Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 17.05.1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93 [ nález / GÜTTLER / výz-1 ],paralelní citace: N 24/1 SbNU 175 [ 132/1994 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.36.93
Ukončení pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol - charakteristika jejich práce
Právní větaPráce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky, které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali zadání vysoce odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , podle něhož každý má právo na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol a tak zajištěna skutečná objektivita vyučování.
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.36.93
sp. zn. Pl. ÚS 36/93NálezÚstavní soud České republiky rozhodl v plénu ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu České republiky a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách a na zrušení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:I.Skupina 43 poslanců podala návrh na zrušení §27 odst. 8zák.č. 172/1990 Sb., o vysokých školách ve znění zákona č.216/1993 Sb. a na zrušení článku II zákona č. 216/1993 Sb.s poukazem na to, že jsou v rozporu- s článkem 1Ústavy České republiky,- s články 1, 3 odst. 1, 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listinyzákladních práv a svobod ( dále jen "Listiny"),- s články 3 odst. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanskýcha politických právech,- s Úmluvou č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání),- s Úmluvou č. 122 o politice zaměstnanosti (článek 3).Návrh skupiny poslanců byl odůvodněn takto:
1. Článek II zákona č. 216/1993 Sb. stanoví, že učitelůma vědeckým pracovníkům vysokých škol, kteří ke dni nabytíúčinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobuneurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do 30. září1994.Navrhovatel ve vztahu k tomuto článku uvádí, že je zejménav rozporu s článkem 36 odst. 1Listiny, neboť zbavuje učitelea vědecké pracovníky vysokých škol (dále jen "VŠ") možnostidomáhat se u nezávislého a nestranného soudu, aby přezkoumalzákonnost důvodu ukončení jejich pracovního poměru. Mimo to se bezbližší specifikace (k tomuto článku) dovolávají porušení dalšíchústavních předpisů, které jsou v návrhu citovány.Z hlediska mezinárodního práva je prý cit. čl. II v rozporus článkem 3 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politickýchprávech. Napadený článek dále znamená, že uvedení pracovníci jsourovněž zbaveni ochrany ze strany odborových orgánů ve smyslučlánku 3Úmluvy č. 122 o politice zaměstnanosti. Podle tohotoustanovení při provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichžse dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupcizaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti,aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorůma aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení tétopolitiky a získávání podpory pro tuto politiku.2. Ustanovení §27 odst. 8 cit. zákona stanoví, že pracovnípoměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol se sjednává nadobu určitou v trvání dvou až pěti let: na kratší dobu jej lzesjednat, jestliže o to pracovník požádá.a) Navrhovatel uvádí, že toto ustanovení, které vylučujesjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, je v rozporus obecným principem vyjádřeným v ust. §5zákoníku práce, podleněhož se pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tamuvedených pracovníků) řídí zákoníkem práce, pokud zákonnestanoví jinak. Obligatorní pracovní poměr učitelů a vědeckýchpracovníků VŠ na dobu určitou není vyvolán specifickýmiodlišnostmi od standardních pracovněprávních vztahů a proto jev rozporu s čl. 4 odst. 4Listiny, podle něhož omezení (rozumějzákladních práv a svobod) nesmějí být zneužívána k jiným účelůmnež pro které byla stanovena. Pracovní poměry ve smyslu ust.§30 odst. 1zákoníku práce se primárně sjednávají na dobuneurčitou. Pouze fakultativně je lze jednat na dobu určitou,a to nejdéle na tři roky (§30 odst. 2 zák. práce). Zmocněnívlády stanovit, v kterých případech lze pracovní poměr na dobuurčitou sjednat, případně prodloužit na dobu přesahující třiroky, nebo sjednat opětovně (§30 odst. 3, písm. a), b) zák.práce), bylo provedeno ustanovením §3 odst. 1, 2 nařízenívlády č. 223/1988 Sb. Ustanovení §30 odst. 2, 3 zák. prácea ust. §3 prováděcího nařízení vlády jsou koncipována tak, žese vztahují pouze na nově uzavírané pracovní poměrya nevylučují, aby byly sjednávány i pracovní poměry na dobuneurčitou. (Pozn. Návrh skupiny poslanců byl podán ještě předpřijetím zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňujezákoník práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisůa některé další zákony).b) Zavedení pracovního poměru uvedených pracovníků výlučně na dobuurčitou nelze odůvodnit nebo ospravedlnit ani omezením výkonutěchto povolání ve smyslu článku 26 odst. 2Listiny, kterýdovoluje zákonem stanovit podmínky a omezení určitých povolánínebo činností. c) Stanovení pracovního poměru učitelůa vědeckých pracovníků VŠ obligatorně na dobu určitoua vyloučení práva sjednávat tyto pracovní poměry též na dobuneurčitou je diskriminací určité skupiny pracovníků a jev rozporu s článkem 1Ústavy, podle něhož je Česká republikademokratický právní stát založeny na úctě k právům a svobodámčlověka, s článkem 1Listiny upravujícím rovnost všech lidív právech, s článkem 3 odst. 1Listiny, který zakotvujenepřípustnost jakékoli diskriminace a s článkem 4 odst. 3listiny, který nepřipouští, aby zákonná omezení základních práva svobod platila jen pro některé případy, ačkoli splňujípodmínky stanovené pro všechny případy. d) Z hlediskamezinárodněprávního pak navrhovatelé poukazují na rozpor §27odst. 8 cit. zákona s článkem 26 Mezinárodního paktuo občanských a politických právech, podle něhož si jsou všichnilidé před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu protidiskriminaci z jakýchkoli důvodů, jakož i s Úmluvou č. 111o diskriminaci (zaměstnání a povolání). Diskriminace spočíváv takovém rozlišování učitelů a vědeckých pracovníků VŠ odostatních pracovníků, která má za následek výše uvedenéporušení stejného zacházení v zaměstnání nebo povolání.II.Ústavní soud nejdříve přezkoumal návrh skupiny poslanců postránce formální. Důvody pro odmítnutí návrhu ve smyslu §43 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu neshledal.III.Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 6.12. 1993 uvedla, že na přijatém zákonu trvá. Zákon byl řádněpodepsán a vyhlášen. Smyslem zákona je dosažení možnosti mobilitypedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy, kteří sibudou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladu s novýmipoznatky vědy a techniky. Současně je sledována i možnosttransformace vědeckých pracovníků z Akademie věd na vysoké školy.IV.Pro celkový obraz projednávané problematiky si Ústavní soudvyžádal zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Českérepubliky. Touto zprávou ze dne 11. 1. 1994 zjistil, že k 31. 10.1989 bylo na VŠ zaměstnáno 11 906 učitelů, z toho 1 031 profesorů,2 989 docentů a 7 886 asistentů. V období od 1. 1. 1990 skončilopracovní poměr z iniciativy VŠ 806 pracovníků (z toho 56 profesorůa 106 docentů), do důchodu odešlo 1 089 a na vlastní žádost najiné pracoviště 1 764 pracovníků, z toho 81 profesorů a 230docentů. K 31. 10. 1993 bylo na VŠ zaměstnáno celkem 12 648učitelů, z toho 1 130 profesorů, 3 307 docentů a 8 211 odbornýchasistentů. Vědeckopedagogické hodnosti získalo jmenováním v obdobílet 1969 - 1989 393 profesorů a 1 645 docentů. Po 1. 1. 1990přešlo na VŠ 5 941 pracovníků, z toho 292 profesorů a 637 docentů.Z pracovišť Akademie věd přišlo na VŠ v roce 1993 celkem 233vědeckých a odborných pracovníků.Citovaná zpráva dále uvádí, že stav ke dni 1. 1. 1990 vycházízejména z právní úpravy, která platila od účinnosti zákonao vysokých školách č. 39/1980 Sb. a od účinnosti vyhláškyMinisterstva školství ČSR č. 111/1980 Sb., o postupu při jmenováníprofesorů a docentů a při obsazování volných míst učitelů VŠ.Podle této právní úpravy přestalo být podmínkou pro získání titulu"docent" habilitační řízení a titul mohl získat (stejně jako titul"profesor") uchazeč, který vycházel z vědeckého světového názoru,prokázal pedagogickou způsobilost, schopnost tvořivě vědecky neboumělecky pracovat nebo prokázal vědeckou nebo uměleckouzpůsobilost vytvořením společensky významných prací a mělpotřebnou praxi. Ustanovení §3 cit. vyhlášky Ministerstvaškolství ČSR navíc umožňovalo ministru školství jmenovat docenty,popřípadě navrhnout jmenování profesorů, i bez splnění stanovenýchpodmínek pro jmenování. Obdobná úprava však platila i před rokem1980 (srov. §55a, odst. 1, písm. e) zák. č. 163/1969 Sb., kterýmse mění a doplňuje zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách).Pokud se týká jmenování profesorů a docentů, byly v době předlistopadem 1989 návrhy zpracovávány a předávány ministru školstvíve dvou částech a to odborné a kádrové. Obě části byly posuzoványodděleně odborem vysokých škol a odborem kádrovým a jejichstanoviska sjednocovala gremiální porada náměstka ministra provysoké školy. Závěry gremiální porady byly konzultovány naoddělení školství a vědy ÚV KSČ a teprve v případě kladnéhovýsledku konzultace jmenoval ministr docenty, případně postoupilnávrhy na jmenování profesorů Úřadu vlády ČSR, který je poprojednání zaslal prezidentu republiky.V.Ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv ve smyslučlánku 10Ústavy, jež jsou podle názoru skupiny poslancůnapadenými ustanoveními zákona č. 216/1993 Sb. porušeny, stanovítoto: - článek 1Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotnýa demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodámčlověka a občana. - článek 1, prvá věta Listiny: Lidé jsousvobodní a rovní v důstojnosti i v právech. - článek 3 odst. 1Listiny: Základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílupohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství,politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodunebo jiného postavení. - článek 4 odst. 3Listiny: Zákonná omezenízákladních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,které splňují stanovené podmínky. - článek 36 odst. 1Listiny:Každý se může domáhat stanoveným postupem svého právau nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případechi u jiného orgánu. - článek 3 odst. 2 Mezinárodního paktuo občanských a politických právech: odstavec 2 tohoto článkuneexistuje (srov. strana 12). - článek 2, bod 3, písm. b) téhožPaktu: Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazujezajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany (rozumějúčinné ochrany osoby, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznanébyly porušeny), měla na ni právo stanovené příslušnými právními,správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánemustanoveným právním systémem státu a aby měla možnost právníochrany. - článek 26 téhož Paktu: Všichni jsou si před zákonemrovni a mají právo na stejnou ochranu bez jakékoli diskriminace.Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnoua účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např.podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebojiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetkua rodu. - článek 3Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122: Připrovádění této Úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknouopatření, která mají být učiněna, zejména se zástupcizaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti,aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorůma aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení tétopolitiky a získávání podpory pro tuto politiku. Úmluvao diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 v článcích zejménapřicházejících v úvahu: - článek 1 odst. 1: Pro účely této Úmluvyvýraz "diskriminace" zahrnuje a): jakékoli rozlišování, vylučovánínebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví,náboženství, politických názorech, národnostním nebo sociálnímpůvodu, které má za následek znemožnění nebo porušení rovnostipříležitostí nebo zacházení v zaměstnání nebo povolání. - článek2: Každý členský stát, pro který je tato Úmluvy v účinnosti, sezavazuje vyhlásit a provádět vnitrostátní politiku zaměřenou naprosazování rovnosti příležitostí a v zacházení v zaměstnánía povolání metodami přiměřenými vnitrostátním podmínkáma zvyklostem tak, aby byla odstraněna jakákoli diskriminacev tomto směru. - článek 3 písm. b), c): Každý členský stát, prokterý je tato Úmluvy v účinnosti, se zavazuje metodami přiměřenýmivnitrostátním podmínkám a zvyklostem vydávat zákony a podporovatvýchovné programy, způsobilé zajistit přijetí a provádění tétopolitiky a zrušit jakákoli zákonodárná ustanovení a změnitjakákoli správní opatření nebo praxi, které jsou neslučitelnés touto politikou.VI.Vlastní rozbor problematikyad 1) Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným článkem IIcit. zákona, podle něhož učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ, kteříke dni nabytí účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměrna dobu neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do30. září 1994. Dospěl k následujícím závěrům:Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky,které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejménave výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsouučitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali získávání vysoceodborných poznatků při splnění podmínky světonázorovéobjektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku33 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na vzdělání.Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl napadenéhočlánku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby bylav oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti přiobsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků VŠ a takzajištěna skutečná objektivita vyučování. O dosažení tohoto cílese zákonodárce již jednou pokusil a to v ust. §37 odst. 1 zákonač. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento předpis opravňovalrektora VŠ na návrh akademického senátu fakulty vypsat konkurzi na obsazené místo, pokud je tento postup odůvodněn potřebouzabezpečit příslušnou odbornou a morální úroveň vysoké školy.Učiteli nebo vědeckému pracovníku, který v konkurzu neobstál nebose konkurzu odmítl zúčastnit, může dát vysoká škola výpověď.Uvedená ustanovení však v praxi zůstala obsoletní a neosvědčilase. To je z cit. zprávy Ministerstva školství, mládežea tělovýchovy zjevně patrno (srov. i další odstavec).Jedním ze základních principů každé demokratické společnostije vytvoření rovných možností pro všechny. Proto je nezbytnézabezpečit i pro učitele a vědecké pracovníky VŠ stejnou"startovací plochu" a to jak pro stávající pracovníky, tak i proty, kteří mají zájem o vědeckopedagogickou práci a jimž režimv době před listopadem 1989 takovou činnost neumožňoval. Tatoúvaha se opírá i o cit. zprávu Ministerstva školství, mládežea tělovýchovy, z níž plyne, že k personálním změnám na VŠ po roce1989 v zásadní míře nedošlo. Ostatně, jak vyplývá z této zprávy,byli to především asistenti, kteří odešli z vysokých škol a nikoliprofesoři a docenti, již vzhledem k svému významu výchovua vzdělávání mladé generace ovlivňují nejvíce. Současně je třebazdůraznit, že jmenování profesorů a docentů probíhalo podlekádrového pořádku ÚV KSČ a byla tedy převážně preferovánapolitická spolehlivost oproti úrovni odborné.Podle přesvědčení Ústavního soudu je odchylná úpravapracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků VŠ provedenáv napadeném článku II v plném souladu i s ustanovením §5 zákoníkupráce, podle něhož pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tamuvedených pracovníků) se řídí zákoníkem práce, pokud zákonnestanoví jinak. Zde je třeba zdůraznit, že cit. ustanovení §5 jeuvedeno v obecných ustanoveních zákoníku práce a z toho důvodupřipouští odlišnost úpravy pracovního poměru u učitelů VŠ ve všechoblastech pracovněprávních vztahů. Je tomu tak proto, že prácevysokoškolského učitele má řadu zvláštních znaků, jejichžspolečným jmenovatelem je neslučitelnost s petrifikováním dosaženévědecké úrovně VŠ a jejich učitelů. Článek II novely zákona jetedy nesen tendencí odstranit stávající diskriminaci jinýchvysokoškolských učitelů (kteří dosud neměli šanci na získání pevněobsazených vědeckopedagogických funkcí) a vytvořit pro všechnyučitele VŠ rovné podmínky v konkurzním řízení. To již bylo ostatněvyjádřeno na jiném místě.Dosavadní zákon o vysokých školách č. 172/1990 Sb.nezaručoval, že bude za současného personálního stavu VŠzabezpečeno právo studentů na kvalitní výuku a zajištěn životnízájem české vědy a praxe na růstu nových odborníků, kteří by bylischopni uskutečnit kvalitativní zlom ve vzdělávání na úroveňvysokých škol. i Za této situace nezbývá společnosti jiná cesta,která by naplnila cit. článek 33Listiny, než učinit tak dalšímzákonem. Pokud by společnost této možnosti nevyužila, odpovídalaby za dále trvající porušování ústavního práva na vzdělání. Taokolnost, že pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠuzavřené ke dni účinnosti novely na dobu neurčitou, skončí ex legednem 30. září 1994, přirozeně nevylučuje možnost, aby se dosavadníučitelé a vědečtí pracovníci VŠ podrobili konkurzům, v nichž byprokázali svoji odbornou a morální úroveň. Na druhé straně jepouze tímto způsobem možné, aby byly také ostatním odborněa morálně způsobilým občanům zajištěny rovné možnosti vevědeckopedagogické činnosti tak, že se i jim poskytne právoprokázat v konkurzním řízení své schopnosti. Současně je tímzabezpečena snazší možnost přechodu kvalifikovaných odborníkůz pracovišť Akademie věd na vysoké školy. Nejde tedy o porušeníprincipu rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé, ale naopak o umožněnírovného přístupu k vědeckopedagogické činnosti všem způsobilýmodborníkům na základě stejných podmínek odstraněnímnespravedlivých privilegií minulé doby.Podle článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských,sociálních a kulturních právech právo na práci zahrnuje právokaždého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací,kterou si svobodně vybere nebo přijme. Stát je povinen učinitpotřebné kroky k ochraně tohoto práva, tedy vytvářet i stejnépříležitosti pro všechny odborně a morálně kvalifikované pedagogy.Minulý režim toto právo dlouhodobě hrubě porušoval a z cit. zprávyMinisterstva školství, mládeže a tělovýchovy je zřejmé, že stavporušování principu rovnosti v přístupu k zaměstnání a porušovánízásady stejných příležitostí trvá na vysokých školách do značnémíry i nadále. To plyne z již zmíněné skutečnosti, že u učitelůa vědeckých pracovníků VŠ (zejména u profesorů a docentů) vzniklav době normalizace situace, že se nezřídka na tato místa dostalilidé konformní s tehdejším režimem, již získali vědeckopedagogickéhodnosti i bez habilitace, místa na vysokých školách "zablokovali"a nyní znemožňují vysokoškolskou práci ostatním učitelůma vědeckým pracovníkům VŠ a rovněž novým nezkompromitovanýmobčanům, kteří zatím neměli šanci na vysokých školách pracovat.Tím je zeslabena možnost konkurence různých pojetí a názorů, cožje v rozporu se smyslem a účelem článku 33 odst. 1Listiny, podleněhož každý má právo na vzdělání. Rozumí se tím právo na vzdělání,které odpovídá pojetí demokratické Ústavy a Listiny základníchpráv a svobod, jež sankcionuje svobodu projevu, právo na informacea svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 17 odst. 1, čl.15 odst. 2 Listiny).Pokud navrhovatel namítal porušení zásady rovnosti s odkazemna článek 1Listiny, je třeba zdůraznit, že rovnost občanů nelzechápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní,jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže státposkytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhodnež jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejnéblaho. (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního souduČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situacepodle přesvědčení Ústavního soudu nastala, neboť právo navzdělání, (zajištěné cit. článkem 33 odst. 1Listiny) jev posuzované věci právem významnějším a hodným silnější ochranynež právo, jehož porušení je namítáno. Napadený článek zákonasměřuje k zajištění řádné výchovy nových generací vysokoškoláků,jimž je třeba zajistit objektivní a nikoli jednostrannézprostředkování vědeckých poznatků, což stávající složení vysokýchškol přiměřeně negarantuje. Z tohoto hlediska je třeba hodnotiti údajné porušení článku 4 odst. 3Listiny , pokud je tvrzeno, ženapadený článek II novely vytvořil nikoli sice nerovnost meziučiteli a vědeckými pracovníky VŠ navzájem, ale nerovnost tzv.vnější mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně jednéa ostatními pracovníky na straně druhé. Uvedené tvrzení bylo jižpředchozími úvahami dostatečně vyvráceno.Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnostv právech (čl. 1Listiny), zákaz diskriminace v oblasti základníchpráv a svobod (článek 3 odst. 1Listiny) a zásada, že zákonnáomezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechnypřípady, které splňují stanovené podmínky (článek 4 odst. 3Listiny), nejsou článkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušeny.Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení článku 1ÚstavyČeské republiky.Ústavní soud se vzhledem k obsahu návrhu dále zabývali údajným porušením článku 36 odst. 1Listiny, podle něhož sekaždý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávisléhoa nestranného soudu. Navrhovatel cit. ustanovení interpretujenesprávně, neboť rovněž toto základní právo lze aplikovat pouzev návaznosti na ostatní práva zaručená Listinou. Napadený článekII novely je ve vztahu k zákoníku práce ustanovením speciálním;Ústavní soud jej považuje, jak již bylo uvedeno, za konformnís uvedenými ústavními zákony a zdůrazňuje zejména ochranu hodnotzakotvených v cit. článku 33Listiny, jíž tento předpis zajišťuje.Poukaz na článek 36Listiny není v tomto případě na místě, neboťListina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu,které účastníku právní řád (hmotné právo) garantuje. Jinak- důsledně vzato - by každé zúžení, popřípadě omezenísubjektivních práv, což není v právním řádu zcela neobvyklé (např.stanovení odlišné hranice věku pro nárok na starobní důchod u mužůa u žen, aj.), znamenalo zbavení práva na soudní ochranu; takovšem právo zakotvené v článku 36 odst. 1Listiny vykládat nelze.Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na soudníochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárceúčastníku jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeněmožnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vždy; článek36 odst. 1 nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch v soudnímřízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhemzabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesnípodmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení).V posuzované věci je nutno navíc vzít v úvahu, že nelzehovořit o definitivním skončení pracovního poměru u všechpracovníků (kteří měli ke dni účinnosti novely uzavřen pracovnípoměr na dobu neurčitou) k datu 30. září 1994. Smysl zákonaspočívá v tom, že před tímto datem by měla proběhnout konkurznířízení a že úspěch v konkurzu bude znamenat další existencipracovního poměru, který podle článku II novely k 30. 9. 1994zanikl.Proto Ústavní soud dovozuje, že ani článek 36 odst. 1Listinynení napadeným článkem II zákona č. 216/1993 Sb. dotčen.Z pohledu mezinárodněprávního navrhovatelé namítali rozporuvedeného článku II s článkem 3 odst. 2 a s článkem 26Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. U článku3 odst. 2 se jedná o omyl, neboť odstavec 2 tohoto článkuneexistuje. To poslanec JUDr. Vladimír Řezáč, který byl pověřenjednat jménem navrhovatele před Ústavním soudem, při ústnímjednání výslovně připustil a uvedl, že navrhovatel měl na mysličlánek 2 odst. 3 písm. b) tohoto Paktu. Uvedené ustanovenív podstatě koresponduje k čl. 36 odst. 1Listiny, jímž se jižÚstavní soud zabýval. Lze tedy dovodit - a to ze stejných důvodůjako u čl. 36 odst. 1Listiny - že článek II není v rozporu anis čl. 2 bodem 3, písm. b) Mezinárodního paktu o občanskýcha politických právech.Pokud jde o článek 26 tohoto Paktu (který zakotvuje zejménarovnost všech před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bezjakékoli diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledalprotiústavnost článku II zákona v oblasti vnitrostátního práva,plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpisv souladu s cit. článkem Paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směruusoudil, že článek 26 Mezinárodního paktu o občanskýcha politických právech není článkem II zák. č. 216/1993 Sb.porušen.Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem článku IIcit. zákona s článkem 3Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122.Z tohoto ustanovení zejména plyne, jak již bylo uvedeno, že připrovádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknouopatření, která mají být učiněna, zejména se zástupcizaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti.Tuto Úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovatza mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodáchve smyslu čl. 10Ústavy a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat,zda je napadeným článkem II zákona porušena. V tomto směru lzeargumentovat též čtvrtou hlavou Listiny ("Hospodářská, sociálnía kulturní práva"), kde se v článku 26 odst. 3 stanoví jakozákladní právo člověka toliko právo získávat prostředky pro svéživotní potřeby prací. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit pouzeprávo na zaměstnání, které je konkretizováno zákonem č. 1/1991Sb., o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem nazaměstnání právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o prácise skutečně ucházejí,a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání,b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění,c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případěztráty zaměstnání.Za této právní situace je zřejmé, že obsah článku 3 cit.Úmluvy č. 122 (jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativnícharakter) je pouze technickoorganizačním pravidlem, které sicesouvisí s ústavním právem podle cit. článku 26 odst. 3, nelze jevšak kvalifikovat jako základní právo a svobodu ve smyslu Listinyzákladních práv a svobod. Rovněž Úmluvu č. 122 o politicezaměstnanosti nelze jako celek považovat za mezinárodní smlouvu vesmyslu článku 10Ústavy České republiky. Ostatně, ze zprávyMinisterstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 16.2. 1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodníorganizace práce není tato Úmluva považována za úmluvu z oblastilidských práv a základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soudz Úředního bulletinu (Official Bulletin) Mezinárodní organizacepráce, vol. LXX, 1987, series A, appendix II., kde pod heslem"Basic human rights" není Úmluva MOP č. 122 uvedena a je zahrnutapod heslo "Employment policy and human resources development."Konečně je na místě uvést, že článek 3Úmluvy č. 122nesleduje ochranu pracovníků ze strany odborových orgánů, jaktvrdí navrhovatelé. Z dikce tohoto článku je patrný i jeho cíl;projednat se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků opatření, kterámají být průběžně uskutečňována v rámci přípravy a prováděnípolitiky zaměstnanosti, zajistit jejich spolupráci při stanovenítéto politiky a získat podporu pro tuto politiku tak, aby mohlobýt přihlédnuto k jejich zkušenostem a názorům. O nic jinéhov tomto článku nejde.I když Ústavní soud dovodil, že Úmluva č. 122 nenímezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10Ústavy, nicméně si proúplnost ověřoval, zda byl článek 3 této Úmluvy napadeným článkemII zákona dotčen. V tomto směru zjistil zprávou Ministerstvaškolství, mládeže a tělovýchovy došlou dne 24. 3. 1994, že návrhnovely zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byl v únoru 1993 rozeslán do zkráceného meziresortního připomínkového řízení,v rámci něhož byl zaslán i Vysokoškolskému odborovému svazu.Zástupce tohoto svazu ing. P. K. se zúčastnil připomínkovéporady k návrhu, která se konala 22. 2. 1993, a vyslovil na níjménem odborového svazu nesouhlas se změnou pracovního poměrusjednaného na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu určitou,pokud jde o učitele a vědecké pracovníky VŠ. Zamítavé stanoviskotohoto odborového svazu bylo uvedeno ve vyhodnocení připomínkovéhořízení při předložení návrhu novely zákona vládě dne 23. 2. 1993.Je tedy zřejmé, že novela zákona o vysokých školách (zák. č.216/1993 Sb.) byla se zástupci pracovníků bez ohledu na výsledekřádně projednána. Ustanovení cit. novely lze považovat za opatřenípřijímaná za účelem podpory aktivní politiky zaměstnanosti a jetedy třeba dovodit, že článek 3Úmluvy č. 122 o politicezaměstnanosti nebyl článkem II cit. zákona dotčen.Ústavní soud se konečně zabýval i namítaným rozporem článkuII zákona s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111zejména z hlediska cit. článků 1, odst. 1 písm. a), 2, 3 písm.b),c). Ani v tomto směru se s navrhovateli neztotožnil. Bližší důvodyjsou rozvedeny na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud zejménazdůraznil a zdůrazňuje prioritní nutnost zajištění práva navzdělání ve smyslu článku 33 odst. 1Listiny, jehož svobodnýrozvoj v prostředí konkurence schopných, morálně a odborněkvalifikovaných učitelů a vědeckých pracovníků je hodnotou natolikvýznamnou a silnou, že je třeba dát jí v konkrétní situacipřednost před požadavkem "nerozlišovat" (v otázce skončenípracovního poměru ve smyslu článku II zákona) mezi učitelia vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a mezi pracovníky jinýmina straně druhé.Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Úmluvao diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 není napadenýmčlánkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušena.Proto Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení článkuII zákona č. 216/1993 Sb. zamítl. ad 2) Ústavní soud se dálezabýval napadeným ustanovením §27 odst. 8 cit. zákona, podleněhož pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých školse sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let; na kratšídobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník písemně požádá.Z ustanovení §13 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,plyne, že vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm.a) (zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení) v prvéřadě předpokládá, že se pro něj vysloví alespoň 9 přítomnýchsoudců. Tato podmínka splněna nebyla, neboť kvalifikovaná většinapřítomných soudců se ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb. ve znění zákona č. 216/1993, anipro zamítnutí tohoto návrhu nevyslovila. Proto Ústavní soudi návrh skupiny poslanců na zrušení uvedeného ustanovení zamítl,aniž se po materiální stránce zabýval otázkou, zda ust. §27 odst.8 citovaného zákona je či není v souladu s ústavním zákonem nebomezinárodní smlouvou podle čl. 10Ústavy.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 17. května 1994
1. S T A N O V I S K Osoudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P. H., JUDr.V.J. a JUDr. V.Š., podané podle §14 zákona č. 182/1993 Sb.k nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci návrhu skupinyposlanců na zrušení ustanovení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a čl. IIzákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.172/1990 Sb.Odlišné stanovisko, podané k části výroku nálezu, kterým sezamítá návrh skupiny poslanců na zrušení §27 odst. 8 zákona č.172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a k jejímuodůvodnění, se zakládá na následujících důvodech:Ta část výroku nálezu, kterým se zamítá návrh skupinyposlanců na zrušení §27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve zněnízákona č. 216/1993 Sb., je zdůvodněna v nálezu skutečností, žeplénum Ústavního soudu České republiky při rozhodování nedospělok většině devíti přítomných soudců, vyžadované §13 zákona č.182/1993 Sb. Důsledkem nedosažení zákonem požadované většiny tudížpodle nálezu je rozhodnutí o zamítnutí návrhu.Podle §13 zákona č. 182/1993 Sb. se většina devítipřítomných soudců vyžaduje také pro přijetí rozhodnutí podle čl.87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, tj. pro rozhodnutío zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení. V řízenío zrušení zákonů ukládá ustanovení §68 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb. Ústavnímu soudu České republiky posuzovat jejichobsah "z hlediska jejich souladu" s ústavními zákonya mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.Výsledkem tohoto posouzení je buď závěr o rozporu zákonas ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,nebo závěr o jejich souladu. Důsledkem závěru o rozporu je podle§70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušení zákona (nebo jehoustanovení), důsledkem závěru o souladu je potom podle §70 odst.2 cit. zákona zamítnutí návrhu. Jelikož je zamítnutí návrhu jižvýsledkem posouzení souladu zákona (resp. jeho ustanovení)s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,zakládá překážku rei iudicatae.Obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým se zrušuje zákon(resp. jeho ustanovení), jakož i rozhodnutí o zamítnutí návrhu nazrušení zákona (resp. jeho ustanovení), z hlediska právní sílymají totožný smysl, kterým je autoritativní závěr o vztahu zákonak ústavním zákonům nebo k mezinárodním smlouvám podle čl. 10Ústavy, důsledkem kterého je zrušení zákona nebo překážka reiiudicatae. Pro obě tato rozhodnutí je tudíž nutno vyžadovattotožný procesní postup, včetně stejné zákonem požadované většiny(tj. většiny devíti soudců). Jelikož v daném případě tato většinadosažena nebyla, autoři odlišného stanoviska považují část výrokunálezu, kterou se zamítá návrh skupiny poslanců na zrušení §27odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb.,za rozpornou s ustanoveními §13, §68 odst. 2 a §70 odst. 2zákona č. 182/1993 Sb.V Brně 17. 5. 19942. S T A N O V I S K Osoudce Ústavního soudu JUDr. P.V. k nálezu Ústavního soudu zedne 17. 5. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslancůParlamentu na zrušení ustanovení §27 odst. 8 zákona č.172/1990Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a nazrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňujezákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, podané podle §14zákona č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu:Podle mého právního názoru měla být obě napadená ustanovenízrušena, a to z těchto d ů v o d ů :I.Článek II. zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňujezákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, změnil pracovní poměryučitelů a vědeckých pracovníků, které s vysokými školami uzavřelipřed datem účinnosti tohoto zákona, (tj. před 20. 9. 1993) na dobuneurčitou, v pracovní poměry na dobu určitou do 30. 9. 1994. Exlege tedy došlo k zásahu státní moci do soukromoprávní sféryznačného počtu subjektů. Ze zákona byly transformovány smlouvy,které byly účastníky pracovního poměru uzavřeny svobodně a volněna dobu časově neomezenou na smlouvy časově limitované. Tentozávažný zásah do nabytých práv odůvodnila Poslanecká sněmovnaParlamentu ve svém vyjádření tím, že smyslem zákona je dosaženímobility pedagogických pracovníků a zabezpečení výuky pedagogy,kteří si budou udržovat a zvyšovat odbornou kvalifikaci v souladus novými poznatky vědy a techniky; současně pak je změnamisledována i možnost transformace vědeckých pracovníků z Akademievěd na vysoké školy. S tímto odůvodněním nelze souhlasit.K základním zásadám právního státu patří smluvní svobodaa ochrana práv ze smluv, které byly v souladu s právním řádemuzavřeny. S touto svobodou je nutné zacházet jako s nejvyššímprincipem, který nemůže být obětován údajné účelnosti. Pokudzákonodárný sbor k takovým krokům sáhne, nejde o změnu práva,t.j. o stanovení obecných pravidel chování, ale o zásah doexistujících práv, tedy o vytvoření situace, kdy určitéspolečenské procesy se neřídí pravidly určenými předem, ale kdyprim hrají momentální přání (jakkoli dobře míněná). Tím nenířečeno, že by nemohla nastat situace, kdy nebude jiné cesty, jakkorigovat nerovné postavení vzniklé na základě dřívějšíchnespravedlivých aktů, než zasáhnout do existujících právníchvztahů. V daném případě však taková situace nebyla a není.Většina pracovních smluv učitelů VŠ a vědeckých pracovníků natěchto školách byla uzavřena za podmínek, kdy právní řád siceobecně uzavírání pracovních smluv na dobu určitou omezoval co dodélky i možnosti jejich opakovaného sjednávání, avšak právěu zmíněných profesí tato omezení neplatila (§3 odst. 1, písm. c)resp. a) nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoníkpráce, ve znění pozdějších předpisů). Jinak řečeno - pokud bylypracovní smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou, nestalo se tak proto,že právní úprava jinou možnost nedávala či omezovala, ale zasituace naprosté smluvní volnosti. Kromě toho, jak vyplývá zezprávy, která byla Ústavnímu soudu podána Ministerstvem školství,mládeže a tělovýchovy ČR, z 12 648 učitelů zaměstnaných na VŠk 31. 10. 1993 jich bylo po 1. lednu 1990 přijato 5 941. Jestližetito noví pracovníci byli přijati po vzájemné dohodě na dobuneurčitou, pak vůči nim je zákonodárcův zásah bezesporuneadekvátní a těžko jej odůvodnit snahou po mobilitě pedagogickýchpracovníků a vyšším zájmem na zajištění práva na vzdělánív žádoucí kvalitě. Zásah do nabytých práv však neobstojí aniu pracovních poměrů uzavřených na dobu neurčitou před 1. lednem1990. Zákoník práce dává totiž zaměstnavatelům dostatek prostředkůk tomu, aby sbory pedagogů a vědeckých pracovníků byly obměněnya pracoviště zreorganizována. Výpovědní důvody §46 ZP, ať jižtzv. organizační či jiné, jsou dostatečné k dosažení chtěného.Jejich použití je na vůli zaměstnavatele a zaměstnanci jakorovnoprávnému partnerovi zachovává právo na soudní ochranu, jakoži jiná práva, kterých transformací ex lege na pracovní poměr nadobu určitou de facto pozbývá (zákaz výpovědi podle §48 ZP,vyloučení pracovních poměrů na dobu určitou u některých kategoriípracovníků, právo na odstupné při organizačních změnách atd).Kromě právních argumentů je třeba uvést, že samotnátransformace pracovních poměrů učitelů VŠ žádnou "stejnoustartovací plochu" pro zájemce o vědecko-pedagogickou prácinevytvoří. Chybí zde totiž především taková situace na trhupracovních sil, která by činila povolání učitele VŠ natolikprestižním, že by počet zájemců o toto povolání byl významněvyšší, nežli počet pracovních příležitostí. Tak tomu ovšem není.Stejně tak je skutečností, že na většině vysokých škol došlov období od přijetí zákona č. 216/1993 Sb. do data jeho účinnostiu většiny vědeckopedagogických pracovníků ke změně pracovníchpoměrů uzavřených původně na neurčitou dobu v pracovní poměry nadobu určitou, zpravidla na dobu 5 let. Obě výše zmíněnéskutečnosti tedy de facto anulovaly záměry a cíle, které snadnovela sledovala.Na základě výše uvedených argumentů zastávám stanovisko, žečlánek II. zákona č. 216/1993 Sb. je v rozporu s ustanovením čl.1 Ústavy České republiky, s články 1, 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1,Listiny základních práv a svobod, jakož i s Úmluvou č. 111 o dis-kriminaci v zaměstnání a povolání. Demokratický právní státzaložený na úctě k právům a svobodám člověka vylučuje, aby principstejného zacházení v podmínkách zákona byl porušován pro dosaženíkrátkodobých cílů. Účelovost, jakkoli dobře míněná, otevírá cestulibovůli. Požadavek jakési otevřené možnosti kariéry pro všechnytalenty je nejen iluzorní, ale nutně musí vyvolat otázku, kdečinnost státní moci, snažící se vytvořit jakési stejné šance čistartovní čáry, by měla končit. Naopak je třeba přisvědčit názoru,že dodržování dlouhodobě platných pravidel prospívá šancímkaždého, byť by se to v daném okamžiku nedalo prokázat.II.Pokud jde o ustanovení §27 odst. 8 zákona o VŠ, podlekterého se pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠsjednávají na dobu určitou v trvání 2 až 5 let, případě na dobukratší, jestliže o to pracovník požádá, je třeba uvést:Návrh skupiny poslanců byl podán v době před novelizacíZákoníku práce (zákon č. 74/1994 Sb.), tedy v době, kdy Zákoníkpráce jednoznačně preferoval pracovní poměry na dobu neurčitou.Jak již bylo uvedeno v části II, bylo však u učitelů VŠa vědeckých pracovníků umožněno prakticky volné uzavíránípracovních smluv termínovaných. Zákon zde tedy respektovalspecifičnost práce uvedených profesí, avšak ne tak, že byuzavírání jiných typů smluv vylučoval. Nedomnívám se, že byspecifika byla natolik významná a natolik odlišovala zmíněnápovolání od jiných, že by bylo nezbytně nutné direktivně určitzákonem, že pracovní poměry mohou být v těchto případech uzavíránypouze na dobu určitou, při současném určení délky této doby.Takové omezení není ani v souladu s akademickými svobodami, takjak byly vymezeny zákonem č. 172/1990 Sb., neboť relativněkrátkodobé pracovní poměry by nedávaly učitelům a vědeckýmpracovníkům možnost plného využívání akademických práv a svoboda činily by je značně závislými na vedení VŠ a jednotlivýchfakult. Mají-li být VŠ samostatnými a do jisté míry autonomnímivědeckými a vzdělávacími pracovišti, je na místě ponechat najejich uvážení a jejich dohodě s pracovníkem, jaký typ pracovnísmlouvy bude uzavřen. Pouze toto pojetí je v souladus ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která zakotvujísvobodu a rovnost v právech, zákaz diskriminace a kterápřipouštějí zákonná omezení základních práv a svobod jen za sta-novených podmínek a stejně pro všechny případy (čl. 1, čl. 3 odst.1 a čl. 4 odst. 3 Listiny). V souvislosti s ustanovením §27 odst.8, zákona o VŠ nelze argumentovat tím, že by zde stát poskytovalurčité skupině občanů méně výhod než jiné ve veřejném zájmu a proveřejné blaho, jak dovodil nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněnýpod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního sou- du ČSFR.Těmito hledisky nelze ostatně dost dobře argumentovat aniv problematice uvedené v části I. tohoto stanoviska.Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím textu, zastávámnázor, že také ustanovení §27 odst. 8, zákona č. 216/1993 Sb.mělo být pro rozpor s citovanými články Listiny zrušeno.Neústavnost citovaného ustanovení zákona je dána i jeho nesouladems čl. 1 odst. 1 písm. a) Úmluvy č. 111 o diskriminaci v zaměstnánía povolání.V Brně 18. května 1994
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1994:Pl.US.36.93
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 36/93
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
132/1994 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 24/1 SbNU 175
Populární název
Ukončení pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol - charakteristika jejich práce
Datum rozhodnutí
17. 5. 1994
Datum vyhlášení
Datum podání
4. 11. 1993
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
1
Navrhovatel
SKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Güttler Vojen
Napadený akt
zákon; 172/1990 Sb.; o vysokých školách; §27/8 zákon; 216/1993 Sb. ; kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách; čl. II
Holländer Pavel Jurka Vladimír Ševčík Vlastimil Varvařovský Pavel
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti zrušení právního předpisu (skupina poslanců)