ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1151.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1151/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. p., státního podniku, proti žalované M. D., o zaplacení částky 2.210,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 63/96, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.1997, č.j. 9 Co 653/97 - 40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 2.210,40 Kč s příslušenstvím, odůvodnil žalobce tím, že žalovaná nedbala poučení o povinnosti uvést pokyny pro případ nedoručitelnosti balíků zasílaných do ciziny, pročež jí balíky byly zaslány zpět; odesílatel je však v takovém případě povinen zaplatit poplatky za novou přepravu a další poplatky účtované zúčastněnými (poštovními) správami.
Soud prvního stupně, dovodiv, že jeho pravomoc k projednání věci je dána, žalobu zamítl. Podle jeho názoru uvedla žalovaná místo doručení balíku správně, a adresátka se v něm v době doručování i zdržovala. Naopak žalobce nesplnil závazek doručit zásilku na adresu určení, a proto žalovanou povinnost k zaplacení poštovních poplatků nestíhá.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení o žalobě zastavil, a vyslovil, že se věc po právní moci usnesení postupuje O. s. s. ve F. - M. Oproti soudu prvního stupně vycházel z toho, že dotčený právní vztah není vztahem občanskoprávním, nýbrž veřejnoprávním, v důsledku čehož by pravomoc soudu byla dána jen v případě, že by tak stanovil zákon (§7 odst. 2 o.s.ř.), a tak tomu není. Je-li ostatně pravomoc soudu vyloučena ve sporu o to, byl-li poštovní poplatek správně vyměřen (§11 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb.), je tím spíše vyloučena "již ve fázi jeho vyměřování"; kromě toho se poplatky ve smyslu §3 odst. 1 vládního nařízení č. 240/1949 Sb. vymáhají politickou (tj. správní) exekucí, což předpokládá existenci správního rozhodnutí a potažmo i k němu příslušného správního orgánu (jím je podle §1 odst. 2 platného poštovního řádu okresní správa spojů).
Žalobce (za něhož jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání namítl, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Opírá-li odvolací soud své závěry o ustanovení §1, případně §11 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., je "nutno konstatovat", uvedl dovolatel, že ve věcech týkajících se výhrady státu přepravovat zásilky pravomoc soudu dána není, a o stížnostech rozhodují správní úřady pošty. O takový případ však v dané věci nejde; žaloba směřuje k uložení povinnosti k úhradě podílu na přepravě nedoručitelných balíků vrácených cizozemskou poštovní správou, a tato povinnost vyplývá z Ujednání o poštovních balících "Akt S. p. u. z roku 1989, Washington". Zákon č. 222/1946 Sb., stejně jako vládní nařízení č. 240/1949 Sb. (včetně jeho ustanovení §3 odst. 5, podle kterého se nezaplacené poštovní poplatky a jiné částky vymáhají politickou exekucí), ostatně neukládají konkrétnímu orgánu, aby o nárocích na jejich zaplacení rozhodoval, a ani jiným zákonem nebyly příslušné správní úřady pošty zřízeny (jinak je tomu v případě rozhodování o odpovědnosti pošty podle §10 odst. 4 vládního nařízení č. 240/1949 Sb.). Též ustanovení Poštovních pravidel I (vnitřního předpisu pošty, jenž nemá obecnou závaznost) o pravomoci okresních správ spojů k vymáhání poštovních poplatků ve správním řízení bylo později změněno a nově stanoveno, že poštovní poplatky vymáhají okresní správy pošt, a to cestou soudní. Z toho dovolatel činí závěr, že pravomoc soudu v dané věci dána je.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1, §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiných vad, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (včetně toho, jak byl obsahově vymezen), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudu (§7 o.s.ř.).
Odvolací soud jej budoval na základě právních předpisů (zákona č. 222/1946 Sb., ve znění zákonů č. 86/1950 Sb. a č. 88/1950 Sb., dále "poštovního zákona", vládního nařízení č. 240/1949 Sb., a vyhlášky č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., dále "poštovního řádu"), které byly s účinností ku dni 1.7.2000 zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (dále zákonem o poštovních službách), zrušeny. Povaze dovolacího přezkumu jakožto přezkumu pravomocných rozhodnutí však odpovídá aplikace toho hmotného práva v dovolacím řízení, jež bylo účinné v době, kdy rozhodoval soud, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno. Také podle §42 odst. 1 zákona o poštovních službách platí, že na právní vztahy u poštovní zásilky, která byla podána u Č. p., státního podniku, přede dnem účinnosti tohoto zákona, se vztahují dosavadní právní předpisy.
Dle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Dle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Obecný spor o to, zda právní vztahy vznikající z činnosti pošty jsou charakteru občanskoprávního či veřejnoprávního, který se promítá i do rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, nemá pro danou věc podstatný význam. V případě, že jde o vztahy veřejnoprávní, musel by zákon stanovit, že rozhodčím orgánem je soud (§7 odst. 2 o.s.ř.), a tato podmínka pro posuzovaný vztah splněna není, resp. ani dovolatel to netvrdí. Pravomoc pak soudu nesvědčí. Naopak v případě, že vztahy vznikající z činnosti pošty lze považovat za občanskoprávní (k čemuž se zřejmě přiklání Ústavní soud v odůvodnění nálezu, uveřejněného pod č. 1/1997 Sb.), by pravomoc soudu dána byla, ledaže zákon stanoví, že pravomocí jsou nadány orgány jiné (§7 odst. 1 o.s.ř.). V daných souvislostech (a ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu) jde tedy především o to, zda tak stanoví poštovní zákon v ustanovení §11.
Podle tohoto ustanovení platí, že při sporech, byly-li náležitě splněny podmínky pro používání pošty, vyhovuje-li postup při poštovní dopravě nebo byl-li poštovní poplatek správně vyměřen, je pořad práva vyloučen (odstavec 1), a kdo se cítí poškozen jednáním pošty, může si stěžovat u poštovních správních úřadů, které o stížnostech rozhodují v pořadí stolic (odstavec 2), přičemž pro řízení o nich se použije obdobně předpisů, platných pro řízení ve věcech správních (odstavec 3).
Pro výsledek právního posouzení věci je tedy rozhodující, zda předmětný spor lze podřadit sporům o to, zda "poštovní poplatek byl správně vyměřen".
S odvolacím soudem nelze než souhlasit, naznačuje-li, že (obecně ani prakticky) není možné - z hlediska stanovení pravomoci soudu či jiného orgánu - rozlišovat mezi spory o správnost vyměření výše poplatku a spory o správnost vyměření poplatku jako takového. Pojmově je vyloučeno vést hranici mezi pravomocí soudu na straně jedné a správního orgánu na straně druhé v závislosti jen na tom, zda ten, v jehož prospěch byla uskutečněna poštovní doprava či poskytnuta jiná služba (§4, §5 poštovního zákona), nechce poštovní poplatek platit proto, že podle jeho názoru jej platit nemá, nebo jej sice platit míní, nikoliv však ve výši, která byla poštou stanovena. Spory, představující výluku z pořadu práva (z pravomoci soudu), zda "poštovní poplatek byl správně vyměřen", proto nezbývá než pojímat jakožto spory o poštovní poplatek vůbec.
Podle §7 odst. 1 poštovního zákona stanoví zvláštní předpisy (řády) vydané poštou - kromě podmínek pro používání pošty, jakož i práv a závazků pošty a těch, kdo pošty používají - též poplatky za použití pošty.
Ve smyslu §3 vládního nařízení č. 240/1949 Sb. platí, že poplatky, které vybírá za dopravu poštovních zásilek a za jiné poštovní úkony (poštovní poplatky), stanoví podnik po schválení ministerstvem pošt, a to stejnými sazbami pro všechny, kdo služeb podniku používají (ustanovení §6 poštovního řádu upravuje namísto poštovních poplatků "poštovní sazby").
Z toho plyne, že spor o poštovní poplatek je sporem o cenu poštovní dopravy nebo jiné poštovní služby (§4, §5 poštovního zákona), resp. o cenu dopravy poštovních zásilek a jiných poštovních úkonů (§3 vládního nařízení č. 240/1949 Sb.).
Takovým sporem je ovšem i spor o povinnost k "úhradě podílu na přepravě nedoručitelných balíků vrácených cizozemskou poštovní správou", jež vyplývá z Ujednání o poštovních balících "Akt S. p. u. z roku 1989, Washington", jak jej identifikuje dovolatel, neboť i zde - v obecné poloze - jde o cenu poštovní dopravy (dopravy poštovních zásilek) resp. jiné poštovní služby (jiných poštovních úkonů). Z ustanovení §3 odst. 4 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., modifikovaného článkem 30 tohoto ujednání (srov. §16 odst. 1 poštovního zákona), se podává, že na roveň poštovním poplatkům za zásilky při podání nevyplacené jsou kladeny jiné částky, včetně zvláštních výdajů, které měl podnik se zásilkou za dopravy, resp. částky, které při vydání zásilky nebyly známy nebo omylem nebyly požadovány. Tomu koresponduje ustanovení §22 odst. 7 poštovního řádu, jestliže stanoví, že v případě balíku mezinárodního styku - za ohlášku jeho nedoručitelnosti - vybírá pošta sazbu (viz shora o §6) podle poštovního sazebníku. Také podle §56 odst. 3 písm. b/ vybírá pošta při vrácení balíku pro nedoručitelnost sazbu podle §55 odst. 3 písm. a/, tj. jako za zásilku nově podanou.
Z toho plyne, oproti názoru dovolatele, že výluka z pravomoci soudu stanovená ustanovením §11 odst. 1 poštovního zákona platí i pro spor, o který jde v posuzované věci, jelikož i ten patří mezi spory o poštovní poplatek, resp. (ve smyslu uvedeného výkladu) o to, zda poplatek byl správně vyměřen.
Jestliže (jak bylo již konstatováno) se z ustanovení §11 odst. 2, 3 poštovního zákona dále podává, že v takovém případě si lze stěžovat u poštovních správních úřadů (a pro řízení o těchto stížnostech se použije obdobně předpisů, platných pro řízení ve věcech správních), pak již pozbývá naléhavosti argumentace ustanovením §3 odst. 5 vládního nařízení č. 240/1949 Sb., že neuhrazené poštovní poplatky a jiné částky se vymáhají politickou - to jest správní - exekucí, byť závěr, který vyslovil odvolací soud, že předpokladem toho je správní (nikoli soudní) rozhodnutí, je nepochybně správná (§71 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů).
Také dovolatelovy úvahy o důsledcích neexistence příslušného správního orgánu jsou nepřípadné, a to již pro jejich vnitřní nekonzistentnost; z hlediska námitky, již opírá o ústavní zásady (že - podle článku 79 odst. 1 Ústavy - správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem), by nemohly obstát ani ty poštovní orgány, které naopak za řádně "existující" dovolatel pokládá. Existence "podnikových správních orgánů", které jsou povolány rozhodovat o odpovědnosti pošty ve smyslu §12 poštovního zákona, a jimiž argumentuje proti sporům podle §11, by pak byla založena nikoli na základě zákona, ale (§10 odst. 4) vládního nařízení č. 240/1949 Sb., a sám dovolatel má tyto orgány za "specifikovány" až ustanovením §65 odst. 2 a násl. poštovního řádu, tj. ministerskou vyhláškou. Není bez významu, že o posuzovaném sporu již rozhodla Okresní správa pošt ve F. - M. (dne 26.9.1994), a že účinky tohoto rozhodnutí coby rozhodnutí příslušného správního orgánu mu dovolatel upírá toliko poukazem na to, že došlo ke změně "Poštovních pravidel I", tedy předpisu, jež sám má za vnitřní předpis pošty. Odvolací soud též správně konstatuje, že správa pošt je státní správou, přičemž ústředním orgánem této správy bylo do 1.11.1996 Ministerstvo hospodářství, a poté Ministerstvo dopravy a spojů (viz zákon č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pro určení "příslušného správního orgánu" (§79 odst. 1 Ústavy), nebyl-li by určitelný jinak, je pak k dispozici metoda, vyjádřená v obdobných vztazích v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 641/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 83/1997.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelem formulované námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí, proti němuž směřují; jinak řečeno, v mezích uplatněného dovolacího důvodu se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, a jinými otázkami se dovolacímu soudu zabývat nepřísluší.
Ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. je proto usnesení odvolacího soudu správné, a podle téhož ustanovení Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalované, které by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová