ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2182.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2182/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D. L., d., proti žalovanému A. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 13/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 21. května 1998, č.j. 29 Co 74/98-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem městský soud (v napadené části, tj. ve výrocích III. a IV.) potvrdil rozsudek ze dne 13. listopadu 1997, č.j. 13 C 13/97-35, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 žalovaného zavázal k vyklizení tam určeného bytu a jeho odevzdání žalobci do 15 dnů od právní moci a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a dále žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm e/ občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.\"), „... neboť ve věci nebyl podán řádný návrh na zahájení řízení a nejednalo se o řízení uvedené v ustanovení §81 odst. 1 o.s.ř.\" Existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm a) o.s.ř., jímž lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 o.s.ř. (tzv. zmatečnostním), dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že návrh na zahájení řízení (podaný soudu dne 6. listopadu 1996) za žalobce podepsal Ing. J. O., který se ovšem předsedou představenstva žalobce stal teprve dnem 7. března 1997, takže podle dovolatele jde o případ, kdy „... žalobu podepsal někdo, kdo k tomu zjevně nebyl oprávněn.\" Dodatečně (k jeho námitkám uplatněným v odvolání), teprve odvolacímu soudu předloženou plnou moc udělenou Ing. O. k zastupování žalobce v řízení před soudem tehdejším předsedou a místopředsedkyní představenstva žalobce - uvádí žalovaný v dovolání - ihned (tj. v odvolacím řízení) zpochybnil „...neboť krom toho, že bylo zjevně antidatované, má pochybnosti o pravosti podpisů na něm. K důkazu navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.\" I kdyby však jejich podpisy byly pravé, Ing. O. (jenž byl v době podání žaloby členem kontrolní komise žalobce) by podle dovolatele žalobce zastupovat nemohl, jelikož podle §247 odst. 1 obchodního zákoníku jsou funkce člena představenstva a člena kontrolní komise vzájemně neslučitelné.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje především ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. Podle něho však dovolání přípustné není, jelikož napadené rozhodnutí není rozsudkem měnícím podle písmene a) tohoto ustanovení, nýbrž potvrzujícím, jemuž ovšem nepředcházelo zrušující usnesení podle jeho písmene b).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o.s.ř; podle prvního odstavce tohoto ustanovení proto, že ji odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalovaný nevznesl.
Zbývá věc posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř, jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojuje s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které rozhodnutí odvolacího soudu činí zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel, tedy vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i tehdy, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho podle zákona bylo třeba.
Ani podle tohoto ustanovení však dovolání přípustné není. Předně ani samotný žalovaný - byť přípustnost dovolání opírá výslovně o ustanovení §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř. - netvrdí, že ve věci (vůbec) nebyl podán (žádný) návrh, nýbrž pouze dovozuje, že podán nebyl „řádný návrh\", jelikož žalobu podal „někdo, kdo k tomu v dané věci zjevně nebyl oprávněn.\" Tento závěr - pro případ, že Ing. O. žalobu podepsal jako člen kolektivního statutárního orgánu žalobce - dovolatel vyvozuje z nedostatku podpisu dalšího z členů představenstva, a pro případ, že tak učinil jako „obecný zmocněnec\", z nedostatku plné moci, kterou by ho statutární orgán (představovaný předsedou představenstva družstva a jedním z jeho místopředsedů) k podání žaloby zmocnil.
Dovolatel tak nesprávně směšuje neexistenci (jakéhokoli) návrhu - jež jedině může způsobit zmatečnost řízení - s případy, kdy návrh podán je, avšak osobou, jež k tomu není zmocněna ani jinak oprávněna.
V tomto směru je judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. 1 Odon 24/97) jednotná potud, že podá-li návrh jménem žalobce osoba k tomu řádně nezmocněná, není tato okolnost způsobilá založit zmatečnost řízení podle §237 odst. 1 písm. e) o.s.ř.
Na rozdíl od neexistence potřebného návrhu, způsobující zmatečnost řízení, je nedostatek plné moci (případně pověření, a právě o ně v dané věci jde, jelikož Ing. O. žalobu za družstvo nepodal, jak nesprávně dovozuje žalovaný, jako obecný zmocněnec, nýbrž jako jeho - k tomu pověřený - člen; proto také listina ze dne 9. září 1995, jíž mu členové představenstva družstva udělili oprávnění za družstvo před soudem jednat, není /ač tak - nesprávně - označena/ plnou mocí, nýbrž pověřením) pouze odstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř. Opatřením soudu k jeho odstranění je zpravidla výzva tomu, kdo vystupuje jako pověřený člen (pracovník), případně účastníku, aby ve stanovené - soudcovské - lhůtě předložil písemné pověření; jestliže tento nedostatek nebude přes výzvu odstraněn, soud řízení - bylo-li podáním, které za účastníka učinila osoba bez pověření, zahájeno - podle ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř. zastaví. Pokud jde o otázku účinnosti teprve následného zmocnění (pověření), již starší judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 88/83, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2-3, ročník 1985, pod poř. č. 12) dovodila, že předloží-li ten, kdo v občanském soudním řízení vystupoval jako zástupce (pověřený pracovník, případně člen) účastníka, aniž se prokázal plnou mocí (pověřením), tuto plnou moc (pověření) ve lhůtě určené soudem dodatečně, je tím uvedený nedostatek zhojen a byly tak schváleny i úkony učiněné v řízení zástupcem (pověřeným pracovníkem, případně členem) účastníka před podpisem plné moci (pověření). K tomuto závěru se přihlásila i judikatura současná (srov. usnesení ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 416/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000 pod poř. č. 77, v němž Nejvyšší soud dále dovodil, že zmatečnost řízení - nyní podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - nemůže založit ani neodstranění nedostatku průkazu k jednání za právnickou osobu /obdobně jako nedostatku procesní plné moci/, jež je způsobilé řízení zatížit pouze vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., z hlediska přípustnosti dovolání nevýznamnou).
V předmětné věci však řízení nejenže netrpělo zmatečností spočívající v neexistenci (potřebného) návrhu (ani zmatečností podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), ale byl také (byť dodatečně) odstraněn nedostatek pověření, ať již byla listina (č. l. 59) datovaná dnem 9. 9. 1995 a předložená soudu 16. února 1998 ve skutečnosti sepsána a podepsána kdykoli (v období těmito daty vymezeném).
Vzhledem k tomu, že návrh za žalobce nepodal člen kolektivního statutárního orgánu družstva, nýbrž jeho člen k tomu předepsaným způsobem pověřený, považuje Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání za nadbytečné zabývat se namítnutou neslučitelností funkcí podle ustanovení §247 odst. 1 obchodního zákoníku.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věta za středníkem a §218 odst. 1 písm c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Žalovaný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil jeho odmítnutí, takže žalobci vzniklo podle ustanovení §146 odst. 2 věty první per analogiam, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tato náhrada byla přiznána částkou 500,- Kč představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 2, §7, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) a částkou 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 uvedené vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová