ECLI:CZ:NSS:2006:VOL.5.2006:46
sp. zn. Vol 5/2006 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové,
JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci
navrhovatele P. J., proti odpůrci Státní volební komisi, se sídlem Nám. Hrdinů 3, Praha 4,
v řízení o návrhu navrhovatele na vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky ve dnech 2. - 3. června 2006 a na neplatnost volby kandidátů,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
ve volebním kraji Hlavní město Praha zamítá .
II. Návrh na neplatnost volby kandidátů se v části týkající se kandidátů zvolených
v ostatních volebních krajích odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který je zapsán do stálého seznamu voličů ve volebním okrsku svého
bydliště, podal ve lhůtě do 10 dnů od vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí návrh,
aby byla vyslovena neplatnost voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
konaných ve dnech 2. - 3. června 2006. Návrh byl doručen Nejvyššímu správnímu soudu
jako soudu příslušnému k projednání tohoto návrhu (§88 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.,
o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších
zákonů - dále jen „zákon č. 247/1995 Sb.“). Tento návrh byl doplněn „dodatkem“ ze dne
12. 6. 2006.
Navrhovatel v návrhu odkázal na ust. §87 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., podle něhož
návrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení
tohoto zákona způsobem, který by mohl ovlivnit výsledky voleb. Navrhovatel dále odkázal
na ust. §16 odst. 2 téhož zákona, stanovící, že volební kampaň musí probíhat čestně
a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž
kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé údaje.
Podle tvrzení navrhovatele v průběhu volební kampaně do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky bylo minimálně jedním účastníkem porušeno ust. §16 odst. 2
zákona č. 247/1995 Sb. a kauzálním následkem tohoto porušení mohlo být ovlivnění výsledků
voleb. Podle tvrzení navrhovatele totiž O. v závěru volební kampaně mátla voliče
zveřejněním nepodložené tiskové zprávy o Č. a jejích představitelích na internetových
stránkách, kterou od ní převzala a dne 30. 5. 2006 v 15.34 hod. zveřejnila ČTK a následně
byla zveřejněna ve všech publicistických médiích. Tím O. u voličů bezprostředně před
volbami zpochybnila bezúhonnost představitelů Č. a vyvolala podezření o osobní spjatosti
představitelů Č. s mafiánskými kruhy v ČR, jmenovitě že se Č. a její představitelé „zapletli do
korupce a stali se součástí organizovaného zločinu včetně nájemných vražd.“ Ve své tiskové
zprávě O. dále tvrdí, že Č. a K. měly snahu „bránit ve vyšetřování afér sociální demokracie“.
Navrhovatel rovněž citoval tiskové prohlášení O. ke kauze biolíh. Dovodil,
že nepoctivost a nečestnost tohoto prohlášení je mimo vší pochybnost, neboť pro tvrzení,
že by se Č. a její představitelé „stali součástí organizovaného zločinu včetně nájemných
vražd“, není k dispozici žádný důvěryhodný podklad. Naopak, je to zcela flagrantní příklad
zveřejnění nepravdivých údajů o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž
kandidátních listinách jsou uvedeni, jak je má na mysli ust. §16 odst. 2
zákona č. 247/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že pro získání či nezískání dalšího mandátu Č.
chybělo např. v Jihočeském kraji pouhých 338 hlasů, je zcela oprávněný závěr,
že se přinejmenším 338 voličů v Jihočeském kraji – a s nimi nepochybně desetitisíce dalších
v této zemi – rozhodovalo právě pod dojmem shora uvedené difamace.
V později podaném „dodatku“ navrhovatel uvádí, že in eventum navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozhodl o neplatnosti kandidátů Mgr. D. R., Mgr. H. M., PhDr. K.
J., RNDr. V. E. CSc. a JUDr. C. S.. Zvolení právě těchto kandidátů totiž mohla ovlivnit
citovaná zpráva ODS, jelikož se jedná o kandidáty uvedené na posledních místech
kandidátních listin politických stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně, s výjimkou Č.
„Neurčitelné množství voličů se zřejmě na základě shora uvedeného mohlo rozhodnout dát
svůj hlas stranám, které jsou dnes zastoupeny shora uvedenými kandidáty.“
Státní volební komise (odpůrce) ve svém vyjádření k návrhu uvedla, že podle zákona
č. 247/1995 Sb. nelze podat návrh na neplatnost voleb jako takových, nýbrž je možno pouze
podat návrh na neplatnost volby kandidáta. K navrhovatelovým námitkám vzneseným proti
průběhu volební kampaně odpůrce odkázal na nález Ústavního soudu č. 140/2005 Sb.
(sp. zn. Pl. ÚS 73/04).
Nejvyšší správní soud zaslal návrh na zahájení řízení a „dodatek“ všem kandidátům
zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha. K návrhu se vyjádřil RNDr. V. E., CSc., tak,
že souhlasí s argumentací navrhovatele v jeho návrhu a nemá námitek proti případnému
rozhodnutí soudu ve smyslu návrhu. Souhlasí rovněž s argumentací v „dodatku“. Nepokládá
však za možné, aby soud rozhodl o neplatnosti volby náhodně vybraných zvolených poslanců.
Nejvyšší správní soud dospěl po projednání věci k následujícím závěrům. Přitom
vycházel ze znění ustanovení §87 zákona č. 247/1995 Sb., podle něhož platí:
„ §87
(1) Podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu
podle zvláštního právního předpisu každý občan zapsaný do stálého seznamu
ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické hnutí
nebo koalice, jejíchž kandidátní listina byla pro volby do Poslanecké sněmovny
zaregistrována, (dále jen „navrhovatel“). Návrh je třeba podat nejpozději do 10 dnů
po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.
(2) Podáním návrhu na neplatnost hlasování, neplatnost voleb nebo neplatnost volby
kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu
každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl senátor volen,
každá politická strana, politické hnutí, koalice nebo nezávislý kandidát, jejichž
přihláška k registraci ve volebním obvodu byla pro volby do Senátu zaregistrována
(dále jen „navrhovatel“). Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení
výsledků voleb Státní volební komisí.
(3) Návrh na neplatnost hlasování může podat navrhovatel, má-li zato, že byla porušena
ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování.
(4) Návrh na neplatnost voleb může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena
ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb.
(5) Návrh na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li zato, že byla
porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby
tohoto kandidáta.“
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny
je možný toliko podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. Ze znění odst. 2
stejného ustanovení je totiž jasně patrno, že se vztahuje pouze na volby do Senátu Parlamentu
České republiky („PČR“). Úpravu obsaženou v odstavcích 3-5 pak nelze smysluplně vyložit
jinak než tak, že blíže konkretizují odstavce předchozí. To znamená, že odst. 1 a 2 označují
předmět řízení a vymezují otázky aktivní legitimace a lhůty k podání návrhu, zatímco
odst. 3 - 5 blíže upravují možné důvody tohoto návrhu. Je tak zřejmé, že úpravu obsaženou
v odstavcích 3 - 5 nelze vnímat jako autonomní, nýbrž pouze ve vztahu ke konkrétně
vymezenému předmětu řízení, který provádějí. To ostatně potvrzuje i důvodová zpráva
k vládnímu návrhu zákona č. 204/2000 Sb., kterou byl zákon č. 247/1995 Sb. novelizován
a která k ustanovení §87 uvádí (Poslanecká sněmovna, 2000, III. volební období, tisk č. 585),
že „možnost domáhat se ochrany soudu po provedených volbách se navrhuje upravit
samostatně pro Poslaneckou sněmovnu a pro Senát. Při volbách do Poslanecké sněmovny je
možno podat návrh na neplatnost volby kandidáta, při volbách do Senátu návrh na neplatnost
voleb nebo neplatnost hlasování nebo neplatnost volby kandidáta. Současně se vymezuje
okruh subjektů oprávněných tento návrh podat. Jedná se o veškeré případy porušení tohoto
zákona, kterým mohlo být narušeno řádné provedení voleb a tím i výsledky voleb nebo
hlasování.“ V tomto směru je proto možno přisvědčit názoru Státní volební komise,
obsaženému v jejím vyjádření, že nelze požadovat vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké
sněmovny jako takových.
Takto nazíráno je třeba uvést, že se navrhovatel formálním vymezením původního
petitu (který později podaným „doplňkem“ nekonkretizoval ani nepopřel, nýbrž pouze rozšířil
o eventuální petit) a rovněž jeho zdůvodněním domáhá něčeho, co mu zákonná úprava vůbec
neumožňuje. I pro soud platí základní pravidlo právního státu, podle něhož státní orgány
mohou činit pouze to, co zákon výslovně dovoluje (viz zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z toho pro soudní moc vyplývá jednoznačný
imperativ, že může svoji pravomoc vykonávat jen tam, kde to právní řád výslovně předvídá,
a svoje zákonem vymezené pravomoci nemůže svévolně překračovat. Přitom soudům zásadně
ani nepřísluší komentovat vhodnost či smysluplnost zákonné úpravy, jelikož je nutno
respektovat jejich oddělení od moci zákonodárné, jejímž primárním úkolem je legislativní
podobou nalézat rozumná obecná řešení pro potencionální či otevřené společenské konflikty.
Ani v daném případě tak Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší hodnotit vhodnost
shora popsaného zákonem stanoveného způsobu soudního přezkumu voleb do Poslanecké
sněmovny. Jeho úkolem je však nalézat jeho smysluplný výklad v duchu Radbruchovy teze,
podle níž „musí interpret rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, takže zákon může
být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší než jeho autor“ (G. Radbruch,
Rechtsphilosophie, Heidelberg, 1999, str. 107).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud, respektující materiální a nikoliv formální
náhled na právo, vycházel dále z toho, že pro meritorní posouzení jakéhokoliv návrhu je nutné
požadovat, aby byl dostatečně srozumitelný, přičemž konkrétní podřazení jednotlivých
návrhových bodů pod relevantní zákonná ustanovení je věcí soudu (zásada iura novit curia).
V daném případě je z obsahu návrhu patrno, že navrhovatel brojí proti celkovému výsledku
voleb do Poslanecké sněmovny z důvodu tvrzené neregulérnosti průběhu volební kampaně.
To nemůže být smysluplně vyloženo jinak, než že napadá platnost volby všech kandidátů.
Takto obecně pojatým návrhem se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval,
přičemž k obsahu později podaného „doplňku“ navrhovatele se soud vyjádří posléze.
Podle ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. je možno podat návrh
na neplatnost volby kandidáta, přičemž je zřejmé, že lze napadnout platnost volby jednoho
i více kandidátů (argumentum a minus ad maiori), a to vždy podle povahy konkrétní věci.
V praxi tak může být napadena volba jediného kandidáta např. z důvodu jeho individuálního
excesu ve volebním procesu (např. o sobě uváděl nepravdivé informace) anebo proto,
že právě v jeho případě došlo k pochybením při sčítání a vyhodnocování odevzdaných hlasů
(např. nebyly zohledněny preferenční hlasy, došlo k matematické chybě při sčítání apod.).
Lze si nicméně představit i případy, kdy bude namítáno porušení volebního zákona v takové
intenzitě a rozsahu, že to mohlo ovlivnit volbu vícero (nebo dokonce všech) kandidátů.
Je totiž nutno mít na zřeteli, že systém voleb do Poslanecké sněmovny je založen na
monopolu kandidování politických stran a jejich koalic. To znamená, že nikdo jiný
než politické strany a jejich koalice není oprávněn podávat kandidátní listiny. Skutečnost, že
politické strany tak činí v jednotlivých (až) 14 volebních krajích, z tohoto hlediska
nepředstavuje nic jiného, než o organizační řešení, které za současného užití d´Hondtovy
formule přepočtu hlasy na mandáty, a to nikoliv celostátně, nýbrž v rámci relativně velkého
počtu rozdílně velkých volebních krajů, citelně zvyšuje koncentrační účinky daného
volebního systému a v tomto směru jej výrazně modifikuje ve srovnání např. s klasickým
poměrným systémem spočívajícím ve volebním území vůbec nerozčleněném na jednotlivé
kraje. Tato samotná skutečnost však nemůže nikterak zastínit fakt, že volebními subjekty jsou
politické strany, které vedou volební kampaň jednotně v rámci celého státu, byť s dílčími
modifikacemi podle jednotlivých krajů. To však prakticky znamená, že je obtížné od sebe
oddělit volební aktivity stran, prováděné celostátně, od takových, k nimž dochází výhradně
na území některých volebních krajů.
Volební zákon nicméně s touto diferenciací důsledně počítá, když v ustanovení
§87 odst. 1 přiznává právo aktivní legitimace k podání návrhu na neplatnost volby kandidáta
každému občanovi zapsanému do stálého seznamu „ve volebním okrsku, kde byl poslanec
volen“, a každé politické straně nebo koalici, jejíž kandidátní listina „ve volebním kraji byla
pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována“. Této zákonné úpravě je nutno rozumět
tak, že zatímco občan může předmětný návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům, zvoleným
ve volebním kraji tam, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo (v případě občanů
majících bydliště mimo území ČR a volících na zastupitelském úřadu se jedná o volební kraj
určený losem, §27 zákona č. 247/1995 Sb.); je politická strana aktivně legitimována k podání
tohoto návrhu vůči všem kandidátům, zvoleným v krajích, kde také kandidovala, což může
v konečném důsledku znamenat zpochybnění i všech zvolených kandidátů v celé republice.
Výklad, podle něhož by kterýkoliv občan byl aktivně legitimován k podání návrhu
na neplatnost volby kandidátů zvolených i v jiných krajích, než ve kterém mohl vykonat svoje
aktivní volební právo, je podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v přímém rozporu
se zněním citovaného zákonného ustanovení a odporuje rovněž srovnání tohoto řízení
se soudním přezkumem jiných typů voleb (volby do Senátu, volby do krajských a obecních
zastupitelstev).
Smysl naznačené diferenciace spočívá v tom, že volební právo je nutno vidět v jeho
objektivním i subjektivním významu, tzn. nelze od sebe oddělovat právní úpravu voleb
od samotného výkonu volebního práva. Za situace, kdy jsou volby organizačně rozčleněny do
relativně autonomních 14 krajů, má jinou povahu návrh na neplatnost volby kandidáta/ů
podaný jednotlivým občanem a kandidující politickou stranou (koalicí). U jednotlivého
občana vystupuje do popředí ochrana jeho aktivního volebního práva a zákon proto zjevně
(byť nikoliv výslovně) předpokládá, že argumentace takovýchto návrhů bude směřovat proti
konkrétním protizákonnostem při bezprostředním či zprostředkovaném výkonu tohoto práva,
přičemž ke zpochybnění výsledku volby může dojít právě z tohoto důvodu jen tam,
kde je občan zapsán ve stálém seznamu, anebo kde reálně toto právo uplatnil (k tomu
viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 540/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35,
str. 603 a násl.).
Aktivní legitimace politických stran se oproti tomu svojí podstatou opírá o ústavní
vymezení politických stran, vyplývající zejména z čl. 5 Ústavy, podle něhož „politický systém
je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran
respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek
k prosazování svých zájmů.“ Ústavní systém tedy předpokládá existenci politických stran,
nacházejících se ve vzájemně si konkurujícím vztahu. Tento princip politické plurality
se naplno projevuje zejména ve volebním procesu, kdy je věcí politických stran, aby voličům
nabízely programové a personální alternativy a umožnily jim tak svobodný výběr. Této funkci
politických stran koresponduje i jejich možnost obrátit se na nezávislý soud s návrhem
na přešetření toho, zda volební zákon nebyl porušen natolik zásadním způsobem,
že to ovlivnilo výsledek volby konkrétního kandidáta. Protože však politické strany mohou
kandidovat v rámci celého státu (tzn. ve všech 14 krajích), je nutno dovodit, že jsou
oprávněny zpochybnit volbu všech kandidátů. Je pak věcí samostatné úvahy, zjevně
překračující potřeby tohoto rozhodnutí, zda volbou všech kandidátů je možno rozumět toliko
volbu konkrétních 200 poslanců, anebo je pod touto volbou nutno rozumět i zvolení jejich
(případných) náhradníků, což by ve svých důsledcích mohlo vést ke zneplatnění voleb
do Poslanecké sněmovny jako celku za situace, kdy zjištěná zásadní protizákonnost není
z povahy věci přiřaditelná jen k některým kandidátům, nýbrž ke kandidujícím stranám jako
celku.
Ze shora nastíněných úvah pro daný případ především vyplývá, že podaný návrh,
původně z hlediska svého obsahu koncipovaný vůči všem kandidátům, je věcně projednatelný
toliko ve vztahu k těm kandidátům, kteří byli zvoleni ve volebním kraji, kde je stěžovatel
zapsán do stálého seznamu, tzn. v hl. m. Praha. Zbývající část návrhu (tzn. ve vztahu k volbě
kandidátů z ostatních 13 volebních krajů) proto musel Nejvyšší správní soud odmítnout
z důvodu chybějící aktivní legitimace navrhovatele.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v rámci volebního kraje Hlavní město Praha
Nejvyšší správní soud konstatuje, že navrhovatel zpochybnil platnost volby všech kandidátů
v rámci tohoto volebního kraje. V „dodatku“ svého podání sice výslovně označil pět
kandidátů (Mgr. D. R., Mgr. H. M., PhDr. K. J., RNDr. V. E. CSc. a JUDr. C. S.), neplatnost
jejichž volby má být vyslovena. Ve všech případech se jedná o kandidáty politických stran,
zvolené na posledním volitelném místě příslušných kandidátních listin (viz oficiální výsledky
voleb, publikované v Hospodářských novinách dne 6. 6. 2006). Tento „dodatečný“ návrh však
navrhovatel formuloval jako návrh in eventum, tedy jako návrh, jemuž má soud vyhovět pro
případ, že napadení platnosti volby všech kandidátů zvolených ve všech volebních krajů resp.
platnosti volby všech kandidátů zvolených ve volebním kraji, v němž se nachází volební
okrsek, kde je navrhovatel zapsán ve stálém seznamu voličů, nebylo shledáno přípustným či
sice přípustným, leč nikoli důvodným. Jak je však vyloženo výše, Nejvyšší správní soud má
za přípustný návrh občana směřující vůči každému kandidátovi zvolenému ve volebním kraji,
v němž se nachází volební okrsek, kde je navrhovatel zapsán ve stálém seznamu voličů. Proto
musel meritorně rozhodnout o návrhu směřujícímu vůči všem 25 takto vymezeným
kandidátům zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha (kromě již jmenovaných
kandidátů se jedná dále o ing. M. T., ing. J. B., ing. L. T., ing. F. L., ing. T. D.a, ing. P. B., T.
K., M. B., MUDr. B. Š., Z. N., ing. D. R., PaedDr. J. R., MUDr. D. R., JUDr. S. K., Bc. M. S.,
PhDr. K. Š., ing. G. K., ing. K. D., RNDr. M. B. a ing. J. D.); v rámci toho tedy soud
implicitně rozhodl i o eventuálním návrhu směřujícím proti pěti výše jmenovaným
kandidátům.
K tomu je nutno na základě shora provedených úvah uvést, že takto vymezený návrh
je věcně projednatelný, jelikož jím navrhovatel napadá neplatnost volby konkrétních
25 kandidátů, volených ve volebním kraji, kde je navrhovatel zapsán do stálého seznamu
voličů (viz k tomu sdělení Úřadu městské části Praha 10 ze dne 9. 6. 2006). Důvod
této neplatnosti však spatřuje v jednání jedné z kandidujících politických stran (O.), přičemž
obsahová podstata tvrzeného důvodu je založena nikoliv výhradně ve vztahu k neregulérnosti
volební kampaně v rámci dotčeného volebního kraje, nýbrž v celostátní dimenzi. Tak se dle
přesvědčení soudu naplno obnažuje disproporce mezi procesním prostředkem občana,
zakotveným v ustanovení §87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., a mezi možnými limity pro
rozhodování soudu o tomto prostředku. Je totiž třeba připomenout, že s možností vypsání
nových voleb do Poslanecké sněmovny pouze v jednom volebním kraji (resp. v několika
krajích) v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti volby všech zde zvolených poslanců
(včetně případných náhradníků) náš právní řád vůbec nepočítá a zavedení této možnosti by
znamenalo – mimo jiné - zásadní re-definici celého volebního systému (např. z hlediska
výpočtu republikového mandátového čísla, určení počtu mandátů připadajících na dotčený
kraj, uzavírací volební formule, hlasování v zahraničí atp.). Takovéto rozhodnutí soudu proto
za stávající zákonné úpravy pojmově nepřipadá v úvahu.
Lze tak rozumně zvažovat toliko důvodnost návrhu ve vztahu ke konkrétním
kandidátům, což ostatně navrhovatel ve shora označeném „dodatku“ učinil. I v tomto případě
však zákonná úprava soudu neumožňuje žádné smysluplné řešení spočívající ve zneplatnění
uvedených 25 mandátů tak, jak požaduje navrhovatel, a to ani tehdy, když by se soud
s tvrzením navrhovatele zcela ztotožnil. Je totiž nutno opakovaně připomenout,
že rozhodujícími aktéry ve volbách do Poslanecké sněmovny jsou politické strany a jejich
koalice, nikoliv jejich jednotliví kandidáti. Do této logiky proto zapadá i pravidlo, podle
něhož v případě vyhovění návrhu na neplatnost volby kandidáta soudem vydá Státní volební
komise osvědčení o zvolení poslancem kandidátovi podle pořadí na kandidátní listině
(§53 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb. Poznámka soudu: zákon však v tomto ustanovení zcela
chybně odkazuje na ustanovení §51, když správný odkaz má být zjevně na ustanovení §54).
Jestliže tedy v projednávané věci navrhovatel požaduje rozhodnout o neplatnosti
25 zvolených kandidátů z důvodu nekorektní volební kampaně, je zcela zřejmé,
že uspokojivým řešením v případě (teoreticky) vyhovění návrhu nikdy nemůže být „výměna“
těchto konkrétně označených 25 osob za osoby jiné, kandidující vždy za stejnou politickou
stranu. Tento logický rozpor nelze v žádném případě překlenout úvahou o možném
„přikázání“ mandátů v rámci jednoho volebního kraje soudem napříč politickými stranami,
neboť takovýto postup se nejen zcela vymyká kompetenci soudu, nýbrž má dokonce
protiústavní dimenzi, neboť důsledkem této úvahy by bylo nahrazení vůle voličů projevené
volbou kandidátů pozitivním rozhodnutím soudu o tom, který kandidát měl být zvolen.
Neustále je totiž třeba mít na zřeteli, že podstata soudního přezkumu voleb spočívá v kontrole
volebního procesu z hlediska jeho souladu s právním řádem a v této logice je volební soud
oprávněn zasáhnout negativním způsobem tehdy, když shledá zásadní pochybení
v naznačeném smyslu. Jeho úkolem však nemůže být pozitivní ovlivňování volebních
výsledků ve prospěch jednotlivých volebních subjektů, neboť taková možnost se pojmově
vymyká elementárním základům poslání soudní moci.
Již z tohoto důvodu proto nebylo možno vyhovět ani eventuálnímu petitu, obsaženému
v citovaném „doplňku“.
Lze tak na základě shora popsaných úvah uzavřít, že návrh na neplatnost volby
kandidáta podaný občanem ve smyslu a za podmínek obsažených v ustanovení §87 odst. 1
zákona č. 247/1995 Sb. může být soudem shledán důvodným pouze tehdy, pokud soud zjistí
porušení zákona ve smyslu odst. 5 cit. ustanovení a zároveň se jedná o porušení řešitelné
buď v rámci krajské kandidátní listiny jedné politické strany (tzn. např. jeden z kandidátů
protizákonným způsobem poškodil jiné kandidáty na téže kandidátní listině natolik zásadním
způsobem, že je namístě prohlásit jeho volbu za neplatnou a na jeho místo nastupuje v pořadí
první nezvolený náhradník) anebo i napříč stranami, to však pouze tehdy, pokud se bude
jednat o zásadní protizákonnost zjištěnou při hlasování a zjišťování volebních výsledků
(např. byly chybně vyhodnoceny či sečteny hlasovací lístky, přičemž při jejich správném
posouzení by mandát připadl odlišné straně). Materiálně vzato tak soudu v zásadě nezbývá
příliš široký prostor pro vyhovění návrhu v případě namítané nekorektnosti ve volební
kampani mezi politickými stranami navzájem. V těchto případech je totiž nutno vycházet
ze skutečnosti, že procesními prostředky zahrnujícími i tyto případy disponují v platném
volebním systému do Poslanecké sněmovny kandidující politické strany jakožto hlavní aktéři
volebního procesu a jednotliví voliči na toto jejich místo nastupují teprve tehdy, jestliže
politické strany v této své funkci selhávají.
Vzhledem k tomu, že navrhovatelův návrh byl ve vztahu ke kandidátům zvoleným
v jiných volebních krajích než Hlavním městě Praze nepřípustný, soud jej v této části odmítl.
V části, v níž navrhovatel napadl volbu kandidátů zvolených ve volebním kraji Hlavní město
Praha, byl jeho návrh sice přípustný, avšak nedůvodný. Navrhovatel jako důvod nezákonnosti
tvrdil nezákonné kroky jedné z kandidujících stran v celostátní volební kampani,
tedy skutečnosti, které vzhledem k vymezení soudního přezkumu voleb v §87 odst. 1
zákona č. 247/1995 Sb. důvodem k vyslovení neplatnosti volby kandidáta být nemohly,
neboť – i pokud by byly shledány relevantními – nemohly by být napraveny výrokem soudu
o neplatnosti volby konkrétního kandidáta či kandidátů ve volebním kraji Hlavní město Praha,
nýbrž by se nutně musely promítnout do posuzování vlivu této nezákonnosti na celostátní
výsledek voleb, tedy zejména na vzájemné poměry mandátů pro jednotlivé kandidující strany.
Již nad tento rámec proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že v minulosti vyslovil
(viz např. usnesení ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. Vol 6/2004) určitý obecný algoritmus
posuzování volebních stížností, když za základní předpoklady vyhovění označil
(1.) protizákonnost, tzn. porušení některých ustanovení volebního zákona; (2.) vztah mezi
touto protizákonností a zvolením kandidáta, jehož zvolení je napadeno volební stížností
a (3.) zásadní intenzitu této protizákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším
výrazně zpochybňovat volbu předmětného kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí
v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat,
že pokud by k protizákonnému jednání nedošlo, nebyl by tento kandidát zřejmě vůbec zvolen.
Zjednodušeně řečeno tedy tato intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků,
tzn. jejich zásadní zpochybnění.
Nejvyšší správní soud dále vychází z toho, že volební kampaň vedou ve volbách
do Poslanecké sněmovny soukromoprávní korporace, kterými jsou politické strany. Je přitom
zřejmé, že tato kampaň je vedena jak v pozitivním, tak také v negativním smyslu.
Zveřejňování informací o svých kandidátech a programu, stejně jako o kandidátech
a programu politických oponentů, je zásadně kryto takovými základními právy a svobodami,
jako jsou zejména svoboda projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny základních práv
a svobod), zastřešenými ochranou svobodné soutěže politických sil v demokratické
společnosti (čl. 22 Listiny). Je proto zcela přirozené, že kandidující politické strany voliče
nejen přesvědčují o tom, že právě jejich nabídka je nejlepší, nýbrž zcela legitimně se snaží
je i odradit od nabídky svých politických soupeřů. Úkolem volebního soudnictví pak není
vytvářet alternativu vůči jiným prostředkům právní ochrany, kterými mohou být
v konkrétních případech např. žaloby na ochranu osobnosti, přestupkové řízení až trestní
stíhání, nýbrž vyhodnotit, zda objektivně seznatelnou protizákonností nedošlo
k tak intenzivnímu zásahu do volební soutěže, že to mohlo důvodně vést ke zpochybnění
jejích výsledků.
Nic takového však v projednávané věci na základě podaného návrhu nebylo možno
konstatovat. Za situace, kdy v průběhu volební kampaně byly zveřejněny informace
znevěrohodňující (i) některé osoby více či méně intenzivně spojené s Č., samozřejmě není
úkolem volebního soudu vyšetřit a následně prohlásit, zda vůbec (a pokud ano, které) z těchto
informací se zakládají na pravdivém faktickém základu a které jsou pouze smyšlené.
To je věcí případných samostatných řízení, jak je naznačeno výše. Funkcí Nejvyššího
správního soudu v daném případě je proto posoudit výhradně to, zda předmětným
prohlášením O. byl porušen zákon, a pokud ano, zda mezi touto protizákonností a volebními
výsledky existuje příčinný vztah a zásadní intenzita.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že zmíněnou protizákonnost v tomto případě
nezaznamenal. Předmětná informace o znevěrohodnění Č. formulacemi typu „propojení
organizovaného zločinu, státní administrativy a části bezpečnostních složek“ je totiž uvozena
jako reakce na tvrzení Č. a J. P. o dlouhodobě připravovaném spiknutí a pučistických
praktikách. O. (stejně jako Č. a další politické strany) tak pouze reagovala na případ spojený
se zprávou policejních složek, obsahující řadu faktických tvrzení i vyslovených názorů.
Podstatné z hlediska rozhodování Nejvyššího správního soudu je to, že všechny relevantní
subjekty měly dostatečnou možnost se k publikovaným informacím vyjádřit, takže voliči
zůstala zachována možnost svobodného přístupu k různým informacím a názorům, mezi
nimiž si mohl vybrat. Jakkoliv tedy nelze přehlížet, že případy podobného typu mohou vést
k určitému ovlivnění názoru občanů, nelze současně věrohodně prokázat tezi, že k tomuto
ovlivnění dochází výlučně (či převážně) jedním názorovým směrem. Jinak řečeno,
rozhodující je, aby za situace vyjevení podobných informací zůstala zachována ideová a
politická neutralita veřejné a zejména státní moci, čemuž by např. odporovala situace častá
v nedemokratických systémech, kdy opoziční politická uskupení jsou krátce před volbami
podrobena nejrůznějším difamacím až represím bez jakékoliv skutečné možnosti obrany proti
nim. Nic takového však v daném případě nenastalo a publikací předmětného tiskového
prohlášení O. podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu k porušení volebního zákona
vůbec nedošlo, takže je již zjevně nadbytečné zkoumat příčinnou souvislost mezi
protizákonností a konečným volebním výsledkem.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji Hlavní město Praha byl
navrhovatel k podání návrhu aktivně legitimován, ovšem, jak je uvedeno shora, nebyla
zjištěna protizákonnost jejich volby, a proto byl v této části návrh podle §90 s. ř. s. zamítnut.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v jiných krajích než v hlavním městě Praze se jedná
o návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Proto byl návrh v této části podle
§46 odst. 1 písm. c) odmítnut.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §93 odst. 4 s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu