon, což je ve vyjádřenípovažováno za stojící v souladu s ústavou a právním řádem.IV.Návrhem napadená ustanovení obou zákonů zakotvují omezenívlastnického práva k bytům ozbrojených složek za účelemzabezpečení bytových potřeb osob, působících v rezortech,garantujících obranu státu a ochranu veřejného pořádku. Tak podle§22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některéspoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahyk bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákono vlastnictví bytů), ve znění zákona č. 273/1994 Sb., smlouvuo převodu vlastnictví bytu ozbrojených složek lze uzavřít jens předchozím souhlasem příslušných orgánů ozbrojených složek nebopříslušných ministerstev. Dle ustanovení §7 odst. 3 zákona č.102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky souvisejícís vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňujea upravuje občanský zákoník, smlouvu o nájmu bytu ozbrojenýchsložek lze uzavřít jen na základě písemného doporučení orgánůozbrojených složek a ministerstev, uvedených v odstavci 1 písm. c)a v §8 tohoto zákona.Jak bylo již uvedeno, návrh na zrušení ustanovení §22 odst.4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a §7odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., se opírá o námitku porušeníústavního práva na samosprávu podle čl. 8 a čl. 104Ústavy Českérepubliky a práva vlastnického, garantovaného čl. 11Listinyzákladních práv a svobod.Protože podle čl. 11 odst. 1Listiny má vlastnické právovšech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, v kontextus napadenými zákonnými ustanoveními byla argumentace navrhovateleohledně dotčení práva na samosprávu podle čl. 8 a čl. 104ÚstavyČeské republiky shledána Ústavním soudem za irelevantní.Ústavní rámec možného omezení vlastnického práva je obsaženv ustanovení čl. 11 odst. 3 až 5 Listiny základních práv a svobod.Omezení dispozičního oprávnění vlastníka uvedenými zákonnýmiustanoveními nelze podřadit pod odstavce 3 a 5 citovanéhoustanovení Listiny, jelikož se nejedná o úpravu daní a poplatkůa ani o ochranu zákonem chráněných obecných zájmů před zneužitímvlastnického práva. Ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.,ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a §7 odst. 3 zákona č. 102/1992Sb. je tudíž nutno posuzovat s ohledem na čl. 11 odst. 4Listinyzákladních práv a svobod.K omezení základního práva nebo svobody v demokratickémprávním státě může dojít ve dvou případech (viz nález Ústavníhosoudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94).Ústavní úprava základního práva či svobody v některýchpřípadech výslovně zmocňuje zákonodárce, aby za určitých podmínek,resp. z hlediska ústavně vymezených cílů, zákonem základní právoči svobodu omezil (např. čl. 12 odst. 3, čl. 14 odst. 3, čl. 16odst. 4, čl. 17 odst. 4, čl. 19 odst. 2, čl. 20 odst. 3Listiny),nebo stanovil jeho obsah (čl. 41 odst. 1Listiny). Ústavní prostortohoto postupu zákonodárce je přitom určen požadavkem šetřenípodstaty a smyslu omezovaného nebo vymezovaného základního právaresp. svobody (čl. 4 odst. 4Listiny základních práv a svobod).K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavníúprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolizenebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemápovahu základního práva a svobody (veřejný statek).Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahujeochranu individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejnýchstatků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Proveřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelnýa lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejnýchstatků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životníprostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidskéexistence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcněi právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jakopodíly. (K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např.P.A.Samuelson - W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771,982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities,in: Theories of Rights, (Ed. J. Waldron), Oxford 1984, s. 187; R.Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie,Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.)Pro základní práva a svobody je, na rozdíl od veřejnýchstatků, typická jejich distributivnost. Aspekty lidské existence,jakými jsou např. osobní svoboda, svoboda projevu, účastv politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo zastávatveřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd.,lze pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřaditjednotlivcům.V případě kolize je nutné stanovit podmínky, za splněníkterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splněníkterých jiné, resp. určitý veřejný statek. Základní je v tétosouvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lzeomezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody neboveřejného statku.Vzájemné zvažování v kolizi stojících základních práva svobod nebo veřejných statků spočívá v následujících kriteriích:Prvním je kriterium vhodnosti, tj. posuzování toho, zdaliinstitut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnoutsledovaný cíl (ochranu jiného základního práva nebo veřejnéhostatku). Druhým kriteriem vzájemného zvažování základních práva svobod je kriterium potřebnosti, spočívající v porovnávánílegislativního prostředku, omezujícího základní právo resp.svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejnéhocíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, resp.dotýkajícími se jich v menší intenzitě.Třetím kriteriem je porovnání závažnosti obou v kolizistojících základních práv nebo veřejných statků. Tato základnípráva, resp. veřejné statky, jsou prima facie rovnocenná.Porovnávání závažnosti v kolizi stojících základních práv, resp.veřejných statků (po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti),spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextovýchi hodnotových argumentů. Empirickým argumentem lze chápatfaktickou závažnost jevu, jenž je spojen s ochranou určitéhozákladního práva. Systémový argument znamená zvažování smyslua zařazení dotčeného základního práva či svobody v systémuzákladních práv a svobod. Kontextovým argumentem lze rozumět dalšínegativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledkuupřednostnění jiného. Hodnotový argument představuje zvažovánípozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptovanéhierarchii hodnot.Součástí porovnávání závažnosti v kolizi stojících základníchpráv je rovněž zvažování využití právních institutů,minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich.V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho předdruhým ze dvou v kolizi stojících základních práv, resp. veřejnýchstatků, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využitívšech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento závěrlze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4Listiny základních práva svobod, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musíbýt šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základníchpráv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich omezenív důsledku jejich vzájemné kolize.Při posuzování návrhu na kontrolu norem nutno v první řadězodpovědět otázku, zdali omezení vlastnického práva podleustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č.273/1994 Sb., a §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. spadá podnucené omezení, k němuž zákonodárce zmocňuje ústavní úprava v čl.11 odst. 4 Listiny (a tudíž musí splňovat v něm obsaženépodmínky), nebo je nutno jej hodnotit jako omezení na základěkolize s jiným ústavou chráněným veřejným statkem (obranou státua ochranou veřejného pořádku).Nucené omezení vlastnického práva, jež musí splňovat podmínkyčl. 11 odst. 4Listiny základních práv a svobod, je dvojího druhu:Prvním je povinnost strpět použití vlastněné věci ve stavunouze nebo v naléhavém veřejném zájmu, a to na nezbytnou dobuv nezbytné míře, nelze-li dosáhnout účelu omezení vlastnickéhopráva jinak. (Zákonná úprava této první alternativy nucenéhoomezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4Listiny jeobsažena v §128 odst. 1obč. zák.)Druhou z možností nuceného omezení vlastnického práva dle čl.11 odst. 4 Listiny je takové jeho omezení, jehož účel je totožnýs účely vyvlastnění. (Zákonná úprava této alternativy nucenéhoomezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4Listiny jeobsažena v §128 odst. 2obč. zák. a v §109 odst. 1 a v §110odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebnímřádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů. Podle cit.ustanovení stavebního zákona: "cílem vyvlastnění je dosáhnoutpřechodu, popřípadě omezení vlastnického práva k pozemkůma stavbám, nebo zřízení, zrušení, popřípadě omezení práva věcnéhobřemene k pozemkům a stavbám", přičemž "je-li možno dosáhnoutúčelu vyvlastnění pouze omezením práva, nelze právo odejmoutv plném rozsahu".)Omezení vlastnického práva podle ustanovení §22 odst. 4zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., a §7odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. není spjato se stavem nouze a jímzamýšlený účel zabezpečení veřejného zájmu nelze posuzovat jakonaléhavý. Tento účel dále není shodný s účely vyvlastnění.Z uvedených důvodů nelze omezení vlastnického práva podleustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č.273/1994 Sb., a §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. posuzovatz pohledu čl. 11 odst. 4Listiny (a tudíž v něm obsaženýchpodmínek) a nutno je kvalifikovat z hledisek přípustnosti omezenízákladního práva, resp. svobody, v případě jeho, resp. její,kolize s jiným základním právem, resp. svobodou, nebo s veřejnýmstatkem.Kriterium vhodnosti, tj. posouzení toho, zdali institut,omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl(zabezpečení bytových potřeb osob působících v rezortech,garantujících obranu státu a ochranu veřejného pořádku),ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č.273/1994 Sb., a §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. splňuje.Kriterium potřebnosti, spočívající v porovnávánílegislativního prostředku, omezujícího základní právo, resp.svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejnéhocíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, resp.dotýkajícími se jich v menší intenzitě, napadená ustanovenínesplňují. Zabezpečení bytových potřeb osob, působícíchv rezortech, garantujících obranu státu a ochranu veřejnéhopořádku, lze dosáhnout i jinými postupy, než postupem podle §22odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb.,nebo podle §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. (např. institutemvěcného břemene, adaptací vhodných nemovitostí ve státnímvlastnictví, koupí bytů do státního vlastnictví nebo výstavboubytů pro účely bydlení příslušníků ozbrojených složek, atd.).Jelikož ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., veznění zákona č. 273/1994 Sb., nesplňuje podmínky omezenízákladního práva, resp. svobody, v důsledku jeho kolize s jinýmzákladním právem, resp. svobodou, nebo veřejným statkem, Ústavnísoud dospěl k závěru o jeho rozporu s čl. 11 odst. 1Listinyzákladních práv a svobod a rozhodl proto o jeho zrušení.Za účelem poskytnout zákonodárci i exekutivě časový prostorpro ústavně konformní řešení problematiky zabezpečení bydlenípříslušníků ozbrojených složek, ve shodě s ustanovením §70 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., posunul Ústavní soud den účinnostivýroku, zrušujícího ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.,ve znění zákona č. 273/1994 Sb., na den 1. listopad 1997.Protože podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. je podmínkou podánínávrhu na zrušení ustanovení zákona, spojeného s ústavnístížnosti, jeho uplatnění, v důsledku něhož nastala skutečnost,jež je předmětem ústavní stížnosti, což v případě §7 odst. 3zákona č. 102/1992 Sb. nebylo splněno, nezbylo Ústavnímu soudu,než návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítnout dle §43 odst.1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. jako nepřípustný. V této situacije odstranění rozporu v právním řádu, vzniklého zrušením pouzejednoho ze dvou zákonných ustanovení, stojících v rozporus ústavnímu zákony, resp. mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy, úkolem demokratického zákonodárce.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.V Brně 9. října 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKOsoudce JUDr. I.J.Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se dnem 1.listopadu 1997 zrušuje ustanovení §22 odst. 4 zákona č. 72/1994Sb., ve znění zákona č. 273/1994 Sb., se zakládá na následujícíchdůvodech:Provedeným dokazováním shledal ÚS ČR, že omezení vlastnickéhopráva podle napadeného ustanovení §22 odst. 4 zák. č. 72/1994Sb., ve znění zák. č. 273/1994 Sb., nelze posuzovat z pohledu čl.11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a nutno jekvalifikovat z hlediska přípustnosti omezení základního právav případě jeho kolize s jiným základním právem, nebo s veřejnýmstatkem. Z tohoto pohledu považuje ÚS ČR za důležité, že zvolenýprostředek omezení nesplňuje kritérium potřebnosti, kdyžzamýšleného cíle bylo možno dosáhnout i jinými postupy. Podlevětšinového stanoviska ÚS ČR je prostředek zvolený zákonodárcemv rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.Jsem přesvědčena, že napadené ustanovení vyhovuje i kritériupotřebnosti v pojetí, jak je definováno v odůvodnění nálezu.Veřejný zájem na zabezpečení národní bezpečnosti, obrany zeměa veřejného pořádku je natolik intenzivní, že musí být zajištěnadekvátními právními prostředky. Pod uvedený veřejný zájemnepochybně spadá i zajištění bytových potřeb osob působícíchv rezortech garantujících obranu státu a ochranu veřejnéhopořádku.Nález ÚS ČR uznává existenci veřejného zájmu na zajištěníbytových potřeb pro určitý okruh osob, přiznává mu však nižšíintenzitu a navrhuje prostředky k jeho realizaci. V takové situacise domnívám, že úloha Ústavního soudu by měla také spočívatv hodnocení navržených opatření z ústavně právního pohledu, tj. vezkoumání, zda navržené způsoby řešení nebudou znamenat zásah neboomezení základních práv a svobod (ve stejné míře nebo dokonce vevětším rozsahu) a tak preventivně předcházet případným dalšímpodáním k Ústavnímu soudu. Postupy navržené v odůvodnění nálezu,jež by měly tento veřejný zájem realizovat, aniž by zasahovaly doústavně zaručených práv, jsou zčásti ekonomické povahy (adaptacevhodných nemovitostí ve vlastnictví státu), zčásti mají právnícharakter (institut věcných břemen). Ani tyto uvažované právnípostupy se svojí podstatou a intenzitou zásahu příliš neliší odsoučasného stavu omezení vlastnického práva. Eventuální zákonnévěcné břemeno by - na rozdíl od stávajícího omezení dispozičníhooprávnění - představovalo podstatně širší zásah, neboť byznemožnilo vlastníkovi výkon práva věc užívat v daleko větší mířenež dosud. Většinovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR bylo siceodstraněno formálněprávní omezení práva s bytem disponovat (vesmyslu prodat dosavadnímu nájemci nebo případně jinémukupujícímu), nicméně realizace doporučeného zákonného věcnéhobřemene by pro vlastníka po dobu jeho trvání a do budoucnaredukovala a znesnadňovala možnosti byt vlastnickým způsobemužívat (např. pokud skončí nájem bytu a není uzavírána novánájemní smlouva). Právo vlastníka věc užívat je jedním z oprávněnítvořících vlastnickou triádu, jako obsah subjektivníhovlastnického práva. Vyloučení kteréhokoliv z oprávnění může véstk narušení samotné podstaty vlastnického práva a v nejkrajnějšímpřípadě až k vytvoření tzv. holého vlastnictví. Na druhé straně,konstrukce, která k realizaci jednoho z oprávnění vyžaduje dalšíprávní skutečnost (v tomto případě souhlas třetí osobys dispozicemi), šetří podstatu tohoto práva, neboť právo zůstávázachováno, je pouze omezena možnost jeho výkonu (udělením souhlasutřetí osobou - přitom není vyloučeno, aby neudělení souhlasu bylopovažováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a tím byneudělení souhlasu nemohlo vyvolat zákonem zamýšlené právní účinky- §3 odst. 1 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějšíchpředpisů).Dále je nutno vzít v úvahu, že omezení dispozičního oprávněnívlastníka zakotvené v §22 odst. 4 zák. č. 72/1994 Sb., ve zněnízák. č. 273/1994 Sb. se týká pouze situace, kdy se vlastník budovyrozhodne prodávat jednotlivé byty (ev. nebytové prostory), jakotzv. jednotky podle zák. č. 72/1994 Sb. Vlastníkovo rozhodnutí jezcela svobodným rozhodnutím (je plně respektován jeden zezákladních principů soukromoprávní regulace - autonomie vůle),vyjma bytových družstev neexistuje pro vlastníka zákonem uloženápovinnost uzavírat smlouvy o převodu bytů do vlastnictví. Proto mávlastník na výběr, zda se rozhodne disponovat s vlastnickým právemk celé budově, příp. se spoluvlastnickým podílem k této budově(žádné omezení dispozic se neuplatní - nepočítáme-li zákonnépředkupní právo při převodu spoluvlastnického podílu), či zda serozhodne prodávat samostatně jednotky (v tomto případě však musíkalkulovat se zákonnými podmínkami prodeje jednotek dovlastnictví, včetně eventuálního omezení vázaného na souhlastřetích - dotčených subjektů).Veřejný zájem považuji za natolik závažný, že zvolená vazbarealizace dispozičního oprávnění na souhlas dotčeného subjektu(stejně jako v dalších případech, které zakotvuje §22 odst. 5a odst. 7 zák. č. 72/1994 Sb., ve znění zák. č. 273/1994 Sb.) jeadekvátní současné situaci společnosti, která stále procházítransformačním stadiem, kdy se dosud nevytvořil trh s byty a volnébyty nejsou běžně dostupné (ani pro rezorty zajišťující obranustátu a ochranu veřejného pořádku). Preference veřejného zájmu jenezbytnou "daní" spojenou s přechodem od totalitního systému kesvrchovanému, jednotnému a demokratickému právnímu státu.Většinové rozhodnutí, které od těchto okolností odhlíží, neníkonzistentní s nálezem ÚS ČR ve věci Pl. ÚS 37/93 (Sbírka nálezůa usnesení, svazek 1, Praha 1994, str. 61 a násl.).Za nepřípadnou považuji argumentaci spočívající v údajnémporušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje v zásadětři základní práva:a) právo každého vlastnit majetek,b) právo na zajištění stejného zákonného obsahu a ochranyvlastnického práva všech vlastníků,c) právo na zaručení dědického práva.Napadené ustanovení zjevně neomezuje právo každého vlastnitmajetek a porušení základního práva uvedeného sub c) takéevidentně nepřichází v úvahu. Proto se lze zabývat pouzenámitkami, zda omezení dispozic narušuje stejný zákonný obsaha ochranu vlastnického práva všech vlastníků. ÚS ČR v nálezu vevěci II. ÚS 190/94 aplikoval konstrukci vlastnické triádya poukázal na kruciální místo práva vlastníka s věcí nakládat.Přitom správně zdůraznil, že dispoziční právo vlastnické je možnovýjimečně omezovat zákonem, nicméně se takováto omezení se musívztahovat rovným způsobem na všechny vlastníky (sbírka nálezůa usnesení, svazek 4, Praha 1996, str. 317). Konstatuji, žeomezení dispozičního práva založené napadeným ustanovením sedotýká všech vlastníků, tj. jak všech právnických osob, tak všechfyzických osob, kteří se rozhodnou pro postup podle zák. č.72/1994 Sb., ve znění zák. č. 273/1994 Sb. Proto v uvedenémomezení nespatřuji instrument, kterým by se vytvářela nerovnostv obsahu a ochraně vlastnického práva. Vzhledem k nastaléhistorické situaci bylo třeba zdůraznit znění a smysl čl. 11 odst.3 Listiny, z něhož plyne, že vlastnictví nesmí být zneužito naújmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnýmizájmy. Tento princip měl být podstatným vodítkem při posuzováníústavnosti napadeného ustanovení (srov. nález Pl. ÚS 37/93, Sbírkanálezů a usnesení, svazek 1, Praha 1994, str. 65).Ze všech výše uvedených důvodů měl, podle mého názoru, ÚS ČRnávrh na zrušení §22 odst. 4 zák. č. 72/1994 Sb., ve znění zákonač. 273/1994 Sb., zamítnout.V Brně dne 9. října 1996
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.15.96
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 15/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
280/1996 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 99/6 SbNU 213
Populární název
Prodej bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města Kroměříž
Datum rozhodnutí
9. 10. 1996
Datum vyhlášení
Datum podání
16. 1. 1996
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Kroměříž
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Holländer Pavel
Napadený akt
zákon; 102/1992; kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník; §7/3
Typ výroku
vyhověno odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e) vykonatelnost odložená - §58/1
zrušení právního předpisu (zastupitelstvo obce) základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení