ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.37.02
sp. zn. Pl. ÚS 37/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení §61 odst. 2 písm. e) a §62 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh na zrušení ustanovení §61 odst. 2 písm. e) a §62 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 26. 9. 2002 doručen Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "obecný soud") návrh na zrušení ustanovení §61 odst. 2 písm. e) a §62 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon").
Rozhodnutím Okresního úřadu Rychnov nad Kněžnou ze dne 6. 9. 2002, čj. vv.spr. 484/02, byla odmítnuta přihláška k registraci koalice složené z politických stran "Akce za zrušení Senátu a proti vytunelování důchodových fondů" a "Sebeobrana voličů" pod názvem "Váš hlas nebude podporovat plané řeči ve zbytečném Senátu, ale podpoří užitečnou věc: celý plat našich senátorů půjde na zdravotnictví Vašeho obvodu, a to až do té doby, než bude Senát zrušen" (dále jen "koalice"). Jmenovaný Okresní úřad přihlášku k registraci kandidáta koalice odmítl s poukazem na napadená ustanovení volebního zákona, protože koalice nepřipojila k přihlášce k registraci potvrzení o složení kauce 20 000,-- Kč.
Tato rozhodnutí správního orgánu napadly opravnými prostředky u Krajského soudu v Hradci Králové koalice a obě výše jmenované politické strany, z nichž je koalice složena. Argumentovaly především tím, že ustanovení volebního zákona o volební kauci jsou protiústavní a omezují svobodnou soutěž politických sil. Poukázaly na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, a tvrdily, že argumenty v nálezu obsažené jsou aplikovatelné i na problematiku kaucí při volbách do Senátu.
Při projednávání návrhu koalice a dalších dvou jmenovaných politických stran dospěl obecný soud k názoru, že stanovení volebních kaucí pro volby do Senátu zavádí diskriminaci tím, že některým stranám znemožňuje zavedením majetkových (finančních podmínek), aby se účastnily voleb. Kauce podle něj omezují finančními pákami volnou soutěž, přestože Ústava České republiky ukládá svým čl. 5 politickým stranám v zásadě jedinou povinnost, aby ve svém úsilí o získání podílu na státní moci respektovaly základní demokratické principy a odmítaly násilí jako prostředek k prosazování svých cílů. Napadená ustanovení volebního zákona jsou tak podle obecného soudu v rozporu s čl. 5 Ústavy ČR a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Proto obecný soud přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení uvedených ustanovení volebního zákona.
V daném případě je nutné především uvést, že o obsahově podobném návrhu na zrušení ustanovení §61 odst. 2 písm. c) a §62 odst. 2 písm. c) volebního zákona první senát Ústavního soudu již rozhodl usnesením sp. zn. Pl. ÚS 24/02, ze dne 24. 9. 2002, a čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením sp. zn. Pl. ÚS 32/02, ze dne 27. 9. 2002, tak, že návrh byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Ústavní soud se ve smyslu ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nejprve zabýval tzv. procedurální ústavností právního předpisu, tedy zda volební zákon ve znění pozdějších předpisů byl přijat ústavně konformním legislativním postupem a řádně vyhlášen a konstatoval, že předmětný zákon byl Parlamentem ČR přijat ústavně předepsaným způsobem, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Ve věci samé, tedy při rozhodování otázky tzv. materiální ústavnosti daného právního předpisu, Ústavní soud navázal na právní názory obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000. Neshledal důvod k tomu, aby se od "ratio decidendi" tohoto nálezu při rozhodování v dané konkrétní věci odchyloval. V daných věcech odlišil význam volebních kaucí v odlišné charakteristice obou volebních systémů, tj. poměrného a většinového, z nichž první je založen především na principu výběru a diferenciace a na základním hodnotovém kritériu proporcionality reprezentace politických sil vůči počtu jimi získaných hlasů, zatímco druhý zdůrazňuje význam volební diferenciace jako východisko pro politickou integraci ve prospěch vyjádřené většiny. Ústavní soud konstatuje, že stanovení volební kauce v předmětné výši ve volbách do Senátu PČR respektuje ústavní kautely, vymezené zejména v čl. 5 Ústavy ČR, v čl. 21 a 22 Listiny základních práv a svobod.
Volební kauce v daném případě představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany (tedy politické strany nebo hnutí, jejich koalice nebo nezávislého kandidáta) realizovat ústavně zaručená základní politická práva, zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod. Účelem volební kauce v malých volebních obvodech v rámci většinového volebního systému je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů. Volební kauce zároveň nesmějí porušovat princip rovnosti a nesmějí být výrazem svévole zákonodárce. Nic takového však Ústavní soud v daném případě neshledal. Je totiž zřejmé, že výši volební kauce stanovenou částkou 20 000,-- Kč nelze považovat za diskriminační a znevýhodňující pouze některé kandidáty. Jedná se totiž o částku, která je reálně dosažitelná nejen pro subjekty, kandidující toliko v jednom či několika volebních obvodech současně, nýbrž i pro volební strany, které svého kandidáta postaví ve všech senátních obvodech, v nichž se konají volby (v tomto případě by totiž celková částka - vypočtená součtem kaucí v celkem 27 volebních obvodech - činila 540 000,-- Kč). Je tedy zřejmé, že předmětná volební kauce nepředstavuje diskriminační opatření ani ve formálním (tzv. přímá nerovnost) ani v neformálním (tzv. nepřímá nerovnost) smyslu. Volební kauce je formálně upravena pro všechny kandidující subjekty stejně a její výše není nepřiměřeně vysoká tak, že by z politické soutěže (tj. z kandidování do Senátu) a priori fakticky vylučovala subjekty, které hodlají svoji kandidaturu pojmout vskutku seriózně a konzistentně.
V této souvislosti je rovněž důležité, že zákonné stanovení volebních kaucí ve volbách do Senátu PČR respektuje obecné požadavky, kladené na tvorbu zákonů: podmínky dostupnosti zákona, jeho srozumitelnosti a předvídatelnosti následků, které vyvolá. "Za "zákon" lze tedy považovat pouze normu formulovanou dostatečně přesně na to, aby občanovi umožnila přizpůsobit chování" (věc Hashman a Harrupová vs. Spojené království, in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 46). Volební zákon je nesporně dostupný, stanovení volebních kaucí splňuje rovněž požadavek srozumitelnosti a následek nesplnění povinnosti složení volební kauce, tedy odmítnutí přihlášky kandidáta k registraci, byl a je zřejmý a předvídatelný.
Domněnce o principielní protiústavnosti volebních kaucí v rámci většinového volebního systému nesvědčí ostatně ani argument komparativní, neboť volební kauce jsou v řadě demokratických zemí s tímto volebním systémem známy (jejich příkladmý výčet, publikovaný v češtině, viz např. J. Filip, K otázce ústavnosti volebních kaucí, in: Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/1996, str. 273).
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že zákonné stanovení volební kauce v předmětné výši ve volbách do Senátu PČR respektuje ústavní kautely, vymezené zejména v čl. 5 Ústavy ČR, v čl. 21 a 22 Listiny základních práv a svobod.
Návrh na zrušení ustanovení §61 odst. 2 písm. e) a §62 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je proto zjevně neopodstatněný. Proto Ústavní soud uvedený návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu