ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1507.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1507/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. O., proti žalované K. P., s.r.o., o zaplacení částky 1.291.500,-Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 238/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 1999, č.j. 8 Co 944/99-52, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 1999, č.j. 8 Co 944/99-52, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. června 1999, č.j. 55 C 238/98-36, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. září 1999, č.j. 8 Co 944/99-52, odmítl jako nedůvodné - odkazuje na ustanovení §202 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") - odvolání žalované proti rozsudku pro zmeškání ze dne 29. června 1999, č.j. 55 C 238/98-36, jímž Okresní soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.291.500,-Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Z podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání se odvolací soud podrobně zabýval především otázkou doručení předvolání k jednání, u kterého byl vydán rozsudek pro zmeškání, žalované, přičemž uvedl, že nesdílí odvolatelčin názor, podle kterého při doručení předvolání právnické osobě nelze aplikovat ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř., nýbrž (jen) ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. Zdůraznil, že ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. přímo v textu odkazuje na ustanovení §47 o. s. ř. v souvislosti s předvoláním žalovaného, aniž by rozlišovalo mezi fyzickou a právnickou osobou. Doručování je obecně upraveno v ustanovení §45 a násl. občanského soudního řádu, přičemž i ustanovení §46 odst. 1 o. s. ř. se při stanovení místa, kde je třeba adresátu doručit, zmiňuje mimo jiné o sídle či místě podnikání, z čehož je zřejmé, že i toto ustanovení se může vztahovat na právnickou osobu; totéž platí o ustanovení §47 o. s. ř. Ustanovení §48 o. s. ř. upravuje pouze postup pro případ, že se právnické osobě nepodaří doručit písemnost jí určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla za tam stanovených podmínek, což naprosto nevylučuje postup dle §47 odst. 2 o. s. ř.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť jí byla „nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem\", a že napadené rozhodnutí spočívá - v intencích §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost úvah o doručení písemnosti žalovanému, majíc za to, že tato jí měla být doručena dle §48 o. s. ř. a nikoli dle §47 o. s. ř. (s vadností těchto závěrů spojuje dovolatelka i existenci vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Správně měl soud podle dovolatelky (sám nebo prostřednictvím jiného subjektu) učinit první pokus o doručení zásilky, a to většinou na adresu uvedenou v žalobě. Jestliže by se mu zásilka vrátila jako nedoručená, zjistil by, zda byla zaslána na adresu sídla adresáta uvedenou v obchodním rejstříku. Byl-li první pokus o doručení učiněn na adresu sídla žalované, zašle soud zásilku na stejnou adresu podruhé. Třetí den od vrácení opakovaně doručované zásilky se považuje za den doručení. Tento postup nebyl dodržen, neboť ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně zasílal žalované předvolání k jednání pouze jednou. Dále dovolatelka přednesla výhrady i k závěru odvolacího soudu, podle kterého ze zpátečního lístku vyplývá, že 19. května 1999 byl učiněn první a 20. května 1999 druhý pokus o doručení. V závěru dovolání pak namítá, že nebyl splněn ani ten předpoklad vydání rozsudku pro zmeškání, že žalobní návrh obsahuje tvrzení vedoucí k závěru, že podle nich lze výrokem přiznat právě to plnění, jehož se žalobce v žalobě domáhá. Proto požaduje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné dle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se především zabýval - v intencích dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do úvah o možnosti aplikace ustanovení §47 o. s. ř. i na doručování právnickým osobám.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu je patrno, že předvolání k jednání soudu prvního stupně ze dne 29. června 1999, u kterého byl vydán rozsudek pro zmeškání, bylo žalované (právnické osobě) doručováno jako písemnost určená do vlastních rukou, přičemž písemnost (srov. doručenku č.l. 34) byla dne 20. května 1999 - v intencích §47 odst. 2 o. s. ř. - uložena na poště a po uplynutí úložní doby vrácena zpět soudu jako nevyzvednutá.
Podle ustanovení §47 o. s. ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu (odstavec 1). Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odstavec 2).
Z ustanovení §48 o. s. ř. pak vyplývá, že písemnosti, které jsou určeny orgánům nebo právnickým osobám, doručují se pracovníkům oprávněným za orgány nebo právnické osoby přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo organizaci jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnosti přijme (odstavec 1). Jestliže se nepodaří doručit právnické osobě písemnost jí určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když adresát se o něm nedozvěděl (odstavec 2).
Poté co byla do občanského soudního řádu vtělena (zákonem č. 171/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, účinným od 1. září 1993) zvláštní úprava náhradního doručení písemností určených právnickým osobám, (srov. jeho stávající §48 odst. 2), upravuje ustanovení §47 o. s. ř. ve svém odstavci druhém pouze doručování písemností fyzickým osobám. Akceptovat závěr odvolacího soudu, že ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. lze uplatnit i pro náhradní doručení písemnosti právnické osobě, by znamenalo v podstatě vyloučit užití ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. v praxi. Úvaha odvolacího soudu, podle níž ustanovení §48 o. s. ř. nevylučuje aplikaci §47 odst. 2 o. s. ř., předpokládá, že k doručení písemnosti podle §48 odst. 2 o. s. ř. by u právnické osoby bylo možné přistoupit jen, nebyla-li taková písemnost již dříve „v místě doručení se zdržující\" leč „nezastižené\" právnické osobě doručena uložením na poště dle §47 odst. 2 o. s. ř. Takovou podmínku ovšem ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. neklade. V tomto ustanovení popsaný způsob doručení písemnosti má být uplatněn za předpokladu, že písemnost určenou právnické sobě se nepodařilo doručit ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa; jinak řečeno, vyslovený předpoklad se nepojí s okolnostmi, za nichž ustanovení §47 odst. 2, poslední věty, o. s. ř. konstruuje fikci doručení (ač k doručení ve skutečnosti nedošlo), nýbrž s faktem, že ke skutečnému doručení písemnosti právnické osobě nedošlo.
Procesní úprava zde navazuje na zásadu závaznosti údajů v obchodním rejstříku či jiném rejstříku, přičemž vychází z toho, že soud nejprve právnické osobě (zpravidla) doručuje písemnost na adresu uvedenou v žalobě. Vrátí-li se zásilka jako nedoručitelná, soud zjistí, jaká je adresa této právnické osoby v obchodním nebo jiném rejstříku (např. v rejstříku obecně prospěšných společností, v rejstříku ministerstva vnitra), a doručí znovu na adresu uvedenou v tomto rejstříku. Je-li adresa uvedená v rejstříku totožná s tou, na kterou soud doručoval podle údajů v žalobě, platí již nyní, že třetí den od vrácení nedoručené zásilky zpět soudu se považuje za den doručení. Byla-li adresa, na kterou soud poprvé doručoval podle údajů v žalobě jiná, než adresa sídla uvedená v obchodním či jiném rejstříku, jsou podmínky náhradního doručení splněny, jestliže se opakovaně, tj. dvakrát, vrátila jako nedoručitelná zásilka odeslaná na tuto adresu. Jestliže je soudu z úřední činnosti známa (aniž by po ní měl povinnost jakkoliv pátrat) jiná adresa sídla právnické osoby, než uvedená v rejstříku, doručí písemnost na tuto adresu. Vrátí-li se i tato zásilka jako nedoručitelná, platí fikce náhradního doručení na adresu v obchodním či jiném rejstříku. Úprava, jež u právnických osob - bez zřetele na faktický stav - upřednostňuje co do účinků doručení jim adresovaných písemností stav zápisu v obchodním či jiném rejstříku, pak logicky vylučuje opodstatněnost úvah o tom, zda se právnické osoby - v intencích §47 odst. 2 o. s. ř. - „zdržují\" v místě doručení.
Odkaz na ustanovení §47 o. s. ř., obsažený v ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., zjevně nesměřuje k vyloučení ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. (což ostatně, byť na základě jiné argumentace, plyne i z právního názoru formulovaného v napadeném rozhodnutí), ani k pozitivnímu vymezení způsobu doručení předvolání právě (a jen) k tomuto jednání u právnických osob - užitím §47 odst. 2 o. s. ř. - nýbrž je nutno jej vnímat ve spojení s ustanovením §47 odst. 1 o. s. ř., a to v tom směru, že předvolání k jednání, u kterého lze vydat rozsudek pro zmeškání, musí být žalovanému (oproti předvoláním k jiným soudním jednáním, u nichž zákon obecně takový požadavek neklade) doručováno jako písemnost určená do vlastních rukou, bez zřetele k tomu, že vlastní realizace náhradního doručení takové písemnosti bude jiná u fyzických osob (§47 odst. 2 o. s. ř.) a jiná u právnických osob (§48 odst. 2 o. s. ř.).
Na tomto základě lze uzavřít, že aplikace ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. je pro doručování písemností právnickým osobám vyloučena (shodný závěr Nejvyšší soud učinil již v usnesení ze dne 21. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 1121/2000 a nevidí žádného důvodu se od něj odchýlit ani v dané věci), a právní posouzení věci odvolacím soudem proto správné není.
Oproti tomu vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (k jejíž existenci dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti) řízení zjevně netrpí. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání z hlediska předvolání žalované k jednání byly splněny) není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace dovolatelky, jež z těchto zásad nevychází, je tudíž právně zjevně bezcenná.
Jelikož dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Za dané situace již nebylo zapotřebí zabývat se i námitkou, zda žalobní návrh obsahuje tvrzení vedoucí k závěru, že podle nich lze výrokem přiznat právě to plnění, jehož se žalobce v žalobě domáhá.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Za součást dovolacích nákladů dovolatelky přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání (srov. záznam o složení poplatku na č.l. 69); usnesení o odmítnutí odvolání je totiž rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, písmeno d/ stanoviska), takže uhrazený poplatek bude muset být dovolatelce soudem prvního stupně vrácen.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. října 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová