ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2339.98.1
sp. zn. 20 Cdo 2339/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. L. P. proti povinným 1) M. K. a 2) V. K., vyklizením bytu povinných, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 479/97, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 1998, č.j. 13 Co 310/98-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. září 1998, č.j. 13 Co 310/98-84, potvrdil k odvolání povinných usnesení ze dne 5. května 1998, č.j. 13 E 479/97-66, jímž Okresní soud ve Zlíně nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením povinných z označeného bytu v L. a jejich přestěhováním do náhradního bytu v téže obci a stanovil, jak bude vyklizení provedeno. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že povinným byla - jak se podává z předložených dokladů - vskutku zajištěna odpovídající bytová náhrada, přičemž odmítl výhrady povinných proti přiměřenosti nabízeného bytu co do jeho stavebnětechnických parametrů. V této souvislosti odkázal též na kolaudační rozhodnutí s tím, že toto je jako rozhodnutí správního orgánu pro soud dle §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.”) závazné. Neztotožnil se rovněž s námitkami, které se týkaly platnosti návrhu na uzavření nájemní smlouvy ohledně náhradního bytu, když uzavřel, že způsob, jakým bylo prokázáno zajištění bytové náhrady (vyjádřením pronajímatele, návrhem nájemní smlouvy a korespondencí o vážnosti tohoto návrhu) je dostatečný. Odvolací soud dále nevyhověl návrhu povinných na vyslovení přípustnosti dovolání, uváděje, že právní předpisy a publikovaná judikatura dostatečně obsáhle řeší otázky, pro něž se povinní tohoto práva domáhají, a že otázky povinných se týkají hodnocení skutkových zjištění.
Povinní (zastoupeni advokátem) podali proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., namítajíce existenci dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). První z uvedených dovolacích důvodů spatřují dovolatelé v závěru soudu, že nabízený byt je přiměřený bytu, který jsou povinni vyklidit, a snášejí argumenty, jimiž tomuto závěru co do technických parametrů bytu oponují. Nesprávnost právního posouzení věci je podle dovolatelů dána proto, že odvolací soud měl kolaudační rozhodnutí ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. za závazné. Soud je ovšem vázán toliko rozhodnutími taxativně vypočtenými v ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. Z rozhodnutí vydaného příslušným orgánem soud podle §135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. jen vychází. Právní posouzení věci je dále nesprávné v řešení otázky, jakým způsobem má být povinným bytová náhrada zajištěna. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že postačí příslib uzavření nájemní smlouvy, a vyslovují přesvědčení, že k nabízenému bytu jim musí být založen právní důvod bydlení, spočívající buď v uzavření smlouvy ve prospěch třetího nebo v uzavření nájemní smlouvy; jinak by jim po přestěhování hrozilo, že budou vystaveni žalobě na vyklizení. V daném případě pak předložený návrh nájemní smlouvy nebyl - s ohledem na způsob zastupování oferenta zapsaný v obchodním rejstříku - učiněn platně a kdyby jej povinní akceptovali, šlo by o smlouvu neplatnou. Dovolatelé uzavírají, že nabízený byt považují za nevhodný k bydlení pro četnost zábav pořádaných v areálu víceúčelové budovy a dovolávají se - se zřetelem ke svým dětem - i Úmluvy o právech dítěte (co do práva dětí na zdravé životní prostředí a vývoj). Tvrdí také, že podle jejich zjištění je budova (v níž je nabízený byt) zastavena ve prospěch A. P., a.s., což při změně vlastníka může vést k dalším soudním sporům, neboť ten s ní může mít jiné záměry. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 pod písmeny b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatelé výslovně odkazují. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (“nové”) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem 94).
Dovolatelé (kteří návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vskutku řádně a včas učinili) spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, jakým způsobem má být prokazováno zajištění bytové náhrady, vycházejíce z toho, že k nabízenému bytu jim musí být založen právní důvod bydlení, spočívající buď v uzavření smlouvy ve prospěch třetího nebo v uzavření nájemní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že zajištění náhradního bytu lze prokázat vyjádřením (budoucího) pronajímatele, návrhem nájemní smlouvy a korespondencí o vážnosti tohoto návrhu, je závěrem standardním, který odpovídá závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 41/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (mezi způsoby, jimiž lze doložit zajištění bytové náhrady, se zde řadí i prohlášení vlastníka domu /budoucího pronajímatele/ o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu). Nejvyšší soud přitom neshledal důvody pro změnu dosavadní rozhodovací praxe, tímto způsobem sjednocené. Otázka, zda předkládaný návrh smlouvy v daném případě podepsala osoba oprávněná za pronajímatele jednat, je otázkou skutkovou a její řešení nezakládá zásadní význam napadeného rozhodnutí co do shora vymezených kritérií.
Podle přesvědčení dovolatelů je dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné i proto, že odvolací soud chybně přisoudil správnímu rozhodnutí (kolaudačnímu rozhodnutí) povahu rozhodnutí, jímž je ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. vázán. V tomto směru se vskutku odvolacím soudem přijatý závěr liší od výkladu podávaného soudní praxí, podle nějž je soud vázán jen rozhodnutími vypočtenými v ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. (i to jen v určeném rozsahu) a z jiných rozhodnutí, vydaných příslušným orgánem ve shodě s výslovnou dikcí ustanovení §135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., pouze vychází. Nicméně, z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud ve skutečnosti kolaudační rozhodnutí poměřoval jinými důkazy předkládanými k posouzení stavebně-technických parametrů bytu a zabýval se otázkou, zda těmito jinými důkazy bylo kolaudační rozhodnutí zpochybněno. To je ovšem přístup, který se může prosadit jen u rozhodnutí, z nichž soud vychází, nikoli u těch, jimiž je vázán. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že proklamoval vázanost kolaudačním rozhodnutím, při jeho vlastním hodnocení soud aplikoval zásadu vyjádřenou v §135 odst. 2, větě druhé, o. s. ř. (správně z něj toliko vycházel). Odtud plyne, že právní posouzení věci na řešení uvedené otázky nespočívá (princip vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím se v něm neprosazuje), takže potud nemá zásadní význam pro věc samu.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u oprávněného však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová