ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1621.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1621/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B. proti žalovanému J. H., o zaplacení částky 193.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 291/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 23 Co 325/99-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 1998, č. j. 9 C 291/92-223, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 žalovaného zavázal k zaplacení částky 193.240,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, (nikoli tedy, jak nesprávně uvádí dovolatel, §237 písm. b/), občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"), jelikož v řízení vystupoval jako účastník, ač způsobilost jím být neměl, když smlouvu se žalobcem neuzavřel on, nýbrž společnost A. T., s.r.o.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují §237, §238 a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) - g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a ze spisu neplývají, zbývá tedy posoudit zda řízení trpí vadou, již dovolatel namítá, totiž vadou podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti přitom vzniká narozením (ustanovení §7 odst. 1 občanského zákoníku) a zaniká smrtí (§7 odst. 2 téhož předpisu).
Žalovaný však o sobě netvrdí, že nemá způsobilost mít práva a povinnosti. Z dovolání - v němž dovozuje, že smlouvu „...uzavřel se žalobcem za obchodní společnost A. T. s.r.o...\", a namítá, že se soudy nezabývaly tím, zda je „...pasivně legitimován k tomu být účastníkem...řízení...\" - pak zjevně vyplývá, že (nesprávně) zaměňuje, případně směšuje způsobilost být účastníkem řízení s věcnou legitimací ve sporu; oba instituty vedle sebe nemohou obstát, jelikož i věcně nelegitimovaný subjekt musí (nemá-li být řízení zastaveno) mít způsobilost být účastníkem řízení.
Jelikož případný nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného - nezaměnitelný s nedostatkem jeho způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení - není zmatečnostní vadou podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zakládající přípustnost dovolání, nýbrž důvodem k zamítnutí žaloby, a protože - jak výše uvedeno - žalovaný způsobilost má, řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. netrpí a dovolání tak podle tohoto ustanovení přípustné není.
Podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/ téhož ustanovení).
Použitelnost ustanovení §238 odst. 1, písm. a) o. s. ř. není dána proto, že napadené rozhodnutí není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je (i) to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak - tj. rozdílně vymezil práva a povinnosti účastníků - než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor (tj. názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být tento předpis vyložen) odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže při rozhodování věci samé uplatnit své názory, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98).
O takový případ však v souzené věci nejde, jelikož soudy obou stupňů - podle téhož zákonného ustanovení (byť soudem prvního stupně neaplikovaného přímo, nýbrž analogicky) - shodně dovodily povinnost žalovaného k zaplacení nákladů připadajících na práce žalobcem již provedené (§265 občanského zákoníku ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen obč. zák.). Jestliže odvolací soud původní rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neučinil tak pro svůj odlišný právní názor na věc, nýbrž pouze proto, že považoval za nutné doplnění dokazování potřebného ke zjištění výše nároku. Soud prvního stupně v pozdějším rozsudku rozhodl (s poukazem na totéž ustanovení občanského zákoníku) co do základu stejně jako v rozsudku původním, žalobě tedy opět vyhověl, nyní ovšem, po doplnění dokazování na základě pokynu odvolacího soudu, částkou vyšší. Tato okolnost však již nemůže nic změnit na tom, že - z pohledu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - nešlo o případ, kdy by soud prvního stupně rozhodl jinak než v původním rozsudku proto, že by jej k tomu zavazoval odlišný právní názor odvolacího soudu; dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalovaný nevznesl.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věta za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobci, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. listopadu 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková