Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 03.07.2000, sp. zn. Pl. ÚS 18/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ],paralelní citace: N 104/19 SbNU 3 [ 320/2000 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.18.99
Platy soudců II - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí 1997
Právní větaÚstavní soud zastává názor, že soudci se nenacházejí v jakémsi "právním a ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality.Nelze tedy kategoricky tvrdit, že soudci mají apriorní právo na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností změněno.
ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.18.99
sp. zn. Pl. ÚS 18/99NálezNález pléna Ústavního soudu ze dne 3. července 2000 sp. zn. Pl. ÚS18/99 ve věci návrhu Městského soudu v Brně na zrušení §4a zákonač. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojenýchs výkonem funkce představitelů státní moci a některých státníchorgánů a soudců, ve znění zákona č. 287/1997 Sb. (nález bylvyhlášen pod č. 320/2000 Sb.).I. VýrokNávrh se zamítá.II.Odůvodnění:Ústavní soud obdržel dne 23.9.1999 návrh Městského soudu vBrně na zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákonč. 236/1995 Sb., o platu dalších náležitostech spojených s výkonemfunkce představitelů státní moci a některých státních orgánů asoudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb.Předsedkyně senátu JUDr. Eva Gottwaldová jednající za Městskýsoud v Brně podle §30 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedla, že podle §109odst. 1 písm. b) druhé a třetí věty občanského soudního řádupřerušila řízení o žalobě soudce Nejvyššího soudu domáhajícího sezaplacení 62 000 Kč s příslušenstvím které mu měly být vyplaceny vlednu 1998 jako další plat za druhé pololetí roku 1997 podle §4zákona č. 236/1995 Sb. V důsledku novelizace zákonem č. 287/1997Sb. mu tato částka vyplacena nebyla, přestože mu na ni vzniklnárok.Protože zákon, kterého mělo být při řešení věci použito, jepodle názoru navrhovatele v rozporu s ústavním zákonem, podle č.95 odst. 2 Ústavy České republiky předložil věc po přerušenířízení Ústavnímu soudu. Městský soud v Brně vytýká napadenémuzákonu jeho retroaktivnost, čímž mělo dojít k porušení principuprávní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Vychází při tom ztvrzení žalobce, že mu nárok na další plat za druhé pololetí roku1997 při splnění podmínek stanovených v §4 odst. 2 zákona č.236/1995 Sb. vznikl již dne 29.9.1997 a že nelze žádným dalšímzákonem rušit již jednou nabytý nárok. Došlo tím k závažnémuporušení čl. 1, čl. 4 a čl. 28Listiny základních práv a svobod.Protože návrh splňoval formální náležitosti návrhu na zrušenízákona a byl učiněn podle §64 odst. 4zákona o Ústavním soudu,Ústavní soud vyžádal od obou komor Parlamentu České republikyvyjádření k návrhu.Ve vyjádření Poslanecké sněmovny podepsaném předsedou prof.Ing. Václavem Klausem, CSc., je uvedeno: Zákon č. 287/1997 Sb.novelizuje zákon č. 236/1995 Sb. tak, že za §4 upravující dalšíplat představitelů a soudců vkládá nový §4a, v němž je stanoveno,že představiteli a soudci další plat za druhé pololetí roku 1997nenáleží. Podle zákona č. 236/1995 Sb. další plat představiteli asoudci náleží tehdy, pokud představitel nebo soudce v kalendářnímpololetí skutečně svou funkci vykonával alespoň 90 kalendářníchdnů a pokud výkon této funkce v prvním pololetí kalendářního rokuneskončí představitel přede dnem 31. května a soudci přede dnem30. června a ve druhém pololetí kalendářního roku výkon funkceneskončí představiteli přede dnem 30. listopadu a soudci předednem 31. prosince. Nárok na další plat za kalendářní pololetí rokuvzniká splněním obou podmínek.Zákon č. 287/1997 Sb. stanovící, žepředstaviteli ani soudci další plat za druhé pololetí roku 1997nenáleží, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 28.11.1997, tedyještě před splněním druhé podmínky. Z toho vyplývá, že právo nadalší plat za druhé pololetí roku 1997 nevzniklo, a proto tentozákon nemohl zpětně zasáhnout do nabytého práva. Zákon č. 287/1997Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců, podepsán příslušnýmiústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. V závěrusvého vyjádření předseda Poslanecké sněmovny uvedl, že zákonodárnýsbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu sÚstavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem aže je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného zákona.Předsedkyně Senátu PhDr. Libuše Benešová ve svém vyjádřenízrekapitulovala průběh zákonodárného procesu. Uvedla, že pokud jeu zákona č. 287/1997 Sb. namítána jeho zpětná účinnost, v tomtosměru návrh není opodstatněný. Bude-li rovněž tento zákonposuzován z hlediska respektování ústavního principu soudcovskénezávislosti, je namístě se k této otázce vyjádřit již z tohodůvodu že k tomu nebyla možnost v případě vyjádření podávaného knávrhu na zrušení zákona č. 286/1998 Sb., o odejmutí dalšího platuza druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některýchstátních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidiaKomise pro cenné papíry, v němž byla navrhovatelem rovněž napadenajen jeho zpětná účinnost. Nebude zajisté zpochybňováno, že principnezávislosti soudců zahrnuje celou řadu aspektů, mezi něž lzezařadit i hmotné zajištění soudců. Je však namístě poukázat na to,že toto hmotné zajištění je realizováno především formoupravidelného měsíčního platu, jeho výše a podmínek poskytování atohoto peněžitého plnění se žádná restrikce nedotýkala. Přitom i vhodnotící zprávě Evropské komise o České republice bylo uvedeno,že "platy soudců jsou relativně vysoké", přičemž v jinýchoblastech, např. pokud jde o policii a správní struktury, bylojako na přetrvávající problém poukázáno na nízkou úroveň platů.Tyto aspekty jsou silně vnímány i naší veřejností.Další plat je podle zákonné úpravy jednorázové peněžitéplnění poskytované za stanovených podmínek jednou v kalendářnímpololetí, přičemž ze samotných podmínek trvání nároku, kdy jednouz nich je trvání pracovního vztahu soudce k poslednímu dnikalendářního pololetí, vyplývá, že toto peněžité plnění lze stěžípojímat jako hmotné zajištění soudců, jehož snížení či odejmutí bymohlo mít za důsledek porušen principu nezávislosti soudců.Napadený zákon byl Senátem schválen všem přítomnými senátory. Kvyjádření Senátu byla přiložena i těsnopisecká zpráva ze schůzeSenátu, kdy při předkládání návrhu zákona č. 287/1997 Sb. bylokonstatováno, že při přijímání stabilizačních a ozdravnýchopatření vlády bylo rozhodnuto, aby pracovníkům v rozpočtových aněkterých dalších organizacích a orgánech, kteří jsou odměňovánipodle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovnípohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích aorgánech, nenáležel další plat za druhé pololetí tohoto roku.Obdobné ustanovení bylo schváleno nedávno při schvalování zákona oplatech státních zástupců. Navrhovatelé tohoto zákona měli za to,že je správné, aby obdobná adekvátní úprava byla provedena i utěch osob, které jsou ze státních prostředků odměňovány podlezákona č. 236/1995 Sb. Taková úprava je morální a jde o to, aby vpodstatě všichni, kdo jsou odměňováni ze státních prostředků, bylina tom v tomto roce stejně.Ústavní soud není vázán odůvodněním, leč toliko petitempodaného návrhu, a proto jej posoudil i z hlediska souladu sdalšími ústavními normami a principy. V této souvislosti zejménanemohl přehlédnout, že nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb. jakoprotiústavní zrušil část podobného zákona (č. 268/1998 Sb.), a toprávě ve vztahu k soudcům obecných soudů, a i v tomto případě seproto musel zabývat otázkou, zda napadený zákon není v rozporu sústavně zaručenými principy demokratického právního státu asoudcovské nezávislosti, jak Ústavní soud shledal v uvedenémpřípadě. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud dospěl knásledujícím závěrům.Soudcovská nezávislost představuje jednu ze základníchdemokratických hodnot a k naplňování této nezávislosti nesporněnapomáhá i materiální zabezpečení soudců. Zejména je podstatné,aby do soudcovských náhrad nebylo ze strany jiných složek státnímoci zasahováno svévolně, opakovaně a jakoukoliv formou. Proto seÚstavní soud zaměřil (v souladu s rozhodovací praxí Evropskéhosoudu pro lidská práva)na otázku, zda napadený zásah do zaručenýchpráv (tzn. v tomto případě odnětí tzv. 14 platu soudcům obecnýchsoudů) 1. byl stanoven zákonem, 2. směřoval k legitimnímu cíli a3. byl nezbytným v demokratické společnosti.1. K první otázce je možno konstatovat, že zákonná formazásahu splněna byla. Přitom jsou nedůvodné navrhovatelovy námitky,že zákon je retroaktivní, neboť v daném případě je situacesrovnatelná s nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb., v němž seÚstavní soud s námitkou retroaktivity obdobného zákona jiždostatečně vypořádal, a v daném případě mu proto nezbývá, ne natento nález odkázat. Ústavní soud dále konstatuje, že - zústavněprávního hlediska - není relevantní skutečnost, že vposuzované věci došlo k přijetí napadeného zákona rozdílnoulegislativní formou, tzn. novelizací příslušného zákona na rozdílod přijetí zákona samostatného. Je totiž sice pravdou, žeústavněprávně je vhodnější, když - právě v tak "citlivé" oblasti,jako je omezování materiálních požitků soudců - dojde k novelizacizákona původního, který stanoví plat a další náležitosti soudců, atedy jedná se o řešení systematické, než když je přijat samostatnýzákon, který svojí materií ad hoc zasahuje do zákona jiného.Nicméně z ústavněprávního hlediska tento rozdíl sám o sobě nemározhodující význam.V tomto směru tedy návrh na zrušení předmětného zákona nenídůvodný, neboť k napadenému zásahu došlo zákonnou formou.2. Druhou otázkou je, zda napadený zákon směřoval klegitimnímu cíli, tzn. zda odejmutí tzv. 14. platů soudcůobecných soudů bylo v předmětném období legitimní.V této souvislosti Ústavní soud nemohl odhlédnout ani odsociální a ekonomické reality České republiky, která se v doběpřijetí tohoto zákona nacházela v obtížné hospodářské a sociálnísituaci, což ve svých důsledcích vedlo i ke zrušení tzv. 14. platůstátních zaměstnanců (byť poněkud jinou formou než u ústavníchčinitelů) a také k odnětí tzv. 14. platu ústavních činitelů. Zhlediska legitimity cíle proto Ústavní soud zastává názor, že anisoudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi "právním aekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolníhospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, žesoudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiálnízabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobema za žádných okolností změněno.V nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. Ústavní souddeklaroval, že stát je povinen vytvářet institucionálnípředpoklady pro reálnou nezávislost soudů a pro stabilizaci jejichpozice ve vztahu k legislativě a exekutivě. Soudy musí plnit svéúkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka aobčana, přičemž tyto principy nesmějí být narušeny anilegislativní formou. Ústavní soud na tomto základním východiskunic nezměnil. V dané věci bylo postupem zákonodárce dotčenomateriální zabezpečení celé veřejné sféry (a to s ohledem na vztahnovelizace zákona č. 236/1995 Sb. a novelizace zákona č. 143/1992Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a vněkterých dalších organizacích a orgánech), a nikoli pouze soudců.Odlišné posuzování pouze jedné skupiny, i když chráněné ve zvýšenémíře ústavními kautelami principu nezávislosti, by znamenalo vuvedeném kontextu stěží přijatelné zvýhodnění. Při každémlegislativním zásahu i do materiálního zabezpečení soudců je tedynezbytné důsledně respektovat základní principy materiálníhoprávního státu a hodnotovou orientaci ústavního pořádku Českérepubliky. Zejména k tomuto zásahu nesmí dojít v důsledku svévolenebo porušením principu právní jistoty. V takovémto případě byzjevně došlo i k porušení legitimity sledovaného cíle.Nicméně právě v tomto směru je nutno vidět odlišnost situaceobou zmíněných případů. Jestliže totiž ve věci nálezu vyhlášenéhopod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy zásahdo nezávislosti soudců byl napadeným legislativním aktembezprostřední a aktuální v souzené věci by vyhovění návrhu ve svémdůsledku znamenalo přiznání příslušných materiálních požitků svíce než dvouletým zpožděním (kdy i žalobce před Městským soudem vBrně svůj návrh podal více než rok poté, co napadený zákon nabylúčinnosti) a zrušení napadeného zákona z důvod ochrany soudcovskénezávislosti by bylo z ústavněprávního hlediska nanejvýšproblematické. Ústavní soud totiž ve své činnosti musí usilovat oefektivní ochranu ústavnosti a za této situace by zrušenínapadeného zákona bylo zjevně neefektivní a neplnilo by přiměřeněten účel, který Ústavní soud deklaroval v nálezu vyhlášeném pod č.233/1999 Sb.Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal rozpormezi legitimitou sledovaného cíle a napadeným zásahem a žepředmětný zákon není ani z tohoto pohledu protiústavní.3. Třetí aspekt, jímž se Ústavní soud zbýval, bylo posouzenítoho, zda napadený zákon byl v demokratické společnosti nezbytnýmopatřením. To znamená, že se Ústavní soud musel zaměřit na otázku,zda ke sledovanému legitimnímu cíli nebylo možno dospět jinýmzpůsobem než přijetím tohoto zákona. V souzené věci Ústavní soudshledal, že zvolené řešení - přes veškeré uvedené výhrady - nelzepovažovat za protiústavní ani z toho důvodu že by nepředstavovaloopatření v demokratické společnosti nezbytné. Napadeným zákonemtotiž ze všech uvedených důvodů nedošlo k ohroženíinstitucionálních předpokladů pro reálnou nezávislost soudů anelze jej charakterizovat ani jako svévolný akt zákonodárce.Ústavní soud totiž při plnění svých úkolů musí zvažovat iintenzitu zásahu do základních principů ústavnosti a napadenýzákon jako protiústavní derogovat až tehdy, dospěje-li k závěru,že míra neústavnosti napadeného zákona reálně porušuje základníústavní principy. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzovanévěci nedospěl.Ústavní soud přistupuje ke zrušen právního předpisu vpřípadě, jestliže shledá, že užitek plynoucí z derogace převažujenad nežádoucími důsledky z ní plynoucími, a tedy postupuje podleprincipu přiměřenosti v materiálním právním státě. Ani v tomtosměru Ústavní soud důvod pro zrušení napadeného zákona neshledal.
1. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra ČermákaNálezem ze dne 3.7.2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/99 zamítl Ústavnísoud návrh Městského soudu v Brně na zrušení zákona č. 287/1997Sb., kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalšíchnáležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní mocia některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996Sb. Citovaný nález se odchyluje od právního názoru Ústavního souduvysloveného v nálezu publikovaném pod č. 233/1999 Sb., totiž žeobdobný napadený zákon je v rozporu s principem soudcovskénezávislosti zakotveným v č. 82 odst. 1 Ústavy České republiky,jakož i čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 Listinyzákladních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn.Pl. ÚS 18/99 dospěl k opačnému závěru, totiž že napadenýmustanovením zákona nebyl porušen princip nezávislosti soudců anávrh zamítl, ačkoli se pro tento nález nevyslovila kvalifikovanávětšina 9 přítomných soudců ve smyslu ustanovení §13 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud rozhodltímto nálezem v situaci, kdy nemohla pominout závaznost jehopředchozího nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy Českérepubliky.2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla HolländeraOdlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 18/99, jímž se zamítá návrh Městského soudu v Brněna zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č.236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonemfunkce představitelů státní moci a některých státních orgánů asoudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., se zakládá nanásledujících důvodech:Posouzení ústavnosti předmětného zákona se odvíjí od řešeníústavní konformity jeho účelu, od posouzení intenzity zásahu donezávislosti soudů, dále od jeho možné retroaktivity a konečně odzvážení možných nerovností, jež zakládá.Argumenty, které vedly soud k závěrům ohledně prvních tříhledisek a jež lze považovat za důvodné a rozhodující pro přijetínálezu, se staly důvodem pro omezen předkládaného odlišnéhostanoviska pouze na otázky předmětným zákonem založenýchnerovností, z hlediska §14 zákona o Ústavním soudu pak proomezení odlišného stanoviska toliko na odůvodnění tohoto nálezu.Dle §30 odst. 3 zákona č. 236/19995 Sb., o platu a dalšíchnáležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní mocia některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějšíchpředpisů, soudci náleží, s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu apředsedy Nejvyššího správního soudu, další plat (na tomto místě,pouze jako exkurz, nelze než vyjádřit "obdiv" nad důslednostízákonodárce, jenž upravuje platové podmínky představitele státníhoorgánu, který doposud, a to v rozporu s Ústavou České republiky,nezřídil). Dle §4 odst. 2 téhož zákona soudci náleží další plat,pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci alespoň 90kalendářních dnů. Do této doby se nezapočítává doba, po kterounevykonával funkci z důvodu nemoci, úrazu, těhotenství nebomateřství. Doba jiné omluvené nepřítomnosti v práci se soudci dotéto doby započítává v délce nepřesahující 45 kalendářních dnů vkalendářním pololetí. Nárok na další plat nevznikne a) v prvnímpololetí kalendářního roku představitel, jehož výkon funkceskončil přede dnem 31. května, a soudci, jehož pracovní vztahskončil přede dnem 30. června, b) ve druhém pololetí kalendářníhoroku představiteli, jehož výkon funkce skončil přede dnem 30.listopadu, a soudci, jehož pracovní vztah skončil přede dnem 31.prosince.Návrhem napadený zákon pak stanoví, že soudcům další plat zadruhé pololetí roku 1997 nenáleží.Tato legislativní úprava, reflektujíc možnosti státníhorozpočtu, ekonomickou situaci státu a maximu sounáležitosti sezaměstnanci, resp. představiteli sféry moci výkonné i zákonodárné,však vytvořila vnitřní nerovnosti mezi soudci obecných soudů.Podle ní totiž soudci, jenž splňuje podmínky nároku na čtrnáctýplat, nesplňuje však podmínky nároku na plat třináctý (např. vdůsledku jmenování k datu po 1. dubnu) žádný další plat za rok1997 nenáleží, avšak soudci, jenž splňuje podmínky nároku natřináctý plat, nikoli však na plat čtrnáctý, další plat náleží.Vzniká tím stav, kdy dvěma soudcům, již vykonávali funkci déle nežzákonem předpokládaných 90 kalendářních dnů, avšak v rozdílnýchpololetích, je další plat přiznán pouze v závislosti na tom, zdalise jedná o první nebo druhé pololetí roku. V důsledku této úpravymůže vzniknout i situace, kdy je další plat přiznán soudci, uněhož je doba výkonu funkce za rok výrazně kratší (např. od 29.března do 30. června), není však přiznán soudci, u něhož je dobavýkonu funkce za rok výrazně delší (např. od 2. dubna do 31.prosince).Ústavní soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (zejménaSbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 170 -171) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se vnich (a to zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl.ÚS 16/93 (tamtéž, svazek 1, str. 194 - 195, 205 - 206), Pl. ÚS36/93 (tamtéž, svazek 1, str. 179), Pl. ÚS 5/95 (tamtéž, svazek 4,str. 218), Pl. ÚS 9/95 (tamtéž, svazek 5, str. 137) s chápánímústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR(US ČSFR, 1992, R 11): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečenísvých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně vhod nežjiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně... Pokud zákonurčuje prospěch jedné skupiny a zároveň stanoví neúměrnépovinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejnéhodnoty.". Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principurovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápatjako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak jimají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (Sbírka nálezůa usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 179)]. Obsah principurovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnostihledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje tudížve vyloučení libovůle.Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného vnálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (tamtéž, svazek 3,str. 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknoutzákladních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující,alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To sezpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno iporušení jiného základního práva" [shodně Pl. ÚS 5/95 (tamtéž,svazek 4, str. 217 - 218)]. Hlediskem druhým při posuzováníprotiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost je tedytímto založené dotčení některého ze základních práv a svobod.Vnitřní nerovnosti, založené napadenou právní regulací,schází jakékoli odůvodnění, jakýkoli účel, tuto nerovnost nelzehodnotit jinak, než jako projev libovůle a nahodilosti v přístupuzákonodárce v normotvorbě.Z pohledu druhého kritéria, jímž nutno testovat dodrženízákladních práv plynoucích z principu rovnosti, nelze než poukázatna dotčení základního práva na stejnou odměnu za práci stejnéhodnoty bez jakéhokoli rozlišování plynoucího z čl. 28 Listinyzákladních práv a svobod (a to ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4odst. 4 Listiny), dále z čl. 7 písm. a) Mezinárodního paktu ohospodářských, sociálních a kulturních právech, a konečně z čl. 4Evropské sociální charty (č. 14/2000 Sb. m. s.). Je potřebnépřitom zdůraznit, že v demokratickém právním státě základní právana stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokolirozlišování nutno interpretovat pohledem svobody vlastnictví asvobody podnikání. Z uvedeného pohledu nutno rozlišovat dopadytohoto základního práva na sféru soukromou a sféru veřejnou a dálenutno rozlišovat důvody a intenzitu možného rozdílného přístupu kodměňování. Jakkoli by však byla tato hlediska pojímána, vposuzované věci vzniká situace, jež ústavní relevanci nepochybněnaplňuje; nerovnost vzniká ve sféře veřejné a její intenzita jeabsolutní - za splnění stejných časových podmínek stejný rozsahpráce v jednom případě odměňován dalším platem je, v jiném (a topouze z hlediska časového posunu) tomu tak již není.Nutno v této souvislosti tudíž pouze učinit poznámku, žezákonodárci nic nebránilo při odejmutí dalšího platu soudcůmpostupovat obdobným způsobem jak učinil v čl. II nařízení vlády č.248/1998 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 253/1992 Sb., oplatových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některýchdalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů, dle něhožzaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcíse v předmětném roce poskytne další plat (§10a nařízení vlády č.253/1992 Sb.) jen ve výši poloviny částky, na kterou by jinakzaměstnanci vznikl nárok.Smyslem ustanovení §12 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jevytvořit mechanismus umožňující dosažení zákonem vyžadovanévětšiny, potřebné pro rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Jehopředpokladem je příklon soudců k jednomu ze dvou návrhů, které vpředcházejícím hlasování získaly nejvíc hlasů, k tomu, jenž byljejich původnímu návrhu nejbližší. Veden tímto účelem se autortohoto separátního vota vyslovil pro přijetí nálezu, jímž se návrhna zrušení zákona č. 287/1997 Sb. zamítá, a své odlišné stanoviskoomezil pouze na odůvodnění nálezu.3. Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Ivany JanůS odůvodněním nálezu nesouhlasím Jsem toho názoru, že Ústavnísoud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišnémstanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (14. plat za II. pololetí1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje dosoudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl k zásahu donabytých práv. Nezávislost soudce spatřují v souboru předpokladů,z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti,které ze soudce činí integrovanou osobnost. Jde zejména o smyslpro odpovědnost a odvahu k hledání spravedlnosti v rámci právníhoaktu. Je jisté, že k nezávislosti rovněž patří i dostatečnéekonomické zabezpečení a dostatečně dlouhý či doživotní mandátsoudce. Platové otázky týkající se soudců nemohou být ponechánylibovůli; soudce nesmí být postaven do pozice, že si "svoji mzdu"od toho, kdo mu ji určuje zákonem, musí zasloužit. Protose základní otázka koncentruje do posouzení, zda odnětí možnostizískat další, tzv. 14. plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahemtakové intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principunezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcůmbyla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č.236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stalintegrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na dvojnásobek.Další plat, čtrnáctý je svým charakterem bonusem vypláceným jednouza pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jehovýplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatumzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních, dodatečnýchpodmínek. Za této situace setrvávám na svém stanovisku, že vposuzovaném případě nejde o situaci, která by vedla k ohroženísoudcovské nezávislosti v míře dosahující intenzity porušeníústavního principu obsaženého v č. 82 odst. 1 Ústavy Českérepubliky.Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní soudměl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu týkajícím se14. platu za II. pololetí 1998 a uveřejněném pod č. 233/1999 Sb.,a to postupem podle §13 zákona o Ústavním soudu. Tvrzení oodlišnosti obou případů založené na beprostřednosti či časovémodstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni jejichúčinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce oboupředpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto shodná, apokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela protichůdnému závěru(byť na základě jiných )úvah a argumentů, což ani jinaknepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku dřívějšího nálezu,jde evidentně o změnu právního názoru vyžadující respektovánízákonem stanovené procedury. Potřebné většiny 9 soudců však přihlasování v tomto případě dosaženo nebylo, čímž došlo podle méhonázoru k porušení §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.4. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Jiřího MalenovskéhoZtotožňuji se s výrokem nálezu, podle něhož se návrh nazrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č.236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonemfunkce představitelů státní moci a některých státních orgánů asoudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb., zamítá, a ztotožňuji serovněž s argumenty jeho odůvodnění, které vedly Ústavní soud kzávěru, že citovaným zákonem nedošlo k porušení principůretroaktivity a nezávislosti soudců. Domnívám se ovšem že zákon č.287/1997 Sb. není v souladu s Ústavou České republiky, Listinouzákladních práv a svobod i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy z jiných důvodů. Vzhledem k tomu, že "podle ustálenéhonázoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahema obsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic(ultra petitum) vykročit nemůže" (Pl. ÚS 16/94 - viz Sbírka nálezůa usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usnesení č. 14), nestaly setyto jiné důvody, které sám navrhovatel neudával, předmětemposouzení Ústavního soudu, ani nebyly zohledněny ve výroku jehonálezu. Domnívám se nicméně, že se Ústavní soud měl s nimivypořádat nad rámec návrhu alespoň v odůvodnění svého nálezu.Odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu opírám o následujícískutečnosti a argumenty:Zákonodárce má plnou svobodu zohlednit negativní rozpočtovourealitu státu při úpravě platů jeho zaměstnanců. Omezení, případněodnětí dalšího platu za takových okolností lze považovat zalegitimní cíl (dosažení úspor ke kompenzování rozpočtovýchproblémů).Je nepochybné, že zákonodárce svým opatřením chtěl snížitplnění ze státního rozpočtu v souvislosti s dalšími platy napolovinu individuálních nároků. Rozhodl tedy, že místo dvoudalších platů má být v roce 1997 vyplacena odměna pouze ve výšijednoho dalšího platu.Další plat je jednorázovým peněžitým plněním, na něž vznikánárok, pokud pracovní poměr či výkon funkce trvaly po určitoudobu, a váže se tedy na práci měřenou časem. Mezinárodní pakto hospodářských, sociálních a kulturních právech, jímž je Českárepublika vázána a jenž je - v souladu s ustálenou judikaturouÚstavního soudu - mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, vesvém čl. 7 stanoví: "Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právokaždého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky",...zejména na "spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejnéhodnoty, bez jakéhokoli rozlišování...". Taktéž Evropská sociálnícharta, jež zavazuje Českou republiku, ve svém čl. 4 obsahujezávazek smluvních stran "uznat právo pracujících mužů a žen nastejnou odměnu za práci stejné hodnoty". Další plat osob, na něžse vztahuje zákon č. 287/1997 Sb., je vázán na výkon funkce (viz§ú 4 zákona č. 236/1995 Sb.). Výkon příslušné funkce představuje zhlediska obou citovaných mezinárodních smluv "hodnotu". Dvě různéosoby, které vykonávají stejnou funkci, vyprodukují za stejnéobdobí práci stejné hodnoty. Podle uvedených mezinárodníchsmluv za takových okolností náleží stejná odměna, bez jakéhokolirozlišování.Zákon č. 287/1997 Sb. rozlišuje z hlediska nároku nadalší plat podle toho, zda práce stejné hodnoty vznikla v prvnímnebo ve druhém pololetí. Takové rozlišování, které je Mezinárodnímpaktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ostatněobecně vůbec zakázáno, nemá rozumný základ, neboť diskvalifikujepráci provedenou ve druhém pololetí kalendářního roku ve srovnáníse stejnou prací provedenou v pololetí prvním. Tím vnáší meziadresáty tohoto zákona neodůvodněnou nerovnost a diskriminaci.Listina základních práv a svobod sice explicitně právo na stejnouodměnu za práci stejné hodnoty nestanoví, avšak zákaz diskriminacelze nepochybně vyvodit z jejího čl. 28, podle něhož zaměstnancimají právo na "spravedlivou" odměnu za práci. Kromě toho třebapřipomenout, že v souladu s ustáleným ústavněprávním imezinárodněprávním principem působí ústavní i mezinárodněsmluvníkatalogy lidských práv komplementárně a ve vzájemné harmonii.Proto nic v Listině základních práv a svobod nesmí být vykládánojako omezení jakéhokoli práva zaručeného jednotlivci podlemezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.Třebaže zákon č. 287/1997 Sb. nemá zpětnou účinnost, neboťnabyl účinnosti ještě před vznikem práva na 14. plat, stěžíodpovídá pojmu "zákon", jak je užíván např. v Úmluvě o ochranělidských práv a základních svobod. Nestačí - jak uvádí odůvodněnínálezu ve věci, v níž se dává toto odlišné stanovisko - aby zásahdo platových náležitostí soudců a jiných kategorií byl proveden v"zákonné formě", ale tato forma musí splňovat další materiálnínáležitosti. "Zákon" musí mj. být "předvídatelný" (viz zejménarozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Silver a dalšíze dne 25.3.1983). Zákon č. 287/1997 Sb. byl jednak schválen až nakonci září roku 1997 a nikoli před započetím roku 1997, jednakzačátek a ukončení výkonu funkce nese z hlediska adresátů zákonač. 287/1997 Sb. rysy neovlivnitelné nahodilosti.Způsob artikulace jinak legitimního cíle zákonodárce v zákoněč. 287/1997 Sb. je ústavně vadný. Zavedl nerovnost mezi osobami vrámci působnosti tohoto zákona v závislosti na nahodilé okolnosti,zda byla funkce vykonávána v tom či onom období roku. Aplikacenahodilého a nerozumného kritéria znemožňuje ve svých konkrétníchdopadech dosažení legitimního cíle: v případě některých osob vpůsobnosti zákona č. 287/1997 Sb. zůstává jejich nárok a další latv r. 1997 nikterak neomezen, což zákonodárce evidentně nechtěl, vpřípadě jiných osob dochází k zániku nároku na další plat v tomtoroce úplně, což si zákonodárce zřejmě rovněž nepřál. Kromě toho jezákon č. 287/1997 Sb. i právním předpisem, který je z hlediskasvých adresátů předpisem nepředvídatelným, neboť jim nedovoluje zdůvodu pozdního schválen i z povahy odměňované práce (výkonfunkce) přizpůsobit mu své chování. Takový způsob vyjádřenílegitimního cíle považuji za porušení čl. 1 a čl. 28 Listinyzákladních práv a svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu ohospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 4 Evropskésociální charty.5. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra PaulaÚstavní soud dne 3.7.2000 rozhodoval o odejmutí dalšíhoplatu, tzv. čtrnáctého platu, za druhé pololetí roku 1997 roku1999 a roku 2000, jak bylo stanoveno zákonem č. 287/1997 Sb. azákonem č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhépololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelůmstátní moci a některých státních orgánů, soudcům, státnímzástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, když Městskýsoud v Brně a Okresní soud v Hradci Králové, každý v jímprojednávaném případě, navrhly zrušení příslušného zákona oodejmutí tzv. čtrnáctého platu představitelům státní moci asoudcům.Ústavní soud zamítl oba návrhy na zrušení zákonů o odejmutíčtrnáctého platu, třebaže svým nálezem, který by publikován veSbírce zákonů č. 233/1999 Sb., již předtím částečně zrušil zákonč. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů,soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cennépapíry, a to právě pokud jde o odejmutí dalšího platu soudcůmPostavil se na stanovisko, že odejmutí dalšího platu soudcům jeohrožením soudcovské nezávislosti, která je zvlášť zdůrazněna vÚstavě České republiky v čl. 82 odst. 1 - "Soudci jsou při výkonusvé funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat." -a v čl. 81 - že soudní moc je vykonávána jménem republikynezávislými soudy.Zdůvodnění současných rozhodnutí jsou podrobně uvedena v obounálezech a není nutno je podrobně analyzovat, protože sesoustřeďují na to, že toto peněžité plnění nelze chápat jakohmotné zajištění soudců, jehož snížení by mohlo mít za následekporušení principu nezávislosti soudců. Uznávají dopad finančníchpotíží státu též na soudcovské platy, vytýkají odlišné posuzovánípouze jedné skupiny státem placených osob apod. Nejde v zásadě oargumenty, které by vůbec zdůvodňovaly, proč se Ústavní soud věcněodchýlil od hodnocení svého nálezu za stejné situace v roce 1999(č. 233/1999 Sb.), zejména když argumentaci o finančních potížíchstátu protiřečí obecně známá realita, že stát v blízkém obdobípoté financoval miliardovými částkami ztráty bank a velkýchprůmyslových podniků, a že tedy finanční prostředky v mnohonásobněvyšších částkách byly k dispozici, aby původní ustanovení zákonamohla být dodržena.Na druhé straně je však zřejmé, že si zastánci odejmutíčtrnáctých platů byli vědomi toho, že do budoucna by trvaleopakovaná taková metoda zásahu státu mohla negativně ovlivňovatpovinnost státu vzdát se stejných či obdobných nouzových zásahů.Je třeba vyloučit, aby plat soudců se stal pohyblivým faktorempodle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Tutozásadu ostatně vyjadřuje nejlépe ustanovení jedné ze známých avýznamných ústav, v níž se uvádí, že soudci za svou službudostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být běhemtrvání jejich služby snížena. Stát si musí být vědom, že by tímznehodnotil jednu ze základních demokratických hodnot, jakoupředstavuje soudcovská nezávislost. A právě k tomu je zaměřenadalší část tohoto odlišného stanoviska.V připomínkách i v diskusích k tomuto tématu jak z odůvodněnínálezu vyplývá, se účastníci zaměřují především na právo soudců naplat v té či oné výši a domnívají se, a to správně, že i přes tytozásahy změnami zákonů provedené nebudou ovlivněny charakterysoudců a jejich rozhodování. Opomíjejí však, že takové zásahy majídopad daleko širší a že při konkrétním rozhodování v tomto případěse jedná o něčem jiném. Pokud jde o institut nezávislosti soudů asoudců, který, jak již řečeno, má své místo i v Ústavě Českérepubliky, byl zde devalvován jeho význam zásahy moci zákonodárnédo působnosti moci soudní, což se markantně projevilo i vydánímzákona č. 308/1999 Sb., který si charakter nouzového zásahupodržel.Pokud ve svých odůvodněních Ústavní soud vycházel z toho, žeodmítnutí nároku soudců na čtrnáctý plat je zanedbatelným zásahem,který závažnou újmu soudcům nezpůsobil, jde o rozhodnutínesprávné, o rozhodnutí o něčem jiném, o rozhodnutí, které v rámcievropských poměrů i působnosti OSN je třeba pokládat zaodsouzeníhodné, protože jde o rozhodnutí zásadní s širokýmdosahem, které porušuje uznávané principy pro nezávislostsoudnictví, jak jsou obsaženy již v rezoluci Valného shromážděníOSN ze dne 13.12.1985.Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován vDoporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá onic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně podporujea rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost, efektivitu aroli soudců, které spatřuje v právním zakotvení záruk, jako zákazrevize soudního rozhodnutí mimo soudní soustavu, funkční období aplaty zaručené zákonem neodvolatelnost po dobu funkčního období,zákaz zásahu do pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům donezávislosti soudů ze strany exekutivy a legislativy, rozhodovánísoudce oproštěné od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádnékontrole zvnějšku a další.Závažným dokumentem v této problematice je v rámci RadyEvropy připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998,která se zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobodjednotlivce v demokratických státech větší účinností soudnínezávislosti a na zajišťování nejlepších záruk působnosti,nezávislosti a nestrannosti soudců. V jejím č. 6.1 shledali tvůrciCharty zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platysoudců musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy aochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudcivykonávající soudcovskou funkci jako profesi mají právo na plat,jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem(nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecněk ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by mohlopoškozovat jejich nezávislost a nestrannost.Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudcepodle cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti,nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti jsouoprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit jejichpráva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude spíšeprostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají býtchráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu vnezávislých soudech.Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdyzdůrazňováno, že uvedené postuláty nejsou zakotveny vmezinárodních smlouvách a nejsou pro státy závazné. Někteří jenaopak pokládají za smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovatjednostranně své zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. Vmezinárodním právu je známé a je přijímáno, že zejména novémyšlenky a instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak dřívenež mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možnopřipravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takovémyšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění, kteréje přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice právnězávazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými státy apřijímány i respektovány. Jejich politická, morální a etická sílači závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy bez ohledu navýsledky původního hlasování. Obdoba jednání států v Radě Evropyjako vývojového trendu v zájmu mezinárodního společenství jenasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být vzniku obecnéhopřesvědčení na překážku.6. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vlastimila ŠevčíkaOdlišné stanovisko stran nálezů Ústavního soudu ze dne3.7.2000 ve věcech návrhů na zrušení zákona č. 287/1997 Sb. (Pl.ÚS 18/99) a na zrušení části ustanovení §1 zákona č. 308/1999 Sb.(Pl. ÚS 16/2000) je podloženo následujícími důvody:1. Především krajní pochybnosti vzbuzuje způsob, jakým bylyoba nálezy přijaty; v obou případech byly plénu Ústavního soudupředloženy zpravodajské zprávy vyúsťující v závěr, dle něhož mělybýt oba návrhy na zrušení vpředu označených zákonných noremzamítnuty, přičemž však ani v jednom případě nezískaly tytozpravodajské zprávy kvalifikovanou většinu hlasů (§13 zákona č.182/1993 Sb.).Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávěprostou většinou hlasů (s ohledem na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/99)přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady propřijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se odchylujeod právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve věci Pl. ÚS13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS 16/2000 bylo (svýsledkem již zmíněným) hlasováno jen o zpravodajské zprávě.V odůvodnění nálezu ze dne 15.9.1999 publikovaného pod č.233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení §1 zákona č. 268/1998 Sb.zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádnézávažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, prokteré "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svýchaktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového řádu,a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímusystému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody založil navýznamu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a z tohoplynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost jakopodstatnou podmínku ústavnosti státu chránit.S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názoremjsou oba nálezy, vůči nimž moje odlišné stanovisko směřuje, vevýrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 16/2000výslovně, nález ve věci Pl. ÚS 18/99 obsahově připouští; již tatoskutečnost sama o sobě zakládá podmínku zpřísněného režimuplynoucího pro (následné) přijetí odchylného právního názoru, vněmž "rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který seodchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu,je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomnýchsoudců" (§13 al. 2 in fine zákona č. 182/1993 Sb.).Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden zdotčených nález nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi spojenýchrozhodnuto v intencích zásad vyložených v (předcházejícím) nálezuze dne 15.9.1999, jimiž se mělo plénum Ústavního soudu cítitvázáno (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ÚstavaČeské republiky).Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000)"argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zákona č. 308/1999 Sb.)byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani vzákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezuPl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně konzistentní,se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani případné odkazyna střet konkurujících si principů nejsou pro procesní povahuposuzované otázky namístě.2. Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000- stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadenýchzákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomickéreality České republiky" (Pl. ÚS 18/99), a z nichž pak vyvozujícílegitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací důvodyvyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99 odkazují též na"intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a zapodmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadenéhozákona reálně porušující základní ústavní principy", případně svyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt bylbezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušenínapadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále aby "užitekplynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky zní plynoucími".S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritériaústavnosti nesouhlasím, neboťa) plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích neučiniloani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by bylomožno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situacestátu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), azejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů vekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp. nakolika zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu v tomkterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto tématemspojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§63 zákona č.182/1993 Sb., §121 občanského soudního řádu), je většinovýnázor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů v obou nálezechpodložen pouhou hypotézou, nikoli však dostatečně zjištěnýmiskutečnostmi, které, přestože skutková stránka při abstraktníkontrole právních norem není zpravidla rozhodná, v posuzovanýchvěcech jako výlučný základ učiněného závěru jsou podstatné.Ostatně - a to zejména nález Pl. ÚS 16/2000 zcela přehlíží -údaje Českého statistického úřadu a prognózy vývoje českéekonomiky vztažené ke konci roku 2000 zdají se nasvědčovatjejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních příjmů), pod jehožaspektem odejmutí dalších platů soudcům obecných soudů byse mohlo jevit jako ústavně nepřípustná libovůle zákonodárce,zejména jestliže z obecně přístupných informací se podává, žeekonomika České republiky překonala kritický bod;b) za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právnínormy jako výsledek zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k"bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřováníužitku z derogace "s nežádoucími důsledky z ní plynoucími"apod.Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto až dosud vrozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobuabstraktního přezkumu právních norem v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS18/99) podána nejsou a že tak až příliš připomínají v trestnímprávu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské nebezpečnosti(trestného činu), jako zužující limity přezkumné činnostiÚstavního soudu je pokládám za nepřípustná.Jsem totiž přesvědčen, že obdobně jako demokracie nesnášíjakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňujíjejí obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsouneslučitelné s jakýmkoli omezujícími či zužujícími podmínkami.3. I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dřívenálezem přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců vjistých případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivéa dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jistépodmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží téžproměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to - svýjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase poměrnědlouhém, rozhodně však delším, než je doba několika měsíců.Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střeženázpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její změnu- jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační aaplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci, jesoučasně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastnímrozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu.Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15.9.1999 a rozhodovacímdůvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnoujudikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezempléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní principy"přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné závažnostivěci" byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc, nadto ve vztahu ksoudní moci, která - jak zkušenosti ukazují - je ze všechveřejných mocí nejslabší.7. Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Evy ZarembovéVzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudnímoc (která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností vpraxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudníochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem,stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního souduřešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o to, že Ústavnísoud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již uvedených vjeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.)i v této věci nadále trvat na zachovávání všech prostředkůnezávislost soudů reálně zajišťujících, tedy i na takovémprostředku ji garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státnímoci snížit již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli sinemyslím, že samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislostsoudců ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým takzákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy protakový zásah nejsou předem stanovena zpravidla, ústavněnepřípustný.K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejenpřesvědčení o tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zdebyly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. nenídána taková změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnunázoru již Ústavním soudem vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS13/99, ale také to, že k odklonu od již jednou v nálezuvyjádřeného názoru Ústavního soudu jeho plénem je třeba podle méhonázoru ve smyslu §13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzenémpřípadě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovenínasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale také spřihlédnutím k důvodové zprávě i zákonodárcem při tvorbě zákona oÚstavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba zachováníkontinuity rozhodování Ústavního soudu.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.18.99
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 18/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
320/2000 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 104/19 SbNU 3
Populární název
Platy soudců II - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí 1997
Datum rozhodnutí
3. 7. 2000
Datum vyhlášení
3. 7. 2000
Datum podání
23. 9. 1999
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
3
Navrhovatel
SOUD - MS Brno
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Procházka Antonín
Napadený akt
zákon; 287/1997; kterým se doplňuje zákon č. 236/1995 Sb. , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 138/1996 Sb.
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 2
2/1993 Sb., čl. 2 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
236/1995 Sb., §4a
287/1997 Sb., čl.
320/2000 Sb.
Odlišné stanovisko
Čermák Vladimír Holländer Pavel Janů Ivana Paul Vladimír Ševčík Vlastimil Zarembová Eva