ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2264.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2264/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů A) A. B., a B) A. B. proti odpůrci J. D., o předběžné opatření, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 Nc 16/98, o dovolání odpůrce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.6.1998, č.j. 17 Co 307/98-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření, a odpůrci uložil osadit zpět vchodové dveře do bytu, který obývají navrhovatelé.
Ve včasném dovolání, “právo” na které “opřel” o §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř., odpůrce odvolacímu soudu vytkl, že pochybil ve skutkových zjištěních, a to tím, že nezjistil, zda kritické dveře jsou součástí bytu navrhovatelů či nikoli (v důsledku čehož je stanovenou povinností omezován ve výkonu vlastnického práva k domu). Soud prvního stupně, namítl odpůrce dále, “nepostupoval v souladu s právním řádem”, neboť mu návrh navrhovatelů nezaslal k vyjádření, rozhodl pouze na jeho základě, a proto porušil jeho “práva v procesním právu §79 o.s.ř.”.
Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejich názoru není důvodné.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze dle §236 odst. 1 o.s.ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v §237, §238a a §239 o.s.ř.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v §238a v dané věci nejde; ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu, jelikož napadené usnesení není měnícím (ostatně i jinak by z přípustnosti bylo vyloučeno), a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit usnesením, jež jsou zde (jako ta, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z §239 o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením ve věci samé, jak toto ustanovení předpokládá.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř., jenž ji spojuje s existencí kvalifikovaných vad řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Jelikož jiné vady namítány nejsou a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti dovolání určující, zda je řízení postiženo vadou, jíž dovolatel (byť mimo ohlášené dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.) argumentoval. Námitka, že mu soud nezaslal návrh na nařízení předběžného opatření k vyjádření a tím porušil jeho práva “v procesním právu §79 o.s.ř.” sice k vadě podle §237 odst. 1 o.s.ř. výslovně nesměřuje, nelze však vyloučit, že dovolatel (soudu prvního stupně) vytýká, že mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový (nesprávný) postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 25/1993). Odnětí možnosti jednat před soudem prvního stupně je však významné toliko v případě, že je odvolací soud pominul, resp. že z něj nevyvodil odpovídající procesní důsledky, a v tomto smyslu sám pochybil.
Úprava řízení o předběžných opatřeních v §74 až 77 o.s.ř. není vyčerpávající, a proto se pro ně přiměřeně použijí též ustanovení zejména části třetí občanského soudního řádu (není-li stanoveno jinak), avšak jen v rozsahu potřebném k dosažení účelu, který institut předběžného opatření sleduje.
Na rozdíl od požadavků kladených na řízení ve věci samé ( §79 a násl. o.s.ř.), v nichž se zásadně k projednání věci nařizuje jednání ( §115 o.s.ř.), při němž se provádí dokazování (§122 odst. 1 o.s.ř. ), o předběžném opatření soud může rozhodnout, aniž by prováděl dokazování a nařizoval jednání, přičemž účastníci nemusí být vyslechnuti ( §75 odst. 3 o.s.ř. ). Zákon nevyžaduje, a účelu předběžného opatření ( §74 odst. 1 o.s.ř.) by neodpovídalo, aby předtím, než o něm bude rozhodnuto, byl návrh na jeho vydání obligatorně doručen druhé straně k vyjádření; k rozhodnutí je soud povinen přistoupit bez prodlení, aby se předběžné opatření co nejrychleji promítlo do poměrů účastníků (námitky druhé procesní strany mohou nalézt uplatnění v odvolání).
V tom, že stejnopis návrhu nebyl před rozhodnutím soudu o předběžném opatření doručen odpůrci a že bylo rozhodnuto bez jeho vyjádření, proto nesprávný postup soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřovat nelze.
Dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud je ve smyslu §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Námitkami podřaditelnými ustanovením §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř., jež dovolatel ohlásil, lze sice dovolání odůvodnit, logicky však za předpokladu, že je přípustné, a ten splněn v daném případě není.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto z hlediska §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; navrhovatelům přísluší náhrada nákladů právní služby (vyjádření k dovolání) jen za podmínky, že vynaložené náklady nesou znaky nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť zásada vyslovená v §142 odst. 1 o.s.ř. se logicky uplatní i zde. O takové náklady v daném případě nejde, jestliže vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se svým obsahem nikterak nedotýká otázky (přípustnosti dovolání), jejíž posouzení bylo pro výsledek (dovolacího) řízení (výlučně) rozhodné. Této procesní situaci pak odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu jeho nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2000
JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová