ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.20.08.1
sp. zn. Pl. ÚS 20/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání ve věci návrhu navrhovatele Martina Chmelíře, roz. Lízner, zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou v Praze 2, U Kanálky 3, na zrušení §31 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas doručeným návrhem na obnovu řízení ve věci vedené a rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 se navrhovatel domáhal:
a) obnovení řízení o své ústavní stížnosti, které bylo skončeno usnesením o jejím odmítnutí pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 s odkazem na §119n zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"),
b) zrušení usnesení sp. zn. II. ÚS 707/2000,
c) nového rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01, podle kterého bylo porušeno právo navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") tím, že ve věci sp. zn. 11 To 170/99 rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro nedostatek objektivní nestrannosti, a
d) postupem podle §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zrušení §31 trestního řádu.
2. Usnesením ze dne 6. května 2008 č. j. Pl. ÚS 13/06-15 Ústavní soud povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 a usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 707/2000-20 ze dne 30. ledna 2001 zrušil. V odůvodnění tohoto usnesení dospěl k závěru, že napadené ustanovení §31 trestního řádu se vztahuje na postup při rozhodování o vyloučení soudce, a proto je podmínka §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu splněna. Návrh na zrušení §31 trestního řádu je spojen s návrhem na obnovu řízení, který se opírá o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01, ve kterém je konstatováno porušení práva navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. K tomuto porušení podle citovaného rozsudku došlo tím, že ve věci sp. zn. 11 To 170/99 rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro nedostatek objektivní nestrannosti. Proto bylo rozhodnuto, že tento návrh bude posouzen Ústavním soudem samostatně v dalším řízení postupem pro řízení o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů, neboť na základě výše uvedeného je navrhovatel oprávněn takový návrh podat v souladu s §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
3. Rozhodnutím pléna Ústavního soudu sp. zn. Org. 21/08 ze dne 6. května 2008 rozhodlo plénum Ústavního soudu o tom, že si na základě §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhrazuje rovněž rozhodování ve věcech podle §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i v případech, se kterými počítá §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to s platností od 1. června 2008. Proto rozhodnutí v této věci spadá do působnosti pléna Ústavního soudu.
4. Ústavní soud posoudil návrh na zrušení §31 trestního řádu, který není v návrhu na obnovu řízení blíže odůvodněn. Je však nepochybné, že podmínka §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v tomto případě splněna je (viz sub 2); Ústavní soud zastává názor, že o návrhu podle §119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba rozhodnout dříve, než bude případně rozhodováno podle §119b odst. 2 tohoto zákona, neboť v novém řízení o ústavní stížnosti by již měly být odstraněny všechny překážky, které by mohly bránit jeho případnému meritornímu rozhodnutí, tzn. nejen původní nález, popř. usnesení Ústavního soudu, nýbrž i případné neústavní právní předpisy nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem návrhu na obnovu řízení, jestliže podle tvrzení navrhovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
5. Znění napadeného ustanovení trestního řádu, které bylo použito v trestním řízení proti navrhovateli a které platí beze změny i v současnosti, je následující:
§31
(1) O vyloučení z důvodů uvedených v §30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.
(3) O stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.
6. Navrhovatel nijak svůj návrh na zrušení tohoto ustanovení neodůvodnil. Stejně tak nerozlišuje mezi jednotlivými obsahovými složkami §31 trestního řádu; zejména není jasné, v čem by mohla spočívat neústavnost odstavců 2 a 3 předmětného ustanovení. Ani z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá, že by tento soud opřel své rozhodnutí právě o pochybnosti o obsahu tohoto ustanovení. Toto ustanovení procesně zajišťuje dodržení pravidel rozhodování o podjatosti orgánů činných v trestním řízení včetně procesních záruk práva na zákonného soudce. V případě rozhodování trestní věci v senátě je stanoveno, že o podjatosti některého ze svých členů rozhoduje tento senát. Protože je současně zaručeno, že proti rozhodnutí senátu je přípustná stížnost, o které rozhoduje soud vyššího stupně (§31 odst. 3 tr. ř.), nelze mít o ústavnosti tohoto napadeného ustanovení pochybnosti, je-li toto ustanovení vykládáno ústavně konformním způsobem. Objektivita řízení a zásady spravedlivého procesu jsou zajištěny tím, že nejen ohledně námitky podjatosti, nýbrž i ve věci samé, pro niž je vedeno trestní řízení, lze podat opravný prostředek k nadřízenému orgánu, v daném případě k Nejvyššímu soudu. Této možnosti mohl navrhovatel využít a napadené ustanovení trestního řádu mu v tom nekladlo žádnou překážku. Proti případnému neústavnímu postupu, který by zbavoval stěžovatele jeho práva bránit se proti nezákonnému složení soudu a porušoval jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze využít ústavní stížnosti. Této možnosti stěžovatel také využil, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 4 Nd 478/99, kterým byla jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1999 sp. zn. 11 To/170/99 zamítnuta, když pro tvrzený intimní vztah stěžovatele s předsedou senátu odvolacího soudu nebyly shledány žádné důkazy. V dané věci dospěl proto Ústavní soud k závěru, že návrh je sice přípustný s ohledem na vyčerpání prostředků, které zákon stěžovateli poskytoval, je však zjevně neopodstatněný. Proto byl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut s tím, že ve věci bylo na základě Rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Org. 21/08 ze dne 6. května 2008 rozhodováno plénem Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2008
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu