ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1337.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1337/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. V. L. a B) PhDr. M. L., proti povinné E. D. vyklizením bytu povinné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 739/93, o dovolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 1994, č.j. E 739/93 - 35, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 1995, č.j. 29 Co 18/95 - 42, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 1994, č.j. E 739/93 - 35, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 1995, č.j. 29 Co 18/95 - 42, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 ve výroku označeným usnesením zamítl námitku povinné, že zajištěná bytová náhrada neodpovídá kvalitou požadavkům vytyčeným v ustanovení §712 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen “obč. zák.”), a uzavřel, že nebyly shledány důvody pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 (dále též jen “o. s. ř.”).
K odvolání povinné odvolací soud rovněž ve výroku označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v tom znění, že návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně povinné nejsou dány důvody, pro které by její nucené přestěhování nebylo možné provést.
Povinná (řádně zastoupená advokátem) podala proti usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího včas dovolání, v němž (tím, že odkazuje na své odvolání) namítá, že zajištěná bytová náhrada kvalitou neodpovídá požadavkům formulovaným v ustanovení §712 odst. 2 obč. zák. a odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, proč její námitky pokládá za bezpředmětné. Popisuje rovněž skutkové okolnosti případu a současný (v době podání dovolání) skutkový stav a vyslovuje přesvědčení, že soudy obou stupňů nevzaly její argumenty v úvahu, a mezi jejich rozhodnutími že jsou rozpory v tom, zda se má při výkonu rozhodnutí k jejím námitkám ve smyslu §712 obč. zák. přihlížet. Odtud uzavírá, že o věci by měl rozhodnout dovolací soud, a požaduje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena. K přípustnosti dovolání dovolatelka uvádí, že jí možnost dovolání podat poskytl odvolací soud.
Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. Nejvyšší soud dokončí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 řízení o dovolání, která nebyla k témuž datu pravomocně skončena.
Dovolatelka svým podáním výslovně napadla i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o “dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu pak v dané věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo z obsahového hlediska usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani odstavcům 2 a 3 citovaného ustanovení. Poučení, že “za podmínek uvedených v §236 až §241 o. s. ř.” lze do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat dovolání u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, obsažené v závěru usnesení odvolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opak; jde totiž o poučení o tom, za jakých podmínek lze podat mimořádný opravný prostředek, nikoli o situaci předjímanou v ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (které předpokládá, že odvolací soud založí přípustnost dovolání výrokem potvrzujícího usnesení).
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 1 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným každé rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že řízení o “dovolání” proti usnesení soudu prvního stupně bylo zastaveno, a že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto, u oprávněných však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání užitého per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová