ECLI:CZ:NS:2000:20.CDO.2365.99.1
sp. zn. 20 Cdo 2365/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce C., spol. s r.o., proti žalovanému M. H., a T. M. o zaplacení částky 341.431,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 138/97, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 15 Co 769/98-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 15 Co 769/98-62 odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 4. listopadu 1997, č.j. 17 C 138/97-30, jímž Okresní soud v Bruntále žalovaného zavázal k zaplacení částky 341.431,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný, posléze zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že první jednání u okresního soudu zmeškal proto, že byl ve vazbě, tedy z omluvitelného důvodu. Jeho odvolání mělo být podle něj posouzeno jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.”). V tom, že ho soud prvního stupně vyzval k opravě a doplnění odvolání, aniž jej současně poučil o existenci rozdílu mezi oběma procesními instituty, jakož i ve skutečnosti, že se mu nedostalo vysvětlení, jak se může bránit proti rozsudku pro zmeškání, dovolatel spatřuje vadu řízení podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., není však důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.) včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (vadám, jež řízení činí zmatečným), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovoláním namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu tedy bylo posoudit, zda řízení trpí v dovolání namítanou vadou podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., již žalovaný spatřuje v nesplnění poučovací povinnosti uložené soudu ustanoveními §5 a §43 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §5 o.s.ř. poskytují soudy účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Formulace poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. nepočítá s tím, že by soud měl účastníky vést k prosazování jejich nároků, že by měl účastníkům vysvětlovat, jaké důkazy by měli navrhnout a které úkony provést, aby měli ve sporu úspěch, popřípadě jim objasňovat, jaký úkon by jim byl za dané situace ku prospěchu. Poučením podle §5 o. s. ř. je třeba rozumět zejména vysvětlení, jaká práva přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy účastníkům řízení, jak je třeba účastníkem zamýšlené procesní úkony provést (příp. jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů), aby vyvolaly sledované procesní účinky, jaké právní následky jsou spojeny s procesním úkonem, který účastník provedl, a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti však nemůže patřit návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp.zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 2, pod poř. č. 14).
Jestliže se žalovaný v podání ze dne 16. prosince 1997 (č.l. 33) “ohrazuje proti rozsudku” s nímž nesouhlasí výlučně z věcných důvodů, neuvedl tím žádný (tím méně omluvitelný) důvod, pro který zmeškal první jednání ve věci, ani nenavrhl zrušení rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně tak správně jeho podání posoudil podle obsahu jako odvolání a vyzval jej tudíž (viz usnesení na č. l. 37) k jeho opravě a doplnění (§43 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže pak byl žalobce vyzván (viz usnesení na č. l. 53) k opravě a doplnění odvolání opětovně, nyní i s poučením podle §202 odst. 1 o. s. .ř., nelze soudu vytýkat opomenutí poučení o rozdílu mezi návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvoláním proti takovému rozsudku, jelikož výzva směřovala k doplnění podání, jež obě (tedy na č. l. 33 i na č. l. 39) jsou svým obsahem odvoláním. Pro úplnost budiž uvedeno, že v daném případě nebyly splněny podmínky ani pro úspěšné podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 4 o. s. ř.). Jak totiž současná judikatura (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 1994, sp. zn. 15 Co 433/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, č. 6 pod poř. č. 45) dovodila, omluvitelným důvodem podle §153b odst. 4 o. s. ř. není okolnost, která žalovanému byla známa předem, tedy před jednáním - třebaže mu objektivně zabraňovala v účasti na něm - jestliže žádné objektivní okolnosti nebránily tomu, aby včas omluvil svou neúčast u jednání. Bylo-li tedy předvolání k jednání na den 4. listopadu 1997 žalovanému doručeno dne 8. září téhož roku a byl-li žalovaný vzat do vazby dne 2. října 1997, tedy téměř měsíc před jednáním, nebylo by možno tuto okolnost, byť mu objektivně v účasti na jednání zabránila, považovat za omluvitelný důvod podle §153b odst. 4 o. s. ř. Navíc, platí-li závěr (přijatý např. v usnesení Nejvyššího soudu ze 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1857/98), podle něhož skutečnost, že jako důvody odvolání proti rozsudku pro zmeškání byly uplatněny okolnosti, jež dle názoru odvolacího soudu omlouvaly zmeškání, nečiní ještě z tohoto podání návrh ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř., pak tím méně může být od soudu požadováno poučení ve prospěch návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání v případě, že (objektivně) o tvrzenou okolnost vazby žalovaného takový návrh úspěšně opřít nelze.
Kromě toho, spatřuje-li dovolatel vadu řízení v tom, že v rozsudku pro zmeškání nebyl poučen o možnosti podat návrh na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř., není tato námitka důvodná již proto, že ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. soudu ukládá (kromě povinnosti poučit účastníky o možnosti výkonu rozhodnutí) povinnost poučit je toliko o odvolání.
Ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. upravuje zastavení občanského soudního řízení z důvodů v tomto ustanovení uvedených. K zastavení řízení může soud přistoupit jen tehdy, jestliže účastník byl k odstranění vad řádně vyzván, jestliže vady podání přes výzvu včas odstraněny nebyly a jestliže pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat. O těchto následcích musí být účastník podle §43 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. poučen. Toto poučení usnesení soudu prvního stupně (č. l. 53) obsahuje, je tedy námitka jeho neúplnosti (v čemž dovolatel spatřoval vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. pro rozpor s ustanoveními §5 a §43 odst. 1 o. s. ř.) nedůvodná a řízení tudíž namítanou vadou netrpí.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Žalovaný s dovoláním úspěšný nebyl, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jana Pernicová