ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.41.95
sp. zn. Pl. ÚS 41/95
Nález
Plénum Ústavního soudu ČR rozhodlo ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení vyhlášky města Brna č. 1/95, ze dne 14. 2. 1995, o zákazu propagace stran a hnutí šířících národnostní, rasovou, náboženskou, politickou a třídní nenávist na území města Brna, za účasti města Brna, takto:
Obecně závazná vyhláška města Brna č. 1/95, ze dne 14. 2.
1995, o zákazu propagace stran a hnutí šířících národnostní,
rasovou, náboženskou, politickou a třídní nenávist na území města
Brna, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
I.
Dne 15. 12. 1995 obdržel Ústavní soud ČR návrh 32 poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jejichž zastupováním byl
v řízení před Ústavním soudem pověřen poslanec JUDr. D. M., na
zrušení vyhlášky města Brna č. 1/95 - o zákazu propagace stran
a hnutí šířících národnostní, rasovou, náboženskou, politickou
a třídní nenávist na území města Brna. Znění vyhlášky je
následující:
Zastupitelstvo města Brna schválilo na svém III/II zasedání,
konaném ve dnech 14. - 15. února 1995, v souladu s §14 odst.
l písm. i) a §36 odst. l písm. f) zákona č. 367/1990 Sb.,
o obcích, ve znění pozdějších předpisů, tuto obecně závaznou
vyhlášku:
O zákazu propagace stran a hnutí šířících národnostní,
rasovou, náboženskou, politickou a třídní nenávist na území města
Brna.
§l
Propagace stran a hnutí šířících národnostní, rasovou,
náboženskou, politickou a třídní nenávist se na území města
zakazuje.
§2
Propagací stran a hnutí šířících národností, rasovou,
náboženskou, politickou a třídní nenávist se rozumí:
a) požadavky na násilnou změnu ústavního pořádku
b) užívání symbolů těchto zločinných hnutí
c) zpochybňování zločinnosti režimů, které tato hnutí
představovala
d) jakékoliv veřejné vychvalování totalitních režimů, které
potlačují základní lidská práva.
§3
Porušení této vyhlášky podléhá stíhání dle trestního zákona,
§260 odst. l, 2.
§4
Vyhláška nabývá účinnosti 15. dnem následujícím po dni jejího
vyhlášení.
Návrh podaný podle §64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, na zrušení výše citované vyhlášky
odůvodňují navrhovatelé jednak jejím rozporem se zákonem,
konkrétně rozporem s §13 odst. 2 a §16 odst. 2 zákona ČNR č.
367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších změn
a doplnění (dále jen zákon o obcích), jednak rozporem s Ústavou ČR
a Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), konkrétně
rozporem s čl. 2 odst. 4, čl. 104 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3,
čl. 4 odst. l a 2 a čl. 39 Listiny.
V důvodech svého návrhu navrhovatelé uvádějí, že oprávnění
obecních zastupitelstev vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech
samostatné působnosti obce je sice zakotveno v čl. 104 odst. 3
Ústavy ČR, současně je však omezeno působností, která může být
stanovena jen zákonem (čl. 104 odst. 1 Ústavy ČR). Tímto zákonem
je v prvé řadě zákon o obcích, v jehož ustanovení §13 odst. 2 se
uvádí, že při výkonu samostatné působnosti se obec řídí jen zákony
a jinými obecně závaznými právními předpisy, vydanými ústředními
orgány k jejich provedení. Podle §16 odst. 2 téhož zákona musí
být takové vyhlášky s uvedenými právními předpisy v souladu. Okruh
věcí svěřených do samostatné působnosti obcí (měst) je příkladmo
uveden v §14 a obecně v §15 zákona o obcích. Ze smyslu zákonného
zmocnění zastupitelstev obcí k vydávání vyhlášek je třeba dovodit,
že toto zmocnění je nutno interpretovat restriktivně, neboť se
vztahuje jen na věci, v nichž obec nevystupuje jako subjekt
oprávněný určovat pro občana povinnosti jednostrannými příkazy
a zákazy. V tomto směru se navrhovatelé odvolávají na nález
Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 26/93. Nové ustanovení §17
zákona o obcích, ve znění zákona č. 279/1995 Sb., rozšiřuje sice
pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou omezovat nebo zakazovat
činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek, tato rozšířená
pravomoc se však vztahuje jen na místní záležitosti veřejného
pořádku (podle §14 odst. 1 písm. o) zákona o obcích), mezi které
aktivity, definované v napadené vyhlášce a podléhající stíhání
podle trestního zákona, nepatří. Napadená vyhláška je podle názoru
navrhovatelů též v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR
a čl. 2 odst. 3 Listiny, podle nichž každý může činit, co není
zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Jde také o rozpor s ustanovením čl. 4 odst. l Listiny, podle něhož
povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod. V této
souvislosti se navrhovatelé dovolávají právního názoru Ústavního
soudu ČR vyjádřeného v jeho nálezech, sp. zn. Pl. ÚS 5/93, Pl. ÚS
8/93, Pl. ÚS 26/93, Pl. ÚS 27/93, Pl. ÚS 29/93, Pl. ÚS 38/93, Pl.
ÚS 39/93, Pl. ÚS 18/94, totiž že obecně závazné vyhlášky, jejichž
obsahem jsou právní povinnosti, je obec oprávněna vydávat jenom
v případě výslovného zákonného zmocnění. Dále navrhovatelé
uvádějí, že v §2 napadené vyhlášky se definují skutkové podstaty
činů, s jejichž spácháním je podle §3 vyhlášky spojena trestní
odpovědnost podle §260 odst. l a 2 trestního zákona, v platném
znění, přitom z porovnání skutkových podstat podle §2 vyhlášky se
skutkovými podstatami obsaženými v §260 trestního zákona je
zřejmé, že je mezi nimi podstatný rozdíl. Dovozují, že
Zastupitelstvo města Brna si v rozporu s čl. 39 Listiny a čl. 15
odst. 1 Ústavy ČR osvojilo pravomoc stanovit, které jednání je
trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit.
S odvoláním na uvedené argumenty, jakož i s ohledem na právní
názory, které Ústavní soud ČR vyslovil v již citovaných nálezech,
zastávají navrhovatelé názor, že předmětnou vyhlášku je nutno
zrušit, neboť při jejím vydání byla porušena ústavní kompetence,
resp. nebyla přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené
kompetence.
V písemném vyjádření k obsahu návrhu na zahájení řízení město
Brno, jako účastník tohoto řízení, poukazuje na to, že napadená
vyhláška byla přijata platným usnesením Zastupitelstva města Brna,
tedy orgánem města, který je k přijetí vyhlášky oprávněn. Přijetí
vyhlášky směřovalo k úpravě problematiky, kterou považuje
Zastupitelstvo města Brna z hlediska jeho občanů za velmi
významnou, a proto navrhlo zamítnutí podaného návrhu.
II.
Podle ustanovení čl. 87 odst. l písm. b) Ústavy ČR rozhoduje
Ústavní soud ČR o zrušení jiných právních předpisů, jsou-li
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy ČR. V takovém řízení je Ústavní soud podle §68 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, povinen také zkoumat,
zda napadený právní předpis byl vydán ústavně předepsaným
způsobem. V tomto směru zjistil Ústavní soud ze zápisu o průběhu
jednání III/II zasedání Zastupitelstva města Brna, konaného ve
dnech 14. - 15. 2. 1995, a přiložené prezenční listiny, že
z přítomných 46 členů Zastupitelstva města Brna hlasovalo pro
přijetí vyhlášky 33, 8 členů bylo proti, 5 se hlasování zdrželo.
Vzhledem k tomu, že Zastupitelstvo města Brna má celkem 55 členů,
lze konstatovat, že napadená vyhláška byla přijata kvalifikovaným
způsobem (§38 odst. 5 zákona o obcích). Vyhláška byla, jak bylo
doloženo potvrzením vedoucího odboru vnitřních věcí Magistrátu
města Brna, vyvěšena na úřední desce Magistrátu města Brna dne 1.
3. 1995, odkud byla sejmuta dne 16. 3. 1995 a nabyla podle svého
§4 v souladu s ustanovením §16 odst. 4 zákona o obcích účinnosti
dnem 29. 2. 1995. Ústavní soud má proto za to, že napadený předpis
byl vydán ústavně předepsaným způsobem.
III.
Při posuzování souladu napadené vyhlášky s Ústavou ČR,
ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a se
zákony se Ústavní soud především zabýval otázkou, zda předmět
úpravy v ní obsažený je vůbec takovým právním předpisem, jako je
obecně závazná vyhláška, regulovatelný.
Z ustanovení §3 napadené vyhlášky vyplývá, že porušení zákazu
jednání definovaného v předchozích paragrafech má být postihováno
sankcí, obsaženou v §260 trestního zákona. To znamená, že
předmětem úpravy této vyhlášky je v podstatě vymezení znaků
skutkové podstaty trestného činu, jehož sankce je obsažena
v citovaném ustanovení trestního zákona. Které jednání je trestným
činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo
majetku, lze za jeho spáchání uložit, může však ve smyslu čl. 39
Listiny stanovit jen zákon. Právě s ohledem na tento ústavní
princip zakotvený v čl. 39 Listiny, je třeba učinit závěr, že
takový předmět úpravy, jaký je v napadené vyhlášce obsažen, není
obecně závaznou vyhláškou regulovatelný proto, že obecně závazné
vyhlášky nejsou pramenem práva stejného stupně právní síly jako
zákon. Jestliže tedy obecně závazná vyhláška města Brna č. 1/95
jako podzákonný právní předpis stanoví, které jednání je trestným
činem a má být postihováno podle §260 trestního zákona, je tím
dán její rozpor s čl. 39 Listiny a Ústavní soud ji proto z tohoto
důvodu zrušil.
Navíc pak Ústavní soud dodává, stejně jak to učinil ve svém
nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 44/95, že chce-li obec nebo město výslovně
projevit svoji určitou politickou vůli, může tak případně učinit
jinými adekvátními prostředky, nikoliv však normativním právním
aktem.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. dubna 1996