ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.7.07.1
sp. zn. Pl. ÚS 7/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2007 navrhl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (senát 23 Co ve složení: předseda senátu Mgr. Jan Ducháček a soudci Mgr. Lukáš Pácha a JUDr. Iva Trávníčková, Ph.D.) s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavní soudu"), aby Ústavní soud zrušil část prvou zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 107/2006 Sb.").
Odvolací soud (dále též "navrhovatel") s odkazem na "předchozí nálezy Ústavního soudu" sice uznává, že "cenová regulace sama o sobě nemůže být v demokratickém státě považována za neústavní", a že zákonodárce napadeným zákonem "mínil dočasnou regulací nájemného dospět k jeho postupné deregulaci", avšak aby bylo možné považovat "takovou regulaci" za ústavně konformní, měla být - podle jeho názoru - přijata již "v dřívějším období". Nečinností zákonodárce totiž "došlo k zmrazení nájemného z roku 2002", čímž byl fakticky nastolen stav jeho regulace, a proto "aktuální" regulace už prý namístě není a je naopak rozpornou s ústavním právem pronajímatelů na ochranu jejich vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a se zásadou, že nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny). Konkrétní průmět do poměrů nadále regulovaného nájemného (zákonem č. 107/2006 Sb.) je pak v odvolacím soudem posuzované věci i nadále "v hrubém nepoměru" s obvyklým nájemným "dle znaleckého posudku".
II.
Návrh odvolacího soudu vychází z řízení, v němž rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 C 203/2003-93, ve věci žalobkyně ELMAD, s. r. o., se sídlem Pardubice, Sladkovského 433, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53, proti žalovaným 1. M. K., 2. N. K., zastoupeným Mgr. Radkou Nesvadbovou, advokátkou se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53, uložil Okresní soud v Pardubicích žalovaným zaplatit 23 300 Kč, a naopak žalobu zamítl co do dalších 50 966 Kč.
Okresní soud rozhodoval o návrhu žalobkyně, pronajímatelky označeného bytu, proti žalovaným, společným nájemcům bytu, na zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným a nájemným podle nájemní smlouvy, a to za období od 1. 4. 2003 do 31. 5. 2005, jak je žalobkyně v žalobě vymezila. Částečně vyhovující výrok založil soud na zjištění, že žalovaní platí nájemné, jež nepokrývá ani náklady na údržbu bytu, který užívají; tím je podle soudu prvního stupně porušováno právo žalobkyně podle čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a co výše tomu odpovídajícího nároku vzal v úvahu nejen výši obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem, nýbrž též osobní a majetkové poměry žalovaných.
Proti rozhodnutí se odvolali žalovaní; namítali, že nárok žalobkyně nemá oporu v pozitivní právní úpravě.
V průběhu odvolacího řízení žalobkyně (na základě poučení soudu) změnila žalobu tak, že se domáhá "určení" povinnosti žalovaným platit jí z titulu nájmu bytu "nájemné" ve výši 4 250 Kč měsíčně, a to od 1. 4. 2003. Odvolací soud změnu žaloby usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. 23 Co 38/2006-121, připustil.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 23 Co 68/2006-139, poté rozhodl, že:
1/ "Rozsudek okresního soudu se mění tak, že požadavek žalobkyně na určení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně platit za nájem" označeného bytu "částku 4 250,- měsíčně, a to v období od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007, se zamítá" (výrok I.).
2/ "Řízení o další části požadavku žalobkyně na určení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně platit za nájem" označeného bytu "částku 4 250,- měsíčně, v období od 23. 1. 2007 nadále se do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na zrušení části prvé zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přerušuje".
Zamítavý výrok odvolací soud odůvodnil tím, že v případě vydání konstitutivního rozhodnutí (o něž v dané věci podle jeho názoru jde) se zpětnými účinky, tj. směřujícími do období před den vydání rozsudku, "by byla založena pravá zpětná účinnost", což má za nepřípustné.
III.
Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel - odvolací soud - je k podanému návrhu, svým obsahem na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu, oprávněným subjektem.
Podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu je takový vztah zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k vlastnímu řízení, které navrhující soud vede, jenž pro rozhodnutí v něm představuje tzv. rozhodovací důvody (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/05, sp. zn. Pl. ÚS 75/04 nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, "jehož má být při řešení věci použito", je splněna, "jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...", případně "je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti..." (srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Jinak řečeno, o návrh podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu jde v případě, že je soud postaven do situace, kdy musí aplikovat zákon (ustanovení), o kterém je přesvědčen, že je protiústavní, přičemž tato aplikace, pokud by k ní přistoupil, by vedla k jinému výsledku řízení, než kdyby zákon (ustanovení) byl v navrženém řízení podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu zrušen.
Je na navrhujícím obecném soudu, aby tento důsledek doložil, a přirozeným požadavkem je též, aby snesl adekvátní argumentaci, že napadený zákon (ustanovení) vskutku v rozporu s ústavním pořádkem je.
Nesplňuje-li konkrétní návrh podaný podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uvedené podmínky, vystavuje se navrhovatel riziku, že k jeho podání není legitimován, resp. že návrh byl podán "někým zjevně neoprávněným", a to podle výslovné dikce ustanovení §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
O "nevyhnutelné" aplikaci napadeného zákona lze uvažovat samozřejmě jen tehdy, má-li k ní být přistoupeno v procesně stabilizovaném (a regulérně ustaveném) rámci; je-li naopak daná procesní situace nejistá, resp. otevřená - vzhledem k opravným prostředkům, jež jsou k dispozici - případné změně, nemůže být spolehlivě další postup soudu v řízení předjímán, a tím není ani jistoty, zda napadený zákon (ustanovení) k aplikaci vskutku přichází v úvahu. Návrh odvolávající se na §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu by pak byl návrhem předčasným.
Pakliže byl návrh ve smyslu §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za uvedených okolností přesto podán, vyvstává logicky obdobná situace, jako návrhu podaného neoprávněným subjektem ve smyslu vyloženém výše, a proto i zde musí být odmítnut podle zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud až teprve z dodatečně zapůjčeného procesního spisu (16. 7. 2008) zjistil, že proti zamítavému výroku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a právě tato okolnost se (pak) stala pro posouzení navrhovatelova návrhu předurčující. Postupy standardně uplatňované, k nimž Ústavní soud předtím přistoupil, pozbyly rozhodujícího významu, pročež kupříkladu stanoviska Poslanecké sněmovny, Senátu Parlamentu České republiky, Ministerstva pro místní rozvoj, Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí, jakož i repliku navrhovatele, nebylo již zapotřebí zde reprodukovat.
IV.
Žalobci podaným dovoláním, které je zjevně (bez dalšího) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadený (zamítavý) výrok rozsudku odvolacího soudu je měnícím rozhodnutím ve věci samé, se otevírá prostor přezkumu nejen z hlediska primárně uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž též - a to i z úřední povinnosti - z hlediska případné existence tzv. jiných (než zmatečnostních) vad řízení, pakliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Aniž by Ústavní soud mínil (a mohl) předjímat posouzení dovolacím soudem, je očividné - z pohledu procesních zásad, ovládajících uplatnění institutu změny žaloby, jmenovitě v odvolacím řízení - že připuštění změny žaloby v tomto stadiu řízení bylo procesní vadou. Odvolací soud tím rozhodl (jen na základě jeho poučení žalobce změnu žaloby navrhl) vést řízení o něčem jiném, než o čem probíhalo na základě žaloby původní, před soudem prvního stupně; namísto o plnění ("do-plnění" nájemného) za vymezenou dobu minulou o (jeho) "konstitutivní" určení "pro futuro", na zcela jiném skutkovém základě (včetně časového vymezení nároku, způsobilého se právě v průběhu času měnit, v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech). To je však nepřípustné, a to už proto, že "vlastní" občanskoprávní spor tak odvolací soud posunul až do druhé, přezkumné, instance.
Stojí za zaznamenání, že až teprve tento - neregulérní - procesní postup odvolacího soudu, spolu s tím, že (pouhým) plynutím času se oproti soudu prvního stupně ocitl v situaci později nabyté účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., mu mohl vůbec otevřít prostor k úvahám, na kterých posléze založil předmětný návrh, adresovaný Ústavnímu soudu.
Byť tomu odpovídá, že "problém" odvolacího soud byl ustaven na základě nesprávného procesního postupu a v jistém smyslu "libovolně" (pro jehož "řešení" nepochybně Ústavní soud povolán zásadně není), je zde podstatné, že budoucí rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalobců představuje potenciál, který eliminuje možnost splnění podmínky výše zmíněného stabilizovaného procesního rámce, což je ku vznesení návrhu podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nezbytné. Pakliže totiž rozhodnutí odvolacího soudu, jakožto svojí povahou rozhodnutí částečné (§152 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), soud dovolací zruší, nemůže logicky obstát ani "nerozhodnutý" zbytek (změněné) žaloby, a to včetně z něj vycházejícího návrhu k Ústavnímu soudu, o který zde jde. Nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu je představitelný buď tak, že dovolací soud dá najevo odpor proti jím podanému výkladu žalobcova nároku (ve změněné podobě) jako nároku jen pro budoucno (a vztáhne jej naopak k určité době minulé), anebo tak, že zpochybní již procesní postup, který zvolil odvolací soud v otázce změny původní žaloby (přičemž důsledkem odtud vyplývající kasace jeho rozhodnutí by nutně musela být i neúčinnost usnesení, jímž dříve byla změna žaloby připuštěna). Pro oba případy, které nepochybně nelze vyloučit, se pak návrh na zrušení zákona č. 107/2006 Sb. (jeho části první) stane nepřípadným, jestliže se tento zákon v následně ustavené procesní situaci - jakožto rozhodný právní základ posuzované věci - vůbec neuplatní.
V.
Navrhovatelem podaný návrh tedy nesplňuje podmínky, jež ve vztahu k ustanovení §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu byly předestřeny výše (pod bodem III.), a v souladu s tam podaným výkladem je na navrhovatele pohlížet jako na subjekt, jenž k takovému podání není - ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu - oprávněn.
V takovém případě je k rozhodnutí o návrhu obecného soudu, podaného podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, povolán senát Ústavního soudu, a to k usnesení, jímž návrh odmítne (§43 odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud tak v dané věci rozhodl, jak je vyjádřeno ve výroku usnesení.
Závěrem se poznamenává, že dovozený výsledek vystihuje tu část řízení před Ústavním soudem, v němž je primárně posuzována otázka tzv. přijatelnosti návrhu; proto zde nejde o řízení kontradiktorní s obvyklými procesními konsekvencemi.
VI.
Již jen nad rámec věci se sluší poznamenat dvojí.
Za prvé, dovolací soud při rozhodování o dovolání, podaném v dané věci, si jistě náležitě uvědomí, o jakém návrhu lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit ... nájemné ... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení §80 o. s. ř., zda ač se návrh výslovně týká "určení" nejde o "plnění", jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda opravdu lze nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", jímž odvolací soud operoval s odkazem na (některé) nálezy Ústavního soudu, se dovolací soud pokusí nepominout výklad, že "do budoucna" může znamenat jen "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, a to po dobu vymezenou žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 719/2005, IV. ÚS 611/05 nebo II. ÚS 93/05).
Za druhé, předčasnost návrhu logicky nevylučuje, aby byl posléze podán znovu. Odvolací soud by se v takovém případě měl pokusit oddělit otázku "protiústavnosti" zákona č. 107/2006 Sb. od otázky, jaké důsledky účinnost tohoto zákona způsobuje co do ustavených předchozích režimů nároků pronajímatelů, jdoucích nad rámec smluvně sjednaného nájemného, a vyvarovat se toho, aby - implicite - od Ústavního soudu nepožadoval právě (a jen) zodpovězení této otázky, neboť ta nepochybně přísluší primárně soudům obecným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu