ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.1978.98.1
sp. zn. 20 Cdo 1978/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. F., správkyně konkursní podstaty úpadkyně M. I., s. r. o., proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o půjčce, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 401/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 1998, č. j. 11 Co 574/97-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. dubna 1997, č. j. 11 C 401/95-48, Okresní soud v Teplicích určil, že smlouva ze dne 4. srpna 1993, na základě níž žalovaný (původní) žalobkyni půjčil částku 2.600.000,- Kč, je neplatná.
K odvolání žalovaného krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a původní žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Svůj rozsudek odvolací soud odůvodnil právním závěrem (ve vztahu k názoru soudu prvního stupně opačným), že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jelikož tato otázka bude muset být jako předběžná vyřešena v řízení již probíhajícím u Krajského obchodního soudu v Praze, v němž žalovaný uplatňuje proti původní žalobkyni majetkové nároky právě z této smlouvy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla původní žalobkyně, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že právní posouzení věci, byla-li žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je nesprávné (ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.\"), jelikož podle jejího názoru „...žaloba na plnění...v konkrétním případě neřeší celý obsah sporného právního vztahu\"; dále dovolatelka poukázala na skutečnost, že krajský obchodní soud řízení vedené u něj pod sp. zn. 8 Cm 39/95 podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil.
Po rozhodnutí odvolacího soudu prohlásil usnesením ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 91 K 87/98, Krajský obchodní soudu v Praze na majetek původní žalobkyně M. I., s.r.o. konkurs a správcem konkursní podstaty ustanovil J. F. Protože předmětem řízení není pohledávka, kterou je třeba přihlásit v konkursu (§20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění posledních předpisů), nýbrž určení neplatnosti smlouvy o půjčce, bylo možno v daném případě pokračovat v dovolacím řízení na návrh správce konkursní podstaty nebo žalovaného (§14 odst. 1 písm. c/, §68 odst. 1 uvedeného zákona). Pokračování v řízení navrhl podáním ze dne 14. listopadu 2000 žalovaný. Účastníkem dovolacího řízení (žalobkyní) se ze zákona stala namísto dosavadní žalobkyně správkyně konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. c/ uvedeného zákona).
Žalovaný (posuzováno podle obsahu jeho vyjádření ze dne 14. července 1998) navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §237 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu správnost právního závěru odvolacího soudu, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
I když je výčet druhů návrhů (neboli - podle ustanovení §79 odst. 1 in fine o. s. ř. - žalob) obsažený v ustanovení §80 o. s. ř. příkladmý (srov. slovo „zejména\"), byla již i starší soudní praxe (srov. rozsudek z 24. února 1971, 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1972, pod poř. č. 17) sjednocena v názoru, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, takže žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. Tento závěr rozvinula současná judikatura (srov. rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod poř. č. 97), podle níž skutečnost, že žalovaný uplatňuje proti žalobci majetkový nárok ze smlouvy, sama o sobě nezakládá naléhavý právní zájem na určení, požadovaném žalobcem, že je neplatná smlouva, od níž se tvrzený nárok odvíjí.
O takový případ jde v souzené věci, ve které se žalobkyně domáhá určení neplatnosti smlouvy, z níž v jiném, již zahájeném řízení žalovaný - žalobou na plnění - uplatňuje majetkové nároky (zaplacení částky 431 327. - Kč a uložení další povinnosti, viz fotokopie žalob na č.l. 15 a 17) založené právě touto smlouvou, jejíž platnost tudíž musí soud v tamním řízení posoudit jako otázku předběžnou.
Judikatura (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 11) je již jednotná také potud, že má-li právní otázka - platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, lze-li žalovat přímo na určení samotného práva.
Pak ovšem musí být tím spíše - pro nedostatek naléhavého právního zájmu - zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy, má-li otázka platnosti či neplatnosti smlouvy povahu otázky předběžné, jež má být vyřešena v jiném (navíc již zahájeném, a to dříve než řízení předmětné) řízení probíhajícím na základě žaloby o plnění. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit okolnost, že jedno z řízení, v nichž žalovaný proti žalobkyni - žalobou na plnění - uplatňuje nároky z předmětné smlouvy, bylo podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno.
Jestliže tedy odvolací soud - právě s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu (původní) žalobkyně - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. správné.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem, odst. 5 o. s. ř. rozsudkem zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že podání (vyjádření k dovolání) žalovaného, jenž by jinak jako procesně úspěšný měl podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, nelze považovat za úkon účelného bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová