ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1796.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1796/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) M. M. a B) J. O. proti žalovaným 1) R. K. a 2) J. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 463/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 1998, č.j. 29 Co 118/98-125, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyním částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 1998, č.j. 29 Co 118/98-125, potvrdil rozsudek ze dne 10. října 1997, č.j. 5 C 463/92-107, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 přivolil k žalobkyněmi dané výpovědi ze společného nájmu ve výroku označeného bytu, svědčícího žalovaným, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, počítané od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil byt vyklidit a vyklizený žalobkyním - po uplynutí výpovědní lhůty - odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší; návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl.
Po doplnění dokazování rozhodnutím příslušného stavebního úřadu o schválení úprav předmětného bytu převzal odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě uzavřel, že žalovaní porušili povinnosti nájemců vyplývající z nájmu bytu tím, že neplatili nájemné (zvýšené ve smyslu §5 odst. 2 vyhlášky č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů /zejména vyhlášky č. 15/1992 Sb./, dále jen „vyhláška č. 60/1964 Sb.\") a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu „nejméně\" po dobu uvedenou v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.\"); výpovědní důvod podle uvedeného ustanovení, který žalobkyně (pronajímatelky) použily ve výpovědi z nájmu bytu, byl tak naplněn. Za správné pokládal odvolací soud i výroky rozsudku soudu prvního stupně o výpovědní lhůtě a o povinnosti k vyklizení po zajištění přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Protože žádnou zásadní právní otázku neřešil, návrh žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní (řádně zastoupeni advokáty) včasnými dovoláními, opírajíce jejich přípustnost o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"); oba navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný dovolání zdůvodnil nesprávným právním posouzením věci, tedy dovolacím důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že se vyhnul řešení otázky „objektivní\" výše nájemného, která zůstala mezi stranami sporná. Dále vznesl výhradu k odvolacím soudem přijaté interpretaci §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Podle jeho názoru lze nájem podle uvedeného ustanovení vypovědět jen tehdy, neplatil-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu po zákonem vymezenou dobu vůbec; jestliže plnil tuto povinnost v jiné výši - než stanovené pronajímatelem, popř. rozhodnutím k tomu kompetentního orgánu - není výpovědní důvod dán.
Druhá žalovaná namítla existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ (§237 odst. 1 písm. f/), písm. c/ a d/ o.s.ř. Naplnění prvního z uvedených důvodů - odnětí možnosti jednat před soudem - spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkaz listinami předloženými prvním žalovaným a že jejímu zástupci neumožnil při závěrečném jednání shrnout návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Argumentací, že odvolací soud - předběžně - neposuzoval, zda výše nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, požadovaných žalobkyněmi, odpovídala vyhlášce č. 15/1992 Sb., dovolatelka brojí proti právnímu posouzení věci. V tomto směru navrhla, aby dovolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem o „správné výši nájemného\" a stanoviskem příslušného orgánu k rekolaudaci předmětného bytu.
Žalobkyně navrhly dovolání jako nepřípustná odmítnout, neboť napadený rozsudek není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a k výtkám dovolatelů proti úplnosti a správnosti zjištění skutkového stavu věci přihlédnout nelze.
Dovolání jsou nepřípustná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost (a současně důvodnost) dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/ o.s.ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí zmatečnostní vadou, kterou uplatňuje v dovolání druhá žalovaná.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje, přičemž není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Na rozdíl od označení důkazů k prokázání rozhodných tvrzení, které je nejen právem, ale i povinností účastníka (sporného) řízení (srov. §101 odst. 1, §120 odst. 1 větu první o.s.ř.), nelze hovořit o procesním právu na realizaci důkazů; je totiž věcí soudu, které z důkazů budou provedeny (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Rozhodne-li soud, že účastníkem navržené (předložené) důkazy neprovede (např. proto, že nejsou pro rozhodnutí o věci důležité), postupuje ve shodě se zákonem a účastníku tím možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. neodnímá. Případné pochybení soudu v tom směru by bylo možné vytýkat dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., což však v daném případě - nejsou-li dovolání přípustná - nelze.
Shrnutí návrhů, včetně vyjádření k dokazování i k právní stránce věci, na závěr jednání - před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně - do komplexu procesních práv účastníka řízení nepochybně náleží (srov. §118 odst. 3 o.s.ř.); v projednávané věci však soud prvního stupně uvedené právo druhé žalované neupřel. Jednání soudu prvního stupně, které se konalo dne 1. října 1997 (a bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 10. října 1997), byl přítomen zástupce druhé žalované s procesní plnou mocí (§28 odst. 2 o.s.ř.); z protokolu o jednání vyplývá, že prostor pro vyjádření ve smyslu §118 odst. 3 o.s.ř. mu předsedkyně senátu poskytla (zástupce odkázal na podání ze dne 29. září 1997 a navrhl doplnit řízení znaleckým posudkem). I kdyby byla druhá žalovaná zkrácena v právu na závěrečné vyjádření, nebylo by řízení postiženo zmatečností ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., protože možnost uskutečnit daný úkon jí byla poskytnuta v průběhu odvolacího řízení, a to nejen v odvolání, nýbrž (až do rozhodnutí odvolacího soudu) také jinými podáními ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 17/1998, pod číslem 123).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost nezakládá, neboť potvrzen byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Jelikož odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nezaložil, nelze o ní uvažovat ani z pohledu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Zbývá tudíž posoudit podmínky přípustnosti vymezené ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., na něž dovolatelé výslovně odkazují.
Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž - vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž také žalovaní (mimo jiné) dovolání zdůvodnili. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. Zpochybňují-li dovolatelé skutkový stav, z něhož soudy obou stupňů vycházely, a mají-li za to, že mělo být prováděno další dokazování, je nutno - při vyloučení možnosti prověřit správnost rozhodnutí odvolacího soudu v intencích dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. - jejich tvrzení připínající se ke skutkovému stavu jako bezcenná odmítnout (konkrétně námitky, že dluh na nájemném vzniklý matce prvního žalovaného v době půl roku před podáním žaloby byl uhrazen, že žalobkyně neprovedly vyúčtování „úhrad za služby spojené s užíváním bytu\", že žalovaní neobdrželi oznámení žalobkyň o zvýšení nájemného od 1. července 1992 a že část dluhu - 9.800,- Kč - složili do soudní úschovy, včetně tvrzení vztahujících se - pro účely výpočtu nájemného - ke stavebním úpravám bytu, provedeným na vlastní náklady žalovaných, a jejich dopadu na zjištění odvolacího soudu, že předmětný byt je „samostatný byt 3 + k.k. s příslušenstvím I. kategorie\").
Ustanovení §243a odst. 2 o.s.ř. připouští dokazování v dovolacím řízení jen k prokázání důvodů dovolání, čímž zajišťuje, aby skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstal v dovolacím řízení nedotčen. Účastníkům je tudíž zapovězeno nejen uvádět ve spor nové skutečnosti, ale i navrhovat důkazní prostředky k tvrzením vzneseným již v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím; návrh druhé žalované provést důkazy označené v dovolání - které nejsou zaměřeny k prokázání dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - proto dovolací soud pominul.
Protože první žalovaný v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání ze dne 24. května 1998 (č.l. 122), který platí i ve vztahu ke druhé žalované (srov. §91 odst. 2, §211 o.s.ř.), nevymezil pro dovolací přezkum konkrétní právní otázky, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl s ohledem na nedostatek zásadního právního významu celého potvrzujícího rozhodnutí. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. zásadní právní význam, spojovat jen s těmi otázkami, jež žalovaní v dovoláních skutečně napadli, popřípadě jejichž řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal, zpochybnili; jde o otázku týkající se - se zřetelem ke sporným tvrzením stran - výše nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, na niž měly podle vyhlášky č. 60/1964 Sb. žalobkyně právo, a otázku, zda je důvod výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. naplněn i tehdy, jestliže nájemce po zákonem stanovenou dobu platil jen část nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - „nové\" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101).
Žádná z otázek dovolateli předložených k přezkumu nesplňuje kriterium zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř., tedy předpokladu nezbytného pro přijetí závěru o přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k (předběžné) otázce výše nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu dovolatelé přehlédli, že předmětem řízení v projednávané věci bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nikoliv uložení povinnosti zaplatit dlužné nájemné nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Otázka posouzení jejich výše tudíž nemohla být pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodná (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 1425/2000).
Poznatky, které byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), nesvědčí o nejednotnosti při posuzování druhé otázky. Hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu soudní praxe spojuje i se situací, kdy nájemce nezaplatil za dobu delší než tři měsíce jen část nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu; i v těchto případech je - s možností korekce prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. - skutková podstata výpovědi podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. naplněna.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustných; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o.s.ř. Žalovaným, kteří zavinili, že dovolání byla odmítnuta, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů, které jim v tomto stadiu řízení vznikly, částku 800,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za dva úkony právní služby - vyjádření k dovolání, sníženou o 20 % (§1 odst. 2, §7 ve spojení s §9 odst. 1 a §12 odst. 4, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), a částku 150,- Kč paušálních náhrad (§13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. listopadu 2000
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková