ECLI:CZ:US:2000:Pl.US.7.2000
sp. zn. Pl. ÚS 7/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu o návrhu na zrušení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, podaném stěžovatelem městem Plzeň, zastoupeným advokátem JUDr. J. S., spolu s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99, takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č.
126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže
a o Československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy
nazvané "Přehled nemovitého majetku, který se vrací
Československému červenému kříži", zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 3. 1999, sp.
zn. 14 C 251/98, zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému
červenému kříži, aby bylo určeno, že vlastníkem domu v Plzni,
a pozemku v k.ú. Plzeň - město (dříve č. 4971) je stěžovatel.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že
podaný návrh měl povahu určovací žaloby. V daném případě soud
shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť
stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit zápis v katastru
nemovitostí, když jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán
Český červený kříž. Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, prý
přešlo právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Podle
ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí
Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat
v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném
v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni
účinnosti citovaného zákona (tzn. ke dni 1. 7. 1992) prohlášen za
vlastnictví Československého červeného kříže. Podle přílohy tohoto
zákona je pod položkou č. 10 jako vlastník předmětných nemovitostí
uveden Československý červený kříž.
Došlo prý tedy k situaci, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil
za vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb.
za něj prohlásil Československý červený kříž. Proto okresní soud
vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je
vlastníkem uvedených nemovitostí Český červený kříž a poněvadž se
stěžovateli nepodařilo prokázat opak, odpovídá katastrální zápis
skutečnému stavu věci. Z hlediska vztahu obou zákonů považoval
okresní soud za speciální zákon č. 126/1992 Sb., jímž je předmětná
nemovitost konkrétně specifikována (a který má tedy přednost),
a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci nemůže mít
vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví, dospěl
okresní soud k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je
odpůrce (Český červený kříž) a stěžovatelův návrh zamítl.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni citovaný
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp.
100 v Plzni, Pobřežní č. 15 (dále jen "předmětný dům"), potvrdil
a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále
jen "předmětný pozemek") rozsudek změnil tak, že stěžovatel je
vlastníkem tohoto pozemku.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud prohlásil za
nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce
1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní
smlouvy, uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní
smlouva se mohla týkat toliko předmětného pozemku. O tom, že
stěžovatel vlastnil předmětný pozemek, ostatně svědčí i výpis
z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením Městského zastupitelstva
v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého
a bezplatného užívání Československému červenému kříži.
Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek
Československého červeného kříže, avšak nestal se jeho vlastníkem,
neboť podle zásady "superficies solo cedit" stavba sledovala
právní osud pozemku a "případné uvedení stavby v příslušné vložce
pozemkové knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam".
Vlastníkem této budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku
- město Plzeň, které také Spolku Československého červeného kříže
vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění obou
nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné
i tvrzení stěžovatele, že se obě nemovitosti staly dnem účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. ke dni 24. 4. 1991) vlastnictvím
stěžovatele, což bylo následně uvedeno i v katastru nemovitostí.
Krajský soud dále dovodil, že po účinnosti zákona č.
126/1992 Sb. (1. 7. 1992) je nutno odlišit právní osud domu
a pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí Československému
červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2.
1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona.
Nemovitý majetek, uvedený v příloze, se prohlašuje ke dni
účinnosti zákona za vlastnictví Československého červeného kříže.
Protože v této příloze (pozn.: pod bodem 10) je uveden i předmětný
dům a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího
soudu k platnému nabytí vlastnického práva pro Československý
červený kříž a stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví
respektovat. V době účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice
nebyl vlastníkem budovy, která přešla do vlastnictví města, "avšak
věc takto přešla se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto
majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat oprávněnému
restituentovi nebo jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí
zákon". Navíc zákon č. 126/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č.
172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak uvedl již soud nalézací.
V této části návrhu proto krajský soud rozsudek okresního soudu
potvrdil.
Ohledně pozemku č. p. 10248 však krajský soud dospěl
k závěru, že tento pozemek ve vlastnictví Československého
červeného kříže nebyl a uvedené vlastnické právo nevzniklo ani ze
zákona, neboť zákon č. 126/1992 Sb., "ať již z jakýchkoliv
důvodů", se o tomto pozemku nezmiňuje a vznik vlastnického práva
Československému červenému kříži k němu proto nelze dovodit. Zápis
v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný. V tomto
rozsahu tedy krajský soud stěžovatelovu návrhu vyhověl.
II.
V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku
stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva,
vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. Kromě toho
namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960
Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb.,
o Československé federaci.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle
ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude
Československému červenému kříži vydán majetek státem, a to ten
majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12.
1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se
domnívá, že k přechodu vlastnictví na Československý červený kříž
může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního
splnění všech zákonných podmínek, tzn. že se musí jednat o majetek
státu, který byl Československému červenému kříži odňat
v rozhodném období a že tento majetek spadá do okruhu věcí
taxativně uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné
uvedení nemovitosti v zákonné příloze prý proto nemá za následek
přechod vlastnického práva k předmětnému domu na Československý
červený kříž.
Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých
křivd způsobených Československému červenému kříži a nemůže se
proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových
křivd způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při
přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací,
neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden
československý stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni
účinnosti tohoto zákona byl již vlastníkem této nemovitosti
stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena
stavební parcela, která svým číselným označením není totožná
s pozemkem, na němž předmětný dům stojí a ani s tímto domem nijak
nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje
oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č.
126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn
účel §6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě
splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným
ustanovením."
Podle názoru stěžovatele je především nutno, aby předmětné
nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve
vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech
nemovitostí obsažených v citované zákonné příloze je jako jejich
vlastník stát uveden. V daném případě však k rozhodnému dni nebyl
předmětný dům ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což
potvrdil v napadeném rozsudku i krajský soud.
Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na
majetek, který byl Československému červenému kříži odňat
v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý
však není možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž
pouze odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní
předchůdce odpůrce (Československý červený kříž) však měl pouze
právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat a nesvědčilo mu
právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže tedy
v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli
a nikoliv Československému červenému kříži a pokud by vlastnické
právo k němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na Československý
červený kříž, byla by tím porušena obecná právní zásada, že "nikdo
nesmí požívat více práv, než mu náleží". S ohledem na nápravu
křivd by tedy Československému červenému kříži mohlo opětovně
vzniknout právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu,
nikoliv však právo vlastnické.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, kterým se
potvrzuje citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město,
a zároveň zrušit část I., bod 10. přílohy zákona č. 126/1992 Sb.
(označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací
Československému červenému kříži"), neboť vlastnické právo
stěžovatele k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku
popřeno právě s odkazem na tento právní předpis.
III.
Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení
zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých
ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele
jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní
předpis.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností
podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu
10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako
"Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému
červenému kříži", a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném
rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud
Plzeň-město - nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10
přílohy k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti.
Proto Ústavní soud podle ustanovení §78 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na
zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona byl postoupen
plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy.
IV.
K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se podle
ustanovení §69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyjádřila
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna PČR uvedla, že zákon č. 126/1992 Sb. byl
ve Federálním shromáždění předložen jako tisk č. 954 VI. volebního
období a jako vlastník a zároveň uživatel předmětného nemovitého
majetku byl (roz. v tomto zákonu) uveden "Čs. stát - Bytový podnik
města Plzně". V důvodové zprávě k tomuto návrhu bylo řečeno, že
předmětný dům byl postaven Spolkem Československého červeného
kříže Plzeň v roce 1933 a že vlastnické právo bylo
Československému červenému kříži odňato a přešlo na stát podle
zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích
ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče. Z ustanovení
§6 zákona č. 126/1992 Sb. prý vyplývá, že subjektem, na nějž
účinností tohoto zákona přechází vlastnické právo, je stát, aniž
by tím mohlo být předjímáno, kdo v době schválení zákona skutečně
byl oprávněným majitelem a kdo je jím dnes. Účastník řízení
(Poslanecká sněmovna) se shodně s navrhovatelem domnívá, že
k přechodu vlastnictví k nemovitostem na Československý červený
kříž podle zákona č. 126/1992 Sb. může dojít toliko za předpokladu
kumulativního splnění všech zákonem předepsaných podmínek, tzn. že
se musí jednat o majetek ve vlastnictví státu, který byl
Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, přičemž
tento majetek musí spadat do okruhu nemovitostí taxativně
uvedených v příloze tohoto zákona. Samotné uvedení nemovitosti
v zákonné příloze prý proto není dostatečným důvodem k přechodu
vlastnického práva, neboť "zákon objektivně nemůže vést
k přechodu vlastnického práva z jiné osoby, než ze státu, a nemůže
se tudíž jednat o vyvlastnění." Bod 10. části I. přílohy k cit.
zákonu proto nemůže být v rozporu s čl. 11 Listiny.
K namítanému rozporu s čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR Poslanecká
sněmovna konstatovala, že smysl tohoto ustanovení spočívá
v přiznání právní subjektivity územním samosprávným celkům.
Napadený bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. nicméně
toto právo městu Plzeň neodnímá, neboť se vztahuje pouze na otázku
přechodu vlastnického práva k určitému souboru nemovitostí, nikoli
k odnětí práva vlastnit majetek obecně.
Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl zákon č. 126/1992 Sb.
přijat potřebnou většinou poslanců Sněmovny lidu i Sněmovny národů
Federálního shromáždění, byl podepsán prezidentem republiky,
předsedou FS a předsedou vlády ČSFR a následně byl řádně vyhlášen
ve Sbírce zákonů.
Ze všech uvedených důvodů Poslanecká sněmovna prohlásila, že
zákonodárný sbor jednal v roce 1992 v přesvědčení, že bod 10.
části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byl v souladu s tehdy
platným ústavním pořádkem. Své vyjádření uzavřela tím, že "je však
na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení
citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom
příslušné rozhodnutí."
V.
Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem
meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou splněny formální
předpoklady přijetí napadeného zákona (ustanovení bodu 10. části
I. jeho přílohy).
Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud shledal, že v daném
případě byl dán důvod k zahájení řízení o konkrétní kontrole norem
ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) ve spojení
s ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu, neboť napadené zákonné
ustanovení bylo v souzené věci obecnými soudy skutečně aplikováno,
tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem
ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě
byl citovaný zákon vydán ještě před nabytím účinnosti Ústavy ČR
a že mu proto nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho
vzniku a dodržení normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho
obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem (srov. usnesení sp.
zn. Pl. ÚS 5/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
14, str. 309).
VI.
Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání
a rozhodnutí věci samé.
Podaným návrhem je napadeno ustanovení bodu 10. části I.
přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako "Přehled nemovitého
majetku, který se vrací Československému červenému kříži", jež
zní: "Dům v Plzni, Pobřežní ul. 15, čp. 100 - dům, stavební
parcela č. 89, zapsané u SG Plzeň - město, list vlastnictví č.
10, č. ev. listu 9909, kat. území Plzeň - město. Vlastník: Čs.
stát - Bytový podnik města Plzně. Uživatel: Čs. stát - Bytový
podnik města Plzně." Přitom je zřejmé, že uvedení jednotlivých
nemovitostí v příloze k citovanému zákonu má význam toliko se
zřetelem na ustanovení §6 zákona č. 126/1992 Sb. Podle tohoto
ustanovení "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek,
který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989
v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona" (odst. 1). "Nemovitý
majetek uvedený v příloze tohoto zákona se prohlašuje ke dni
nabytí účinnosti tohoto zákona za vlastnictví Československého
červeného kříže" (odst. 2). Z toho vyplývá, že účinností
citovaného zákona (tj. ke dni 1. 7. 1992) došlo k zákonnému
přechodu vlastnického práva (tedy ex lege) ze státu na
Československý červený kříž. Zároveň je zřejmé, že se citovaný
zákon mohl vztahovat toliko na ty nemovitosti, které v době
účinnosti tohoto zákona vlastnil stát. To lze dovozovat jednak
z dikce "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek."
v ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona, jednak i z obecné
právní zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má
sám. Je sice pravdou, že stát je - za podmínek stanovených
v článku 11 odst. 4 Listiny (tedy ve veřejném zájmu, na základě
zákona a za náhradu) - oprávněn majetek i vyvlastnit, nicméně
v daném případě je zřejmé, že účelem zákona č. 126/1992 Sb. nebylo
vyvlastnění nemovitostí jiným subjektům (a tedy ani stěžovateli)
za účelem jejich přechodu do vlastnictví Československého
červeného kříže, nýbrž toliko navrácení majetku, uvedeného
v příloze zákona, který byl Československému červenému kříži
v předmětném období odňat a který byl v době účinnosti zákona
majetkem státu.
Jak Ústavní soud z předmětného soudního spisu (sp. zn. 14
C 251/98) zjistil a jak ostatně uvedly i obecné soudy
v odůvodnění výše citovaných rozhodnutí, předmětnou nemovitost
původně vlastnil stěžovatel město Plzeň a stejný subjekt byl podle
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do
vlastnictví obcí jejím vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992 (č.l. 11
soudního spisu). Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 10.
1993 (č.l. 20) dále vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako
vlastník předmětné nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.".
Ústavní soud tedy konstatuje, že původním vlastníkem předmětné
nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň, který své vlastnické právo
k ní opětovně nabyl účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí dne 24. 4. 1991,
avšak účinností zákona č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo
k přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na
Československý červený kříž.
Smyslem ustanovení §6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení
v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži.
Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva
vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo
se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému
červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989
a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé,
že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový
majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, v části I., bodu 10.
přílohy zákona č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který
se vrátil Československému červenému kříži, uvedena předmětná
nemovitost, jejímž vlastníkem v době nabytí účinnosti citovaného
zákona nebyl stát, nýbrž město Plzeň. Zároveň se nejednalo
o nemovitost, která byla v rozhodném období odňata
Československému červenému kříži, nýbrž městu Plzeň. Město Plzeň
- jak již bylo uvedeno - totiž předmětný dům vlastnilo již od
doby, kdy byl v roce 1933 postaven a Československý červený kříž
k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného užívání. Lze proto
předpokládat, že k zařazení předmětné nemovitosti do přílohy
zákona č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť napadená část přílohy
zákona je ve zjevném rozporu s ustanovením §6 odst. 1 tohoto
předpisu.
Podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratickým
právním státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká
republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především
materiálního právního státu. Ústava ČR akceptuje a respektuje
princip legality jako součást celkové koncepce právního státu,
neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad
a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu
smyslu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str. 1). V souzené věci však
Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení bodu 10. části I.
přílohy zákona č. 126/1992 Sb. je v rozporu již se
samým principem legality; jedním ze základních předpokladů
fungování právního státu je totiž i existence vnitřního souladu
jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní
předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné
následky. V případě napadeného ustanovení je však zřejmé, že
uvedené principy materiálního i formálního právního státu splněny
nejsou. Jestliže totiž podle ustanovení §6 odst. 1 citovaného
zákona stát navrátí Československému červenému kříži majetek,
který mu byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném
v příloze tohoto zákona a zároveň napadený bod 10. části I.
uvedené přílohy zmiňuje nemovitost, která v době nabytí účinnosti
zákona č. 126/1992 Sb. již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla
Československému červenému kříži v rozhodném období ani odňata,
jedná se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vede (či může
vést) k nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné
předvídatelnosti jeho následků. Proto Ústavní soud usuzuje, že
protiústavnost napadeného ustanovení, které je v rozporu s čl. 1
Ústavy ČR, nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním
výkladem, který za daných okolností možný není.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve
svých důsledcích odporuje i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, které
chrání vlastnické právo; vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva umožňuje pouze ve veřejném zájmu, na základě
zákona a za náhradu. V daném případě státní moc vlastnické právo
stěžovatele porušila, a to cestou zákona, neboť do jeho
vlastnického práva protiústavně zasáhla, aniž by mu za tento zásah
přiznala náhradu. Tím se zákonodárce - byť to stěžovatel výslovně
nenamítl - ve svých důsledcích dopustil i porušení článku 8
a článku 101 odst. 4 Ústavy, neboť v rozporu s nimi nerespektoval
princip samosprávy územního samosprávného celku, v konkrétním
případě právo stěžovatele (mimo jiné) vlastnit majetek a požívat
ochrany vlastnického práva.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl zkoumat
námitky stěžovatele, pokud spatřuje protiústavnost napadeného
ustanovení zákona č. 126/1992 Sb. rovněž v rozporu s čl. 7 a s čl.
86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a s čl. 4 odst. 7 ústavního
zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci. To proto, že
citované právní předpisy přestaly být podle čl. 112 odst. 2 Ústavy
ČR č. 1/1993 Sb. součástí právního řádu České republiky tím, že je
platná Ústava České republiky dnem 1. ledna 1993 výslovně zrušila.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl tak, že dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992
Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém
červeném kříži, bod 10. části I. přílohy nazvané "Přehled
nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému
kříži", zrušuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. července 2000