ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1800.99.1
sp. zn. 20 Cdo 1800/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V. proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 38.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 3/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 1998, č. j. 22 Co 408/97-49, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 1998, č. j. 22 Co 408/97-49, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. března 1997, č. j. 6 C 3/97-26, žalovanou zavázal k zaplacení částky 634,10 Kč jako úroků z prodlení z jistiny žalobci přiznané již v jiném soudním řízení a ve zbytku žalobu zamítl.
Krajský soud shora označeným usnesením rozsudek okresního soudu v napadené části - s odůvodněním, že existence pravomocného rozhodnutí o jistině, jejíž osud příslušenství sdílí, představuje pro řízení o úrocích z prodlení (jichž se podle něj nelze domáhat samostatně) překážku věci pravomocně rozhodnuté - změnil tak, že řízení podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") zastavil.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem, včasným dovoláním (č. l. 52), jehož přípustnost dovozoval ze závěru, že „...soud I. stupně rozhodl zásadně jinak, než soud II. stupně\", a jímž se domáhal vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud po zaujetí závazného právního názoru k existenci či neexistenci jeho nároku na úroky z prodlení (a v kladném případě jejich výši) rozhodnutí soudů obou stupňů zruší a věc vrátí okresnímu soudu k dalšímu řízení. V nesprávném posouzení jeho nároku, vzniklého podle něj v důsledku přiznání odškodnění pouze v penězích namísto v „zúročitelných dluhopisech, jak určuje restituční zákon\", žalobce spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, byť nikoli proto, že (jak se mylně domnívá žalobce) by usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnutím měnícím. Jestliže totiž odvolací soud dovodil neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v existenci tzv. překážky věci rozsouzené (rei iudicatae), a jestliže proto řízení zastavil, měl tak učinit nikoli změnou rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž za jeho současného zrušení podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; v tomto směru je tedy jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem. Bylo-li ovšem řízení (v konečném důsledku) pro uvedený nedostatek podmínky řízení zastaveno, je dovolání (i když formálně jde - namísto správného usnesení podle §221 odst. 1 písm. b) odst. 2 o. s. ř. - o usnesení měnící) přípustné, a to podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je také důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li dovolání přípustné - jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Jinak tomu však je u tzv. vad jiných. Jestliže totiž odvolací soud řízení pro nedostatek podmínek nezastavil za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž formou jeho změny, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustanoveními §221 odst. 1 písm. b) odst. 2 a §220 o. s. ř. a řízení tak bylo zatíženo vadou, jež mohla mít - a v daném případě měla - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod poř. č. 106).
Kromě toho je ovšem naplněn i dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V právní teorii (srov. např. učebnici Československého občanského práva, svazek I, Orbis Praha 1974, str. 284, nebo učebnici Občanského práva hmotného, svazek I, Codex Praha 1995, str. 147) ani v soudní praxi (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1998, str. 331) není - a nebylo - pochyb o tom, že příslušenství věci je samo věcí v právním smyslu, a že tedy lze činit právní úkony (a tudíž i vést samostatná řízení) týkající se pouze jeho, přičemž na uvedeném závěru nic nemůže změnit pravidlo, že příslušenství sdílí osud věci (v daném případě pohledávky) samotné.
Zastává-li odvolací soud názor, že příslušenství pohledávky se nelze domáhat v samostatném řízení, a že tudíž „spjatost\" úroků z prodlení s pohledávkou (o níž samotné již bylo pravomocně rozhodnuto) je důvodem k zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Protože řízení je postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), a protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - usnesením zrušil (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 5 o. s. ř.) a věc podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová