ECLI:CZ:US:2015:Pl.US.22.14.1
sp. zn. Pl. ÚS 22/14
Usnesení
Plénum Ústavního soudu složené z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Milady Tomkové, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), rozhodlo o ústavní stížnosti stěžovatelek Obec Bavory, se sídlem Bavory 9, Mikulov na Moravě a Obec Jinačovice, se sídlem Jinačovice 83, Kuřim, zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 4 Aos 2/2012-80, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, č. j. 10 A 121/2012-114, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vlády, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na samosprávu podle článku 100 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 A 121/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelky se návrhem ze dne 20. 7. 2012 ve smyslu §101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") domáhaly, aby Městský soud v Praze zrušil body 106 a 121 Politiky územního rozvoje České republiky 2008 (dále také jen "PÚR ČR 2008" nebo "Politika"), včetně grafického znázornění ve schématech č. 5 a 12, jako část opatření obecné povahy, neboť jím byly zkráceny na svých právech. Stěžovatelky ve svém návrhu tvrdily, že vymezení těchto částí v PÚR ČR 2008 bylo vládou provedeno nezákonně, když nebyly dodrženy základní ústavní principy (zákaz libovůle, resp. zneužití veřejné moci, objektivity, nestrannosti, proporcionality) a meze správního uvážení. Stěžovatelky ve svém návrhu zejména tvrdily, že vzhledem k závaznosti PÚR ČR 2008 vůči dalším (nižším) nástrojům územního plánování (zejména zásadám územního rozvoje a územním plánům) je počáteční správní úvaha vlády závazná pro správní orgány rozhodující o vydání těchto nástrojů a tyto orgány ji nemohou nijak zpochybnit.
3. Stěžovatelky jsou obcemi, které tvrdí, že do jejich území zasahuje vymezení koridorů rychlostních silnic R43 a R52 v PÚR ČR 2008. Ve své ústavní stížnosti uvádějí, že vymezení koridorů těchto silnic podléhá soudnímu přezkumu, neboť naplňuje znaky opatření obecné povahy, a to zejména díky specifickým vlastnostem koridorů liniových staveb. Stěžovatelky poukazují na odlišnou právní povahu vymezení koridorů dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu ve srovnání s ostatními částmi PÚR ČR 2008 a na skutečnost, že se touto odlišností soudy v rozhodnutích, týkajících se PÚR ČR 2008, dosud nezabývaly. Stěžovatelky v posuzované ústavní stížnosti uvádějí, že je správní soudy zkrátily v jejich ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, neboť se z velké části meritorně nezabývaly jejich argumentací a pouze ve svých rozhodnutích mechanicky odkázaly na předchozí judikaturu týkající se právní povahy PÚR ČR 2008 bez ohledu na odlišnosti projednávané věci, na něž stěžovatelky poukazovaly.
4. Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelek s odůvodněním, že není dána jeho pravomoc, neboť politika územního rozvoje, tak jak ji definuje stavební zákon, nesplňuje formální ani materiální podmínky opatření obecné povahy, a tudíž návrh na zrušení části PÚR ČR 2008 nemůže být předmětem soudního přezkumu podle s. ř. s. Proti usnesení Městského soudu v Praze podaly stěžovatelky kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména usnesení ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 3/2009 - 59, publ. pod č. 2009/2010 Sb. NSS (ve vztahu k přezkumu části PÚR ČR 2008 týkající se nové vzletové a přistávací dráhy Letiště Praha Ruzyně), a usnesením ze dne 16. 3. 2011, č. j. 4 Ao 6/2010-37 (ve vztahu k přezkumu části PÚR ČR 2008 týkající se koridoru rychlostní silnice R 52).
III.
5. Ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
6. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že námitky stěžovatelek vycházejí z nesprávné interpretace jeho rozsudku ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, v němž stěžovatelky spatřují judikaturní posun oproti předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud však ve zmíněném rozsudku opakovaně odkazoval na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 Ao 3/2009-59, od kterého se měl údajně odchýlit. Nejvyšší správní soud má za to, že z napadeného rozsudku a další v něm uváděné judikatury, včetně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 5/2010, jednoznačně vyplývá, že politika územního rozvoje, ani její napadená část vymezující koridory rychlostních silnic, není opatřením obecné povahy a nepodléhá soudnímu přezkumu v řízení podle §101a a násl. s. ř. s., ve znění pozdějších předpisů. Popsanou judikaturu pak Nejvyšší správní soud považuje za dostatečnou odpověď na námitky stěžovatelek, že určitá část politiky územního rozvoje podle jejich názoru vykazuje znaky opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud neshledal ani stěžovatelkami vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze, když veškeré námitky stěžovatelek byly v napadeném rozsudku vypořádány. Nejvyšší správní soud má za to, že jeho rozhodnutím nebyla zasažena práva stěžovatelek zaručená Ústavou a Listinou, a proto navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, případně ji zamítl.
7. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vycházel při svém rozhodování z judikatury Nejvyššího správního soudu, která podle jeho názoru na projednávanou věc plně dopadá. V ostatním Městský soud v Praze odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
8. Ve své replice stěžovatelky setrvávají na svém názoru, že "judikatorní posun", resp. rozpory mezi dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, týkající se právní povahy politiky územního rozvoje, a rozsudkem ve věci sp. zn. 1 Ao 7/2012, skutečně existují a mají závažné dopady pro jejich ústavně zaručená základní práva. Ve věci sp. zn. 9 Ao 3/2009 založil Nejvyšší správní soud svůj závěr, podle nějž není politika územního rozvoje opatřením obecné povahy, na konstatování, že politika vymezuje pouze obecné cíle územního plánování, aniž by konkrétně regulovala určité území. Tento závěr byl formulován tak, že platí pro politiku územního rozvoje jako celek, tedy pro všechny její části. V rozsudku ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, však Nejvyšší správní soud konstatoval, že koridory dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu jsou v PÚR ČR 2008 vymezeny "s vysokou mírou konkrétnosti" a že toto vymezení je jednoznačně závazné pro obsah navazující územně plánovací dokumentace. Stěžovatelky dále nesouhlasí s tvrzením, že byly veškeré jejich námitky v napadeném rozsudku vypořádány. Jde jednak o otázky právní povahy politiky územního rozvoje, zejména povahy její závaznosti pro navazující územně plánovací dokumentaci a rozhodování v území (v této souvislosti upozorňují stěžovatelky na vyjádření vlády, resp. za ni jednajícího Ministerstva pro místní rozvoj ke kasační stížnosti stěžovatelek, se kterým se Nejvyšší správní soud nevypořádal), a dále o otázku vyloučení soudního přezkumu správního uvážení vlády při schvalování politiky územního rozvoje, na základě kterého byly PÚR ČR 2008 vymezeny mj. koridory rychlostních silnic R43 a R52, včetně otázky proporcionality tohoto vymezení.
IV.
9. S ohledem na rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 25. 3. 2014, Org. 24/14, podle jehož článku 1 odst. 1 písm. c) si rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, je-li účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení o této ústavní stížnosti vláda, vyhradilo plénum Ústavního soudu, byla ústavní stížnost projednána plénem Ústavního soudu.
10. Vláda na svém jednání 20. 7. 2009 usnesením č. 929 schválila Politiku územního rozvoje České republiky 2008, pořízenou Ministerstvem pro místní rozvoj postupem podle §31 až 35 a §186 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Součástí schválené PÚR ČR 2008, části 5 "Koridory a plochy dopravní infrastruktury" jsou i body 106 a 121, které vymezují koridory rychlostních silnic R52 a R43 následujícím způsobem:
"(106) R52
Vymezení:
Pohořelice-Mikulov-Drasenhofen / Rakousko (E461).
Důvody vymezení:
Zkvalitnění silničního spojení Brno-Vídeň. Vazba na rakouskou silniční síť. Součást TEN-T."
"(121) R43
Vymezení:
Brno-Svitavy/Moravská Třebová (E 461).
Důvody vymezení:
Provázání silničních tahů D1 a R35. Zkvalitnění silničního spojení Brno-Svitavy/Moravská Třebová. Součást TEN-T.
Úkoly pro ministerstva a jiné ústřední správní úřady:
Prověřit proveditelnost rozvojového záměru.
Zodpovídá: Ministerstvo dopravy v součinnosti s Ministerstvem životního prostředí a kraji Jihomoravským a Pardubickým.
Termín: rok 2010".
V.
11. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelek je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo.
12. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přednostně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelek Ústavní soud nedospěl.
13. Základem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelek, že správní soudy věcně neprojednaly jejich návrh na zrušení PÚR ČR 2008 v částech vymezujících koridory silnic R43 a R52 z důvodu, že se nejedná o opatření obecné povahy. Takovým postupem bylo správními soudy podle názoru stěžovatelek zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na samosprávu.
14. Pro posouzení ústavní stížnosti je tedy rozhodující otázka, zda stěžovatelkami napadená část PÚR ČR 2008 je opatřením obecné povahy ve smyslu části šesté správního řádu, jež zakládá přezkumnou pravomoc správních soudů podle §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s.
15. Ústavní soud se obdobnou otázkou zabýval ve svém usnesení ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 5/10, ve kterém posuzoval právní povahu vymezení nové vzletové a přistávací dráhy Letiště Praha - Ruzyně. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu, že Politika územního rozvoje České republiky 2008 nenaplňuje žádný z materiálních pojmových znaků opatření obecné povahy. Závěry, k nimž Ústavní soud došel v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti na zrušení PÚR ČR 2008 ve vztahu k nové vzletové a přistávací dráze Letiště Praha Ruzyně, jsou platné i pro účely posuzované ústavní stížnosti.
16. Stěžovatelky poukazují na odlišnou právní povahu vymezení koridorů dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu ve srovnání s ostatními částmi PÚR ČR 2008 a namítají, že se správní soudy řádně nezabývaly jejich argumentací týkající se povahy napadené části PÚR ČR 2008 a pouze mechanicky odkázaly na předchozí judikaturu týkající se právní povahy PÚR ČR 2008. Ústavní soud se s takovým tvrzením stěžovatelek neztotožňuje, když z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu má naopak za to, že se Nejvyšší správní soud s uvedenou námitkou stěžovatelek vypořádal. Konkrétně na str. 5 svého rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí, že PÚR 2008 jako celek, ani v části vymezující koridory a plochy dopravní infrastruktury není opatřením obecné povahy, neboť nemá konkrétně určený předmět regulace ani obecně vymezený okruh adresátů, a nenaplňuje tedy žádný z materiálních pojmových znaků opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud dále dovodil, že se stěžovatelky mýlí, pokud v jeho rozsudku ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2012-526, spatřují judikaturní posun oproti dosavadní judikatuře. Pokud Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku trval opakovaně na závaznosti PÚR 2008, znamená to, že neshledal překročení základního rámce zákonem vymezeného obsahu politiky územního rozvoje, v opačném případě by nepochybně vyslovil, že PÚR 2008 jako celek nebo v určité části není ve vztahu k pořizování a vydávání zásad územního rozvoje závazná (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 9 Ao 3/2009 - 59, ve kterém se konstatuje, že v té části, ve které by Politika vykazovala takovou míru konkrétnosti, která by překračovala základní rámec jejího zákonem vymezeného obsahu, by nebyla ve vztahu k pořizování a vydávání zásad územního rozvoje, územních plánů, regulačních plánů a rozhodování v území závazná).
17. Ústavní soud má tedy za to, že se s námitkou odlišnosti právní povahy vymezení koridorů dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu správní soudy řádně, racionálně a logicky obhajitelně vypořádaly, když v napadených rozhodnutích posuzovaly pojmové naplnění obou znaků opatření obecné povahy, tedy konkrétnost předmětu upravovaného daným opatřením a obecnost adresátů, na které dopadá. Ústavní soud neshledal důvod závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, opírající se o jeho vlastní judikaturu a vycházející z judikatury Ústavního soudu, jakkoliv zpochybňovat.
18. Na výše uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatelek, že v případě koridorů liniových dopravních staveb plyne ze specifického charakteru těchto staveb, že již na úrovni PÚR ČR 2008 musí být vymezeny s vysokou mírou konkrétnosti (koncové body a základní směr koridorů) a že tato konkrétnost je již tak vysoká, že zde dochází k naplnění jednoho ze znaků materiálního pojetí opatření obecné povahy. Jak Ústavní soud zjistil, dikce samotných bodů 106 a 121, jejichž zrušení se stěžovatelky u správních soudů domáhaly, je dokladem obecného pojetí předmětu právní regulace v PÚR ČR. Body 106 a 121 vymezují konkrétně pouze koncové body rychlostních silnic (Pohořelice-Mikulov-Drasenhofen, resp. Brno-Svitavy/Moravská Třebová), zbylý prostor mezi těmito body není v PÚR ČR 2008 blížeji konkretizován a je již jen na příslušném pořizovateli územně plánovací dokumentace (zásad územního rozvoje, územního plánu nebo regulačního plánu), aby dle daného stupně územně plánovacího nástroje koridor těchto rychlostních silnic vymezil a zpřesnil. Stejně tak ani v grafickém znázornění koridorů rychlostních silnic ve schématech č. 5 (viz str. 64 PÚR ČR 2008) a č. 12 (viz str. 93 PÚR ČR 2008) není prostor mezi vymezenými koncovými body jednoznačně konkretizován.
19. Též ve vztahu k námitce stěžovatelek spočívající v tvrzeném nevypořádání jejich argumentace správními soudy ohledně obecně vymezeného okruhu adresátů regulace napadené části PÚR ČR 2008, Ústavní soud neshledal neústavnost v interpretaci správních soudů týkající se tohoto materiálního pojmového znaku opatření obecné povahy. Zařazení bodů 106 a 121 do PÚR ČR 2008 vyjadřuje záměr vlády zkvalitnit silniční spojení mezi koncovými body vymezenými v dané části Politiky, nicméně vyhodnocení dopadů těchto záměrů na územní rozvoj dotčených obcí bude úkolem dalších fází územního plánování. Úkoly vyplývající z napadené části PÚR ČR 2008 nepochybně směřují k orgánům vykonávajícím působnost na úseku územního plánování. Ty musí prověřit reálnost či proveditelnost záměrů vyjádřených v Politice. Teprve vyhodnocení těchto dopadů ukáže, zda je záměr obsažený v Politice proveditelný. Tyto závěry podporuje i důvodová zpráva ke kapitolám 5 a 6 Politiky územního rozvoje, kde je uvedeno "Kapitoly 5 a 6, které vymezují plochy a koridory pro rozvojové záměry dopravní a technické infrastruktury, ukládají v úkolech pro ministerstva a jiné ústřední správní úřady prověřit proveditelnost, potřebnost, reálnost nebo účelnost záměrů, v úkolech územního plánování, prověřit účelnost a podmínky územní ochrany a její zajištění příslušnými nástroji územního plánování." Jde tedy o akt, který je adresován veřejné správě. Ta je však při jeho provádění povinna postupovat v souladu se všemi právními předpisy. Svojí povahou je Politika subordinačním nástrojem veřejné správy v oblasti územního plánování. V tomto smyslu je tedy třeba chápat závaznost Politiky, která je primárně určena orgánům veřejné správy, nikoli těm, vůči kterým je veřejná správa vykonávána, tj. adresátům jejího veřejnosprávního působení. Na druhou stranu je však třeba připomenout, že na přípravě návrhu Politiky participuje veřejnost prostřednictvím podávání připomínek dle §33 odst. 4 stavebního zákona. Nejde tedy o konkrétní regulaci určitého území s obecně vymezeným okruhem adresátů, ale o interní předpis, který však s ohledem na účast veřejnosti při jeho vzniku, jež je zákonem formalizována, nese i určitý přesah nad rámec samotné vnitřní činnosti veřejné správy.
20. Stejně tak nemůže Ústavní soud akceptovat názor stěžovatelek, že postupem správních soudů, které věc neposoudily meritorně, došlo vůči stěžovatelkám k odepření spravedlnosti. I ve vztahu k této námitce musí tak jako ve svém usnesení ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 5/10, Ústavní soud přisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu, dle nějž skutečnost, že PÚR ČR 2008 nenaplňuje žádný ze shora uvedených materiálních pojmových znaků opatření obecné povahy, však v žádném případě nezbavuje navrhovatele možnosti domáhat se soudního přezkumu územně plánovací dokumentace, která má následně v Politice uvedený záměr konkretizovat. Územně plánovací dokumentací stavební zákon rozumí zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán. Všechny uvedené nástroje územního plánování se obligatorně vydávají formou opatření obecné povahy, což mimo jiné znamená oprávnění navrhovatelů uplatnit případné zkrácení svých práv postupem dle ustanovení §101a s. ř. s. V daném případě proto nelze hovořit o odepření přístupu k soudu, jež by v konečném důsledku mohl vést k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V citovaném usnesení k této námitce Ústavní soud dále odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu, který upozornil na to, že "pokud by některé cíle územního plánování byly v Politice vymezeny natolik konkrétně, že by již nebylo možné hovořit o pouhém obecném záměru, ale naopak o konkrétní přesně vymezené regulaci určitého území, bylo by zajisté možné dovolat se jejího přezkumu v rámci návrhu na zrušení Zásad územního rozvoje kraje či jejich části. Je totiž nepochybné, že Politika platí a je účinná zásadně pouze ve svém zákonem vymezeném obsahu a pokud by v tomto příliš extendovala a překročila své zákonem stanovené limity (... spočívající zejména v přiměřené míře obecnosti), nemůže to být na újmu těm, vůči kterým je veřejná správa v této oblasti vykonávána, tj. fyzickým osobám a dále pak nejrůznějším právnickým osobám. Jinak řečeno - v této části, ve které by Politika vykazovala takovou míru konkrétnosti, která by překračovala základní rámec jejího zákonem vymezeného obsahu, by nebyla ve vztahu k pořizování a vydávání zásad územního rozvoje, územních plánů, regulačních plánů a rozhodování v území závazná."
21. K námitce související s tvrzenou nutností soudního přezkumu dodržení mezí správního uvážení při vymezení koridorů rychlostních silnic R43 a R52 v PÚR ČR 2008 Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy PÚR ČR 2008 ani její jednotlivé části nemají povahu opatření obecné povahy a jsou přijímány vládou ve formě jejího usnesení, nelze hovořit o správním uvážení při jejich přijímání a tudíž ani o možnosti soudního přezkumu. Vláda jako vrcholný orgán výkonné moci podle čl. 67 odst. 1 Ústavy rozhoduje v souladu s Jednacím řádem vlády (schváleným usnesením vlády ze dne 16. září 1998 č. 610 ve znění pozdějších usnesení vlády) na základě zákonů a v jejich mezích o zásadních otázkách celostátního významu, pokud rozhodování o nich nepřísluší ministerstvům, jiným ústředním orgánům státní správy, nebo jimi řízeným orgánům. Rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády, která zavazují všechny členy vlády, ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, ostatní správní úřady a další subjekty, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Vláda je kolegiátním orgánem (sborem), a svoji vůli proto projevuje hlasováním jednotlivých členů. Výsledkem je akt nazývaný usnesení, jímž je návrh, který byl předmětem hlasování a byl schválen nebo neschválen (odmítnut). Protože je podle čl. 76 odst. 2 Ústavy k přijetí usnesení vlády třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů, může přirozeně nastat situace, že této kvalifikované většiny nebude dosaženo ani pro přijetí návrhu usnesení, ani pro jeho odmítnutí; v takovém případě by nebylo přijato žádné usnesení.
22. Konečně stěžovatelky namítají, že napadená rozhodnutí správních soudů ve svém důsledku představují nepřípustný zásah do jejich práva na samosprávu. Rovněž tuto námitku shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. V důsledku přijetí napadených rozhodnutí správních soudů ani v důsledku přijetí napadené části PÚR ČR 2008 nemohlo podle názoru Ústavního soudu dojít k porušení práva stěžovatelek na samosprávu. Ústavní soud je toho názoru, že vzhledem k obecnosti vymezení koridorů rychlostních silnic R52 a R43 v PÚR ČR 2008 nemohlo být právo na samosprávu stěžovatelek vůbec dotčeno, neboť z její dikce nevyplývá, že by předmětné koridory zasahovaly do území stěžovatelek. Body 106 a 121 PÚR ČR 2008 vymezují konkrétně pouze koncové body rychlostních silnic (Pohořelice-Mikulov-Drasenhofen, resp. Brno-Svitavy/Moravská Třebová), zbylý prostor mezi těmito body není v PÚR ČR 2008 ani v grafickém znázornění koridorů rychlostních silnic ve schématech č. 5 (viz str. 64 PÚR ČR 2008) a č. 12 (viz str. 93 PÚR ČR 2008) konkretizován do té míry, že by bylo možné tvrdit dotčení území obcí nacházejících se v prostoru mezi koncovými body vymezenými Politikou.
23. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelek jako zjevně neopodstatněnou, proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu