ECLI:CZ:US:1996:Pl.US.47.95.1
sp. zn. Pl. ÚS 47/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl na neveřejném zasedání dne 2. dubna l996, ve věci návrhu A.P. zast. JUDr. A.F. na zrušení ustanovení §3 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., takto:
Návrh se z a m í t á.
Odůvodnění:
I
Dne 2. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost paní A.P., která byla dne 4. 12. 1995 doplněna právním
zástupcem stěžovatelky JUDr. A.F. V této stížnosti se stěžovatelka
domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. lO.
1995, č. j. 7 A 744/95-14, kterým byl zamítnut její opravný
prostředek proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve
věci nepřiznání jednorázového peněžního odškodnění podle zákona č.
217/1994 Sb. Spolu s touto stížností byl podán návrh na zrušení
ust. §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb., a to v části
vyjádřené slovy "jejichž manželství s postiženým občanem
existovalo v době jeho postižení" a ust. §5 odst. 2 téhož zákona,
v části vyjádřené slovy "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Vzhledem ke zjištění, že napadená ustanovení citovaného
zákona byla uplatněna ve správním rozhodnutí i v rozhodnutí soudu,
která jsou napadána ústavní stížností samotnou, a že jsou tedy
splněny podmínky §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
IV. senát Ústavního soudu podle §78 odst. 1 cit. zákona řízení
o ústavní stížnosti usnesením ze dne l8. 12. 1995 přerušil a návrh
na zrušení napadených ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. postoupil
k rozhodnutí plénu.
II.
Podle názoru navrhovatelky zakládá platné znění zákona č.
217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým
obětem nacistické perzekuce, konkrétně pak ust. §3 odst. 1 písm.
b) nerovnost občanů v důstojnosti i právech a nerespektuje zákaz
diskriminace. Je tedy v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních
práv a svobod a čl. 26 Paktu o občanských a politických právech.
Základ pro toto tvrzení spatřuje navrhovatelka v tom, že zákon
vyžaduje existenci manželství s postiženým občanem v době jeho
postižení a tím pomíjí, že v některých oblastech dnešní České
republiky platily přísnější předpisy a krutější germanizace. Tak
tomu bylo i na Těšínsku, které bylo začleněno do Německé říše
a kde platily jiné předpisy. Z okruhu oprávněných osob tak jsou
vylučovány ty, které v důsledku těchto skutečností manželství
uzavřít nemohly. To dokládá na svém vlastním příběhu, kdy musela
žádat o povolení uzavřít sňatek s J.P., který byl Polák, a kdy
vlastně tato žádost, podaná v březnu l942 německým úřadům, se
stala důvodem perzekuce. Při jednání o povolení manželství odmítl
J.P. "přihlášku k Němcům", a to mělo za následek, že místo
vyřízení žádosti byli oba uvězněni v Těšíně. Stěžovatelka, které
se mezitím narodilo dítě, byla po měsíci propuštěna, její druh
a otec dítěte však skončil v koncentračním táboře v Osvětimi.
Odtud se vrátil 6. června l945 těžce nemocen, přesto však dne 30.
6. 1945 došlo k uzavření sňatku, kterému za okupace bránily
předpisy uplatňované na území Těšínska. Manželství pak trvalo do
7. 1. 1993, kdy J.P. zemřel.
Navrhovatelka konstatuje, že ač zákonodárce v preambuli
zákona č. 217/1994 Sb. uvádí, že si je vědom nemožnosti zmírnit
veškeré utrpení, které občanům České republiky způsobila
nacistická perzekuce, nelze tento zákon interpretovat tak, že
okruh osob, jimž má být odškodnění přiznáno, bude ještě zužován.
Nerovnost v právech, která byla způsobena podmínkou pro
odškodnění, která je vyjádřena slovy ".....jejichž manželství
s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení" pociťoval,
podle názoru navrhovatelky, i Vrchní soud, když v odůvodnění svého
rozsudku konstatoval, že situace navrhovatelky si zasluhuje
odškodnění, avšak absence jakéhokoliv ustanovení k odstranění
tvrdosti zákona neumožňuje soudu ani správnímu orgánu nárok
přiznat. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává též
rozhodnutí R 11/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,
s jehož závěry se ztotožnil i Ústavní soud České republiky
v nálezu publikovaném pod č. 132/1994 Sb., ze kterého vyplývá, že
jestliže stát poskytne určité skupině méně výhod než jiné, může
tak činit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Tuto
nerovnost zvýraznila ještě novelizace provedená zákonem č.
77/1995 Sb., která umožnila přechod práv na peněžité plnění na
dědice oprávněných osob, což ve svých důsledcích znamená, že tyto
osoby jsou zvýhodněny oproti vdovám a vdovcům po postižených
občanech, jejichž manželství v době postižení neexistovalo, tedy
proti těm, kteří daleko bezprostředněji pociťovali následky
nacistické perzekuce. Stěžovatelka má za to, že již samotná
existence manželství s postiženým občanem je dostatečným důvodem
pro poskytnutí odškodnění a proto navrhuje vypuštění ustanovení
"jejichž manželství s postiženým manželem existovalo v době jeho
postižení". Současně stěžovatelka navrhuje zrušit část ustanovení
§5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. vyjádřeného slovy "ode dne
účinnosti tohoto zákona", a tím umožnit osobám, jejichž nárok
založí teprve nález Ústavního soudu, aby mohly své nároky uplatnit
(v této souvislosti poukazuje též na nález Ústavního soudu Pl. ÚS
3/94, bod 2, ze dne 12. 7. 1994).
III.
Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podala
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 2. 2. 1996
a které je podepsáno předsedou sněmovny se uvádí, že Česká
republika nemůže realizovat pomoc obětem nacistické perzekuce tak,
jak by si tyto oběti zasloužily. Především z finančních důvodů
byly formou humanitárního gesta poskytnuty určité jednorázové
finanční částky omezenému okruhu osob a v omezené výši. Přitom
okruh postižených byl vymezen tak, aby byli zahrnuti především ti
občané, kteří byli postiženi mimořádně citelně. Ani rozšířením
okruhu adresátů této finanční pomoci nelze postihnout všechny
případy obětí nacistické perzekuce a vždy zůstane řada případů
a konkrétních osudů, které by rovněž odůvodňovaly poskytnutí
finanční pomoci. Z těchto důvodů zastává zákonodárný sbor názor,
že napadená ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České
republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika
vázána. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 2. 11.
1994, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně
vyhlášen. Přitom zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že tento
zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.
IV.
Podle zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb.,
mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvě skupiny
oprávněných osob. První skupinu představují samotní postižení,
a to za podmínky, že jsou k datu účinnosti tohoto zákona občany ČR
a že jim do tohoto data nebylo poskytnuto odškodnění jiným státem
za stejné postižení. Druhou skupinu oprávněných osob představují
pozůstalí po postižených osobách. Tato skupina je rozdělena do tří
podskupin. První tvoří nároky vdov a vdovců po postižených
občanech, kteří věznění přežili. Podmínkou je, že manželství
s postiženým existovalo v době postižení a trvalo až do dne úmrtí
postiženého. Uzavření dalšího manželství po smrti postiženého nemá
na nárok vliv. Podmínkou je státní občanství ČR oprávněné osoby ke
dni účinnosti zákona, tj. k l. 12. 1994. Do druhé podskupiny
náleží nároky vdov a vdovců po těch postižených, kteří byli
popraveni nebo zemřeli ve vězení. Také zde se vyžaduje existence
manželství v době úmrtí a existence občanství ČR pozůstalého k l.
12. 1994. Třetí podskupinu pak představují nároky sirotků po
osobách popravených či zemřelých ve vězení, kteří ke dni jejich
úmrtí nedosáhli věku l8 let, přičemž manželství rodičů je
irelevantní. Za sirotka pro tyto účely se považuje jak osvojenec,
tak i pohrobek. Také zde se vyžaduje občanství ČR u oprávněného
k l. 12. 1994.
Za jádro návrhu lze považovat tvrzení o porušení zásady
rovnosti, kterého se měl zákonodárce dopustit tím, že neposkytl
stejnou výhodu (tedy finanční zadostiučinění ) všem osobám, které
byly vystaveny nacistické perzekuci ve stejném nebo podobném
rozsahu. Tato nerovnost je spatřována v tom, že použití institutu
manželství a jeho trvání v době perzekuce jako kritéria pro určení
oprávněných osob v §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 217/1994 Sb.,
vylučuje z nároku ty osoby, které byly ve fakticky stejné situaci,
u nichž však k uzavření manželství nedošlo či ani dojít nemohlo,
ani ne tak pro důvody subjektivní, ale pro objektivní nemožnost
uzavření manželství.
Ústavní soud zastává názor, že zákon č. 217/1994 Sb., jako
předpis restitučního charakteru, musel použít nějaké kritérium pro
vymezení osobního rozsahu zákona, tedy pro určení subjektů,
oprávněných obdržet určité plnění. Zákonodárce především naprosto
logicky zahrnul do výčtu oprávněných subjektů ty osoby, které
vymezenými útrapami byly dotčeny přímo. Tyto subjekty zákon nazývá
postiženými osobami. Ústavní soud má za to, že i kdyby se
zákonodárce z různých důvodů omezil jen na tyto osoby, těžko by
bylo možné v takovém vymezení spatřovat nerovnost. Zákonodárce
však zvolil rozšíření oprávněných subjektů o osoby, u kterých má
důvodně za to, že perzekucí, která byla vedena přímo proti
postiženým osobám, byly citelným způsobem rovněž dotčeny. Zde měl
zákonodárce buď možnost použít institutů práva civilního (zejména
rodinného a dědického) anebo mohl uzákonit individuální posouzení
každého konkrétního případu ve správním řízení, případně mohl tyto
způsoby určitým způsobem kombinovat, např. tak, že zmocní správní
orgán k odlišnému postupu za účelem odstranění tzv. tvrdosti
zákona. U posuzovaného zákona se zákonodárce přiklonil k první
možnosti a rozšířil osobní rozsah předpisu o další subjekty.
Přitom jako kritérium určil nejužší vztahy rodinné a příbuzenské,
spolu s podmínkou, že tyto vztahy existovaly v době postižení.
Zásadní otázkou je, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon
stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah
právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru Ústavního
soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze
tehdy, pokud by určitá skupina osob musela pro zařazení splňovat
nějakou další ( zvláštní) podmínku. V ustanovení §3 předmětného
zákona však jsou pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro
všechny vymezené oprávněné subjekty, stanoveny podmínky stejné.
Jestliže tedy je v návrhu zmíněn i nález Ústavního soudu, týkající
se zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (Pl. ÚS
3/94 z 12. 7. 1994), pak je třeba konstatovat, že v tomto případě
šlo o situaci, kdy Ústavní soud se nepostavil na stanovisko, že by
snad zákonodárce měl být omezen při definování subjektů, na které
se předpis vztahuje, ale kdy Ústavní soud považoval za neústavní
to, že osobní rozsah restituční normy byl zúžen doplňkovým
kritériem trvalého pobytu. V posuzovaném případě však podmínka
existence manželství v době postižení takový diferenciační
charakter nemá, ale je součástí vlastní definice oprávněných osob.
To, že tomu tak je, vyplývá i ze skutečnosti, že základem pro
určení osobního rozsahu zákona č. 217/1994 Sb. je odškodnění
postižených osob, zatím co ostatní subjekty od nich své postavení
a nároky pouze odvozují. To, že zákonodárce mohl postupovat
i jinak, případně umožnit, aby v některých případech (kterým
patrně je i případ navrhovatelky) mohl správní orgán odstranit
tvrdost zákona, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či
znevýhodnění určité skupiny občanů, byť by i Ústavní soud byl
názoru, že takové ustanovení bylo vhodné do zákona vložit.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh na zrušení
části ustanovení §3 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 zákona č.
217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžité částky některým
obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb.,
zamítl, a to bez ústního jednání, když účastníci s upuštěním od
ústního jednání vyslovili souhlas ve smyslu §44 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud rozhodl, že
nález bude veřejně vyhlášen dne l7. 4. 1996.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. dubna l996